Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.45.0-wmf.4 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu 0 94526 308674 308656 2025-06-10T17:09:30Z Jean-Paul 8278 kotvy + překlep 308674 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{Textinfo | TITULEK = Hovory okamžiků | PODTITULEK = Kniha feuilletonů | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | ZDROJ = NOVÁK, Arne. ''Hovory okamžiků''. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5f07bd00-f5aa-4403-9ea8-63b35d4ebf38}} | JINÉ = 24. kniha „Obzinových tisků“ v 1000 výtiscích. | EDICE = Obzinovy tisky | LICENCE = PD old 70 }} == Obsah == ==== [[/Předmluva|Předmluva]] ==== ==== Mocné chvíle ==== * [[/Jitro v Praze|Jitro v Praze]] * [[/Léto básníkovo|Léto básníkovo]] ==== Důvěrné podobizny ==== * [[/Ještě jeden buditel|Ještě jeden buditel]] * [[/Zapomenutý stařeček|Zapomenutý stařeček]] * [[/Na besedě u Aloise Jiráska|Na besedě u Aloise Jiráska]] * [[/Feuilleton o feuilletonistovi|Feuilleton o feuilletonistovi]] * [[/Malý svět Ignáta Herrmanna|Malý svět Ignáta Herrmanna]] * [[/Politikové|Politikové]] ** [[/Politikové#Moregeometrico|More geometrico]] ** [[/Politikové#Panrada|Pan rada]] ** [[/Politikové#Realista|Realista]] ** [[/Politikové#Příklad|Příklad]] * [[/Tři popularisátoři|Tři popularisátoři]] ** [[/Tři popularisátoři#Hněvšín|Hněvšín]] ** [[/Tři popularisátoři#Náprstek|Žák Vojty Náprstka]] ** [[/Tři popularisátoři#Přerov|Nedělní odpůldne v Přerově]] * [[/Mladí mrtví|Mladí mrtví]] ** [[/Mladí mrtví#Excelsior|Excelsior]] ** [[/Mladí mrtví#Lenfant|L'enfant perdu]] ** [[/Mladí mrtví#Vzkaz|Vzkaz mrtvého]] ** [[/Mladí mrtví#Passepartout|Passepartout pokroku]] ** [[/Mladí mrtví#SílaVzdor|Síla a vzdor]] ==== Pražské motivy ==== * [[/Svatovítská elegie|Svatovítská elegie]] * [[/Španělsko v Praze|Španělsko v Praze]] * [[/Šlechtic staropražský|Šlechtic staropražský]] * [[/Vánoce Hany Kvapilové|Vánoce Hany Kvapilové]] * [[/Nová Praha|Nová Praha]] ==== Pohlednice z domova ==== * [[/B. Smetana|B. Smetana]] ** [[/B. Smetana#Litomyšl|Litomyšl]] ** [[/B. Smetana#Bezděz|Bezděz]] * [[/Máchovo jezero|Máchovo jezero]] * [[/Loketská romantika|Loketská romantika]] * [[/V zemi hrdinů|V zemi hrdinů]] ** [[/V zemi hrdinů#Žižka|Žižkovo pole]] ** [[/V zemi hrdinů#Pozdrav|Pozdrav z Havlíčkova domova]] ** [[/V zemi hrdinů#Přivítání|Přivítání prácheňského kraje]] ** [[/V zemi hrdinů#Stopy|Stopy básníkovy]] * [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku|Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku]] ** [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku#Zima|Zima na Kunštátsku]] ** [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku#Beskyd|Beskyd]] ** [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku#Vzpomínka|Válečná vzpomínka na horách]] ** [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku#Mluva|Mluva hřbitovů]] ** [[/Vlastenecké putování po Moravě a Slezsku#Pozdrav|Pozdrav do Hlučínska]] ==== Vlast Mignonina ==== * [[/Marietta|Marietta]] * [[/Dva bratři|Dva bratři]] * [[/Velký pátek ve Fiesole|Velký pátek ve Fiesole]] ==== Rok boží ==== * [[/Svátek Mláďátek|Svátek Mláďátek]] * [[/Úryvky z velkonočního deníku|Úryvky z velkonočního deníku]] * [[/Cestou do Emaus|Cestou do Emaus]] * [[/Čtyři jarní písničky|Čtyři jarní písničky]] ** [[/Čtyři jarní písničky#Poselství|Poselství jara]] ** [[/Čtyři jarní písničky#Kopytník|Kopytník]] ** [[/Čtyři jarní písničky#Vstavače|Vstavače]] ** [[/Čtyři jarní písničky#Večer|Večer před svatým Janem]] ==== Blízcí cizinci ==== * [[/Tři kapitoly o Peeru Gyntovi|Tři kapitoly o Peeru Gyntovi]] ** [[/Tři kapitoly o Peeru Gyntovi#I.|I. Rek severu]] ** [[/Tři kapitoly o Peeru Gyntovi#II.|II. Dovreský stařík]] ** [[/Tři kapitoly o Peeru Gyntovi#III.|III. Ukolébavka]] * [[/Maupassant na cestách|Maupassant na cestách]] * [[/Kritikova cesta sluncem|Kritikova cesta sluncem]] ==== Osudy a typy ==== * [[/Proměny|Proměny]] * [[/Moudrost těžítka|Moudrost těžítka]] * [[/Dva genry středoškolské|Dva genry středoškolské]] ** [[/Dva genry středoškolské#Profesor|Pan profesor jde]] ** [[/Dva genry středoškolské#Pražské|Pražské zklamání]] * [[/Madrigaly všedního dne|Madrigaly všedního dne]] * [[/Závist neplodných|Závist neplodných]] ==== Smrt kmotřička ==== * [[/Židovské hřbitovy|Židovské hřbitovy]] * [[/Hřbitov bezvěrců|Hřbitov bezvěrců]] * [[/Křehnoucí srdce|Křehnoucí srdce]] [[Kategorie:Fejetony]] [[Kategorie:Eseje a kritiky]] dbqwk7ag1lqa1o1mz4nro0yeeuzac05 0 94534 308676 308655 2025-06-10T17:10:54Z Jean-Paul 8278 překlep 308676 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Arne Novák | TITUL = Hovory okamžiků | PŘEDCHOZÍ = Malý svět Ignáta Herrmanna | ČÁST = Politikové | DALŠÍ = Tři popularisátoři }} {{Textinfo | TITULEK = Politikové | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | ZDROJ = NOVÁK, Arne. ''Hovory okamžiků''. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 39–43. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|c2bbfc39-1432-432e-ba21-1cacf65b45e0}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} {{Kotva|Moregeometrico}}MORE GEOMETRICO. V sedmdesátých a osmdesátých letech stáli v popředí svobodomyslného poselstva českého dva výrazní zástupci exaktních věd, lišící se podstatně od politisujících advokátů: pohyblivý přírodopisec popularisačních snah doktor [[Autor:Eduard Grégr|Ed. Grégr]] a vážný matematik spekulativního založení profesor [[Autor:František Tilšer|František Tilšer]]. Šlo-li o svobodnou školu, šlo-li o pokrok technický, šlo-li o zájmy učitelstva, byli rázem na svém místě: Edvard Grégr se temperamentně rozhorlil, zasršel ironií a vtipem v útočné a ohnivé řeči, kdežto František Tilšer se zahloubal metodicky do otázky, promyslil ji s důslednou logikou a v proslovu akademicky důstojném přednesl přesvědčivé důvody, provázeje je ušlechtile klidnou výmluvností, rozzařující bílým světlem jeho monumentální hlavu kněze táborského. Nedbaje nikdy ani osobních ohledů, ani vlastního prospěchu, sloužil obětavě věci, ale nad ni stavěl vždycky ideu, jež mu byla světější než klubovní usnesení a než oportunita chvíle — nejen staročeští odpůrci, ale i vlastní straníci často zazlívali profesoru deskriptivní geometrie, že také v politice postupuje přímočaře, more geometrico. Učenec, jehož prvním pracím se obdivoval [[Autor:Jan Evangelista Purkyně|J. E. Purkyně]], a jehož vrcholné koncepce zaujaly Johna Tyndala, byl filosofickým liberálem z rodu Johna Stuarta Milla, ale sám se — a to netoliko v studijní oblasti odborné — hlásil vždycky jako žák ke Kašparu Mongeovi, v jehož naukách nacházel východisko všeho usilování vědeckého, mravního a sociálně obrodného. Miloval revolučního Francouze, jehož zásady vytrvale domýšlel, láskou velice uvědomělou: stavěl ho s národně obrannou tendencí proti německy abstraktnímu Kantovi; hledal spojitost mezi jeho encyklopedickými snahami a pansofií Komenského; chtěl do duchové vzdělanosti české přinésti z galsky srostitého světa Mongeova blahodárný prvek živé představivosti jako doplnění a korektiv převládající u nás abstrakce; způsobem, v němž byla mimoděk utajena složka umělecká, žádal, aby se naše niterná skutečnost neskládala jenom z myšlenek a slov, nýbrž také z obrazů. Ikonognosie, jak nazval svou osobitou vědu, neměla býti pouze pomůckou a metodou naukově poznávací, nýbrž novým principem života jasného, pravdivého, všestranného, a ti, kdož by prošli její kázní, měli býti bezpečně vyzbrojeni proti zmatenosti myšlenkové, proti mravní a politické lži, zakrnělé pedanterii. Profesor František Tilšer, zakladatel tohoto ikonognostického náboženství, této nové víry more geometrico, zachoval si takovou zbroj sám až k samému prahu svých let devadesátých, světlý idealista patriarchálního typu. {{Oddělovač}} {{Kotva|Panrada}}PAN RADA. Postava P. [[Autor:Ignát Wurm|Ignáta Wurma]] vtělila se mladšímu pokolení již v legendu, nerozlučně spiatou s českým Olomoucem: veselý a rozmarný jednoruký stařeček provádí hosty národopisnými sbírkami Vlasteneckého musea; zastavuje se před výšivkovým oddělením; smeká staromódní klobouček se slovy „Cti otce svého i matku svou“; upozorňuje na motivy lidového ornamentu, pocházející prý až z doby velkomoravské; horlí, spřáteliv se z návštěvníky, hned o kultuře cyrilometodějské, hned o myšlence světového míru; šíří kolem sebe teplo a úsměv, čekaje jen koho podarovati z tohoto nevyčerpatelného bohatství radostného kněze a šťastného křesťana, jemuž již jeho první farníci přezděli Jezule. Ale pan konsistoriální rada z olomoucké vikárky nebyl jenom místní zvláštností Olomouce, ani nenáleží do moravských dějin pouze pro účast při založení a vybudování tamního Vlasteneckého musea po boku Havelkově a dam Wanklových — to byl toliko slunný západ, ozařující svou teplou hanáckou červení požehnané stáří Wurmovo. V mužných letech stál věrný žák Sušilův a Tarouccův v popředí moravské politiky jako důsledný státoprávník na straně Belcrediově a Pražákově, zastávaje neústupně program národněkonservativní — celý muž hájil celé přesvědčení. Byl státoprávníkem, ježto miloval historii jako pevnou oporu všeho ušlechtilého lidského snažení; přiznával se hrdě ke konservativismu netoliko jako kněz, ale i jako Slovan, jenž se ve všech životních projevech hrozí nivelisace, podkopávající půvab odlišnosti a rozmanitosti; všude zdůrazňoval smysl národnosti, která se mu jevila zvláštní milostí, plynoucí z přemoudrého úradku božského. Dokud byl mlád, rozněcoval rád své posluchače s kazatelny; později se stal ve vídeňském parlamentě a v brněnském zemském sněmu populárním řečníkem; nejrázovitěji a nejstatečněji vystupoval však jako neohrožený horlitel před svou duchovní vrchností, ať to byl biskup Gindl nebo Schaffgotsch, kardinál Schwarzenberk nebo Fürstenberk, vídeňský nuncius nebo Wurmův přítel, Slovan velkého srdce a dalekého pohledu, biskup Strossmayer. Uměl na ně působiti svým cyrilometodějským nadšením, přesvědčoval je důmyslnými postřehy o potřebách církve a kněžstva, došel u nich úspěchu pro českou věc, nedbaje vlastních osobních výhod. Až do konce života zůstal chudým vikářem při dómě, jenž se však cítil vždycky bohatcem, protože našel ještě větší chudáky, které mohl nasycovat, šatit, podporovat penězi. V poslední své vůli napsal: „Zlata a stříbra nezanechávám, leč které mi snesla láska přátel“: i z té lásky rozdával plnýma rukama. A přece zanechal po sobě tento dobrý a prostý kněz ještě cosi vzácnějšího: úsměv radostného a blahoslaveného štěstí, na nějž nikdo z těch, kdo se s ním setkali, nezapomene. {{Oddělovač}} {{Kotva|Realista}}REALISTA. Poznal jsem doktora [[Autor:Alois Rašín|Rašína]] velmi pozdě, a to v době, která mocně přemodelovala jeho povahu. Vrátil se s doktorem [[Autor:Karel Kramář (1860–1937)|Kramářem]] právě z vídeňského vězení, a redakční schůzky Národa u Černého koně o pátečních večerech byly pro ně oba příležitostí, aby se důvěrně informovali o změnách českého smýšlení a cítění v tom „čase za živa pohřbených“. Dr. Rašín pobytu v žaláři nikterak nepromarnil: přemyslil si důkladně naše i zahraniční problémy válečné a předválečné, včetl se s podivuhodnou vnímavostí do české literatury posledních desetiletí, kterou byl uprostřed advokacie a politiky poněkud zanedbal, a v důsledku toho srostl s národním životem pevněji než kdykoliv před tím. Nebylo na něm pranic ze sentimentálního pathosu vůdce, který ke svému národu přichází z okovů a proto se na všecko dívá v lichotné záři divadelních lamp, naopak byl docela střízlivý, až to mnohého enthusiastu v té opojné době slastného čekání a nebezpečné jistoty bolelo, zvláště když i tehdy rašínovský vtip měl svou ostrou jízlivost a rašínovský pohled svůj krutý chlad. Málem všichni jsme byli ilusionisty, ale dr. Rašín, národohospodář a peněžník, byl realistou. Znal lidi do dřeně kostí a ježto jim nerad odpouštěl, měl v onom čase tolikerého národního a politického slabošství mnoho příležitosti jimi pohrdati. Rozuměl poměrům v Praze i na venkově a bral je v počet při každé smělé koncepci svých druhů. Smál se povýšeně zlatým střechám, které jsme příliš ochotně nasazovali nedaleké české budoucnosti, ale přemýšlel opravdově o úhelných kamenech v jejích základech. Nedovedl jsem jako pouhý laik sledovati finančních a hospodářských otázek, do nichž se horlivě v diskusi zabíral, ale s psychologovou zvědavostí jsem se díval do jeho ostře modelované, výbojně chytré tváře, kde pracovaly pod inteligentním čelem pronikavé oči. A říkal jsem si, že všecky politické vignety jsou falešné, měří-li se na pravdě povahy. Pokrokář? Kdysi. Muž svobodomyslný? Patrně. Demokrat? Asi. Ale především realista, právě proto, že se k realistické straně nikdy ani zdaleka nehlásil. {{Oddělovač}} {{Kotva|Příklad}}PŘÍKLAD. Šest neděl tělesných muk, klamavých nadějí a příliš příznačných recidiv, šest neděl marného odevzdání do důmyslu i štěstí lékařů a operatérů, šest neděl zápasu nepodlomeného ducha se smrtí, která si tělo, tak tuhé a pevné, neodvolatelně poznamenala již v hrozný den atentátu — a to všecko před očima veřejnosti, za kontroly ctitelů i odpůrců, v průvodě komentářů Prahy i venkova a s přímým odrazem v zrcadle novin: takový byl závěr života doktora [[Autor:Alois Rašín|Aloisa Rašína]]. Sta a tisíce těch, kdož denně s napětím a účastí hledali v novinách bulletiny z podolské sanatoře, trnuli nad nesmyslnou marností této zkoušky a žehrali na rafinovanost osudu, který jako zlý dravec nezničil vzácnou svou kořist naráz, nýbrž si s ní mučivě a krvelačně pohrával. Proč, jen proč, volali k nebi, o jehož spravedlnosti pochybovali, musí syn člověka postupovati takovou cestu křížovou, která vede právě jen do zahrady Josefa Arimatejského? A přece, dovolte srdci, jež po šest neděl svírala úzkost, aby samo z hlubokosti vyznalo svůj paradox: ani těch. šest neděl odumírání a trápení doktora Rašína nebylo marno. Známe jenom málo autentických vět, které pronesl k rodině, k lékařům, k přátelům, k politickým spolupracovníkům od onoho osudného 5. ledna. Jsou mezi nimi laskavé žertíky, jasné projevy zájmu o českou věc, chrabré výrazy chuti k činnosti a nakonec ten jímavý nezapomenutelný, opravdu hrdinský vzkaz k členům vlády, jak rád by s nimi pracoval dále, on, jemuž již nohy stydly, tep ustával, srdce dohasínalo. Tyto věty, mezi kterými není jediného vzdechu, jediné výčitky, jediné sentimentality, jsou krásným příkladem a odkazem tohoto celého a pravého muže všem lidem v národě, kteří chtějí býti opravdu muži, uprostřed doby tak zbabělé, změkčilé, nedůtklivé. Doktor Alois Rašín, jenž pod šibenicí ukázal, jak pohrdat smrtí, a v době revoluce, jak využíti života, naznačil příkladem, jak umírat. Kolik lidí mezi námi smí se podle nadání a znalostí odvážit, aby pokračovalo v jeho životním díle ve prospěch hmotného blaha mladé republiky? Myslím, že by bylo bolestno zjišťovat, jak málo jich jest. Ale všichni, kdož máme před sebou život a za ním neodvratnou perspektivu smrti, můžeme si zapamatovati jeho příklad poslední: umírat statečně jako čestní vojáci na bojišti osudu. A zapamatujeme-li si to, netrpěl doktor Alois Rašín v Podolí šest neděl nadarmo. {{Konec formy}} [[Kategorie:Fejetony]] 46na12r9jsofpozd0olkl4w6ud0fujr 0 94543 308675 2025-06-10T17:10:15Z Jean-Paul 8278 založení 308675 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Arne Novák | TITUL = Hovory okamžiků | PŘEDCHOZÍ = Politikové | ČÁST = Tři popularisátoři | DALŠÍ = Mladí mrtví }} {{Textinfo | TITULEK = Tři popularisátoři | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | ZDROJ = NOVÁK, Arne. ''Hovory okamžiků''. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 44–47. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|917b163a-1dc8-44fd-bae9-a06d1e06805a}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} {{Kotva|Hněvšín}}HNĚVŠÍN. Na tisíce posluchačů znalo zemřelého profesora Drtinu z jeho universitních čtení, jak s upřímným zaujetím pro předmět a s povzbudivým úsměvem kolem pěkných mužských úst rozvíjel své synkretické výklady o vývoji, nepřátelském proplétání a na konec vyšší syntése velkých duchovních hnutí antiky a křesťanství, renesance a reformace, osvícenství a romantiky. Další, ještě početnější tisíce pamatují se naň z jeho ušlechtilých veřejných přednášek v nejrůznějších koutech vlasti, kdy zanícený hlasatel humanity a osvěty kázával jakoby s průvodem varhan a v klidném rozletu oduševnělých samozřejmostí unášel své hojné publikum do nedalekých již oblastí občanské utopie, až povládne jenom vzdělaný rozum s kultivovaným srdcem, až místo kasáren se budou stavěti pouze školy a filosofové budou říditi obce i státy. Při jeho smrti vzpomnělo si asi také několik vděčných duší z tohoto nepřehledného zástupu, který si zavázal svou vlídnou ochotou a pomocnou obětavostí, na dobrého, skromného muže, jenž ve své profesorské studovně, v ředitelně při svém semináři nebo v úřadovně ministerské přijal každého petenta, s účastí vyslechl, těsnopisně do notesu poznamenal, povzbuzením, radou nebo slibem doprovodil jeho starosti a těžkosti, pak se starostlivě zamyslil, jak prospěti, a vždycky dodržel slovo. Ale toto vše nebyl ještě celý profesor [[Autor:František Drtina|František Drtina]]. Abyste plně pochopili jeho osobnost, musili jste ho vyhledati někdy o prázdninách v jeho rodném Hněvšíně, kde si na boku statečku svých otců zbudoval prázdninový domek a kam zajíždíval, jak jen mohl. Najíti zapadlou povltavskou vesničku Hněvšín není snadno. Jest nejlépe přístupna od Nového Knína pomocí zoufale pomalé lokálky Vrané–Dobříš, ale prof. Drtina se tam vypravoval rád s druhé strany Vltavy přes Sedlčany, kde žil dlouho jeho stařičký otec a déle ještě originální strýc, Bohem nadaný matematik, jenž kdysi učíval na vojenské škole a v pensi pak střídavě botanisoval, koupal se ve Vltavě a četl svého Helmholtze a Arnošta Macha. V Hněvšíně profesor Drtina, horlivý turista a důkladný znatel neočekávaně heroického Povltaví, splýval s krajem i s lidem, a jeho selská, bodrá dobrosrdečnost tu působila jako přirozený květ půdy. Zde teprve bylo patrno, že docela tkví v povaze středočeského sedláka, tlumeného hloubavce, uvážlivého praktika, spokojeného milovníka životní pohody, jak v nesčíslných formách a odstínech zvěčnil tento typ básník [[Autor:František Xaver Svoboda|F. X. Svoboda]], Drtinův krajan a spolužák ze sousedního Mníšecka. V mírně zvlněném, lesnatém a podbrdském trojúhelníku, který svírají Vltava, Berounka a Litava a jemuž vltavské srázy mezi Kamýkem a Štěchovicemi dělají resolutní kulisu, jest všecko umírněné, pokojné a tiché bez démoničnosti hor a bez heroismu zápasu s živly; na chlebě, ne příliš režném, který se tu rodí, nelpí ani slzy, ani kletby; křesťanství, které zde dávno uzavřelo mír s potřebami země, nemělo sklonu ani k fanatismu ani k sektářství. Hněvšínský rodák a povltavský vlastenec František Drtina byl sourodým filosofem tohoto středočeského kouta. {{Oddělovač}} {{Kotva|Náprstek}}ŽÁK VOJTY NÁPRSTKA. Na rozhraní osmdesátých a devadesátých let soutěžily v Praze dva ústavy o náčelnictví ve výchově přírodovědeckého zájmu: starodávné Museum království Českého, které se z Příkopů již již stěhovalo do skvělé budovy na Václavském náměstí, a Náprstkovo museum, jež své nesoustavné a svrchovaně zajímavé poklady ukrývalo v nevhodných místnostech u Halánků na Betlémském plácku. Soutěž ta nebyla však nepřátelstvím, nýbrž zvolna se změnila v dělbu práce. Zemské museum za vedení profesora [[Autor:Antonín Frič|Ant. Friče]] dbalo v duchu svých vlasteneckých zakladatelů hlavně o vlastivědu, pracujíc k přírodovědeckému výzkumu Čech, kdežto [[Autor:Vojta Náprstek|Vojta Náprstek]] veden svými zálibami a zásadami americkými, chtěl, aby poznávání mělo výsledky praktické, aby budilo pozornou lásku k přírodě a i zvědavost o faunu a floru cizí, obohacujíc život člověka, upoutaného povoláním v městě. Vojta Náprstek předplácel pro svou knihovnu a čítárnu cizí přírodovědecké časopisy, podporoval sběratele přírodnin v exotických zemích, kupoval od nich kusy i pro Zemské museum. Shromažďoval kolem sebe i naukové pracovníky i nadšené laiky a vštěpoval jim názor, že přírodu netřeba jen zkoumat pod mikroskopem, ale i pozorovat kolem sebe soustředěným a láskyplným pohledem. Příroda mu byla pojmem velice širokým; vešly se tam i koniklece, jež na výletech s Americkým klubem dam do pražského okolí sbíral uprostřed zpívající mládeže, i ona kostra velrybí, na kterou se svým měšťanským stolokruhem skládal zlatku po zlatce, až ji mohl instalovati v sále Zemského musea. Z následovníků a mladších spolupracovníků Vojty Náprstka odešel snad poslední: profesor [[Autor:Bohumil Bauše|Bohumil Bauše]], sám také stařec málem sedmdesátiletý. Byl žákem profesora Friče a proto dbal v přírodních vědách hlavně popisné stránky, nespouštěje nikdy se zřetele vlastivědných záměrů. Ale jeho popularisační úsilí, projevivší se v desítkách knížek a snad tisících článků, bylo ze školy Náprstkovy: sdružovala se v něm volná světovost s bodrou lidovostí, nadšení pro pokrok badavého ducha lidského s přirozeným smyslem praktickým, vychovatelská snaha poučná se zábavným tónem. Pilný čtenář a tlumočník anglických revuí a magazinů se přirozeně stal spolutvůrcem přírodovědeckého feuilletonu českého, pokud se nezakládá na pozorovatelství vlastním, nýbrž na zpracování objevů a nálezů cizích. Při tom bylo však u Baušeho vždycky patrno, jak dobře zná a horoucně miluje přírodní bohatství vlasti, za nímž posílal studenty i turisty, děti i nedělní výletníky. Bohumil Bauše pročetl, prostudoval i přeložil mnoho knih, ale zůstal jenom proto tak dlouho svěží, že se nejčastěji vracel, jako čtenář, vykladač i obdivovatel, k oné „velké knize bez omylu, bez vady“, o níž prostoduše veršoval básník, velebený za jeho mladosti a drahý také kruhu Vojty Náprstka: „v knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh.“ {{Oddělovač}} {{Kotva|Přerov}}NEDĚLNÍ ODPŮLDNE V PŘEROVĚ. Když jsem se chystal na několik dnů do Přerova, varovali mne přátelé důrazně před nudou tamního nedělního odpoledne. Procházeje se v neděli dopoledne městem, měl jsem dosti strachu a dával jsem přátelům již napřed za pravdu. A přece byla jejich výstraha zbytečná, neboť jsem v málokterém z moravských měst zažil tak pěkné nedělní odpůldne, jako v Přerově. Zaskočil jsem na malou hodinku do praehistorického musea Těličkova ve školní budově a ani jsem nezpozoroval, že jsem tam uvázl přes tři hodiny. Nemýlím-li se, učí se již žáčkové obecných škol ve vlastivědě, že největší památností přerovského musea jsou diluviální nálezy z Předmostí, když tam žil, mamuty zabíjel, primitivní nástroje a zbraně pracně robil a snad se i o výtvarné umění pokoušel proslulý homo předmostensis. Mne však v museu ještě více upoutal jeho tvůrce a strážce, vědecký ředitel a pokorný laborant, odborník v praehistorii a praktický konservátor, řídící učitel Antonín Tělička. Takměř, všecko co nám ukazoval, pocházelo z jeho nálezů; skoro každý kus kosti, zbraně, keramiky vyňal sám z cihlářské hlíny; na každém předmětě byly stopy jeho práce, jeho učenosti, jeho lásky. Měl prostou a malebnou výmluvnost zanícených sběratelů a názorný i živý výklad solidních odborníků. Uměl s jadrnou konkretností popsati celý nález i každý střípek z něho. Když líčil celá údobí diluviálního života, když pravěkého člověka předváděl při práci řemeslné a povolání bojovnickém, když mluvil o počátcích umění v době kamenné, byl najednou epikem, aniž o tom sám věděl. Všecko v jeho podání bylo názorem, všecko bylo nadšením, všecko bylo láskou k věci. K věci? Ne, to není pravé slovo: homo předmostensis byl učiteli Těličkovi právě tak málo věcí, jako Fabreovi jeho střevlíci neb housenky. Antonín Tělička byl organisovaným sociálním demokratem a miloval tudíž ex offo lidstvo. Ze soukromého nadšení a z důvěrné potřeby miloval však především člověka předmostského. Popisoval rád a skutečně s pietou své odborné putování za hroby a kulturními pozůstatky tohoto svého nejstaršího přítele, o němž se nám v jeho podání zdálo, že před mnoho desetitisíci lety nezemřel, nýbrž jenom spí. A kdyby byl obrovitému svému kostrounu poručil: „Vstaň a choď!“, věru bychom se nebyli podivili. Ve výkladech Antonína Těličky všecka smrt byla pohlcena věčným a nekonečně pokračujícím životem. Odešel-li, nyní, tak předčasně, Antonín Tělička navždy, politujme jenom této smrtí příliš chvatné, ale nevěřme, že vytrvalý burcovatel mrtvých po velké potopě světa jest sám mrtev na věky! {{Konec formy}} [[Kategorie:Fejetony]] qo6fb5qfcnsqpcs9q64t0f10l3fkfh0 0 94544 308677 2025-06-10T18:36:44Z Jean-Paul 8278 založení 308677 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Arne Novák | TITUL = Hovory okamžiků | PŘEDCHOZÍ = Tři popularisátoři | ČÁST = Mladí mrtví | DALŠÍ = }} {{Textinfo | TITULEK = Mladí mrtví | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | ZDROJ = NOVÁK, Arne. ''Hovory okamžiků''. Vyškov: Fr. Obzina, 1926. 184 s. S. 48–53. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|858f3115-8a4a-462e-bbae-6c006429d95a}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} {{Kotva|Excelsior}}„EXCELSIOR.“ Dne 26. července 1901 utonul na botanické výpravě v Labi u Libice n. C. dvaadvacetiletý student přírodních věd a filosofie, Theodor Novák. Jeho přátelé ze studentských let doposud vzpomínají se zanícením na tohoto jemného, vzácně nadaného hocha, a přijde-li jim v knihovně do rukou svazek jeho „Statí vybraných“, který na jeho pamět vydala jeho rodina, sotva se ubrání dojetí. S dvaadvaceti lety doposud nikdo nebyl vědeckou osobností a nemohl učiniti velkých badatelských objevů; také Theodor Novák, jenž právě stál před filosofickým doktorátem, jeví se v pozůstalých pracích z botaniky a chemie právě jen bystrým žákem svých universitních učitelů Velenovského a Raýmanna. Ale z knihy nešťastného studenta září jiné světlo, velmi podobné tomu, jaké sálává z básnické pozůstalosti mladých lyriků, sražených předčasně zlovolným osudem s životní a tvůrčí dráhy, a skutečně, kdo Theodora Nováka znali, stavějí jej ve svém srdci někam v sousedství [[Autor:Karel Hynek Mácha|K. H. Máchy]], [[Autor:Bohdan Jelínek|B. Jelínka]] neb [[Autor:Karel Hlaváček|K. Hlaváčka]]. Ve filosofických úvahách Theodora Nováka vysloveno bylo totiž již na samém úsvitě takové úsilí idealistické, překonávající vládnoucí tehdy positivismus naukový, že v tom shledáváme předzvěst a slib dnešního idealistického hnutí; nadšený čtenář Helmholtzův a Haecklův předjal jakousi neracionální schopností vývoj, jenž se měl naplniti dvacet let po jeho smrti. Není třeba býti mystikem, abychom uvedli tuto schopnost v příčinné spojení s předurčeným předčasným skonem: o básnících Máchova rodu, kteří příliš mládi odcházejí, ví literární psychologie, s jakou nedočkavou intensitou se zmocňují života, myšlenky, snu, aby v několika rocích prožili to, k čemu jejich druhové potřebují celých let. Tak tomu bylo též u Theodora Nováka. Stravoval se přímo vnitřním ohněm myšlení, zavíral do svých smělých vitalistických a individualistických koncepcí celé okruhy poznání, domýšlel rychle a syntetisoval odvážně. Jeho idealismus nebyl pouhou naukou, nýbrž výrazem životní pravdy: tento štíhlý efeb s očima serafa byl idealistou z milosti osudu. Povaha Theodora Nováka okouzlovala duchovostí a čistotou, vzletem a něhou, snivostí a dumavým steskem. Umělecký rys uceloval mladičkého filosofa a badatele; jeho rodinný původ vedl jej ke kultuře slovesné; hudba a to hlavně [[Autor:Richard Wagner|Wagnerova]] byla živlem, v němž se cítil nejvolněji; ale i láska neúnavného chodce a horlivého botanika k přírodě, měla u něho kus uměleckého posvěcení. Sudba mladých učenců, kteří padnou než se směli rozvíti, jest ještě daleko žalnější než osud mladých básníků Máchova neb Hlaváčkova rodu: nezůstává po nich dílo, poznatky jejich zastarají, směr, k němuž se přiznávali, se objeví záhy pouhým naukovým bludem. Časem bývají pohřešováni, jako na př. teď Masarykova universita v Brně i Komenského v Bratislavě bolestně se ohlížejí, kde jsou Ladislav Hofman, Theodor Novák, Karel Thon; po čase bývají však nahrazeni, byť často osobnostmi menší ceny a váhy. Než, Theodor Novák bude žíti v paměti svých vrstevníků až do jejich posledního dechu: jako symbol, jako mythus. Záhy po jeho smrti byl citován na jeho počest Longfellowův „Excelsior“, ona oslava idealismu mládí, jenž s praporem stoupá všemu na vzdory k alpským ledovcům, až sražen klesne mrtev: „Zde za ranního úsvitu — v své kráse leží bez citu — a s výše, kde se oblak skvěl, — hlas, jak by hvězda padla, zněl: „Excelsior“. {{Oddělovač}} {{Kotva|Lenfant}}ĽENFANT PERDU. Na propadlém a pustnoucím rovu Ladislava Hofmana v kterési postranní řadě brněnského hřbitova nacházeli v dušičkových dnech roku 1923 věrní návštěvníci i nahodilí chodcové květinové dary: nezapomínající přátelé si uvědomili, že se dovršilo dvacetiletí od předčasného skonu té ušlechtilé bytosti. Vedle dvou svazků drobných prací, z nichž jeden je vědecký a druhý intimní, zůstala po Ladislavu Hofmanovi v paměti vrstevníků jeho symbolická tragika lidská — s přísnou čistotou thorwaldsenovského reliefu jest v něm promodelován typ jinocha, jehož tělesné síly byly vyčerpány právě v okamžiku, kdy duch, stejně nadaný jako vyzbrojený, se chystal k nejsmělejšímu rozletu… Ikare, neblahý Ikare! Důvěrní druhové Hofmanovi vědí ještě o jiném tragickém hoři, které vyčerpávalo čestnou duši mladého učence, jak o tom tolikráte vypravují jeho deníky, o zápase životní víry s leptavou analysou, umělcovy i historikovy lásky ke skutečnosti se svědomím moralistovým, tvořivého entusiasmu s lučavkou skepse… Ladislav Hofman zpečetil svým žalným osudem tento problém své generace a často oslovoval sebe slovy Verlainovými: ah, pauvre, pauvre Lelian! Poslední měsíce jeho krátkého života měly ještě jinou, třetí tragiku. Smrtelně churav, zklamán poněkud v plánech na vědeckou kariéru, obávaje se úplného odtržení od pracovních pomůcek, odešel z jara 1903 do Brna, nevěda ovšem, že tam odchází umřít. Velice brzy však pocítil svou osudovou shodu s jinými naukovými pracovníky českého Brna, již sami se odsoudili k tomu, aby zde připravili půdu budoucímu životu duševnímu, i za cenu sebeobětování. Tehdy, upíraje smutný a vyčítavý pohled k symbolickému Špilberku, napsal bolestná a tolik pravdivá slova: „Mluvíváme tu často s drem Studničkou, že my jsme tu jako přední stráž, jako ztracenci, kteří musí padnout — — a ještě jiní po nás — aby zde v Brně mohl vyrůst život — já jsem tím ztracencem i v onom širším, národním a objektivním smyslu, ale ještě víc ve smyslu subjektivním, velmi tragicky subjektivním.“ Ladislav Hofman netušil, že české duchovní Brno leží na dosah jeho generace, a že to budou ještě jeho vrstevníci, jimž sám připravil cestu přes příkop, kde utlel jeho vlastní život, jeho sny, jeho naděje… Tragika těch, kdož se nesměli dočkati jitra. Spi tiše, ľenfant perdu, v propadávajícím se a pustnoucím svém hrobě! {{Oddělovač}} {{Kotva|Vzkaz}}VZKAZ MRTVÉHO. Strahovské lomy za Hradčany mezi počátkem Břevnova a vilovou čtvrtí na Hřebenkách ožily poněkud v poslední době mohutnou stavbou nákladné silnice, ale ve dnech, kdy se o ní nepracuje, zůstávají i nadále tou podivnou pustinou skoro bez vegetace a bez lidí, jakou bývaly v minulých létech, dokud Břevnov ještě nesahal až ke Strahovu, a dokud Hřebenky byly málo úrodnou, málo vzdělanou latifundií rozpadávajícího se dvorce. Do lysých a divokých strží mezi vybrakovanými lomy Strahovskými, kde po léta cvičívalo rakousko-uherské vojsko, zacházívali rádi samotáři se svým posupným žalem nebo se svými vzdorovitými myšlenkami a postávali v soustředěném pohledu pod chudými stromy akátovými, jež rostly skoro ze skály, a polovinou kořenů visely již ve vzduchu; zírali na ty němé druhy osamocení tak dlouho upřeně, až náhlý výkřik neočekávaného skřivana je vytrhl z mlčení a meditace. Jeden z těchto samotářů dovedl tupý a krušný stesk Strahovských lomů uvězniti na věky do uměleckého tvaru, a to s monumentalitou tak strohou a pravdivou, že na ni nelze zapomenouti. Byl to Karel Myslbek, nešťastný syn velkého otce, malíř a grafik: jako těžká lidská hrůza žižkovských proletářů znepokojovala Myslbeka malíře, tak drsný přírodní děs lomů Strahovských inspiroval znovu Myslbeka grafika k leptům, jež náleží k nejúchvatnějším českým listům. Brzo se dovrší již deset roků od Myslbekova tragického skonu, ale nám, Myslbekovým přátelům, není třeba jubilejního data, abychom si oživovali jeho stopy. Nuže, hledal jsem je znovu na Strahovských lomech o polednách vánočních. Čekal jsem studený škleb vyprahlé půdy, ponuré uzliny a zaťaté pěsti v pahýlovitých kmenech stromových, okoralé jizvy v rozryté kůře zemní, jak to Karel Myslbek vídal a trpělivou jehlou leptával. Ale nic z toho jsem nenašel. Měkké a husté jíní učinilo krajinu hebkou a nyvou, nakladlo labutího prachu do trhlin země, obalilo koruny stromů květy třešňovými, do nichž vlídně a zbožně zářilo tiché slunce zimní. A mně připadalo, jako by přísný a těžký duch bolestného umělce mne na žárovišti své strastné inspirace ujišťoval, že jest již usmířen. {{Oddělovač}} {{Kotva|Passepartout}}PASSEPARTOUT POKROKU. Nepodivil jsem se nikdy ani trochu, když mně v kterémkoliv městě, na nádraží, v hostinci nebo na promenádě, vstoupil do cesty starý bodrý kamarád Karel Pelant se širákem v týle, se strakatě vyšívanou slováckou košilí na prsou, s velikým skřipcem černé obruby na pronikavých očích a se širokým, srdečným úsměvem ve veselé, špatně holené tváři. Stiskl silácky ruku a chvíli jí potřásal, pozeptal se na zdraví a dal se hned do horlení, pro esperanto nebo spalování mrtvol, pro Volnou myšlenku nebo amerikanismus, pro praktický slovník obecných vědomostí, jakých ve Spojených Státech vychází na sta, nebo pro žurnalistickou školu. Provázel svůj zanícený, trochu nespořádaný výklad vtipnými vzpomínkami zkušeného globetrottera, přidal zpravidla anekdotu pelantovského ražení, které podle iniciálek jeho jména přezvali čtenáři jeho časopisů „kapičkami“, zapletl do hovoru plno osob více méně nám oběma známých a vůbec sršel rozmarem. Ježto mé nadšení pro praktický a veřejný pokrok je velice zdrželivé, nemohu tvrditi, že jsem s ním zpravidla souhlasil: nedám svou mrtvolu spáliti, nebudu se nikdy učiti esperantu a spíše se stanu occamistou nebo karpokratiánem než vyznavačem Volné myšlenky. Ale měl jsem vždycky upřímnou radost ze setkání s tímto srdečným brachem, který nikoho — až na šosáky malých měst, kde vydával své neohrožené a prostořeké časopisy — nezarmoutil. Vždyť to bylo zosobněné naše osmnáctileté mládí ze slavné pokrokové doby, kdy jsme, vlasatí a hluční „zjevenci“, při čaji v literární a řečnické Slavii hořeli pro vše od Stirnera po Will. Morrise, od Machara po Březinu, od ženské emancipace po strindbergovské misogynství. Náš obecný modernistický enthusiasmus uhasl již dávno, ale Karel Pelant hořel stále plamenem nadšeného sanguinika až přes padesátku. Byl by jistě planul do sedmdesáti let a zasloužil si toho. Jsem si jist, že předčasným a zbytečným odchodem tohoto milého Passepartout pokroku ochladla česká kulturní atmosféra o citelný stupeň. {{Oddělovač}} {{Kotva|Vzdor}}SÍLA A VZDOR. Od pomníku Smetanova v Litomyšli, jednoho to z posledních velikých děl Jana Štursy, putoval nejeden ctitel mistrův směrem k sochařovu rodnému kraji novoměstskému a s povděkem setkal se cestou s jiným monumentálním výtvorem Štursovým. V zámožné a rozlehlé vsi Dolním Újezdě, dějišti velkého selského povstání na sklonku XVII. věku, tyčí se obrovitý pískovcový památník vůdce této krvavé vzpoury robotnické Lukáše Pakosty. Za mladého rozpuku své tvořivosti vybudoval mladistvý Jan Štursa tento symbolický pomník selské síly a selského vzdoru, který se hrdě a živelně zvedá do volného vzduchu, pohrdaje jakýmikoliv historickými a národopisnými přímětky: kostnatý a svalnatý atlet z olbřímího rodu zdvihá ohnutou paži, jako by byl do ní soustředil celou fysickou odvahu k odboji i k obraně, chráně nezdolně rodáky a hroze děsivě jejich utlačovatelům. Napiaté a tuhé svaly Pakostovy jsou přímo nality vzpurným životem, na nízkém silákově čele stře se urputný mrak vzpoury, široká ramena nesou těžké břímě odpovědnosti a oběti za druhy krve, práce a útisku — mohutné tělesenství zosobňuje zároveň krajní etické napětí temné vůle. Nevím, zda Jan Štursa vtělil do jiného ze svých mladistvých děl tolik nejvlastnější osobnosti jako do tohoto památníku Pakostova. Byl především robustním chvalořečníkem a monumentálním ztělesňovatelem svalového člověčenství, jež si plně uvědomuje svou živočišnou krásu a sílu, projevující se ať milostným oválem smyslného a pudového ženství či tvrdým a pádným vzepětím útočné mužnosti; nejsou to ani melodie citu ani logika myšlenky, které modelují jeho velkorysé postavy tanečnic a milostnic, dělníků a atletů. I později, když se jal sochařsky vykládati velké figury z dějin ducha, dařily se mu nejlépe ty, jež si zachovaly hodně mnoho ze svalové tělesnosti a jejichž myšlenkový vzdor byl bratrem fysické síly; jeho Žižku bylo třeba očekávati s napětím. Jan Štursa, ramenatý a zavalitý mladý muž široké tváře a selského smíchu na velkých ústech, se sám zdál býti z rodu svých postav, a to tím více, ježto kypivá jeho tvořivost prokazovala duševní sílu, která na pohled temenila z pevného zdraví. Ustrnuli jsme v poslední době, zvěděvše, že toto zdání jest naprostým klamem, nemůžeme se probrati ze zděšení nad zprávou, že Jan Štursa ve čtyřiačtyřiceti letech skonal stejnou smrtí jako jiný silný a vzdorný atlet generace mánesácké, Antonín Slavíček. {{Konec formy}} [[Kategorie:Fejetony]] 8wcl4vmz9h2gzz7458mm49ofhehlizi