Ottův slovník naučný/Algyő

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.7</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Algyő</title>
    <ns>0</ns>
    <id>48642</id>
    <revision>
      <id>333905</id>
      <parentid>317604</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T16:17:39Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>333905</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="783" sha1="b4io4v4hh7s08r1h0llefvtj00hkvkv" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Algyő
  | PŘEDCHOZÍ = Algumim
  | DALŠÍ = Algyógy
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Algyő
  | AUTOR = [[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Ľudovít Vladimír Rizner]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J.&amp;nbsp;Otto, 1888. S.&amp;nbsp;858. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n898/mode/1up Dostupné online]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Algyő''' [alďö], ves v Uhrách, v župě čongrádsské, okr. předtiském, na prav. bř. Tisy, s 2914 maď. ob. (1880), římskokat. chrámem, železniční st., telegrafem a poštou. ''[[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Rz.]]''
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Sídla v Maďarsku v Ottově slovníku naučném|Algyő]]</text>
      <sha1>b4io4v4hh7s08r1h0llefvtj00hkvkv</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Algyógy</title>
    <ns>0</ns>
    <id>48643</id>
    <revision>
      <id>333906</id>
      <parentid>317603</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T16:18:24Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>333906</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="894" sha1="8lc2fa81ousuacx89uvhw5fn5kydbzc" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Algyógy
  | PŘEDCHOZÍ = Algyő
  | DALŠÍ = Alhagi
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Algyógy
  | AUTOR = [[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Ľudovít Vladimír Rizner]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J.&amp;nbsp;Otto, 1888. S.&amp;nbsp;858. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n898/mode/1up Dostupné online]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Algyógy''' [alďóď] {{Prostrkaně|Alfalu}}, ves v Uhrách, v župě huňadské, po níž i okres pojmenován; má 1050 rum. a maď. ob. (1880), ev. refor., řecký sjednocený a řecký nesj. chrám, okr. soud a poštu. Na blízku u vsi Gyógy Fürdő jest miner. teplé zřídlo s lázněmi. ''[[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Rz.]]''
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Sídla v Maďarsku v Ottově slovníku naučném|Algyógy]]</text>
      <sha1>8lc2fa81ousuacx89uvhw5fn5kydbzc</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Muni</title>
    <ns>14</ns>
    <id>53871</id>
    <revision>
      <id>333917</id>
      <parentid>173386</parentid>
      <timestamp>2026-06-18T11:43:30Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>added [[Category:Masarykova univerzita]] using [[Help:Gadget-HotCat|HotCat]]</comment>
      <origin>333917</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="156" sha1="a5wkowl4xex7rn0p3am2w596wmxx1if" xml:space="preserve">Tato kategorie obsahuje články otištěné pod svobodnou licencí v časopise [[w:Muni|Muni]]

[[Kategorie:Periodika]]
[[Kategorie:Masarykova univerzita]]</text>
      <sha1>a5wkowl4xex7rn0p3am2w596wmxx1if</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Boccaccio</title>
    <ns>0</ns>
    <id>94168</id>
    <revision>
      <id>333914</id>
      <parentid>308106</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T22:25:23Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>333914</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="10782" sha1="b2laelg3p2hitdx9wzqtvkx0wz9wv4i" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Boccaccio
  | PŘEDCHOZÍ = Boccaccino
  | DALŠÍ = Bocca della verità
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Boccaccio
  | AUTOR = [[Autor:František Pover|František Pover]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Čtvrtý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1891. S.&amp;nbsp;212. {{Kramerius|nkp|48a802c0-0a06-11e5-b562-005056827e51}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Boccaccio
}}

{{Forma|proza}}
'''Boccaccio''' [bokačo] {{Prostrkaně|Giovanni}}, třetí hvězda literatury italské (* 1313 — 1375). Narodil se jako dítě nemanželské v Paříži, kde otec jeho, florencký kupec, meškal za obchodem. Rodina '''B'''-iův pocházela z Certalda, odkudž '''B.''' psával se často i {{Prostrkaně|Giovanni di Certaldo}}, {{Prostrkaně|Certaldese}} a pod. Mladý '''B.''' dostal se záhy do Florencie. Maje se dle přání otcova státi kupcem, poslán r. 1330 do Neapole, kde strávil větší čásť svého mládí. Po šesti létech však zanechal kupectví a s otcovým dovolením věnoval se studiu práva kanonického; ale s větší ještě horlivostí studoval jazyky klassické, mathematiku, astrologii a jiné dle hesla tehdejšího, kde měl býti básník jakýmsi vševědou. Skvělá společnost neapolská, vábné okolí, častý pobyt u hrobu Vergiliova — vše působilo k tomu, že '''B.''' velmi sobě oblíbil poesii. Také důkladné studium franc. fabliaux a románů vedlo ho čím dále, tím více k básnictví; ale teprve láska podnítila ho ku psaní. '''B.''' zamilovav se r. 1334 do Marie d’Aquino, levobočky krále Roberta, složil pro ni řadu básnických zpracování, ve kterých jméno své milenky (pode jménem Fiammetty) co nejvíce oslavuje. Jsou to ''Filocopo'' (vyd. Zumbini, Florencie, 1879); ''Filostrato'' (1338); ''Teseide''; ''Ninfale Fiesolano'' (Nuova Ant., 1884); ''Ninfale d’Ameto'' (1341—42) a ''Fiammetta'', hlavní jeho výtvor z doby tehdejší. Do Florencie '''B.''' vrátil se asi roku 1341, a protože otec jeho po druhé se oženil, zakoupil si domek, ve kterém žil odloučeně. V době té žil daleko spořádaněji nežli dříve a získal si mezi spoluobčany takové vážnosti, že mu obec svěřila několikráte různé úřady. Důležitou změnu v jeho životě přivodilo přátelství s Petrarkou, jehož '''B.''' tak si cenil, že, přečet jeho »Sonneti« a »Trionfi«, spálil část svých básní. Oba tito mužové viděli se poprvé roku 1350, když Petrarca ubíral se Florencií k jubileu do Říma. Petrarca měl pak veliký mravní vliv na '''B'''-ia a nejvíce je spojovalo vzájemné nadšení pro studie klassické. O horlivosti '''B'''-vě mimo jiné svědčí i to, že dal na své útraty přivézti úplný exemplář Homéra a bděl pilně nad překladem jeho do latinské prosy, ač sám se hlouběji v řečtině nevyznal. Úplná změna v životě '''B'''-vě nastala r. 1361, kdy jat přísnou domluvou mnicha Gioacchina Cianiho, jenž káral ho pro lehký způsob života i psaní, chtěl ihned prodati své knihy a vzdáti se oblíbených studií, od kteréžto myšlénky odvrátily ho jen Petrarkovy domluvy. Od té doby však '''B.''' žil spořádaněji a psal knihy jen vážného obsahu. Poslední dobu života svého '''B.''' trávil skoro neustále v Certaldě, které opustil jen na krátko r. 1373, kdy byl vyzván od Florenčanův, aby jim přednášel veřejně o Božské komédii. Ctění svá '''B.''' začal v říjnu 1373 v kostele San Stefano, ale nebezpečná choroba vyrušila ho z výkladů již poč. ledna 1374 při 17. zpěvu. Výklady '''B'''-vy jsou nejlepším kommentářem velebásně Danteovy v XIV. stol., a některé z nich jsou pro nynějšek nevyhnutelný, třeba že '''B.''' nejeví v nich mnoho porozumění pro poesii Danteovu, plýtvaje úzkostlivými a orthodoxními poznámkami, v nichž snaží se Dantea jaksi opravili. Zanechav čtení, '''B.''' odebral se do Certalda, kde zemřel 21. pros. 1375. '''B.''' vyvinul se pod vlivem Danteovým a Petrarkovým, jež oba sám s hrdostí jmenuje svými učiteli. Jako učenec viděl vzor svůj v Petrarkovi, jehož výše však nedosáhl. '''B.''' psal latinsky a italsky. Latinské jeho spisy svědčí o veliké učenosti. Jsou to: ''De genealogiis Deorum gentilium'', veliká kompilace, v níž shrnul všecky své mythologické vědomosti a důmyslně odůvodňuje své přesvědčení, že všecka mythologie jest vůbec výmyslem básníků. Spisem tím poprvé přivedeno trochu světla v tehdejší mythologický chaos. Kniha ''De montibus, silvis, lacubus, fluminibus, stagnis seu paludibus, de no minibus maris liber'' jest prvním tou dobou pokusem slovníku zeměpisného, jehož účelem bylo, aby usnadnil četbu starých spisovatelů. Morální tendencí vynikají ''De casibus virorum et feminarum illustrium'' (9 kn.) a ''De claris mulieribus''. Ve všech těchto spisech B. jeví se učeným sběratelem, podávajícím důležité příruční pomůcky ke studiu starých spisovatelů, jak dokazuje hojné jejich rozšíření a překlady jejich na jazyk italský. Latinsky '''B.''' napsal také 16 eklog, dvě milostného obsahu dle vzoru Vergiliova, ostatní pak zobrazují různé polititické události a výjevy z jeho života obyčejně pod hustým závojem allegorie. Eklogy tyto, psané jazykem neumělým a málo správným, jsou důležitý pro poznání života '''B'''-va, jinak nemají ceny básnické. Pro vývoj '''B'''-iův mají daleko větší význam jeho spisy italské. '''B.''' poznal nejvíce důležitost italštiny, ač nebyl bez předsudků proti ní, jak patrno z latinských jeho spisů pozdějších. Avšak ani uvedené již spisy italské, ani ''Amorosa visione'' (1342), napodobení Božské komédie v tercinách o 50 zpěvích, které '''B.''' učinil akrostichem své lásky k Marii-Fiammettě, ani ''Il corbaccio o labirinto d’amore'', v němž básník mstí se na ženách za odmítnutou lásku, nebyly by mu pojistily slávu, které se mu dostalo ''Decameronem'' (složeným z části v Neapoli, z části ve Florencii, kde byl i vydán poprvé r. 1353). Jeť to jediné dílo, které může činiti nároky na dokonalost, neboť v ostatních jeho pracích jest mnoho nabubřelosti slohové, málokdy šťastné vynalezení látky a častá oplzlost. Avšak ani Decamerone není bez těchto vad a proto sám '''B.''' ve zralém věku si přál, aby nebyl čten. Látka Decameronu jest prostá. Za krutého moru r. 1348 ve Florencii společnost sedmi žen a tří mužův odebrala se na venek, kde si krátí dlouhou chvíli vypravováním povídek. Na rozdíl od novell starších spisovatelů '''B.''' podává ve svých 100 příbězích úplné podrobnosti, líčí obydlí, zvyky a mravy svých hrdin, tak že jeho povídky jsou plny života, pravdy a skutečnosti, a to zvláště tam, kde líčí výjevy z prosté společnosti, kterou se mu podařilo tak vylíčili, že s některými z jeho osob setkáváme se posud v okolí neapolském. '''B.''' nevymyslil tu nic, látky jeho lze sledovali do nejodlehlejších pramenů. Výborný jest jazyk a řeč v těchto povídkách. Sloh jejich jest nejpůvodnější v komických výstupech a v nich také učinila prosa italská největší krok ku předu, dostavši se od dřívější trhanosti k pravidelnému sečlenění jednotlivých částí. '''B.''' uvedl latinskou umělou periodu do italštiny, což v XVI. stol. se zvrhlo v manýru. Vytýká se '''B'''-vi rozpustilost mnohých povídek; ale v těch jest '''B.''' nejpřirozenějším. Méně zdařily se '''B'''-vi příběhy tragické a místa, kde vypravuje se o bouřích srdce: v takových případech '''B.''' stává se rhétorickým a upadá v manýru svých mladších děl. Tím více pak vyniká u něho veselohra denního života, ve které jeví se svou dobou nedostižným malířem. Decamerone jest zrcadlem tehdejšího života, hlavně neapolského, a z líčení '''B'''-va proniká celkem skoro vždy na konec zdravý úsudek spisovatele, který byl filosofem a moralistou. Rozpustilost některých novell sám '''B.''' omlouvá tím, že psal pro ty, kdo nemají nic lepšího na práci. Mimo to byla doba tehdejší daleko veselejší a rozpustilejší a mnohé z povídek Decameronu byly dojista vybrány z těch, které byly vypravovány na rozpustilém dvoře neapolském; ba má se za to, že '''B.''' složil Decamerona jen na rozkaz královny Johanny. Vytýkalo se B-vi také, že spis jeho jest přesycen smyslně pohanským ovzduším; snad tušil výtku tu '''B.''' sám, neboť sám se přičinil, aby kniha jeho nebyla mu vykládána ve zlé se stránky náboženské, neboť začíná i končí své povídky oslavou Boha. »Decamerone« měl veliký vliv na literaturu ostatní Evropy. Celá řada spisovatelů čerpala z něho jako z nevyvažitelného pramene. Chaucer, Hans Sachs, Lope de Vega, Shakespeare, La Fontaine, Musset a j. ponořovali se do něho, aby z něho vyňali látku, jíž chtěli dodali svým spracováním nového lesku. Ba nejstarší povídky, uchované ve francouzských hrubých fabliaux, zůstaly pak v literatuře v podobě, jaké jim dodal '''B.''', a to vše proto, že u něho jsou obrazy skutečného života. Nejlepší vydání »Decameronu« pochází od P. Fanfania z r. 1857. Důkladné výzkumy o pramenech jeho podali Manni (Florencie, 1742) a M. Landau, Die Quellen des Decamerone (Štutgart, 1884, 2 vyd.) Více novellou než životopisem jest '''B'''-iův spis ''Vita di Dante'', vyplněný z nedostatku zpráv vlastními kombinacemi a výmysly. Ke spisu tomuto pojí se 'Commento sopra la »Commedia«', jejž vydal G. Milanesi (Florencie, 1863, 2 sv.). — O '''B'''-vi psali G. B. Baldelli (Flor., 1806); M. Landau (Štutgart, 1877); Körting (Lip., 1880); A. Hortis (Terst, 1879, o spisech latinských); V. Crescini (Turin, 1887); H. Cochin (Paříž, 1890) a j. Dopisy jeho vydal málo pečlivě Fr. Corazzini (Flor., 1877). Sebrané spisy jeho vydal Moutier s názvem ''Opere volgari'' (Flor., 1827 a dále); laciné vydání drobnějších spisů vyšlo s názvem ''Opere minori'' (Milán, 1879). Česky přel. 11 povídek dosti věrně, obratně a správně v jednom ruk. neuberské knihovny (XVI. stol.) pod názvem: ''Počínají se rozprávky rozličné a najprvé o jeptiškách'' (srv. V. Nebeský v Čas. Mus. 1848, 129. sl.); celý Decamerone zčeštěn J. A. Karafiátem (Praha, 1881), bohužel setřen při tom básnický pel s celé skladby. ''[[Autor:František Pover|P.]]''
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Italští autoři v Ottově slovníku naučném|Boccaccio]]</text>
      <sha1>b2laelg3p2hitdx9wzqtvkx0wz9wv4i</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333915</id>
      <parentid>333914</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T22:27:59Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>333915</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="10788" sha1="auh1a0v0pyepxxmoygda8pewnu8u6se" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Boccaccio
  | PŘEDCHOZÍ = Boccaccino
  | DALŠÍ = Bocca della verità
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Boccaccio
  | AUTOR = [[Autor:František Pover|František Pover]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Čtvrtý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1891. S.&amp;nbsp;212. {{Kramerius|nkp|48a802c0-0a06-11e5-b562-005056827e51}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Boccaccio
}}

{{Forma|proza}}
'''Boccaccio''' [bokačo] {{Prostrkaně|Giovanni}}, třetí hvězda literatury italské (* 1313 — 1375). Narodil se jako dítě nemanželské v Paříži, kde otec jeho, florencký kupec, meškal za obchodem. Rodina '''B'''-iův pocházela z Certalda, odkudž '''B.''' psával se často i {{Prostrkaně|Giovanni di Certaldo}}, {{Prostrkaně|Certaldese}} a pod. Mladý '''B.''' dostal se záhy do Florencie. Maje se dle přání otcova státi kupcem, poslán r. 1330 do Neapole, kde strávil větší čásť svého mládí. Po šesti létech však zanechal kupectví a s otcovým dovolením věnoval se studiu práva kanonického; ale s větší ještě horlivostí studoval jazyky klassické, mathematiku, astrologii a jiné dle hesla tehdejšího, kde měl býti básník jakýmsi vševědou. Skvělá společnost neapolská, vábné okolí, častý pobyt u hrobu Vergiliova — vše působilo k tomu, že '''B.''' velmi sobě oblíbil poesii. Také důkladné studium franc. fabliaux a románů vedlo ho čím dále, tím více k básnictví; ale teprve láska podnítila ho ku psaní. '''B.''' zamilovav se r. 1334 do Marie d’Aquino, levobočky krále Roberta, složil pro ni řadu básnických zpracování, ve kterých jméno své milenky (pode jménem Fiammetty) co nejvíce oslavuje. Jsou to ''Filocopo'' (vyd. Zumbini, Florencie, 1879); ''Filostrato'' (1338); ''Teseide''; ''Ninfale Fiesolano'' (Nuova Ant., 1884); ''Ninfale d’Ameto'' (1341—42) a ''Fiammetta'', hlavní jeho výtvor z doby tehdejší. Do Florencie '''B.''' vrátil se asi roku 1341, a protože otec jeho po druhé se oženil, zakoupil si domek, ve kterém žil odloučeně. V době té žil daleko spořádaněji nežli dříve a získal si mezi spoluobčany takové vážnosti, že mu obec svěřila několikráte různé úřady. Důležitou změnu v jeho životě přivodilo přátelství s Petrarkou, jehož '''B.''' tak si cenil, že, přečet jeho »Sonneti« a »Trionfi«, spálil část svých básní. Oba tito mužové viděli se poprvé roku 1350, když Petrarca ubíral se Florencií k jubileu do Říma. Petrarca měl pak veliký mravní vliv na '''B'''-ia a nejvíce je spojovalo vzájemné nadšení pro studie klassické. O horlivosti '''B'''-vě mimo jiné svědčí i to, že dal na své útraty přivézti úplný exemplář Homéra a bděl pilně nad překladem jeho do latinské prosy, ač sám se hlouběji v řečtině nevyznal. Úplná změna v životě '''B'''-vě nastala r. 1361, kdy jat přísnou domluvou mnicha Gioacchina Cianiho, jenž káral ho pro lehký způsob života i psaní, chtěl ihned prodati své knihy a vzdáti se oblíbených studií, od kteréžto myšlénky odvrátily ho jen Petrarkovy domluvy. Od té doby však '''B.''' žil spořádaněji a psal knihy jen vážného obsahu. Poslední dobu života svého '''B.''' trávil skoro neustále v Certaldě, které opustil jen na krátko r. 1373, kdy byl vyzván od Florenčanův, aby jim přednášel veřejně o Božské komédii. Ctění svá '''B.''' začal v říjnu 1373 v kostele San Stefano, ale nebezpečná choroba vyrušila ho z výkladů již poč. ledna 1374 při 17. zpěvu. Výklady '''B'''-vy jsou nejlepším kommentářem velebásně Danteovy v XIV. stol., a některé z nich jsou pro nynějšek nevyhnutelný, třeba že '''B.''' nejeví v nich mnoho porozumění pro poesii Danteovu, plýtvaje úzkostlivými a orthodoxními poznámkami, v nichž snaží se Dantea jaksi opravili. Zanechav čtení, '''B.''' odebral se do Certalda, kde zemřel 21. pros. 1375. '''B.''' vyvinul se pod vlivem Danteovým a Petrarkovým, jež oba sám s hrdostí jmenuje svými učiteli. Jako učenec viděl vzor svůj v Petrarkovi, jehož výše však nedosáhl. '''B.''' psal latinsky a italsky. Latinské jeho spisy svědčí o veliké učenosti. Jsou to: ''De genealogiis Deorum gentilium'', veliká kompilace, v níž shrnul všecky své mythologické vědomosti a důmyslně odůvodňuje své přesvědčení, že všecka mythologie jest vůbec výmyslem básníků. Spisem tím poprvé přivedeno trochu světla v tehdejší mythologický chaos. Kniha ''De montibus, silvis, lacubus, fluminibus, stagnis seu paludibus, de no minibus maris liber'' jest prvním tou dobou pokusem slovníku zeměpisného, jehož účelem bylo, aby usnadnil četbu starých spisovatelů. Morální tendencí vynikají ''De casibus virorum et feminarum illustrium'' (9 kn.) a ''De claris mulieribus''. Ve všech těchto spisech B. jeví se učeným sběratelem, podávajícím důležité příruční pomůcky ke studiu starých spisovatelů, jak dokazuje hojné jejich rozšíření a překlady jejich na jazyk italský. Latinsky '''B.''' napsal také 16 eklog, dvě milostného obsahu dle vzoru Vergiliova, ostatní pak zobrazují různé polititické události a výjevy z jeho života obyčejně pod hustým závojem allegorie. Eklogy tyto, psané jazykem neumělým a málo správným, jsou důležitý pro poznání života '''B'''-va, jinak nemají ceny básnické. Pro vývoj '''B'''-iův mají daleko větší význam jeho spisy italské. '''B.''' poznal nejvíce důležitost italštiny, ač nebyl bez předsudků proti ní, jak patrno z latinských jeho spisů pozdějších. Avšak ani uvedené již spisy italské, ani ''Amorosa visione'' (1342), napodobení Božské komédie v tercinách o 50 zpěvích, které '''B.''' učinil akrostichem své lásky k Marii-Fiammettě, ani ''Il corbaccio o labirinto d’amore'', v němž básník mstí se na ženách za odmítnutou lásku, nebyly by mu pojistily slávu, které se mu dostalo ''Decameronem'' (složeným z části v Neapoli, z části ve Florencii, kde byl i vydán poprvé r. 1353). Jeť to jediné dílo, které může činiti nároky na dokonalost, neboť v ostatních jeho pracích jest mnoho nabubřelosti slohové, málokdy šťastné vynalezení látky a častá oplzlost. Avšak ani Decamerone není bez těchto vad a proto sám '''B.''' ve zralém věku si přál, aby nebyl čten. Látka Decameronu jest prostá. Za krutého moru r. 1348 ve Florencii společnost sedmi žen a tří mužův odebrala se na venek, kde si krátí dlouhou chvíli vypravováním povídek. Na rozdíl od novell starších spisovatelů '''B.''' podává ve svých 100 příbězích úplné podrobnosti, líčí obydlí, zvyky a mravy svých hrdin, tak že jeho povídky jsou plny života, pravdy a skutečnosti, a to zvláště tam, kde líčí výjevy z prosté společnosti, kterou se mu podařilo tak vylíčili, že s některými z jeho osob setkáváme se posud v okolí neapolském. '''B.''' nevymyslil tu nic, látky jeho lze sledovali do nejodlehlejších pramenů. Výborný jest jazyk a řeč v těchto povídkách. Sloh jejich jest nejpůvodnější v komických výstupech a v nich také učinila prosa italská největší krok ku předu, dostavši se od dřívější trhanosti k pravidelnému sečlenění jednotlivých částí. '''B.''' uvedl latinskou umělou periodu do italštiny, což v XVI. stol. se zvrhlo v manýru. Vytýká se '''B'''-vi rozpustilost mnohých povídek; ale v těch jest '''B.''' nejpřirozenějším. Méně zdařily se '''B'''-vi příběhy tragické a místa, kde vypravuje se o bouřích srdce: v takových případech '''B.''' stává se rhétorickým a upadá v manýru svých mladších děl. Tím více pak vyniká u něho veselohra denního života, ve které jeví se svou dobou nedostižným malířem. Decamerone jest zrcadlem tehdejšího života, hlavně neapolského, a z líčení '''B'''-va proniká celkem skoro vždy na konec zdravý úsudek spisovatele, který byl filosofem a moralistou. Rozpustilost některých novell sám '''B.''' omlouvá tím, že psal pro ty, kdo nemají nic lepšího na práci. Mimo to byla doba tehdejší daleko veselejší a rozpustilejší a mnohé z povídek Decameronu byly dojista vybrány z těch, které byly vypravovány na rozpustilém dvoře neapolském; ba má se za to, že '''B.''' složil Decamerona jen na rozkaz královny Johanny. Vytýkalo se '''B'''-vi také, že spis jeho jest přesycen smyslně pohanským ovzduším; snad tušil výtku tu '''B.''' sám, neboť sám se přičinil, aby kniha jeho nebyla mu vykládána ve zlé se stránky náboženské, neboť začíná i končí své povídky oslavou Boha. »Decamerone« měl veliký vliv na literaturu ostatní Evropy. Celá řada spisovatelů čerpala z něho jako z nevyvažitelného pramene. Chaucer, Hans Sachs, Lope de Vega, Shakespeare, La Fontaine, Musset a j. ponořovali se do něho, aby z něho vyňali látku, jíž chtěli dodali svým spracováním nového lesku. Ba nejstarší povídky, uchované ve francouzských hrubých fabliaux, zůstaly pak v literatuře v podobě, jaké jim dodal '''B.''', a to vše proto, že u něho jsou obrazy skutečného života. Nejlepší vydání »Decameronu« pochází od P. Fanfania z r. 1857. Důkladné výzkumy o pramenech jeho podali Manni (Florencie, 1742) a M. Landau, Die Quellen des Decamerone (Štutgart, 1884, 2 vyd.) Více novellou než životopisem jest '''B'''-iův spis ''Vita di Dante'', vyplněný z nedostatku zpráv vlastními kombinacemi a výmysly. Ke spisu tomuto pojí se 'Commento sopra la »Commedia«', jejž vydal G. Milanesi (Florencie, 1863, 2 sv.). — O '''B'''-vi psali G. B. Baldelli (Flor., 1806); M. Landau (Štutgart, 1877); Körting (Lip., 1880); A. Hortis (Terst, 1879, o spisech latinských); V. Crescini (Turin, 1887); H. Cochin (Paříž, 1890) a j. Dopisy jeho vydal málo pečlivě Fr. Corazzini (Flor., 1877). Sebrané spisy jeho vydal Moutier s názvem ''Opere volgari'' (Flor., 1827 a dále); laciné vydání drobnějších spisů vyšlo s názvem ''Opere minori'' (Milán, 1879). Česky přel. 11 povídek dosti věrně, obratně a správně v jednom ruk. neuberské knihovny (XVI. stol.) pod názvem: ''Počínají se rozprávky rozličné a najprvé o jeptiškách'' (srv. V. Nebeský v Čas. Mus. 1848, 129. sl.); celý Decamerone zčeštěn J. A. Karafiátem (Praha, 1881), bohužel setřen při tom básnický pel s celé skladby. ''[[Autor:František Pover|P.]]''
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Italští autoři v Ottově slovníku naučném|Boccaccio]]</text>
      <sha1>auh1a0v0pyepxxmoygda8pewnu8u6se</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Devatero pohádek/Pohádka pošťácká</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97834</id>
    <revision>
      <id>333903</id>
      <timestamp>2026-06-17T15:06:05Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>~2026-35481-07</username>
        <id>20058</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „gogogogogoogogogogogogogob neumim psat“</comment>
      <origin>333903</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="38" sha1="i4cnqzsu4sxpu858y4v3e9qfjfa6fqi" xml:space="preserve">gogogogogoogogogogogogogob neumim psat</text>
      <sha1>i4cnqzsu4sxpu858y4v3e9qfjfa6fqi</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333904</id>
      <parentid>333903</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T15:06:10Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Quinlan83</username>
        <id>15821</id>
      </contributor>
      <comment>Requesting deletion</comment>
      <origin>333904</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="58" sha1="s4uh45vs9e12hlnbi9apzudbmw3kcy1" xml:space="preserve">{{delete|Test page}}gogogogogoogogogogogogogob neumim psat</text>
      <sha1>s4uh45vs9e12hlnbi9apzudbmw3kcy1</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333907</id>
      <parentid>333904</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T20:05:56Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>nesmysl nahrazen textem povídky, bez IB a bez proofreadu;</comment>
      <origin>333907</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="26604" sha1="t5ua2wca0h96q2b9x8efkzonxetw69r" xml:space="preserve">{{Upravit}}
{{Forma|próza}}
To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi? Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že “kouřiti je zakázáno” a “psy s sebou bráti je zakázáno” a mnoho jiných varovných tabulek — říkám vám, tolik vyhlášek a zapovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Však jeden pán — abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš — se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych si to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven, a už se začíná.

Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.

Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťápou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši; měla by se na ně políčit past. A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovní skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil poštu, třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu, pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci. “Vždyť jsem si to myslel,” broukal ten skřítek, “tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.” Šestý rarášek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: “Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel, hlásí se marod, nenastoupil službu stop. Tě péro stop.”

 
“Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,” ozval se sedmý trpaslík. “Kde to je?”

“To je via Benešov,” řekl osmý pidimužík. “Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli karty?”

“Pročpak ne,” řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. “Tak tady jsou kartičky a můžeme začít.”

Druhý skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.

“Snímám,” řekl první rarach.

“Tak rozdávej,” pravil druhý.

“Ale, ale,” bručel třetí, “to jsem dostal špatný list!”

“Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.

“To ti přebiju,” děl pátý a položil svůj list na tamten.

“Holenku, to je na mne slabé,” pravil šestý a přihodil svůj list.

“Oho,” řekl sedmý, “to já mám ještě vyšší kartu.”

“A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.

Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: “Neračte se, páni vyžlata, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?”

“Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.”

Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.

“Tak tady máte karty,” pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, “a můžete začít.”

Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl: “Neračte mně to mít za zlé, páni pumprlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.”

 
“No právě,” odpověděl třetí pidimužík, “to jsou naše hrací karty.”

“Hm,” pravil pan Kolbaba, “neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.”

“A to si moc pletete, pane Kolbaba,” řekl čtvrtý mužíček. “Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň, podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.”

“Nejnižší karta,” vykládal první rarášek, “takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidi něco nalhávají a předstírají.”

“Druhá nejnižší karta je osmička,” pokračoval druhý tajtrlík, “a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.”

“Třetí nízká karta je devítka,” děl nato třetí mrňavec, “a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti.”

“První vysoká karta je desítka,” řekl čtvrtý. “To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového.”

“Druhá vysoká karta je spodek,” pravil pátý. “To jsou psaníčka, co si lidé posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení.”

“Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk,” povídal šestý. “A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.”

“Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,” dodával sedmý. “A to je takový dopis, který je napsán z lásky.”

“A ta nejvyšší karta neboli eso,” doložil osmý stařík, “to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.”

“Aha,” řekl pan Kolbaba. “Ale teď bych rád věděl, jak médie poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musil udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!”

“To my, pane Kolbaba, taky víme,” řekl první rarášek. “Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší.”

 
“A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo,” dodal druhý, “můžeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.”

“To teda je jiná,” pravil pan Kolbaba. “Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal. Snad vás to, páni, neurazí.”

“Že jste to vy, pane Kolbaba,” odpověděl třetí skřet, “tak se můžete zeptat, nač chcete.”

“Já bych rád věděl,” řekl pan Kolbaba, “co vlastně skřítkové jedí.”

“To je všelijaké,” děl čtvrtý pumprlík. “My skřítkové, co žijeme v různých ouřadech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky. — To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.”

“Ale my skřítkové od pošly,” řekl pátý trpaslík, “to nemáme tak zlé. My si vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.”

“Nebo můžeme olizovat známky,” podotkl šestý. “To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.”

“Ale nejvíc papáme drobečky,” vykládal sedmý maňásek. “Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.”

“A že jsem tak smělý,” ptal se dále pan Kolbaba, “kdepak vy tu vlastně přespáváte?”

“To vám, pane Kolbaba, neřekneme,” pravil osmý dědeček. “Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.”

Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam půjdete spal. — A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se lam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pěl, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.

 
Tedy tohle, co viděl, pan pošťák Kolbaba nikomu neřekl, protože, to víte, na poště se vlastně nesmí přespávat. Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem. Tenhle dopis, říkal si, je takový vlažňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý; to asi je psaní od nějaké maminky.

A jednou na poště třídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem. “Heleme,” řekl najednou, “tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.”

“Aha,” pravil pan poštmistr, “to zas někdo vhodil do schránky dopis bez adresy.”

Byl tam zrovna na poště jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní; ten pán to slyšel a povídá: “No, to musí být ťulpas, potrhlo, čápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu.”

“Ba ne,” řekl pan poštmistr, “takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada. To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztržití. Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem běží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ještě nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává častěji, než si myslíte.”

“Ale ale,” divil se ten pán, “a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte?”

“Necháme je ležet na poště, pane,” řekl poštmistr, “protože je nemůžeme, pane, doručit.”

Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel: “Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného. Já myslím, že by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří.”

“Když tam není napsaná adresa, tak to nejde a bašta,” namítal pan poštmistr.

“Tak snad byste mohli ten dopis otevřít,” radil ten cizí pán, “a podívat se, kdo jej posílá.”

“To nejde, pane,” řekl pan poštmistr přísně, “protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství, a to se nesmí.” A tím byla ta věc pro něj vyřízena.

 
Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi: “Že jsem tak smělý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan poštovní skřítek.” A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat poštovské rarášky a kterak ti skřítkové dovedou číst dopisy, aniž by je otevřeli.

 
Pan poštmistr se zamyslil a pak řekl: “Safra, to by šlo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; když nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří.”

Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na poště a čekal. Mohla být půlnoc, když slyšel takové ťapity ťap po podlaze, jako když myši běhají; a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váží zásilky a počítají peníze a odklepávají depeše. A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš.

V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: “Brejvečír, páni pumprlíci.”

“Á, to je pan Kolbaba,” řekl ten nejstarší pumprlík. “Tak pojďte si s námi zahrát v karty.”

Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říci a sedl si s nimi na podlahu.

“Nesu,” řekl první skřítek a položil svou kartu na zem.

“Přebíjím,” děl druhý.

 “Dávám fleka,” povídá třetí.

Teď přišla řada na pana Kolbabu, a on položil ten zavřený dopis bez adresy na ty tři ostatní.

“Tak jste vyhrál, pane Kolbaba,” řekl první diblík, “protože jste nesl tu nejvyšší kartu neboli srdcové eso.”

“Že jsem tak smělý,” odpověděl pan Kolbaba, “ale víte to jistě, že to je tak vysoká karta?”

“Abych to nepoznal,” pravil rarášek. “To přece je psaníčko, co píše mládenec dívce, kterou má víc rád než sebe sama.”

“To se mně nezdá,” řekl naschvál pan Kolbaba.

“A just je to tak,” odpověděl trpaslík. “Když tomu nechcete věřit, já vám to psaníčko přečtu.” A vzal ten dopis, položil si jej na čelo, zavřel oči a takto četl:

“Má znejmilejší Mařenko, tak ti pýšu (tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké í) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo tvůj věrný Frantík.”

“Tak vám děkuju, pane skřítek,” řekl pan Kolbaba, “to jsem potřeboval vědět. Mockrát vám děkuju.”

“Není zač,” pravil mužíček. “Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve škole nenaučil.”

“Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík,” bručel pan Kolbaba.

“Nemůžu sloužit, pane Kolbabo,” řekl ten mrňavý panáček. “To tam už není psáno.”

Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nějaký šofér Frantík nějaké slečně Mařence a že si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za ženu.

“I prokryndapána,” zvolal pan poštmistr, “to je náramně důležité psaní, to by ta slečna měla dostat!”

“Já bych jí to psaníčko nasup donesl,” řekl pan Kolbaba, “kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí.”

“To by, pane Kolbaba, dovedl každý,” povídá pan poštmistr. “Na to by ani nemusil být pošťák. Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala.”

“Dobrá, pane poštmistr,” zvolal pan Kolbaba, “tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět.”

To řekl, přehodil přes rameno pošťačkou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa.

Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějovicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude a všude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem, truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem.

A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.

 
Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě, a že to bylo nadarmo.

A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu, a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volantem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.

A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.”

Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy; sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.

Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “Že jsem tak smělý, pane, vy asi jedete na pohřeb, že?”

“Nejedeme,” řekl dutým hlasem smutný pán. “Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?”

“No,” řekl pan Kolbaba, “protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.”

“Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protože mé auto tak pomalu a smutně jede.”

“No jo,” řekl pan Kolbaba, “však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?”

“Protože ji řídí smutný šofér,” pravil truchlivě černý pán.

 
“Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?”

“Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znej milejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.”

Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: “Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?”

“Jmenuje se pan František Svoboda,” odpověděl smutný pán.

“A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?” ptal se dále pan Kolbaba.

Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.”

“Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten mátej, ten vánek, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?”

“Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan šofér Frantík.

“No,” řekl pan Kolbaba, “až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty Tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.”

 
“Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.”

Jen to dořekl, přidal pan šofér František plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: “Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla!”

A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice — namoutě, vždyť to byl Libnátov — a pan šofér Frantík povídá: “Panešef, tak bysme byli na místě.”

“Tak zastavte,” řekl černý pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. “Ale že ta bugatka dobře jede, co?” liboval si pán. “A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.”

“Snad,” mínil pan Kolbaba, “by jí pan Frantík řekl raději ústně, co v tom psaníčku je psáno. Ono tam je totiž osm pravopisných chyb.”

“Co vás nemá,” bránil se pan Frantík, “já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko. A pak,” dodával zarmouceně, “třeba už na mne zapomněla a nemá mne už ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.”

“Tak já jdu,” řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu “Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán” a vykročil pravou nohou k tomu domečku. A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a šila si šatičky.

“Pozdrav bůh, slečno Mařenko,” zavolal pan Kolbaba. “To si šijete svatební šatičky?”

“Ba ne,” pravila smutně slečna Mařenka, “to já si šiju rubáš do rakvičky.”

“Ale ale,” řekl soucitně pan Kolbaba, “jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slečno, marodíte?”

 
“Nemarodím,” zavzdychla slečna Mařenka, “ale srdíčko mně puká žalem.” A přitom si položila ruku na srdce.

“Propánakrále,” zvolal pan Kolbaba, “slečno Mařenko, počkejte ještě s tím puknutím! Že jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí?”

“Protože už rok a den,” řekla tiše slečna Marie, “už den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází.”

“Nic si z toho nedělejte,” těšil ji pan Kolbaba. “To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám.” A přitom jí podával ten dopis.

Slečna Marie zbledla ještě víc. “Pane listonoši,” pravila tichým hlasem, “to psaní snad není pro mne, vždyť na něm není adresa!”

“Jen se podívejte dovnitř,” kázal pan Kolbaba, “a když to nebude pro vás, tak mně to vraťte a je to.”

Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis, a jak jej začala číst, zrůžověly jí tváře.

“Tak co,” ptal se pan Kolbaba, “vrátíte mně ten dopis nebo ne?”

“Nevrátím,” vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti. “Pane pošťáku, vždyť to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den! Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala!”

“Tak já vám to řeknu,” pravil pan Kolbaba. “Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno, rozumíte? Propánajána, vždyť jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pošta dostala ty dvě korunky porta! Tak děkuju pěkně,” řekl, když dostal ty dvě koruny, “a na vaši odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká.” A přitom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem.

 
A zatímco pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu: “Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem viděl. To vám je taková pěkná a krásná země, ať je to u Plzně nebo u Hořic nebo u Tábora. — A hele, pan Frantík se už vrací. Ona se halt ústně taková záležitost dá vyřídit rychleji nežli dopisem bez adresy.”

Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči. “Tak jede se, panešef?” ptal se.

“Jede se,” řekl ten pán. “Nejdřív dovezeme pana Kolbabu na poštu.”

Pan šofér skočil do vozu, zmáčkl startér a přišlápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám ručička na tachometru ukazovala sto dvacet kilometrů.

“Ale že ten vůz krásně jede,” liboval si černý pán. “To si to tak hasí proto, že jej řídí šťastný šofér.”

A všichni šťastně dojeli, a my také.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>t5ua2wca0h96q2b9x8efkzonxetw69r</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333908</id>
      <parentid>333907</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T20:07:31Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>o;</comment>
      <origin>333908</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="26581" sha1="4mmri9anwlp8p5ub52pxc1xbeqpyywt" xml:space="preserve">{{Upravit}}
{{Forma|proza}}
To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi? Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že “kouřiti je zakázáno” a “psy s sebou bráti je zakázáno” a mnoho jiných varovných tabulek — říkám vám, tolik vyhlášek a zapovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Však jeden pán — abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš — se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych si to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven, a už se začíná.

Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.

Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťápou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši; měla by se na ně políčit past. A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovní skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil poštu, třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu, pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci. “Vždyť jsem si to myslel,” broukal ten skřítek, “tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.” Šestý rarášek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: “Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel, hlásí se marod, nenastoupil službu stop. Tě péro stop.”

“Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,” ozval se sedmý trpaslík. “Kde to je?”

“To je via Benešov,” řekl osmý pidimužík. “Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli karty?”

“Pročpak ne,” řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. “Tak tady jsou kartičky a můžeme začít.”

Druhý skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.

“Snímám,” řekl první rarach.

“Tak rozdávej,” pravil druhý.

“Ale, ale,” bručel třetí, “to jsem dostal špatný list!”

“Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.

“To ti přebiju,” děl pátý a položil svůj list na tamten.

“Holenku, to je na mne slabé,” pravil šestý a přihodil svůj list.

“Oho,” řekl sedmý, “to já mám ještě vyšší kartu.”

“A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.

Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: “Neračte se, páni vyžlata, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?”

“Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.”

Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.

“Tak tady máte karty,” pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, “a můžete začít.”

Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl: “Neračte mně to mít za zlé, páni pumprlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.”

“No právě,” odpověděl třetí pidimužík, “to jsou naše hrací karty.”

“Hm,” pravil pan Kolbaba, “neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.”

“A to si moc pletete, pane Kolbaba,” řekl čtvrtý mužíček. “Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň, podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.”

“Nejnižší karta,” vykládal první rarášek, “takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidi něco nalhávají a předstírají.”

“Druhá nejnižší karta je osmička,” pokračoval druhý tajtrlík, “a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.”

“Třetí nízká karta je devítka,” děl nato třetí mrňavec, “a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti.”

“První vysoká karta je desítka,” řekl čtvrtý. “To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového.”

“Druhá vysoká karta je spodek,” pravil pátý. “To jsou psaníčka, co si lidé posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení.”

“Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk,” povídal šestý. “A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.”

“Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,” dodával sedmý. “A to je takový dopis, který je napsán z lásky.”

“A ta nejvyšší karta neboli eso,” doložil osmý stařík, “to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.”

“Aha,” řekl pan Kolbaba. “Ale teď bych rád věděl, jak médie poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musil udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!”

“To my, pane Kolbaba, taky víme,” řekl první rarášek. “Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší.”

“A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo,” dodal druhý, “můžeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.”

“To teda je jiná,” pravil pan Kolbaba. “Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal. Snad vás to, páni, neurazí.”

“Že jste to vy, pane Kolbaba,” odpověděl třetí skřet, “tak se můžete zeptat, nač chcete.”

“Já bych rád věděl,” řekl pan Kolbaba, “co vlastně skřítkové jedí.”

“To je všelijaké,” děl čtvrtý pumprlík. “My skřítkové, co žijeme v různých ouřadech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky. — To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.”

“Ale my skřítkové od pošly,” řekl pátý trpaslík, “to nemáme tak zlé. My si vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.”

“Nebo můžeme olizovat známky,” podotkl šestý. “To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.”

“Ale nejvíc papáme drobečky,” vykládal sedmý maňásek. “Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.”

“A že jsem tak smělý,” ptal se dále pan Kolbaba, “kdepak vy tu vlastně přespáváte?”

“To vám, pane Kolbaba, neřekneme,” pravil osmý dědeček. “Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.”

Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam půjdete spal. — A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se lam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pěl, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.

Tedy tohle, co viděl, pan pošťák Kolbaba nikomu neřekl, protože, to víte, na poště se vlastně nesmí přespávat. Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem. Tenhle dopis, říkal si, je takový vlažňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý; to asi je psaní od nějaké maminky.

A jednou na poště třídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem. “Heleme,” řekl najednou, “tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.”

“Aha,” pravil pan poštmistr, “to zas někdo vhodil do schránky dopis bez adresy.”

Byl tam zrovna na poště jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní; ten pán to slyšel a povídá: “No, to musí být ťulpas, potrhlo, čápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu.”

“Ba ne,” řekl pan poštmistr, “takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada. To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztržití. Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem běží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ještě nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává častěji, než si myslíte.”

“Ale ale,” divil se ten pán, “a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte?”

“Necháme je ležet na poště, pane,” řekl poštmistr, “protože je nemůžeme, pane, doručit.”

Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel: “Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného. Já myslím, že by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří.”

“Když tam není napsaná adresa, tak to nejde a bašta,” namítal pan poštmistr.

“Tak snad byste mohli ten dopis otevřít,” radil ten cizí pán, “a podívat se, kdo jej posílá.”

“To nejde, pane,” řekl pan poštmistr přísně, “protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství, a to se nesmí.” A tím byla ta věc pro něj vyřízena.

Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi: “Že jsem tak smělý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan poštovní skřítek.” A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat poštovské rarášky a kterak ti skřítkové dovedou číst dopisy, aniž by je otevřeli.

Pan poštmistr se zamyslil a pak řekl: “Safra, to by šlo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; když nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří.”

Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na poště a čekal. Mohla být půlnoc, když slyšel takové ťapity ťap po podlaze, jako když myši běhají; a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váží zásilky a počítají peníze a odklepávají depeše. A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš.

V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: “Brejvečír, páni pumprlíci.”

“Á, to je pan Kolbaba,” řekl ten nejstarší pumprlík. “Tak pojďte si s námi zahrát v karty.”

Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říci a sedl si s nimi na podlahu.

“Nesu,” řekl první skřítek a položil svou kartu na zem.

“Přebíjím,” děl druhý.

 “Dávám fleka,” povídá třetí.

Teď přišla řada na pana Kolbabu, a on položil ten zavřený dopis bez adresy na ty tři ostatní.

“Tak jste vyhrál, pane Kolbaba,” řekl první diblík, “protože jste nesl tu nejvyšší kartu neboli srdcové eso.”

“Že jsem tak smělý,” odpověděl pan Kolbaba, “ale víte to jistě, že to je tak vysoká karta?”

“Abych to nepoznal,” pravil rarášek. “To přece je psaníčko, co píše mládenec dívce, kterou má víc rád než sebe sama.”

“To se mně nezdá,” řekl naschvál pan Kolbaba.

“A just je to tak,” odpověděl trpaslík. “Když tomu nechcete věřit, já vám to psaníčko přečtu.” A vzal ten dopis, položil si jej na čelo, zavřel oči a takto četl:

“Má znejmilejší Mařenko, tak ti pýšu (tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké í) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo tvůj věrný Frantík.”

“Tak vám děkuju, pane skřítek,” řekl pan Kolbaba, “to jsem potřeboval vědět. Mockrát vám děkuju.”

“Není zač,” pravil mužíček. “Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve škole nenaučil.”

“Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík,” bručel pan Kolbaba.

“Nemůžu sloužit, pane Kolbabo,” řekl ten mrňavý panáček. “To tam už není psáno.”

Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nějaký šofér Frantík nějaké slečně Mařence a že si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za ženu.

“I prokryndapána,” zvolal pan poštmistr, “to je náramně důležité psaní, to by ta slečna měla dostat!”

“Já bych jí to psaníčko nasup donesl,” řekl pan Kolbaba, “kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí.”

“To by, pane Kolbaba, dovedl každý,” povídá pan poštmistr. “Na to by ani nemusil být pošťák. Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala.”

“Dobrá, pane poštmistr,” zvolal pan Kolbaba, “tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět.”

To řekl, přehodil přes rameno pošťačkou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa.

Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějovicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude a všude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem, truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem.

A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.

Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě, a že to bylo nadarmo.

A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu, a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volantem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.

A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.”

Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy; sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.

Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “Že jsem tak smělý, pane, vy asi jedete na pohřeb, že?”

“Nejedeme,” řekl dutým hlasem smutný pán. “Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?”

“No,” řekl pan Kolbaba, “protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.”

“Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protože mé auto tak pomalu a smutně jede.”

“No jo,” řekl pan Kolbaba, “však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?”

“Protože ji řídí smutný šofér,” pravil truchlivě černý pán.

“Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?”

“Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znej milejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.”

Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: “Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?”

“Jmenuje se pan František Svoboda,” odpověděl smutný pán.

“A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?” ptal se dále pan Kolbaba.

Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.”

“Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten mátej, ten vánek, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?”

“Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan šofér Frantík.

“No,” řekl pan Kolbaba, “až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty Tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.”

“Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.”

Jen to dořekl, přidal pan šofér František plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: “Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla!”

A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice — namoutě, vždyť to byl Libnátov — a pan šofér Frantík povídá: “Panešef, tak bysme byli na místě.”

“Tak zastavte,” řekl černý pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. “Ale že ta bugatka dobře jede, co?” liboval si pán. “A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.”

“Snad,” mínil pan Kolbaba, “by jí pan Frantík řekl raději ústně, co v tom psaníčku je psáno. Ono tam je totiž osm pravopisných chyb.”

“Co vás nemá,” bránil se pan Frantík, “já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko. A pak,” dodával zarmouceně, “třeba už na mne zapomněla a nemá mne už ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.”

“Tak já jdu,” řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu “Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán” a vykročil pravou nohou k tomu domečku. A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a šila si šatičky.

“Pozdrav bůh, slečno Mařenko,” zavolal pan Kolbaba. “To si šijete svatební šatičky?”

“Ba ne,” pravila smutně slečna Mařenka, “to já si šiju rubáš do rakvičky.”

“Ale ale,” řekl soucitně pan Kolbaba, “jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slečno, marodíte?”

“Nemarodím,” zavzdychla slečna Mařenka, “ale srdíčko mně puká žalem.” A přitom si položila ruku na srdce.

“Propánakrále,” zvolal pan Kolbaba, “slečno Mařenko, počkejte ještě s tím puknutím! Že jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí?”

“Protože už rok a den,” řekla tiše slečna Marie, “už den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází.”

“Nic si z toho nedělejte,” těšil ji pan Kolbaba. “To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám.” A přitom jí podával ten dopis.

Slečna Marie zbledla ještě víc. “Pane listonoši,” pravila tichým hlasem, “to psaní snad není pro mne, vždyť na něm není adresa!”

“Jen se podívejte dovnitř,” kázal pan Kolbaba, “a když to nebude pro vás, tak mně to vraťte a je to.”

Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis, a jak jej začala číst, zrůžověly jí tváře.

“Tak co,” ptal se pan Kolbaba, “vrátíte mně ten dopis nebo ne?”

“Nevrátím,” vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti. “Pane pošťáku, vždyť to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den! Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala!”

“Tak já vám to řeknu,” pravil pan Kolbaba. “Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno, rozumíte? Propánajána, vždyť jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pošta dostala ty dvě korunky porta! Tak děkuju pěkně,” řekl, když dostal ty dvě koruny, “a na vaši odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká.” A přitom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem.

A zatímco pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu: “Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem viděl. To vám je taková pěkná a krásná země, ať je to u Plzně nebo u Hořic nebo u Tábora. — A hele, pan Frantík se už vrací. Ona se halt ústně taková záležitost dá vyřídit rychleji nežli dopisem bez adresy.”

Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči. “Tak jede se, panešef?” ptal se.

“Jede se,” řekl ten pán. “Nejdřív dovezeme pana Kolbabu na poštu.”

Pan šofér skočil do vozu, zmáčkl startér a přišlápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám ručička na tachometru ukazovala sto dvacet kilometrů.

“Ale že ten vůz krásně jede,” liboval si černý pán. “To si to tak hasí proto, že jej řídí šťastný šofér.”

A všichni šťastně dojeli, a my také.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>4mmri9anwlp8p5ub52pxc1xbeqpyywt</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inkoust</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97835</id>
    <revision>
      <id>333909</id>
      <timestamp>2026-06-17T20:58:56Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <comment>Nové heslo Inkoust</comment>
      <origin>333909</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2614" sha1="3yf4mlnjussvudl9p3iddxqnm5o206w" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inkoust
  | PŘEDCHOZÍ = Inkorporace
  | DALŠÍ = Inkrement
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inkoust
  | AUTOR = [[Autor:Josef Schneidr|Josef Schneidr]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897 S.&amp;nbsp;657. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:04c8cbf0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Inkoust
}}

{{Forma|proza}}
'''Inkoust''' (rus. ''černila'', franc, ''encre'', angl. ''ink'') jest buď roztok barviva nebo kapalina, v níž se jemná barevná ssedlina zahuštěním (arabskou klovatinou, dextrinem, cukrem) v rozptýlení udržuje. Hlavní dosud '''i.''' {{Prostrkaně|duběnkový}}, z čerstvého odvaru nebo zkvašeného nálevu duběnkového a zelené skalice připravený, zahuštěný, omodřený a kreosotem nebo jinak před plesnivěním chráněný, jest příkladem druhých; přidá-li se k němu tolik kyselin, hlavně octové, aby modročerná ssedlina v něm obsažená se rozpustila, nabýváme '''i'''-u [[../alizarin|{{Prostrkaně|alizarinového}} (v. t.)]] nebo {{Prostrkaně|anthracenového}}. Laciné černé '''i'''-у dělají se z odvaru kampeškového a skalice zelené, modré, kamence a dvojchrómanu sodnatého. Dá-li se k '''i'''-ům více zhuštovadla a glycerin, překáži se úplnému vpíjeni, zasychání a ustáleni a vzniknou '''i'''-у {{Prostrkaně|snímací}}. Pestrobarevné '''i'''-y vyráběly se dříve z barviv přirozených (červeného dřeva, řešetláčků, červce a j.) tím, že výluh jejich smíchal se s kamencem, cínovou solí, plístou a j. v takovém poměru nebo s takovou dávkou kyseliny vinné, by barevný lak zůstal rozpuštěn. Nyní dostávají se pouhým rozpuštěním barviv dehtových (na př. methylové violeti, eosinu, fuchsinu) ve vodě '''i'''-у způsobilé k snímání, dávající však jen výjimečně písmo tak stálé jako předešlé. Zvláštní '''i'''-у jsou {{Prostrkaně|tuše}} (rozptýlené saze), {{Prostrkaně|bronzové}}, {{Prostrkaně|znamenací}} (roztok dusičnanu stříbrnatého neb okysličovadel, jež na tkanině roztokem anilinové soli napojené a vysušené v páře neb při žehlení tvoří anilinovou čerň), {{Prostrkaně|razítkové}} (barviva s glycerinem nebo fermeží), {{Prostrkaně|sympathetické}} (roztoky solí, jež nejsou patrny po zaschnutí a zbarví se teprve zahřátím nebo protažením jiným roztokem), {{Prostrkaně|lithografické}} a j. ''[[Autor:Josef Schneidr|Schndr.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>3yf4mlnjussvudl9p3iddxqnm5o206w</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Benedikce</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97836</id>
    <revision>
      <id>333910</id>
      <timestamp>2026-06-17T21:33:28Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <comment>Nové heslo Benedikce</comment>
      <origin>333910</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1818" sha1="hjfyhvw9otfrxvh7hk3bya4oiocuk9q" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Benedikce
  | PŘEDCHOZÍ = Benedik Svatý
  | DALŠÍ = Benedikt
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Benedikce
  | AUTOR = [[Autor:Klement Borový|Klement Borový]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1890. S.&amp;nbsp;737. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a0c2f141-0a06-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Žehnání
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}

{{Forma|proza}}
'''Benedikce''', ''benedictio'' (lat.), {{Prostrkaně|žehnání}}, jest obřad, kterýmž církev osoby a věci z oboru mocí nepřátelských vyjímá a Boha vzývá, aby žehnaným věcem a osobám dobra vůbec neb jistého dobrodiní propůjčil, ode zla vůbec neb od určitého zla je vysvobodil, vzýváním pak vyprošené milosti jim skutečně dodává. Kterých milostí jednotlivými žehnáními lidem a věcem na Bohu žádá a vyprošených uděluje, naznačeno modlitbami a obřady, jež ke každému žehnání v rituále jsou předepsány. (Viz Skočdopole, Past. bohosloví, str. 748.) Obzvláště zmínky zasluhují: 1. '''B.''' {{Prostrkaně|kněžská}}, jež se dává rukou ve způsobě kříže, od kněze jednou žehnajícího; 2. '''b.''' {{Prostrkaně|biskupská}}, jež rovněž udílí se ve způsobu kříže od biskupa třikrát žehnajícího; 3. '''b.''' {{Prostrkaně|apoštolská}}, žehnání papežské s plnomocnými odpustky spojené; 4. ''Benedictio apostolica in articulo mortis'', apoštolské požehnání v dobu smrti čili generální absoluce umírajících jest žehnání, od papeže nebo jménem jeho od splnomocněného kněze lidem na smrť nemocným udělené a s plnomocnými odpustky spojené. ''[[Autor:Klement Borový|Bvý.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>hjfyhvw9otfrxvh7hk3bya4oiocuk9q</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Benedik Svatý</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97837</id>
    <revision>
      <id>333911</id>
      <timestamp>2026-06-17T21:48:03Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <comment>Nové heslo Benedik Svatý</comment>
      <origin>333911</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1305" sha1="oj4jo9yz58wqb3hbn9dq0qp0h0ng9ha" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Benedik Svatý
  | PŘEDCHOZÍ = Benedictus z Louky
  | DALŠÍ = Benedikce
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Benedik Svatý
  | AUTOR = [[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Ludovít Rizner]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1890. S.&amp;nbsp;737. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a0c2f141-0a06-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO =
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}

{{Forma|proza}}
'''Benedik Svatý''', (''Szent-Benedek''), městys v Uhrách n. Hronem, v župě těkovské, v okresu zlatomoraveckém, má 1071 slov. obyv. (1884), far. chrám, školu, synagogu, pěkný zámek, telegraf a poštu. Jest zde opatství glagolských benediktinů r. 1075 od Gejzy I., krále uherského, na způsob hradu založené. Má velkolepý chrám gotický z r. 1406. Od r. 1565 náleží '''B.''' s celým panstvím kapitule ostřihomské. R. 1881 pohltil velký požár nejen městys, nýbrž i klášter se starověkým chrámem, jenž pak byl velikým nákladem ostřihomského primasa obnoven. Bohatý archiv klášterní, v němž se nalézá i mnoho listin slovenských, odvezen r. 1889 do Ostřihoma. ''[[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Rz.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>oj4jo9yz58wqb3hbn9dq0qp0h0ng9ha</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333912</id>
      <parentid>333911</parentid>
      <timestamp>2026-06-17T21:52:29Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>333912</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1384" sha1="skaw9p0l4mr2x3qtywm2uxdq3q1u8wh" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Benedik Svatý
  | PŘEDCHOZÍ = Benedictus z Louky
  | DALŠÍ = Benedikce
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Benedik Svatý
  | AUTOR = [[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Ludovít Rizner]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1890. S.&amp;nbsp;737. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a0c2f141-0a06-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO =
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}

{{Forma|proza}}
'''Benedik Svatý''', (''Szent-Benedek''), městys v Uhrách n. Hronem, v župě těkovské, v okresu zlatomoraveckém, má 1071 slov. obyv. (1884), far. chrám, školu, synagogu, pěkný zámek, telegraf a poštu. Jest zde opatství glagolských benediktinů r. 1075 od Gejzy I., krále uherského, na způsob hradu založené. Má velkolepý chrám gotický z r. 1406. Od r. 1565 náleží '''B.''' s celým panstvím kapitule ostřihomské. R. 1881 pohltil velký požár nejen městys, nýbrž i klášter se starověkým chrámem, jenž pak byl velikým nákladem ostřihomského primasa obnoven. Bohatý archiv klášterní, v němž se nalézá i mnoho listin slovenských, odvezen r. 1889 do Ostřihoma. ''[[Autor:Ľudovít Vladimír Rizner|Rz.]]''
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Sídla na Slovensku v Ottově slovníku naučném|Benedik Svatý]]</text>
      <sha1>skaw9p0l4mr2x3qtywm2uxdq3q1u8wh</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Benedictus z Louky</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97838</id>
    <revision>
      <id>333913</id>
      <timestamp>2026-06-17T22:16:36Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ceplm</username>
        <id>1807</id>
      </contributor>
      <comment>Nové heslo Benedictus z Louky</comment>
      <origin>333913</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="3600" sha1="matep6myzjvy57vnye7qzb4s5034e0t" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Benedictus z Louky
  | PŘEDCHOZÍ = Benedictus
  | DALŠÍ = Benedik Svatý
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Benedictus z Louky
  | AUTOR = [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1890. S.&amp;nbsp;736. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a0959fb0-0a06-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO =
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ =
  | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 520.jpg
}}

{{Forma|proza}}
'''Benedictus z Louky''', řeholník druhdy praemonstrátského kláštera lúckého a český malíř miniatur, žijící ve druhé pol. XV. stol. Památné dílo jeho jest latinský kodex, nyní ve sbírce kláštera na Strahově v Praze, kamž po zrušení kláštera lúckého r. 1784 s jinými ještě předměty zakoupen. Pergamenový foliant tento o 280 listech textu a s kalendáriem napřed jest bohatě vyzdoben miniaturami, jež co do způsobu provedení technického i koncepce zachovávají ještě ráz malby XIV. stol. Obrazy v iniciálkách provedeny velmi ušlechtile vodovými barvami krycími, kteréž čistotou a živostí tónu vynikají přes to, že karnace poněkud do tónů šedavých zabíhá. Text jest na každé stránce o dvou sloupcích. Prvá strana folia jest zvláště hojně okrášlena a důležitá i tím, že vyobrazena tu mimo iniciálku ''A'', v níž sv. Řehoř v obleku pontifikálním na pultě píše, též klečící podobizna umělcova, pod níž drobným písmem zlatým čteme: Frater Benedictus Can. Ecclesiae Lucens. Nad podobiznou umístěn erb ve štítku jednoduchém, na přič rozděleném, jehož horní polovice jest modrá a v níž spatřujeme svrchní čásť těla jednorožce; dolní polovina štítu jest barvy červené. Celek obklopen pěknou ornamentikou lupénkovou v úponkách se rozvětvující, kteráž po způsobu ozdoby rámcové částečně i kraje tohoto folia vyplňuje. Iniciálky další jsou buď prázdny — totiž bez obrazů vnitřních a jen zlatém a ornamentikou barevnou zdobeny, anebo s obrazy, jež táhnou se celkem ku příběhům Nov. Zákona. Jest jich celkem 18. Uvádíme z nich jakožto ukázku miniaturu na listě 10. b., jíž jest zobrazeno Narození Páně (vyobr. č. 520.) Z iniciálek pouhých, jichž počet větší, sluší zvláště uvésti ''J'' na foliu 234. ke svátku »martiri sancti Venceslai« a potom iniciálku poslední ''D'' na foliu 280., kdež nápis: »Finis hujus operis A. D. 1483« svědčí o ukončení díla úplném. Kodexu tomuto co do stránky technické podoben antifonář olomúcké knihovny císařské pod sign. II. А. I, kterýž také v klášteře luckém zdělán byl a po jeho zrušení do Olomúce se dostal. Antifonář má celkem 262 folií pergamenových a 18 velkých iniciálek s miniaturami. Pro vznik díla tohoto charakteristická jest strana prvá, kde v iniciálce při obrazu Poslání Ducha sv. zřetelně čteme nápis: Hoc opus fieri fecit Dominus Paulus Abbas Lucensis Anno Domini 1499; a ještě níže: Egidius Has, clericus Pataviensis dioecesis scriptor hujus libri. Zhotoven tedy antifonář za opata Pavla (asi 1493 — † 1520), tedy nedlouho po kodexu prvém, což také podporuje mimo zmíněnou již technickou podobnost obou děl domnění, že i tato památka české malby jest prací '''B'''-ta z '''L.''' ''[[Autor:Alois Jirásek|Jšk.]]''
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Čeští malíři v Ottově slovníku naučném|Benedictus z Louky]]</text>
      <sha1>matep6myzjvy57vnye7qzb4s5034e0t</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Masarykova univerzita</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97839</id>
    <revision>
      <id>333916</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:43:07Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>added [[Category:Vydavatelé]] using [[Help:Gadget-HotCat|HotCat]]</comment>
      <origin>333916</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="25" sha1="hwcqhw53afdazohn9sz5p0jjnhnhhnt" xml:space="preserve">[[Kategorie:Vydavatelé]]</text>
      <sha1>hwcqhw53afdazohn9sz5p0jjnhnhhnt</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:František Vodička</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97840</id>
    <revision>
      <id>333918</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:44:42Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-V|Vodička, František]]“</comment>
      <origin>333918</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="42" sha1="gkz8hhao096y62hils1u0il20ofraps" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-V|Vodička, František]]</text>
      <sha1>gkz8hhao096y62hils1u0il20ofraps</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Filmový kurýr</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97841</id>
    <revision>
      <id>333919</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:45:08Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>added [[Category:Periodika]] using [[Help:Gadget-HotCat|HotCat]]</comment>
      <origin>333919</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="23" sha1="8bj95km40jr5ch0holkwig4a3npecny" xml:space="preserve">[[Kategorie:Periodika]]</text>
      <sha1>8bj95km40jr5ch0holkwig4a3npecny</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Ročníky časopisu Lumír</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97842</id>
    <revision>
      <id>333920</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:46:39Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>added [[Category:Lumír]] using [[Help:Gadget-HotCat|HotCat]]</comment>
      <origin>333920</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="20" sha1="dw2e5gyvozcy7i5owr8e03jxffdi7o6" xml:space="preserve">[[Kategorie:Lumír]]</text>
      <sha1>dw2e5gyvozcy7i5owr8e03jxffdi7o6</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Vlasta Burian</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97843</id>
    <revision>
      <id>333921</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:47:42Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-B|Burian, VLasta]]“</comment>
      <origin>333921</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="36" sha1="s7mj4ninyc9bmeh7pr21y69185jikmp" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-B|Burian, VLasta]]</text>
      <sha1>s7mj4ninyc9bmeh7pr21y69185jikmp</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Hubert Doležil</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97844</id>
    <revision>
      <id>333922</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:48:19Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-D|Doležil, Hubert]]“</comment>
      <origin>333922</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="38" sha1="ewwz0xq3bbryadys92ixlgq5s18g0fc" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-D|Doležil, Hubert]]</text>
      <sha1>ewwz0xq3bbryadys92ixlgq5s18g0fc</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Josef Zeman</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97845</id>
    <revision>
      <id>333923</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:48:37Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-Z|Zeman, Josef]]“</comment>
      <origin>333923</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="34" sha1="lmlv6zkobytp4iqiokgl53ccfbc9f7a" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-Z|Zeman, Josef]]</text>
      <sha1>lmlv6zkobytp4iqiokgl53ccfbc9f7a</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Petr Křička</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97846</id>
    <revision>
      <id>333924</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:49:42Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-N|Křička, Petr]]“</comment>
      <origin>333924</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="36" sha1="a8nqrtqmfmss7b9zmtohnib9tyzvp39" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-N|Křička, Petr]]</text>
      <sha1>a8nqrtqmfmss7b9zmtohnib9tyzvp39</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Kategorie:Ursula von der Leyenová</title>
    <ns>14</ns>
    <id>97847</id>
    <revision>
      <id>333925</id>
      <timestamp>2026-06-18T11:50:22Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Kategorie:Autor-L|Leyen, Usrsula von der]]“</comment>
      <origin>333925</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="44" sha1="fsrtd1ahueo9cs6grt8vjct1ltebb2t" xml:space="preserve">[[Kategorie:Autor-L|Leyen, Usrsula von der]]</text>
      <sha1>fsrtd1ahueo9cs6grt8vjct1ltebb2t</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>