Pyrotechnika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ohňostroj
Ohňostroj

'

Pyrotechnika je práce s látkami, které jsou různými chemickými sloučeninami a směsmi a po zapálení vybuchují nebo se rychle spalují za značného vývoje plynů nebo vývoje vysokých teplot a plamenů nejrůznějších barev. Pyrotechnické předměty se dělí na vojenské a civilní, přičemž částí civilní pyrotechniky je pyrotechnika zábavná.

Z hlediska zatřídění dělíme výbušniny na trhaviny, třaskaviny, střeliviny a pyrotechnické slože. Trhaviny jsou látky, které po iniciaci silným impulsem silně explodují a jejich účinek je především v rázové vlně. Třaskaviny jsou látky (obvykle sloučeniny), které jsou velmi citlivé na nějaký podnět a svojí explozí jsou schopny iniciovat například trhaviny. Třaskaviny hoří velmi rychle ve srovnání s ostatními typy výbušnin. Střeliviny jsou látky (obvykle směsi), které hoří ve srovnání s trhavinami pomalu a jejich smyslem je tvorba plynů, nikoli rázové vlny. Typickým představitelem střelivin je černý prach, který ale při iniciaci třeskavinou se může chovat jako méně účinná trhavina.

Pyrotechnické slože jsou povětšinou směsi, které jsou vytvořeny za účelem světelných, dýmových a zvukových efektů. Pro zvukové efekty se používají zábleskové slože, které obvykle obsahují kovy a silné okyslyčovadlo. Světelné efekty se vytvářejí směsí jednoduché hořlaviny a soli vzácných kovů, která slouží jako okysličovadlo a při hoření způsobují ionty vzácného kovy obarvení plamene. Barevné kouřové efekty vznikají sublimací látek bez jejich shoření. Čili jedna látka hoří a vytváří vysokou teplotu, druhá látka sublimuje a uvolňuje se do vzduchu, aniž by shořela. Jednodušší dýmové efekty (bílé, černé) využívají zpravidla látek, které přímo hořením uvolňují dým.

Pyrotechnické slože mají téměř vždy dvě základní složky: hořlavinu a okysličovadlo. Hořlavina může být naprosto jednoduchá (cukr, plast, pryskyřice,...), nebo naopak speciální. Okysličovadlo může být také jendoduché (chorečnany, chloristany,...) až po soli speciálních sloučenin (dusičnan barnatý, dusičnan strontnatý,...)

Největší měrou je využíván černý prach, směs dřevěného uhlí, síry a draselného ledku. Vlastnosti černého prachu se mění malou měrou pomocí poměrů těchto tří látek, větší měrou pak zrnitostí (čím jemnější, tím rychleji hoří), jakostí dřevěného uhlí (profesionální ohňostrojné materiály mají uhlí z vysoce jakostních stromů) a příměsmi, které zpomalují hoření (pryskyřice, oleje, chemikálie).

Jednoduché hořlavé smesi využívají i piliny kovů pro obarvení plamene (železo do žluta, hořčík do bíla,...) a pro různé efekty (kousky hliníku tvoří "jiskry" v ohněpádech.

Zábavná pyrotechnika je kategorie výbušnin, u které jde vždy o světelný, dýmový nebo zvukový efekt a pyrotechnické směsi jsou buďtov papírových kontejnerech (běžně dostupná pyrotechnika), nebo v plastech (profesionální pyrotechnika). První třída je dostupná i dětem, druhá třída od 18. let, třetí třída na průkaz odpalovače ohňostrojů a čtvrtá třída se souhlasem Báňského úřadu a při splnění nejvyšších bezpečnostních opatření.

Mezi nejoblíbenější ohňostrojařské efekty patří kulové a válcové pumy, které existují v kalibrech od 25 mm do 450 mm (speciální japonské až 1200 mm), vystřelují se z možďířú a efekt tvoří na obloze. Efekty mají svá jména a je jich několik tisíc (brokátová koruna, diamantová chryzantéma, létající rybky, zlatá pivoňka,...).

Dříve se k odpalování používal výhradně oheň, pak se postupně přešlo na elektrický odpal a dnes se velké ohňostroje odpalují téměř výhradně elektronicky a jsou počítačově synchronizované s hudbou.

Dále pak úsměvná historie - Ottův naučný slovník:

Pyrotechnika vojenská zabývá se výrobou nábojů pro děla a ručnice, jakož i hotovením zvláštních směsí, jichž užívá se ve válce při signalování, zasmradění posic nepřátelských, zapalování budov na značnou vzdálenost atd. Směsi známé pod jménem řeckého ohně užívali již staří Řekové na zapalování nepřátelských lodí a ve válčení pevnostním. Pyrotechnika zábavná byla známa Číňanům již v dávnověku, a náleží dosud k nezbytným potřebám lidových slavností čínských. Také Arabům byly známy směsi ohňové. Nemalý význam pro rozvoj Pyrotechniky měl vynález prachu, největší pokroky byly však učiněny teprve v XIX. stol., hlavně přičiněním Ruggieriho a syna, nejslavnějších pyrotechniků s počátku XIX. stol., kteří své zkušenosti uložili ve spise »Éléments de pyrotechnique par Ruggieri« (Paříž, 1821). Hlavní surovinou téměř všech ohňostrojů jsou součásti prachu, ledek, uhlí, síra, pak piliny železné, měděné, zinkové atd., různé soli plamen zabarvující, pryskyřice, kafr, plavuň atd. Střelný prach na ohňostroje bývá zrnitý neb moučný. V náhradu zaň zkoušely se též střelná bavlna, nitroglycerin, dynamit, pikrinové sloučeniny atd. Trhání skal a podobné práce inženýrské, při nichž těchto látek zhusta se užívá, obyčejně ku Pyrotechnice se nepočítají. Nejčastěji vypalují se ohňostroje jen pro zábavu. Pak bývá hlavním účelem pouze effekt světelný. Podle látek, obsažených ve směsích zápalných, nabývá se nejrozmanitějších odstínů barevných. Bílé světlo magnesiové je poměrně drahé a proto pyrotechnikové spokojují se s odstínem do modra, jehož se nabývá zinkem, arsénem, antimonem a různými sloučeninami jejich. Ostatní základní barvy při ohňostrojích jsou červená, žlutá, zelená a modrá. Obyčejné červené barvy nabývá se sloučeninami vápníkovými, karmínově červené lithiem, rubidiem a strontiem. Užívání těchto látek je však stíženo značnou drahotou. Zeleně zabarvuje se plamen sloučeninami barya a mědi, žlutě sloučeninami sodíku, modře sloučeninami měďnatými, kalomelem, indigem. Železné piliny dávají jiskry bílé a červené, měděné do zelena, zinkové do modrozelena zbarvené, saze smíšené s moukou plamen téměř červený, s ledkem jasně červený oheň známý pod jménem zlatý déšť. Přídavkem žluté slídy nabývá se jisker zlatožlutých, kafr a benzoe zabarvují do běla, plavuň do červena atd. Ohňostroje rozlišujeme v přízemní, pevné neb hybné, stoupací a vodní. Každý ohňostroj skládá se ze zápalné směsi, jež při spalování vyvíjí světelný effekt, ze zápalky a z obalu, obyčejně trubice, v níž směs výbušná je napěchována. Podle intensity ohně rozeznávají se ohňostroje silné, rychlé, mdlé, líné atd. Silný a rychlý ohňostroj vyhořuje v krátké době, za neobyčejného vývoje světla a tepla. Hlavní součástí směsi takových ohňostrojů bývá chlorečnan draselnatý. Mdlý ohňostroj vyhořívá pomaleji, nevyvíjí vysoké teploty a světlo je mdlejší. Ohňostroje mdlé vypalují se vždy před ohňostroji silnými. Podle účelův a dojmu rozeznáváme ohňostroje svíticí, barevné, jiskřicí, pohyblivé atd. Světýlka vypalují se jen pro světlo, pestřice dávají světlo různých barev, jiskřice déšť jisker, hybné ohňostroje způsobují zároveň pohyb světelného zdroje, stoupací, točivý, posuvný, ba i vratný. Sem nálezejí ohňová kola, mlýnky, spirály, hadi atd. Nejznámější z ohňostrojů stoupacích jsou rakety čili vulg. rachejtle, prskouny, prskavky. Nejjednodušší jsou ohně s jasně zářícím plamenem, jednoduché obaly naplněné zápalnou směsí a zadrhnuté. Obyčejná ohňová směs skládá se ze 16 d. prachové moučkv a 3 d. uhlí; pro větší ohně ze 16 d. prachové moučky a 4 d. ocelových pilin s přídavkem pilin měděných pro světlo zelené, zinkových pro modrozelené atd. Čínský oheň dává nádherné, květům podobné jiskry a skládá se pro 2cm trubice ze 16 d. prachové moučky, 8 d. ledku, 3 d. jemného prachu uhelného, 3 d. síry a 10 d. jemných pilin litinových. Pro větší obaly béře se o něco více ledku a železných pilin. T. zv. bengálský neb divadelní oheň je směs nojrůznějších látek, na př. pro barvu červenou béře se 20 d. dusičnanu strontnatého, 2 d. chlorečnanu draselnatého, 5 d. síry, 2 d. sír. antimoničného. Podle upotřebených chemikálii nabývá se nejrůznější barvy. Spojením několika trubic ohňových povstávají nehybná slunce a hvězdy. Trubice položené ve směru poloměru kruhu jsou na koncích mezi sebou spojeny zápalnými šňůrami, knoty neb stopinkami a zapalují se současně. Jinou sestavou povstávají glorie, vějíře, mosaiky, kaskády atd. Při zlatém dešti ústí trubic jsou obrácena dolů. Různým seskupením trubic a spojením jich mezi sebou nabývá se po vypálení ohňostroje nejrozmanitějších obrazců, stromů, korun, písmen atd. Pohyb způsobuje se u ohňostrojů téměř jen reakcí povstalou při výbuchu. Pohyblivými ohňostroji nejjednoduššího tvaru jsou ohňové mlýnky a kola. Trubice svine se do spirály a upevní se na otáčivou dřevěnou desku, anebo jednotlivé trubice připojují se ve směru tečen k otáčivému kruhu. Při jednostraném výbuchu trubic nastává pohyb celého kola ve směru opačném. Směs nejčastěji silně jiskří, béře se na př. 16 d. mouč. prachu, 3 d. na hrubo semletého uhlí a přidává se pro jiskření žlutý slídový písek. Podle kostry, na níž upevněny jsou zápalné trubice, nabývá se zase hybných ohňostrojů nejrůznějších jmen a tvarů. Rakety vypálené jednotlivě nebo ve skupinách tvoří nejčastěji závěrečný effekt slavností a větších ohňostrojů. Při girando viz obrázek č. 3422. Řez raketou. Č. 3423. Raketa před výstřelem. ] viz obrázek č. 3423] lách veškeré rakety téžeskupinyletísouběžně do výše, při pavích chvostech se rozbíhají. Krásných effektů dosáhne se ohňostroji přízemními, jež vrhají koule, různobarevné hvězdy, květy a pod. ve značném množství do menších výšek nebo vybuchují při effektu světelném buď jednotlivě v částech neb najednou. Výroba raket vyžaduje nemalé péče a zkušenosti, aby směs a napěchování směsi v trubici byly správné, raketa dobře se zapalovala a stoupala, ve výši správně vybouchla. Obal musí býti zhotoven z látky pevné, jinak by se trhal při výbuchu. Od obyčejných ohňů liší se rakety kromě složením směsi hlavně tím, že mají duši, totiž kuželovitou dutinu (vyobr. č. 3422.) podle osy. Duše nejde však celou délkou dobře napěchované směsi, nad ní je ještě čásť massivní as ve výši průměru, t. zv. zásobek. Na zpodní části je trubice sešněrována, ale tak, že zůstává napolo otevřena. Nahoře ve výši 2-3 cm nad zásobkem se ustřihuje, směs uzavře se destičkou uprostřed provrtanou a trubice kloboučkem kuželovitého tvaru, který při stoupání brázdí vzduch. Aby se dosáhlo svislého stoupání, přidělán je k raketě prut, kterým vzestup samočinně se reguluje. Raketa přivazuje se tenkou nití ke hřebu, zaraženému do pevného kolu. Dva hřeby neb očko zaražené do kolu dole, vedou při vypálení prut (vyobr. č. 3423.). Zápalná nit vsunuje se do duše až k zásobku a vyčnívá z trubice as o 2 cm. Zapaluje se dlouhou tyčí. Dobrou hnací náplní raket je směs tato: mouč. prachu 8 d., hrubého uhelného prachu 3 d., anebo ledku 16 d., síry 4 d., hrubého uhelného prachu 9 d. Ledek a síra musí býti jemně rozemlety. Jednoduché rakety, jež prostě stoupají a ve výši uhasínají, nejsou složitější. Aby raketa po vzestupu házeti mohla světýlka, výbušky, hvězdy atd., upravuje se pod kloboučkem komůrka neb hlava K, ke trubici tak jako destička nejčastěji přiklížená. Nabíjeni raket je pro úspěšné jich vypálení nadmíru důležité. Směs musí být rovnoměrně napěchována, aby správně vvhořela. Duše vytvořuje se při nabíjeni zvláštním trnem, nebo se vypěchuje trubice celá a duše se vyvrtá. Tento způsob dává rakety rovnoměrněji napěchované a lépe stoupající. Byvši nabita raketa se adjustuje. Okral ustřihne se tak, že téměř spadá v jedno s rovinou destičky. Táž potře se klihem, aby pevně seděla, průvrt její vyplní se směsí a hoření plocha potře se zapalovací hmotou, tak jako vnitřek komory, jež opatříme výplní, přiblíží se ke trubici a upevní se ještě drátem ovinutým kolem rakety. Váha komory s kloboučkem a výplní nemá přesahovati 13-12 celé váhy rakety. Uvázáním na kůl adjustování rakety jest ukončeno. Nejkrásnějších effektů nabude se, jsou-li rakety tak vybalancovány, že stoupají úplně svisle. Pak ve výši uhasínají a chrlí podle toho, čím komora byla vyplněna, různobarevná světýlka, výbušky, hvězdice atd. U raket výbušných uloženy jsou výbušky tak do komory, že šňůrou zápalnou pojí se výbušek k výbušku. Šňůra jde průvrtem destičky až do zásobku a zapaluje se, jakmile týž vyhořel, načež výbušek za výbuškem vybuchuje. Prostor mezi stěnou komory a obalem výbušků vyplněn je pilinami nebo otrubami. Místo výbušných patron berou se též zcela olbyčejné žabky. Při raketách jiskřících a hvězdičkových je v komoře místo výbušných patron příslušný náboj, přikrytý nahoře papírem, od něhož jde zapalovadlo až do zásobku. Komora sedí zcela volně na trubici a vyprazdňuje se, jakmile zásobek rakety vyhořel. Plní-li se svíticími koulemi, pak tyto se potírají zapalovací hmotou a vkládají do komory do vrstvy prachové moučky. Zásobek a náboj komory se dotýkají, destička se tudíž mezi ně nedává. Rakety padákové stoupají jako rakety obyčejné, však po vyhoření zásobku neb i vložených výbušků zapálí se niť ze střelné bavlny, spojující uzlový bod několika nití napojených kamencem se středem složeného papíru, k jehož okrajům konce těchto nití se připojují. Následkem toho svíticí patrona v uzlovém bodě upevněná rozžehnuta padá, papír však se rozevře a padání zamezuje, tak že světýlko dlouho se vznáší, aniž při tmě padák viděti. Rakety kometové vyvolávají dojem komety, vrhají po uhasnutí ve výšce pruhy jisker. V hlavě rakety vyvrtáno je 8-12 děr, do nichž zastrčeny jsou zápalné šňůry svázané v komoře do uzlu, jenž po vyhoření zásobku se zapaluje. U raket, k zapálení připravených, šňůry volně visí, zapáleny vytvořují v ovzduší světelné pruhy. Také tyč raketová u těchto raket natírá se zápalnou směsí a hoří při stoupání. Ke zvýšení effektu upravují se na koncích šňůr koule svíticí nebo též výbušné. Spojením několika raket jednoduchých povstávají ohňostroje složené. Rakety točivé skládají se ze dvou raket, na společnou tyč, natřenou zapalovadlem, křížem položených a opatřených postranními otvory. Zapálena byvši raketa točivá nejen stoupá, ale také se točí, následkem postranního částečného výtoku plynů. Podobně jednoduchými prostředky nabýváme raketových vírův a spirál a postupným vypálením různých raketových skupin dosáhne se dojmů nejrozmanitějších. Ohňostroje vodní vypalují se na vodě a působí také tím, že zjevy světelné v hladině vodní se zrcadlí. Přípravky před vypálením na vodě plovou, smějí se ponořovati jen do jisté hloubky a musí býti opatřeny proti vlhku. Jinak úprava jejich neliší se valně od ohňostrojů vzduchových. Raket vrhacích užívá se k vrhání předmětů na značné vzdálenosti, hlavně při službě pobřežní k vrhání pomocného lana na lodi bouří zmítané. Bývají větší než rakety obyčejné, trubice plechová, k níž upevněno je lano, leží šikmo na raketové lafetě a před vypálením se zaměřuje. Zapálení děje se šňůrou. Viz Eschenbacher, Die Feuerwerkerei (Vídeň, 1876). JPok.