Lužická srbština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lužická srbština je všeobecné pojmenování pro příbuzné Západoslovanské jazyky používané Lužickými Srby na území německé Lužice, tj. ve východním Sasku a v jihovýchodním Braniborsku.

Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří vymřeli asi v 10. století, avšak zachovaly se prameny pro přepis a rekonstrukci jejich jazyka. Lužice patřila k Českému království, ztracena byla definitivně až v roce 1814 po vídeňském kongresu. V současné době jsou Lužičtí Srbové výrazně asimilováni, někteří z nich si však uchovávají jazyk i kulturní tradice.

Po roce 1990 se stala Lužická srbština úředním jazykem v některých oblastech Německa, zejména v okolí města Bautzen (česky někdy také Budyšín), a vyučuje se i na místních školách. L. S. také prožívají jakési „národní obrození“, kdy ti Lužičtí Srbové, kteří byli vychovávání pouze německy, mají nyní široké možnosti se jazyk svých předků naučit, a ožívají i jejich národní tradice. Většina Lužických Srbů dnes tedy ovládá lužickou srbštinu (jako jazyk pro domácí komunikaci) i němčinu (většinou v práci, při styku s úřady ap.). Z jazykovědného hlediska rozeznáváme lužickou srbštinu horní a dolní:

[editovat] Podívejte se

  • Karel Sklenář: Z Čech do Pompejí, vyd. Československý spisovatel 1989, kapitola Ke břehům Baltu, str. 133 - 163 (o Pobaltských Slovanech)

[editovat] Externí odkazy


Slovanské jazyky
Západoslovanské: česko-slovenské (čeština | slovenština | knaanština) | lužickosrbské (hornolužická srbština | dolnolužická srbština) | lechické (polština | pomořanština (kašubština | slovinčtina) | polabština)
Jihoslovanské: západní (srbochorvatština (chorvatština | srbština | bosenština | černohorština) | slovinština) | východní (makedonština | bulharština | staroslověnština)
Východoslovanské: běloruština | ukrajinština | rusínština | ruština