Filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Filosofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem (Platon) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

„Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“ Platon[1]
„Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés[2]
„Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“ Aristotelés[3]
„Filosofie je péče (starost) o duši.“ Cicero[4]
Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami:
  • 1) Co mohu vědět?
  • 2) Co mám činit? a
  • 3) V co mohu doufat?,[5] které lze podle něho shrnout do jediné:
  • „Co je člověk?“
Podle Hegela je úkolem filosofie „pochopit to, co jest“. [6]
Rafael Santi: Hérakleitos z Efesu. Detail z fresky „Athénská škola“ ve Vatikánu (1510).
Rafael Santi: Hérakleitos z Efesu. Detail z fresky „Athénská škola“ ve Vatikánu (1510).


Obsah

[editovat] Co je filosofie?

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. Kr. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost,nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.


[editovat] Filosofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou a pod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např.

  • vytvářet a používat pevné pojmy,
  • každé cizí tvrzení podrobit kritice,
  • každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu.

Filosofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit - proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzscheova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

[editovat] Rozdělení filosofie

[editovat] Tradiční

  • metafyzika – „první filosofie“, nauka o základech bytí;
  • logika – nauka o správném myšlení, řeči a argumentování;
  • etika – nauka o správném jednání.

[editovat] Jiné dělení

[editovat] Teoretická filosofie
  • metafyzika a ontologie – o celku bytí, o jeho počátku, povaze a smyslu;
  • logika – o správném myšlení, vyvozování a argumentování;
  • teorie poznání (epistemologie, gnoseologie) – o možnostech a podmínkách poznávání;
  • teorie vědy – o podmínkách, metodách a cílech vědy;
  • filosofie jazyka – o vztahu jazyka k myšlení a skutečnosti, o komunikaci.

[editovat] Praktická filosofie
  • etika– o správném jednání a morálce;
  • metaetika – o zdůvodnění morálky a etiky;
  • estetika – o vnímání, umění, kráse a vnímání krásy;
  • axiologie –o hodnotách a hodnocení;

[editovat] Hraniční discipliny
  • dějiny filosofie – o filosofech, filosofických školách a směrech minulosti;
  • filosofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti;
  • filosofie mysli – o vědomí, vnímání a mozku;
  • filosofie náboženství – o Bohu, o náboženství a mravnosti;
  • filosofie práva – o spravedlnosti, o smyslu a cílech práva;
  • filosofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství;
  • politická filosofie – o občanovi a svobodě, o vládě a státu.

[editovat] Dějiny filosofie

[editovat] Antika

[editovat] Středověk

[editovat] Raný novověk

[editovat] Osvícenství

[editovat] 19. století

[editovat] 20. století

[editovat] Filosofie jazyka

[editovat] Analytická filosofie

[editovat] Filosofie vědy

Karl Popper, Paul Karl Feyerabend, Thomas Kuhn

[editovat] Východní filosofie

[editovat] Hlavní filosofické pozice


[editovat] Literatura

[editovat] Slovníky a příručky

[editovat] Literatura k úvodu

(od nejpřístupnější k náročnější)

  • Encyklopedický atlas filosofie. NLN Praha 2001. ISBN 80-7106-339-8.
  • Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha 2004. ISBN 80-7021-713-8.
  • Petříček, M.: Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997.
  • Anzenbacher, A: Úvod do filosofie Praha 2004. ISBN 80-71788-04-X
  • Peregrin, J.: Úvod do analytické filosofie. Herrmann Praha 1992
  • Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1996. ISBN 80-86005-05-4.
  • Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001. ISBN 80-7298-030-0.
  • Fiala, J.: Analytická filosofie 1 - Úvod Plzeň 2005. ISBN 80-239-7106-9

[editovat] Poznámky

  1. Platon,Theaitétos, 155d
  2. Aristotelés, Metafysika, 982b
  3. Aristotelés, Politika, 1267a
  4. Cicero, Disp. Tusculanae II. 5. 13.
  5. Kant, Kritika čistého rozumu, A 509
  6. Hegel, Základy filosofie práva. Praha 1992, str. 31


[editovat] Podívejte se též na


[editovat] Externí odkazy

[editovat] Slovníky

[editovat] Dějiny filosofie

[editovat] Texty ke stažení