Obrana jazyka českého

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

První obranu jazyka slovanského napsal již v době baroka Bohuslav Balbín (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica = Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého). Poprvé však byla vydána až roku 1775 Františkem Martinem Pelclem. Brzy byla zakázána cenzurou, zabavena a mohla se prodávat až o půl roku později. Stala se však vzorem dalších německy a později i česky psaných obran českého jazyka.

Na začátku Národního obrození se mezi obrozenci objevila skupina tzv. oprávců češtiny (či obránců českého jazyka a literatury), kteří vydávali spisy, v nichž shromažďovali argumenty ve prospěch českého jazyka hlavně proti němčině a snažili se povzbuzovat národní uvědomění.

Nejvýznamnější obranou z doby Národního obrození je patrně dílo Karla Ignáce Tháma Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783). Jednalo se o výrazný projev nacionalismu. Obracela se zejména proti šlechtě, a to proto, že zanedbává práva svatováclavského jazyka a nedostatečně podporuje národní zájmy.

V této době bylo podobných obran napsána celá řada. Povětšinou zvlášť vyzdvihovaly vlastnosti češtiny, její příbuznost s ostatními slovanskými jazyky, a též navrhovaly prostředky a cesty, jak mateřštinu zvelebovat. Psali je představitelé šlechty, vzdělanci a vlastenečtí měšťané, mezi nimi František Josef Kinský, vojenský pedagog Jan Alois Hanke z Hankenštejna, olomoucký pedagog Jan Rulík a František Jan Tomsa, který ji dokonce poprvé publikoval německy.