Příčestí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Příčestí (participium, z lat. participare – „mít účast“; české označení je částečný kalk, vytvořený podle rus. pričastije) je neurčitý, jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různou funkci:

Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (deverbální adjektiva), např. koupen > koupený, minul > minulý, a podstatných jmen (deverbální substantiva), zakoupen > zakoupení.

Počet příčestí v jazycích se liší. Existují např. příčestí minulé, trpné (pasivní), supinum, gerundivum, gerundium, přechodníky (transgresivy) aj.

[editovat] Čeština

Čeština má příčestí činné a trpné. Obě se formálně morfologicky shodují s krátkými (jmennými) tvary přídavných jmen, s nimiž historicky souvisejí. Ze slovesných kategorií vyjadřují slovesný rod (diatezi) a vid (aspekt), dědí slovesnou valenci (vazebnost). S adjektivy mají společné číslo a jmenný rod (genus) a v jeho rámci i životnost jakožto výraz mluvnické shody.

Příčestí činné (aktivní participium), běžně označované jako minulé, též l-ové. Používá se ve spojení s tvary pomocného slovesa být k tvoření:

  • minulého času (původně perfekta; znamenalo výsledek ukončeného minulého děje), např. přišel jsem;
  • podmiňovacího způsobu (kondicionálu), např. přišel bych.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami –l, –la, –lo v jednotném čísle a –li, –ly, –la v množném čísle. Zakončení se řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí trpné (pasivní participium), též n/t-ové, slouží ve spojení s pomocným slovesem být k tvoření opisného pasiva (trpného rodu), např. bude zabit, je zakazováno.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami –n, –na, –no v jednotném čísle a –ni, –ny, –na v množném čísle, nebo –t, –ta, –to v jednotném čísle a –ti, –ty, –ta v množném čísle. Zakončení se rovněž řídí rodem a číslem podmětu.

Můžeme se setkat také s přechodníky – přítomným a minulým – které jsou však v současné době považovány za zastaralé, mohou se požívat místo vedlejších vět. Vyjadřují současné nebo předčasné děje. V pračeštině se též po slovesech pohybu používalo supinum, které však bylo nahrazeno infinitivem. Jeho pozůstatkem v současné češtině je infinitivní zakončení –t, které prakticky vytlačilo původní –ti.

[editovat] Reference

  • Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • Rejzek J. Český etymologický slovník. Leda, Voznice 2001. ISBN 80-85927-85-3.