Hermeneutika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

hermeneutika – z řeckého herméneuein = vykládat, vyjádřit, vypovědět, vyložit (ve středověku falešná etymologie – od boha Hermés – tlumočí božské zprávy lidem)

univerzální nauka o porozumění (Lehre vom Verstehen) – porozumění struktury lidského bytí ve světě

filologická nauka, která se zabývá výkladem historických textů – zahrnuje proces interpretace (správné pochopení textu ve smyslu přiřazení správného významu lexikálním jednotkám textu), proces exegeze (shromáždění všech dostupných historických údajů, jež by text osvětlovaly také z hlediska vnějších souvislostí)

vznikla v rámci filologické kritiky, která se od náboženské reformace pokoušela očistit biblický text od pozdějších přívažků středověkého překladu Vulgáty a rekonstruovat jeho nejpůvodnější znění

pro nás – spezielle Hermeneutik – chápání či rozumění řeči nebo textu (vztah mezi myšlením a řečí)

  • do 18. stol. - dvě speciální hermeneutiky – teologická a právnická – o porozumění textům (je příliš starý, psán jinou řečí)
  • do Luthera – do r. 1519 – starší teologická – výklad písma – 2 tradice z Řecka:
    1. gramaticko-rétorická – jazykové zkoumání textu
    2. alegorická – zkoumá to, co je za textem – smysl textu, význam (oživena v 50. letech 20. století v teoriích „vielfacher Schriftsinn“ - navazuje na sv. Augustina, odvíjí se od latinského disticha -> 4 stupně literárního smyslu:
      1. sensus literalis (Jeruzalém – doslovně – město v Izraeli)
      2. allegoria (Jeruzalém – obraz církve)
      3. senzus moralis (Jeruzalém – duše věřícího, co se má podobat Jeruzalému)
      4. anagogia (Jeruzalém – boží město, nebeský Jeruzalém)

„Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia“ = „Písmeno učí činy, v co věříš, to učí alegorie, morální smysl učí, co máš konat, kam míříš, to říká anagogie“

interpretace – termín označující každý výklad smyslu nějakého textu – literárně vědní disciplína, jejímž východiskem je literární text a cílem co nejadekvátnější pochopení a výklad slovesného uměleckého díla

předmětem je konkrétní, individuální umělecké dílo jako svébytný celek

interpretační metody jsou různé – literární dílo je zkoumáno z nejrůznějších názorových a vědních hledisek:

  • všímají si vnětextových i mimoliterárních vztahů díla (geneze, vztah k jiným atrefaktům, k jazykovému systému a ke skutečnosti)
  • kladou na první místo organickou jednotu díla, samostatnost jeho textu a jeho hodnotu (ruský formalismus)
  • anglosaská „nová kritika“ (new criticism)
  • švýcarská škola „umění interpretace“ (Kunst der Interpretation)
  • francouzská metoda výkladu textu (explication de texte)

má svůj původ v klasické hermeneutice (později jako umění výkladu a jako metodologie historických a duchovních věd (Geisteswissenschafte) sloužila k porozumění individuálním jevům lidské kultury) – je vlastně teorií interpretace

exegeze – návod k textově kritické, popřípadě významové interpretaci literárního díla – spočívá ve faktickém historickém poučení, ve srovnání různých míst spisu, které mohou přispět k poučení o daném místě v textu nebo k jeho hlubšímu porozumění