Dům bytové kultury

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pohled na budovu
Pohled na budovu
Interiér budovy
Interiér budovy
Dekorace v betonu ve stavbě
Dekorace v betonu ve stavbě

DBK bývalý Dům bytové kultury (dříve také hovorově debilák) je obchodní dům v Praze, nedaleko stanice metra Budějovická.

Je to relativně velká stavba se čtvercovým půdorysem, celkem má osm pater, přesto však vypadá zvenku mnohem nižší – jednotlivá patra totiž nejsou nad sebou; v jedné polovině jsou nad sebou lichá, v druhé sudá a vůči sobě nejsou ve stejné úrovni. Uprostřed budovy se nachází velký otevřený prostor a po jeho stranách jsou umístěny eskalátory. Tento prostor se však velmi náročně klimatizuje. Architekty stavby jsou, stejně jako u Kotvy, manželé Machonínovi. Stavěl se deset let, mezi lety 1971 a 1981; po svém otevření byl označen za dům 21. století. V roce 2006 byla provedena rozsáhlá přestavba, zaměřená zejména na přístupnost (bezbariérovost).

Dům bytové kultury je jedním z nejvýznamnějších a též i nejznámějších děl Věry Machoninové, která spolupracovala velice často ze svým manželem Ladislavem Machonínem. Tato stavba je však samostatný projekt pouze Věry Machoninové samotné. Dům se stavěl celkem šest let, mezi roky 1971 a 1981. Manželům Machoninovým byla zakázána činnost krátce před otevřením jejich společného díla – obchodního domu Kotva na pražském Náměstí Republiky.

Projekt domu bytové kultury byl však již v té době schválen k realizaci. Autorka díky zákazu veřejně tvořit mnoho svého času trávila při odborném autorském dohledu při stavebních pracích. Vznikl díky tomu unikátní celek – podle slov architektky „reprezentativní výstavní plocha nábytku“ ve své době – i dodnes – atypická stavba. Stavba byla schopná směle konkurovat jiným významným projektům v tehdejším architektonickém světě. DBK nezapře inspiraci ve skandinávské architektuře – přes použití moderních materiálů jako je hliník nebo obrovské masy betonu použité na nosné sloupy domu – stavba působí nezvykle ,,přírodně". Na obal stavby byl použit Korten – správný název je ,,Atmofix" - československý patent, původně projektovaný pro ochranu telegrafních sloupů na Sibiř - plechové pláty z umělého rezu – které časem na povrchu zarezly a tím se zakonzervovaly proti další korozi. Interiéru dominuje tmavě červeně namořené dřevo – na obkladech stěn, na zábradlí a jako dekorativní prvek zpestřující různá zákoutí – v protikladu je zde použito tmavě zeleně namořené dřevo – ve veřejné části v menší míře – zejména jako přepážky mezi prodejními odděleními – ve velké míře v technickém a administrativním zázemí budovy.

Budova dosti utrpěla postupnými rekonstrukcemi – drastická rekonstrukce spojená se zešrotováním většiny originálního vnitřního vybavení proběhla v polovině 90.tých let. avšak současný vlastník lpí na původním zachování funkce budovy v co nejvyšší, ,,ekonomicky" únosné míře. Dílo architektky Machoninové – v dnešních časech dosti pozapomínané, a některými lidmi považováno dokonce za ,,relikt normalizace" (bohužel je tento názor velmi častý) – je však tak silné a originální, že i dnes si lze ,,vychutnat" uchvacující zážitek v interiérech této stavby. Stavby z této doby jsou považovány často za relikty normalizace. Je to mylný názor dnešní generace čtyřicátníků, kteří pamatují na časy, kdy kvalitně provedené budovy sloužily (samozřejmě nevinně) jako výkladní skříň režimu a jeho ,,úspěchů" Nepochopitelně však tento názor zastává i generace mladých lidí, kteří komunismus zažily maximálně z kočárku. Je smutné že, tyto vytříbené a esteticky velice progresivní stavby jsou automaticky zavrhovány. Nemluvě o tom že když se tehdy architekt snažil udělat něco opravdu kvalitního, tak narážel na dnes nepředstavitelné zábrany. Všechny materiály, které se u nás nevyráběly a nebyly ztypizované, se musely vyrobit a navrhnout takřka na koleni. Musela to být neskutečná dřina, a vyžadovalo to velmi silnou vůli a nervy - nedokážu si představit na jaký odpor museli architekti narážet v tehdejších československých výrobnách s tehdejší pokřivenou pracovní morálkou a ,,pracovním nasazením". Když architekt tvořil své dílo - takřka někdy i deset let, tak ho musel doslova ,,vydřít".

V jiných jazycích