Gladiátor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o bojových otrocích. O filmu pojednává článek Gladiátor (film).
Palce dolů nebo Gladiátoři, Jean-Léon Gérôme, 1872
Palce dolů nebo Gladiátoři, Jean-Léon Gérôme, 1872

Gladiátor byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři-profesionálové.

Obsah

[editovat] Historie zápasů

Ačkoliv se za vynálezce gladiátorských zápasů obecně považují Římané, ti je ale ve skutečnosti převzali od Etrusků. Ovšem ani oni nebyli vynálezci této zábavy – prapůvod můžeme hledat až u starých Řeků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře, bude se vracet na zem a strašit. Tomu se dalo zamezit jedině smrtí někoho jiného. Zprvu se zabíjeli zcela neviní lidé, později ale přišli na lepší nápad – vzali dva zajatce (otroky, zločince) a nechali je bojovat nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal obětí. A aby ty zápasy byly ještě zajímavější, gladiátoři se začali učit na speciálních gladiátorských školách.

V pozdějších dobách pokud Říman nechtěl pořádat při pohřbu gladiátorský zápas, byl k tomu donucen, jinak by nemohl pohřeb ani provést.

  • 264 př. n. l. – Říman Brutus Pera měl na svém pohřbu hned tři konalo 22 soubojů
  • 200 př. n. l. – na pohřbu konzula Marca Valeria Laevina se střetlo 50 gladiátorů
  • 183 př. n. l. – po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů
  • 174 př. n. l. – Flaminius uspořádal svému otci pohřeb, který trval tři dny a bojovalo na něm celkem 74 gladiátorů

Pak už přestaly být zápasy jen záležitostí pohřbu. Lidé si je tak oblíbili, že se začaly konat jen tak, pro zábavu. Toho zneužívali i politikové, kteří dlouhotrvajícími hrami odvraceli pozornost lidu od vojenských neúspěchů. Proti rozšiřování her se z císařů stavěli jen Tiberius a Marcus Aurelius. Ostatní je podporovali, proto se délka trvání her neustále prodlužovala – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve 4. století se bojovalo přes 175 dní v roce. Za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní, a při oslavě Traianova vítězství nad Dáky trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.

  • okolo 100 př. n. l. – pro gladiátorské zápasy se začínají stavět speciální arény
  • 105 př. n. l.konsulové Gaius Marius a Publius Rufus pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severni hranici říše
  • asi 80 n. l. – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře Nerona
  • 7371 př. n. l.Spartakovo povstání, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou).

Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachos vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal.

[editovat] Jak se člověk mohl stát gladiátorem

Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky , kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1.století po kristu, představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé. I synové bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství, dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.


[editovat] Druhy gladiátorů

  • Samnita – nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.
  • Thrák – nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp
  • Hoplomachos – měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč nebo kopí
  • Murmillus – pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým oválným štítem a dlouhým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal
  • Retiarius – nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou
  • Secutor – Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem; disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě
  • Andabates – bojoval s helmou bez otvoru pro oči
  • Dimachaerus – vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu
  • Eques – jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní
  • Essedarius – gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku – luk a vrhací kopí, zblízka používal meč
  • Laquerius – gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka
  • Sagittarius – lučištník
  • Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp

[editovat] Pozdrav gladiátorů

"Ave caeser, mori turi te salutant" – Dobrý den císaři, jdoucí na smrt tě zdraví. Volali zdravili tak gladiátoři císaře? Ne! Ve skutečnosti se to stalo jen jednou a to ještě nebyli praví gladiátoři. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili. Ten svým strážím přikázal aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.

[editovat] Smrt gladiátorů

Obecně se má za to, že gladiátoři bojovali až do úplné smrti. To ale platilo pouze v počátcích zápasů, kdy bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci (zvaní noxii), zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti noxiům. Pokud přežili několik let, jejich pánové je zpravidla propouštěli a z gladiátorů se stali značně oblíbení svobodní lidé.

Pokud ale přece jenom probíhal mezi Gladiátory souboj o život, po skončení do arény přišli dva muži – jeden měl přiléhavou černou tuniku, na tváři masku se zobákem a v ruce palici, druhý měl přilbu s křídly a v ruce do ruda rozžhavený pohrabáč. Ti dva měli zobrazovat boha mrtvých Dise, druhý posla bohů Merkura. Merkur pak pro jistotu do mrtvých vrazil pohrabáč a Dis je praštil palicí po hlavě. Teprve potom směli mrtvé odnést na nosítkách otroci.


[editovat] Ženy gladiátorky

S přibývající pestrostí her v průběhu času vystupovaly v arénách stále častěji i gladiátorky. Římané nazývali tyto ozbrojené ženy podle bojovného ženského kmene řecké mytologie amazonkami.Gladiátorky se mohly směle srovnávat se svými mužskými kolegy v povolání, pokud jde o odvahu, šikovnost a vytrvalost. Zápasy Amazonek sice nebyly v římských arénách pravidlem, nepředstavovaly však žádnou raritu. Víme to na základě dobových zobrazení, především ale z dochovaných protestů a posměšků rozhněvaných mužů, kteří se nemohli smířit s těmito, pro ně pohoršlivými, představeními. Teprve v roce 200 po Kristu zakázal císař Septimus Severus jednou pro vždy vystupování žen v aréně. Během jeho vlády se boje Amazonek rozšířily do té míry, že dokonce ani tento hrubý vojenský císař tomu už nemohl déle přihlížet.

[editovat] Naumachia

Za nejvýpravnější gladiátorská představení můžeme jednoznačně považovat rekonstrukce námořních bitev, tzv. naumachie. Slovo naumachia odkazovalo jednak k povaze této podívané, jednak k prostředí, v němž se odehrávala, zpravidla šlo o upravenou arénu nebo za tím účelem zbudovanou obrovskou nádrž. Naumachie představovaly divácky mimořádně vděčný, avšak organizačně i finančně nejnáročnější druh her, jaké bylo ve starověkém Říme spatřit. Umělé jezero muselo být dostatečně hluboké, aby se na hladině mohla odehrát inscenovaná bitva válečných lodí, a k jeho naplnění a vypuštění sloužil složitý nákladný systém nádrží a kanálů. V naumachiích byli hlavními aktéry bitvy zločinci přinucení k boji na nejisté, vzdouvající se hladině miniaturního moře. Většinou šlo o menší skupiny bojovníků, výjimečně proti sobě stály šiky čítající tisíce mužů. Prostředky vynaložené na pořádání gladiátorských her bledly ve srovnáním s předváděním naumachií. Mezi nejnákladnější patřili námořní bitvy, které se odehrávali na místech zbudovaných pro tuto jedinou příležitost a dokládali víru impéria v neotřesitelnost vlastního mocenského postavení a nevyčerpatelnost přírodního bohatství.

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu