Josef Zvěřina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Josef Zvěrina (* 3. května 1913 Střítež - 18. srpna 1990 Nettuno, Itálie) byl římskokatolický teolog, duchovní, filosof

[editovat] Život

V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu. Poté odjel do Říma studovat teologii a filosofii na Lateránském ateneu. Na kněze byl vysvěcen 11.7.1937 v Římě. Vrátil se do vlasti a byl kaplanem na několika různých místech naposledy u Svatého Mikuláše v Praze. Po zrušení vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti. Pro protiněmecký postoj byl však internován v Zásmukách, kde mezi lety 1942-1943 strávil 13 měsíců. Po válce nastoupil na obnovenou fakultu (spolu s Alexandrem Heindlerem) jako asistent prof. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém se zakousnout do jakéhokoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži v letech 1946-1947 stihl sepsat disertaci o freskách v jihofrancouzském Tavant, která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát mu dala Univerzita Karlova. Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde manuálně pracoval po dobu třinácti měsíců. Začátkem roku 1952 byl zatčen spolu s dalšími třiceti katolíky a odsouzen na 22 let. Domů se dostal až po téměř čtrnácti letech v roce 1965. Prošel několika manuálními zaměstnáními, přesto i v této těžké době pracoval v teologii u podzemní církve. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie, kde přednášel až do roku 1970, kdy musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic. U místních obyvatel si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a musel v roce 1975 odejít do důchodu. Usídlil se v Praze v Malvazinkách. Našel si však i čas na pořádání kurzů náročné dogmatiky. Nebyl však slepý k problémům doby a jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Osobně spolupracoval s mnoha disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech a část jeho prací byla vydána i knižně. Po celou dobu stál o jeho služby a rady úřadující kardinál Tomášek. V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a při častých pozváních hovořil v terénu. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny vrátil se tam ve funkci děkana a to s náročným úkolem zprostředkovat studium zájemcům mimo seminář. Velké chvíle prožíval během setkání s papežem Janem Pavlem II. v Krakově a později v Itálii. V Itálii i 18. srpna 1990 zemřel. Pochován je mezi voršilkami na vyšehradském hřbitově.

Kariéru Josefa Zvěřiny nejlépe charakterizují slova Oto Mádra: „Ke své eminentní roli rostl od mládí. V jiných časech by jeho kariéra patrně vyvrcholila biskupskou mitrou a kardinálským purpurem, jak mu už za studií předpovídali kolegové v římském Nepomucenu. Místo toho se stal jeho život přímo modelem kariéry směrem dolů.“ (cit. ZVĚŘINA, Josef: Pět cest k radosti, Praha 1997. s. 13)

V roce 2002 Česká křesťanská akademie postavila ve Stříteži pomník na počest tohoto významného místního rodáka.