Katolická moderna
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obsah |
[editovat] Historické pozadí
Devatenácté století přináší rozpad dosavadní filozoficko-teologické koncepce světa. Křesťansky orientovaná literatura je tímto rozpadem paralyzována, brání se tak, že proti osvícenství, racionalismu a liberalismu staví dogmatickou ortodoxii a katolicitu jako absolutní zdroj pravdy - umění mělo tuto pravdu pouze ilustrovat.
80. – 90. léta 19. stol. znamenají obrodu v katolickém filozofickém myšlení. V roce 1897 vydal papež Lev XIII. encykliku Aeterni patris vyzývající ke studiu scholastické filozofie Tomáše Akvinského, jež měla obrodit pokleslou úroveň soudobé katolické filozofie. Tím byl obrozen zájem o dílo Aristotelovo.
Dosavadní vyhraněně katolická literární produkce vycházela většinou z folklórního odkazu a z didakticko-moralistických tradic B. Jablonského, a nutně tak představovala v soudobém literárním životě umělecký anachronismus. Aristotelovsko-tomistické estetické zásady, propagované řadou studií zejména v časopise Hlídka literární, ovlivnily českou katolickou literaturu i kritiku.
V roce 1895 vychází almanach Pod jedním praporem, v něm se projevuje se snaha pozvednout dosavadní pokleslou úroveň katolické literatury. Přispělo do něj 50 autorů, přičemž hlavními iniciátory byli tři kněží:
- Sigismund Bouška
- Xaver Dvořák
- Karel Dostál-Lutinov
F.V. Krejčí je obdobně k České moderně nazval Katolickou modernou, přestože tato sama se od České moderny distancuje. Časopiseckým orgánem Katolické moderny se stal Nový život (1896-1907), jehož vydavatelem a redaktorem byl K. Dostál-Lutinov. Po jeho zániku převzala jeho roli revue Meditace vydávaná Vilémem Bitnarem, poté Dostálova Archa.
[editovat] Hlavní cíle Katolické moderny
Hlavním cílem Katolické moderny byla snaha přiblížit českou křesťansky orientovanou literaturu soudobým literárním proudům a naplnit ji dobově estetizující religiozitou (jak se to projevovalo v díle J.K. Huysmanse nebo Barbey d’Aurevillyho). Navazovala na literární činnost rajhradského benediktina Pavla Julia Vychodila, autora čtyřdílné poetiky a na jeho učitele Josefa Pospíšila, popularizátora T. Akvinského a Aristotela.
Projevují se zde dvě základní tendence:
- Chtějí spojit úsilí Katolické moderny s formálními výboji soudobého umění a se symbolismem (vazba na J. Vrchlického) (hlavní představitelé: S. Bouška + X. Dvořák)
- Chtějí pokračovat v domácích tradicích a inspirovat se folklórními zdroji v duchu působení Fr. Sušila (hlavní představitel: K. Dostál-Lutinov)
Tento rozpor od začátku snižoval úroveň literárněkritické praxe Katolické moderny, jejíž umělecká tvorba nedokázala realizovat stanovené umělecké cíle a zůstala na okraji literárního vývoje, který obohatila pouze překlady katalánské a provensálské poezie. Z prozaiků Katolické modrerny je nejvýznamnější Jindřich Šimon Baar.
[editovat] Hlavní představitelé Katolické moderny
[editovat] Karel Dostál-Lutinov (1871-1923)
Využíval pro svou poezii lidových zdrojů a domácí tradice. Byla to z větší části opožděná ohlasová poezie.
Poezie: Sedmikrásy 1895, Království boží na zemi 1900
[editovat] Ludvík Sigismund Bouška (1867-1942)
V jeho básnických sbírkách převažují náboženské kontemplace, snaha pohroužit se s františkánskou pokorou do přírody naplněné Božím dechem
Poezie: Pietas 1897, Duše v přírodě 1904, Legendy 1904
[editovat] Družina literární a umělecká (1913 – 1948)
Byl spolek vyhraněně katolických spisovatelů se sídlem v Olomouci. Rozhodující iniciativa k jeho založení vyšla od publicisty Ladislava Zamykala, vůdčími činiteli byli Karel Dostál-Lutinov (předseda 1919-1923) a Emanuel Masák (předseda 1924-1948). DLU sdružovala autory nejrůznějšího uměleckého zaměření od mystiků po regionální humoristy a autory sentimentální lidové četby i výtvarníky a hudebníky. Základem jejich spojení byl katolický světový názor. Hlavním orgánem DLU se stal literární časopis Archa (1912-1948), k sepsání dějin české literatury měl připravovat půdu časopis Archiv literární (1918-1922), zábavným obrázkovým měsíčníkem pro lidové vrstvy byl Rodinný obzor (1919-1923). Nejvýznamnější katolicky orientovaní tvůrci však stáli mimo DLU, pouze přechodně byl jejím členem Jaroslav Durych. Z překladatelů vynikli O.F. Babler a S. Bouška.

