Odúmrť
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Odúmrť je majetek zůstavitele, jenž neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Dědictví tedy přechází na stát (dle současné právní normy).
V platném českém právu je právo odúmrti zakotveno v § 462 o. z.
[editovat] Středověk a raný novověk
V období středověku a raného novověku si odúmrtní právo nárokoval český panovník a to již v 10. století. Tuto praxi postupně převzala i šlechta a vrchnost u svých leníků (statky, které tak vrchnost získala, byly zapisovány do odúmrtních knih). Prakticky tedy majetek každého, pokud zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků).
Odúmrť byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek, který po několik generací pracně budoval. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. rodinný nedíl) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. Cheb, Žatec).
Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro Čechy a v roce 1587 pro Moravu. Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.

