Apelační soud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Apelační soud či odvolací soud je soud, který se zabývá případy, o kterých již nižší nebo odvolací instance rozhodla, avšak proti jehož rozhodnutí se jedna ze stran odvolala. V zákonně odůvodněných případech nesmí odvolací soud odmítnout toto odvolání. Mimořádným opravným prostředkem v soudním systému je pak dovolání, jímž lze napadnout z určitých důvodů též rozhodnutí odvolacího soudu.

Obsah

[editovat] Apelační soud v české historii

[editovat] Základní charakteristika

Jedna z pečetí apelačního soudu
Jedna z pečetí apelačního soudu

Apelačním soudem je běžně nazývána soudní instituce zřízená v polovině 16. století Ferdinandem I. Habsburským jako odvolací stolice k městským soudům. Byl nazýván také jako rada nada apelacemi nebo apelační komora či latinsky consilium apellationum. Ferdinand I. využil porážky prvního protihabsburského povstání k omezení práv královských měst, která jako jeden ze stavů byla součástí protihabsburské koalice. Ferdinand I. zamýšlel zřídit apelační soud jako všeobecnou odvolací instanci od všech soudů, takovou širokou kompetenci apelační komory se mu však nepodařilo prosadit. Odvolávalo se k němu ze všech měst Koruny české, tedy jak měst královských v užším slova smyslu, měst věnných, horních, komorních, ale i poddanských. Ve městech českých, dolnolužických (kde před tím r. 1532 zakázáno brát naučení v Magdeburgu), hornolužických a slezských byla prosazena jeho kompetence bez výraznějších problémů. Moravská města, zejména Brno, Jihlava a Olomouc, se novému soudu vzpírala, plně se zde působnost apelačního soudu podařilo prosadit po r. 1620. Naproti tomu na šlechtu se jeho působnost nevztahovala, což bylo r. 1575 výslovně konstatováno na českém sněmu. Řízení u apelačního soudu bylo písemné bez účasti stran jen na základě akt, která obdržel od soudu nižší instance. I když se jednalo hlavně o nástroj upevnění panovnické moci v českých zemích, apelační soud přinesl i řadu pozitivních prvků do tehdejšího českého práva. Byl prvním profesionálním soudem v Česku, měl vliv na sjednocování do té doby značně nejednotného městského práva, také přispíval k zavádění prvků procesu římsko-kanonického v českém právu. Bohužel po porážce druhého protihabsburského povstání byla víc posílena jeho role jako opory absolutistické politiky habsburského rodu, ale i přesto měl stále pozitivní vliv na vývoj městského práva, jelikož v jeho řadách nadále působili vzdělaní profesionální právníci. V své původní podobě zanikl v 2. polovině 18. století při josefínských reformách soudní soustavy. Byl změněn na tzv. všeobecný apelační soud, který svou činnost zahájil v červnu roku 1783, tvoříl tak druhý článek třístupňové soudní soustavy rakouského mocnářství. Ministerským výnosem z 6. dubna 1850 všeobecný apelační soud zanikl a jeho nástupcem se stal vrchní zemský soud pro Čechy.

[editovat] Zřízení apelačního soudu a vymezení pravomoci v zákládací instrukci

Ferdinand I. 20. ledna 1548 založil apelační soud svým reskriptem vydaným v Augsburgu. Touto zřizovací instrukcí předepsal král apelační komoře podrobný soudní řád, který bez výrazných změn zůstal v platnosti až do roku 1628. Původně Ferdinand zamýšlel zřídit odvolací instanci s velice širokou kompetencí pro všechny soudy království českého včetně zemského soudu. Avšak moc šlechty nebyla neúspěšným povstáním natolik oslabena, aby proti její vůli mohl král prosadit tento troufalý záměr. Zejména porušení starobylého obyčeje, podle kterého nebyla možná odvolání od zemského soudu (tzv. inapelačnost zemského soudu), bylo pro šlechtu naprosto nepřípustné. Ferdinand se tedy musel spokojit se zřízením apelačního tribunálu jako vrchního soudu nad všemi městskými soudy a rozhodujícího o odvoláních do rozsudků všech měst království českého, tzn. Čech, Horní a Dolní Lužici, Slezska a Moravy. I když v tomto případě jeho instrukce nebyla plně dodržována. Mimo Jihlavu města na Moravě se odmítala podřídit pravomoci pražského apelačního soudu. Dokonce se městská práva po roce 1548 nadále rozvíjela a dosáhla ještě na přelomu 16. a 17. století nebývalého rozmachu.

Ačkoli ve zřizovací instrukci byla výslovně zmíněna jen královská města, týkala se jeho kompetence jak zmíněno všech měst Koruny české, tedy jak měst královských v užším slova smyslu, měst věnných, horních, komorních, ale i poddanských. Tato skutečnost také vyplývala z dalšího znění královské instrukce: „A když která appelací před ty rady naše z měst aneb od kterého práva v království našem přijde…“

Tím, že Ferdinand uvedl na počátku své instrukce královská města, chtěl jen výslovně zdůraznit, že právě královská města jako hlavní účastníci protihabsburského povstání a význačná politická složka feudální struktury, jsou podrobena v soudních záležitostech královské radě nad apelacemi.

Zpočátku mohla nadále i po roce 1548 rozhodovat o odvoláních do rozhodnutí městských rad ještě soudní stolice Starého Města pražského, pokud s tím obě strany souhlasily, jestliže jedna strana tento postup odmítala, směřovalo odvolání před apelační soud. Teprve až po roce 1558 byl příslušný pouze apelační tribunál (viz níže).

Kromě toho se také apelační soud stal odvolací instancí pro ty soudy, proti jejichž rozsudkům bylo odvolání přípustné a které neměly tzv. privilegium inapelačnosti (jako zmíněný Zemský soud český a moravský), tzn. jednalo se zvláště o stavovské soudy Slezska a Horní Lužice. Apelační tribunál mohl také případně přijímat suplikace od soudů, jež sice privilegium inapelačnosti měli, ale řídily se procesem římsko-kakonickým, který umožňoval podání této mimořádné revize.

Co se týče věcné působnosti, apelační tribunál rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím těchto soudů jak ve věcech civilních tak trestních. Jeho osobní působnost se vztahovala tedy na měšťany, lid sdružující se ve městech a na vyšších stavy, pokud se jednalo o jejich šosovní majetek, tedy majetek ve městech podléhající šosovní dávce. Také rada nad apelacemi měla rozhodovat v trestních věcech, které se týkaly selského a ostatního neusedlého lidu, pokud tyto věci soudili v první instanci krajští hejtmani, rady královských měst a vrchnostenské soudy, kterým k tomu panovník udělil zvláštním privilegiem oprávnění. Pro poddané bylo ovšem odvolání se k apelačnímu soudu jen teoretické, jelikož bylo spojeno s velkými náklady.

Ferdinand dále výslovně zakázal odvolávání se k pražským městům a „ven ze země“, konkrétně jmenoval soudní stolice v Magdeburgu a Lipsku. Stejně tak zakazoval braní naučení a slepých ortelů z těchto měst. Aby bylo podřízení městských soudů královskému dohledu úplné, zakázal městům v Horní i Dolní Lužici, na Moravě a ve Slezsku braní naučení a slepých ortelů i od jiných soudů či vysokých škol.

I když apelační soud soustředil k sobě všechna odvolání od městských soudů a přispíval tak ke sjednocení městského práva, města zůstávala nadále součástí svých právních rodin. Proto jednotlivé případy měl soud posuzovat podle toho práva, které platilo u toho městského soudu, který rozhodoval jako první instance. Jak již bylo zmíněno, jednalo se buď o oblast práva staroměstského (v instrukci nazýváno právo české) nebo práva magdeburského a toto rozdělení přetrvávalo až do roku 1610, kdy se v podstatě právo staroměstské prostřednictvím Koldínovy kodifikace rozšířilo na celé České království.


[editovat] Složení apelačního soudu

Apelační tribunál byl výhradně soudem panovnickým. Na jeho fungování a složení neměli stavové vliv, všichni jeho členové byli jmenováni a placeni panovníkem. Byla to tak další s institucí, které zakládal Ferdinand I. v úmyslu oslabit vliv stavů na řízení státu, v oblasti finančních správy tokovým úřadem byla například česká komora. Spolu s českou komorou byl také apelační soud centrálním orgánem společným pro všechny země království českého a založený jako součást Ferdinandova centralizačního úsilí. Jako soud čistě královský apelační tribunál už zůstal, stavům se nepodařilo podřídit tento soud svému vlivu, jako se tomu stalo se soudem zemským a dvorským.

Radové včetně písařů a sekretářů apelačního soudu samozřejmě nesměli v souvislosti se svou úřední činností přijímat jakékoliv pocty a dary. Takové hmotné zajištění spolu se zákazem přijímat úplatky znamenalo v našem soudnictví uplatnění velice moderního principu, který byl základním předpokladem soudcovské nezávislosti. Přesto zajisté nelze považovat apelační tribunál za nezávislou soudní stolici v dnešním slova smyslu. Byla to byrokratická instituce a apelační radové byly úředníci závislí na králi, řídili se jeho instrukcemi a také jemu byli plně odpovědní. Král mohl kdykoliv upravit poměry u apelačního soudu a také dle své vůle odvolávat soudce apelačního tribunálu, jestliže se mu znelíbili. Soud apelační byl tak prvním byrokratickým soudem v našich zemích a stal se základem příští výstavby trojinstančního systému v období absolutismu.

Podle instrukce stál v čele apelačního soudu prezident, který byl příslušníkem panského stavu. Vedle něj bylo dále jmenováno 13 apelačních radů, mezi nimiž bylo pět dalších šlechticů ( a to tři páni, dva rytíři), čtyři doktoři práv a čtyři zástupci měst. Takové obsazení znamenalo porušení zásady, že měšťan může být souzen příslušníky svého stavu, potvrzené, až na několik výjimek, Svatováclavskou smlouvou.

Navíc v následujících letech nebyli měšťané jmenováni v plném počtu. Na sněmu konaném v únoru roku 1582 si Pražané stěžovali, že v této době už nejsou náležitě obsazováni zástupci stavu městského mezi rady apelačního soudu. Proto se požádali vyšší stavy o přímluvu u krále, aby opět členy apelačního tribunálu vybíral také ze stavu městského. Vyšší stavové uznali žádost Pražanů za „slušnou“ a žádanou přímluvu učinili. Král pravděpodobně na nějaký čas této prosbě vyhověl, ale ne na dlouho, jelikož roku 1610 si měšťané opět stěžovali, že už několik let nejsou radové apelačního soudu z jejich řad vybíráni. A tak znovu žádali vyšší stavy o přímluvu u krále, aby osoby z Pražanů. narozené v Čechách a dobře znalé českého práva a právních zvyklostí, byly opět jmenovány za členy apelačního tribunálu. Skutečně v závěru obecných sněmovních artikulích týkajících se městského stavu, požadovali stavové panovníka, aby mimo jiné dal „milostivou královskou a otcovskou resoluci a odpověď na několik artykulů třetího stavu se dotýkajících, dosud nevyřízených a v tom, aby ráčil osoby z Pražanů do appellací dosaditi“. Bohužel tomuto požadavku již král vůbec nevyhověl a na generálním sněmu roku 1611 byli zástupci měst donuceni opět se domáhat zastoupení Pražanů v apelačním soudu, ale v artykulých tohoto sněmu tentokrát žádné přímluvy obsaženy nebyly. Teprve až na generálním sjezdu v roce 1619 bylo konečně prohlášeno, že do apelačního soudu za rady mají být obsazovány osoby ze všech tří stavů království českého v rovném počtu.

Určitě významným přínosem bylo obsazení apelačního soudu čtyřmi doktory práv. Doposud nebyly soudní instituce obsazovány profesionálními právníky. Do této doby lze hovořit o výskytu právních praktiků působících různým způsobem v oblasti práva zemského a městského, vedle úřední činnosti především literárně. Zemské ani městské právo neukládalo absolvování právnického studia na univerzitě jako předpoklad pro zastávání zemských či městských úřadů. I když nelze popřít, že v církevních službách se už ve 14. století, zejména na vyšších stupních hierarchické struktury, právnické znalosti nabyté studiem na univerzitě nejen vítaly, ale stále více, i když jen mlčky, předpokládaly. Přesto do počátku 16. století je v českém království graduovaných právníků jen velmi málo. A právě období vlády Ferdinanda I. znamená zvýšený příliv studovaných juristů do naší země. Ferdinandova instrukce, kterou se zřizoval apelační soud, byla v oboru státního práva prvním právním předpisem žádající absolvování právnického studia a dosažení doktorátu pro výkon státní funkce.

Nadále zůstával nevyřešen problém se vzděláváním profesionálních právníků v našich zemích. Během husitských válek byla přerušena výuka na právnické fakultě a po skončení husitské revoluce ve změněných politických a náboženských poměrech nebyla obnovena univerzitní výuka v plném rozsahu, z Karlova vysokého učení se stala provincionální jednofakultní škola. Právnická fakulta neožila a pravidelná výuka práva nebyla provozována ani jiným způsobem. Kvalifikaci v tomto oboru bylo možno získat jen v cizině a to i v předbělohorském období.

Prezidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezí ostatními členy apelačního tribunálu. Nad ostatními radními apelačního tribunálu vykonával dozor. Jestliže by některý z radů nevykonával řádně své povinnosti, bylo prezidentovi uloženo nejprve s viníkem prohřešek projednat ,a jestliže by ani toto nevedlo k nápravě, měl celou záležitost oznámit králi. Prezident také svolával rady k soudnímu jednání, kteří se museli na jeho vyzvání okamžitě dostavit k apelačnímu tribunálu. Rovněž, jestliže se král nacházel mimo české země, nemohli radové bez prezidentova svolení opustit Prahu, „aby pro nedostatek osob chudí lidé pruotahuov nebrali a zdržováni nebyli.“ Když se panovník přebýval v zemi, dával svolení radům k odjezdu z Prahy on, stejně tak jestliže se jednalo o nepřítomnost delší jak šest měsíců nebo o uvolnění samotného prezidenta apelačního tribunálu. Obdobně bylo třeba panovníkova souhlasu k výkonu vedlejšího zaměstnání.

Stejně tak prezident spolu s ostatními rady apelačního tribunálu vykonával dozor nad administrativním aparátem soudu. Konkrétně měli kontrolovat, aby písař ani sekretář nepřijímali nebo nevyžadovali od stran žádné pocty či platby a „lidi jakž dotčeno, v ničemž neobtěžoval“.

Ustanoveným radům nad apelacemi byl tedy dán k dispozici administrativní aparát skládající se z několika stálých kancelářských sil a zaměstnanců, jejichž počet mírně kolísal a během let se zvyšoval. Byli to zejména sekretář a několik kancelistů, od počátku 17. století sekretáři dva – český a německý a v této době také přistupují český a německý registrátor.

Podle královské instrukce scházeli se radové nepřetržitě celý rok, apelační tribunál se tedy nescházel pouze v určitých ročních termínech jako tomu bylo u zemského soudu. V létě apelační tribunál zasedal od 6 do 10 hodin a od 13 do 16 hodin, v zimě úřední hodiny začínaly o hodinu později. Jednání se nekonalo ve středu, v sobotu, v neděli a o svátcích. V době žní od 24. července do 24. srpna měli apelační radové soudní prázdniny, ale i v této době zasedali každý čtvrtek. Další dovolenou měli také v době vinobraní v délce čtrnácti dnů.

[editovat] Jednací řád

Ferdinandova instrukce podrobně předepisovala jednací řád apelačního soudu. Každou zaslanou apelaci měl přijmout přísežný sekretář a tomu, kdo ji dodal, dát jistotu o tom, že odvolání bylo doručeno, aby strana věděla, kdy se má opět dostavit či vyslat posla k přijetí ortele. Tentýž sekretář pak zapsal do zvláštních register přesný čas doručení apelace. Registra byla dvoje, jedny pro prezidenta a druhé pro sekretáře. Sekretář ukládal zaplacené soudní poplatky do zvláštní truhly, od které měly být dva klíče, jeden u sebe přechovával sekretář a druhý prezident apelačního soudu.

Soudní poplatek za apelaci neboli tzv. peníze důkladní (jak vyplývá z listu Ferdinand I. pro královská města z 3. dubna 1549 a z rozhodnutí pro Staré Město z 13. března 1548 a pro Nové Město z 25. října 1549) činil původně dvě kopy českých grošů. Poplatek samozřejmě platil ten, kdo podával odvolání. Částka nebyla odstupňována podle hodnoty záležitosti, které se spor týkal, či podle majetku odvolávajícího se, jeho výše měla zřejmě zamezit odvoláním v nepodstatných záležitostech. Později se ale poplatek za podané odvolání snížil na dva tolary, jak vyplývá z usnesení obecného sněmu konaného v roce 1582. V tomto sněmovním usnesení je stanoveno, že za každou apelaci se má platit jeden tolar a ne jako doposud dva tolary.

Řízení u apelačního soudu bylo písemné bez účasti stran jen na základě akt, která obdržel od soudu nižší instance. Obvykle se strana neměla v odvolacím řízení dovolávat nových fakt, která by nebyla uplatněna již u první instance. Když však u první stolici nebyli vedeni svědkové, mohl být jejich výslech aspoň u apelačního soudu proveden. Apelační tribunál zaváděl formy procesu římsko-kanonického a aplikoval podle potřeby právo římské.

Jednání probíhalo buď v češtině nebo němčině, záleželo v jakém jazyce probíhalo řízení u soudu nižší instance. V německém jazyce byla vyřizována podstatná část agendy apelačního tribunálu, jelikož všechna města obou Lužic a Slezska byla německá. Zřízení apelačního soudu bylo tak významným krokem směrem k zavádění němčiny jako jednacího jazyka v našich zemích.

Tomu také odpovídalo vedení knih ve dvou řadách, jelikož rozhodnutí apelačního soudu byla zapisována do speciálních knih. První řada, do které byly zapisovány české rozsudky, byla nazývána „manuály ortelní“ a je dochována pro celou dobu existence soudu (tedy let 15481783) a obsahuje 82 svazků. Až do roku 1671 byly tyto manuály vedeny jednotným způsobem jako příruční knihy, do nichž byly postupně zapisovány jednotlivé právní případy, tak jak byly vyřizovány na zasedáních apelačního soudu. Každý zápis přitom zahrnoval jméno města, jemuž byl zasílán ortel, jména obou stran, stručnou charakteristiku sporného případu, datum původního napadeného rozsudku a datum jednání odvolacího tribunálu. Tyto údaje zůstávaly stejné ve všech případech, kdy byl původní rozsudek potvrzen, pokud byl zrušen nebo podstatně opravován, byl zápis doplněn někdy i velmi pestrým právnickým odůvodněním všech změn. Jednalo se samozřejmě o záležitosti nejen královských měst, ale i řady měst a městeček poddanských. Zpočátku zahrnoval vždy jeden svazek manuálu jeden rok, ale od roku 1570 bylo svazováno do jednoho svazku několik ročníků. Vzhledem ke zběžnému, nedbalému písmu a množství škrtů, oprav a doplňků v knihách lze předpokládat, že do knih byly vkládány jen prozatímní zápisy, které tvořily podklad pro další úřední jednání.

Druhou řadu knih rozsudků psaných německy představují tzv. knihy protokolů, které mají stejný vzhled, obsah i funkci zápisů jako manuály a liší se pouze tím, že zachycují záležitosti týkající se Slezska a Lužice, a to nejen tamních měst, ale i knížat, a kromě toho také záležitosti německých měst v Čechách. Zatímco manuály ortelní byly vedeny česky, knihy protokolů byly od začátku německé. Jsou dochovány od roku 1550 až do roku 1780, celkem 97 svazků. Na rozdíl od českých byly zápisy z protokolů ještě zapisovány v definitivní podobě, čili se všemi stereotypními právnickými formulemi a plnou titulaturou, do knih tzv. čistopisů, kterých se dochovalo pět z let 15481570.

Zapsaní přesného času doručení apelace do register mělo zásadní význam pro následnou činnost apelačního soudu. Ferdinandova zřizovací instrukce totiž předepisovala radům všechny apelace z českých měst rozhodnout do jednoho měsíce od jejich doručení. Další lhůta byla stanoven kvůli větší vzdálenosti pro odvolání, dávání naučení a slepých rozsudků z měst Moravského markrabství, Slezska a obojí Lužice. V tomto případě měla být odvolání vyřízena, naučení a slepé rozsudky dány do půldruhého měsíce ode dne doručení odvolání či žádosti.

Další lhůta byla stanovena jen pro dávání naučení a slepých ortelů, vzhledem k předchozímu ustanovení se týkala jen žádostí z českých měst. Jestliže se žádostí o naučení dorazil zvláštní posel a byly řádně zaplaceny všechny soudní poplatky, měli radové ihned dát naučení či vydat slepý rozsudek. Jen v případě, že by věc byla natolik složitá, že by nemohla být v tak krátké lhůtě vyřešena, pak mělo být určeno datum, kdy bude záležitost vyřízena, aby se posel mohl opět dostavit k vyzvednutí naučení nebo slepého rozsudku. Avšak ani v tomto případě nesměla být překročena lhůta v délce jednoho měsíce.

Přestože apelační radové tedy měli přesně rozvržené úřední hodiny a stanoveny lhůty pro rozhodnutí o odvoláních, apelace byly vyřizovány opožděně. Obdobně jako městští soudci si apelační radové ihned přivykli dělat si soudní volno dle své libosti. Již 7. listopadu proto zaslal Ferdinand I. „zřízeným radám k apelacím“ napomenutí. Z králova listu vyplývá, že i přes pravidla stanovená ve zřizovací instrukci se apelační radové v daný čas nescházeli, bez vědomí a povolení prezidenta apelační komory opouštěli svá pracoviště a často i zůstávali doma, což samozřejmě vedlo k průtahům a tím k vyšším nákladům odvolatelů. Král tedy soudcům přísně přikázal dodržovat úřední hodiny a prezidentu Ladislavu Popelovi z Lobkovic bylo připomenuto řádně vykonávat dozor nad dodržováním soudního řádu apelačního tribunálu.

K projednávání každého případu předtím zaregistrovaného sekretářem byl určen referent. Jestliže některé ze stran bylo jméno referenta známo, určil prezident apelačního soudu nového referenta, případně koreferta. Referenti přednášeli ze spisů v českých sporech česky a v německých německy. Potom se k přednesu vyjadřovali jednotliví apelační radové. Jestliže některý z radů potřeboval ke svému vyjádření nějaké vysvětlení nebo určitou dobu k promyšlení věci, došlo k odložení jednání. Apelační rada se musel ale k věci vyjádřit v kolegiu do tří dnů. Kolegium apelačního soudu bylo usnášení schopné, jestliže se sešlo v počtu nejméně devíti osob. Při hlasování o rozsudku čili při tzv. potazu rozhodovala většina hlasů, Při jejích rovnosti byl rozhodující hlas prezidenta apelačního soudu.

V případě obtížných a složitých pří či žádostí o naučení, s kterými by si soudci apelační komory nevěděli rady, mohli se obracet se žádostí o pomoc k samotnému králi, a kdyby panovník nebyl v zemi osobně přítomen, pak na jeho místodržícího.

Ferdinandova instrukce podrobně předepisovala formální podobu rozsudku apelačního tribunálu. Rozsudky měli být vydávány ve jménu krále, na jeho začátku mělo být uvedeno jméno panovníka spolu s jeho rozsáhlou titulaturou (římský, uherský, český král atd.). Dále oznámení, že bylo rozhodnuto skrze apelační komoru zřízenou na Pražském hradě, následně soud, z kterého případ byl odeslán a jména sporných stran. Konečně následovalo samotné rozhodnutí apelačního soudu. Apelační tribunál se poté k případu vyjadřoval, šlo-li o vyřízení žádosti o naučení, nebo jednalo-li se o odvolání, mohl rozhodnutí nižší instance zrušit a vrátit k novému projednání, potvrdit čili konfirmovat nebo ve věci sám znovu rozhodnout čili rozhodnutí reformovat. Na závěr rozsudku bylo zapsáno místo a datum jeho vydání a připojena královská pečeť.

[editovat] Prosazování kompetence apelační komory

Působnost apelačního soudu se v zemích Koruny české neprosadila okamžitě. Městské soudy projevovaly nejrůznější vzdory nové odvolací soudní stolici. Přesto situace v Čechách, obojí Lužici a víceméně i ve Slezsku byla mnohem příznivější než v Moravském markrabství, kdy se odpor měst vůči apelacím k pražskému apelačnímu tribunálu podařilo zlomit až po roce 1620 (viz níže).

Města kladla nejrůznější překážky činnosti apelačního soudu, jakožto orgánu zeměpanského dohledu nad městským soudnictvím, jak se dozvídáme z listu Ferdinand I. z 3.dubna 1549. Městská rada se snažila být konečnou instancí k soudu městských rychtářů. Dále také vyžadovala vyšší důkladné, než uložil král Ferdinand za odvolání k apelačnímu tribunálu a nezachovávala náležitých forem odvolacího řízení. Také města odmítala vykonávat rozhodnutí apelačního soudu a všemožně exekuci protahovala. Král na tuto situaci reagoval rozesláním do všech královských měst výše zmíněného listu, ve kterém káral města pro uvedené maření činnosti odvolací stolice. Přikazoval řádné vykonávání rozsudků apelační komory a umožnění stranám odvolat se z rozhodnutí rychtářova soudu k apelačnímu tribunálu, jakožto třetí instanci po městském soudu. Také Ferdinand, aby zamezil vybírání větších plateb, stanovil důkladné ve výši dvou kop grošů českých. Dále městům přikázal řádně vykonávat rozsudky apelačního soudu a popsal postup při jejich odesílání apelačnímu tribunálu. Městský soud měl stranám sporu umožnit přečíst si veškeré soudní spisy před jejich předáním apelační komoře. Pak za přítomnosti stran měli být soudní akta zapečetěna a teprve potom odeslána odvolací stolici. Královským rychtářům bylo rozkázáno, aby dohlíželi na dodržování těchto příkazů. Samozřejmě ustanovení o královských rychtářích byla vynechána u Plzně, Ústí nad Labem a Kutné Hoře.

Také některým královským městům byla adresovány speciální domluvy. Například Novoměstským rozkázal, aby nebrali za apelace deset kop, ale jen dvě (i když ještě téhož roku jim nakonec povolil tuto částku vybírat). Také Lounům a Čáslavi udělil král „důtky“, protože znemožňovaly stranám podat odvolání k apelačnímu soudu.

Co se týče výše důkladného, došlo téhož roku k další změně. Strany pravděpodobně se odvolávaly k apelačnímu tribunálu v malicherných případech. Soudní poplatek jen ve výši dvou kop grošů českých v některých městech znamenal výrazné zlevnění odvolacího řízení, zejména pro majetnější vrstvy. Strany tak mohli lehce využít nově zřízené apelace k protahování soudních sporů: „ …když se jim ortel od týchž purgmistra a konšeluov v té při, kteráž před ně přichází, udělá a vyhlásí a týž ortel se které straně nelíbí a proto appellací neb odvolání beře, že ku právu jich dvě kopy grošuov toliko složi, a tak spolehajíc mnozí na tak malú summu peněz, mnohokrát zoumyslně jednom k zlehčení práva jich appelací berou…“ Král tedy reagoval na stížnosti purkmistra a konšelů novoměstských proti takovému počínání a 25. října roku 1549 vydal mandát, kterým městské radě povolil (do vůle královy) vybírat důkladné ve výši deseti kop grošů českých, „aby dobrý pořádek při právě a soudech téhož města našeho Nového Pražského držán byl a chudému jako bohatému rovná spravedlivost se udělovala.“

Stejné rozhodnutí učinil Ferdinand I. již v přecházejícím roce vůči Starému Městu pražskému ve své „instrukci o appellacích“ ze 13. března 1548. V tomto rozhodnutí udělil právo staroměstskému soudu vybírat důkladné za odvolání k apelačnímu tribunálu ve výši patnácti kop grošů českých, dle Wintra na žádost městské rady, která tak chtěla zachovat zvyk z období před zřízením pražského apelačního soudu. Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že staroměstská rada se snažila být poslední odvolací instancí vůči soudu desetipanskému a pergmistra hor viničných, protože Ferdinand přikazuje, aby staroměstský soud povolil stranám, které se odvolaly od výše jmenovaných soudům ke staroměstské radě, odvolání dále k apelačnímu soudu jako třetí instanci.

Po zřízení apelačního soudu vyvstala také další otázka ohledně odvolávání z poddanských měst a městeček. Jak už jsem se zmínil, bylo v předešlých letech zvykem, že odvolání z poddanských měst směřovala do nejbližšího královského města. Poddanská města samozřejmě tento instanční postup dodržovala i po zřízení apelačního tribunálu a odvolání stále zasílala do královských měst. Pražané se proto dotázali krále, má-li se z „ochranných městeček“ nadále odvolávat ke královským městům, či přímo apelovat na Pražský hrad. Z české kanceláře jim byla dána odpověď, aby odvolání nejprve šla do královských měst. Toto také Ferdinand stanovil přímo pro Staré Město ve svém rozhodnutí z 13. března 1548. Obdobně bylo určeno, aby z měst a městeček stavu panského nebo rytířského kromě měst královských, z nichž se doposud odvolávalo ke Starému Městu, odvolání nadále směřovala ke staroměstské soudní stolici, Jestliže by ale strany nebyly spokojeny s rozsudkem staroměstské rady, měla jim být připuštěna další apelace k pražskému apelačnímu tribunálu.

Po zřízení apelačního soudu, byla také zachována možnost nadále se odvolávat i od soudů královských měst namísto k apelační komoře ke Starému městu pražskému, jestliže s tím obě strany souhlasily. V roce 1558 však staré instanční vazby byly definitivně zrušeny a ze všech měst, z kterých se doposud mohlo apelovat ke Starému Městu, se již odvolávalo přímo k apelační komoře. Tehdy Ferdinand I. dne 4. 12. v konfirmační listinách, ve kterých potvrzoval navrácená privilegia po odboji v roce 1547 a zároveň i omezení samosprávy královských měst, také stanovil: „ A kdež prve bejvalo, že z Nového města k Praženóm a z jiných měst našich v královstvích Českém činily a oni rozsudky i naučení svá na to dávali, takových apellací oni Pražané Staroměstští viece k sobě přijímati nemají, než tomu chcem, aby takové apellací a odvolání ze všech měst našich království Českého, když v království Českém osobně býti ráčíme, před nás, dědice a potomky naše, a bez přítomnosti naší před raddy naše, k takovým appellacím obzvláště zřízené a na hradě Pražském usazené, se dály a ne jinam činěny byly.“

Jestliže česká královská města vesměs respektovala pravomoc apelačního soudu, vůči poddanským městům trvalo prosazení autority rady nad apelacemi několik desetiletí po jejím zřízení. Šlechta chápala zřízení apelačního soudu jako trest nad měšťanským stavem a apelační tribunál jako instituci královského dozoru nad výkonem městského soudnictví. Takové podřízení soudů vlastních poddanských městech panovníkovi jim jistě nebylo po chuti. Poslední instancí městských soudů poddanských měst tak nadále zůstávala vrchnost sama, nebo případně rušila staré instanční vazby, aby zabránila odvolávání k pražskému apelačnímu tribunálu. Tak tomu bylo u významného poddanského města perštejnského rodu – Pardubic, z kterého se do roku 1548 odvolávalo ke Starému Městu pražskému. Jan z Perštejna zrušil apelování do Starého Města a jako pán města se ustanovil vrchní odvolací instancí pardubického soudu. Zároveň nařídil odvolávání ze svých ostatních měst a městeček do Pardubic, tedy na svém panství vytvořil jakousi trojinstanční soudní soustavu. Tento stav přetrval až do roku 1560, kdy se Pardubice staly královským komorním městem.

Příkladem vrchnostenského města, kde se „rychle“ prosadila pravomoc apelační soudu, může být krajské město Sedlčany, které v této době dočasně náleželo chlumecké větvi Popelů z Lobkovic. Apelační tribunál prokazatelně revidoval ortely sedlčanského soudu v roce 1588, pravděpodobně již dříve. Takové rychlé prosazení kompetence pražského apelačního tribunálu mělo původ nejen v pozvolném upevňování habsburského byrokratického aparátu, ale hlavně ve specifickém příklonu vrchnosti města k Habsburkům. Tehdejší dočasný pán města Sedlčan Ladislav II. Popel z Lobkovic se stal prvním prezidentem apelační komory. Právě takové těsné sepětí lobkovické vrchnosti s apelačním tribunálem vytvářelo příznivé předpoklady k hladkému vytvoření vztahů mezi sedlčanským soudem a pražskou radou nad apelacemi.

Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc královské apelační komory se v Čechách neprosadila okamžitě, zejména přímé odvolávání od městských soudů k panovníkovi bez prostřednictví rady nad apelacemi si některá města udržovala ještě po desetiletí. Dokonce jistou dobu po zřízení apelační komory se z litoměřické právní oblasti nadále odvolávalo ke kmetské stolici magdeburské. Prosazování kompetence apelačního tribunálu byla více než jeho autoritou jako královské instituce ulehčena tím, že v 16. století docházelo všeobecně k poklesu právní autority vyšších stolic. V Čechách plný průchod pravomoci apelačního soudu zajistilo přijetí Koldínovy sbírky jako oficiální kodifikace městského práva a závazného pramene pro rozhodování apelačního tribunálu. Přesto i v této době se stále objevovaly stížnosti na postup městských soudů. Například roku 1590 si stěžoval u rady nad apelacemi pan Mikuláš Střela z Rokyc na neochotu pardubického soudu povolit odvolání do Prahy. Apelační radové městský soud v Pardubicích pokárali: „aby na potomní časy se toho od nich více nedálo a příčiny odvolání strany appellující pro jakéžkoliv důtky k vrchnímu právu odesílati nezabraňovali, poněvadž ne právu domácímu, nýbrž vrchnímu, jestli tu jaká spravedlivá právu pokuta náležející, čili nic, souditi náleží.“

Je také třeba uvést, že nejen města nerespektovala vymezenou působnost apelačního soudu, ale i samotní radové. Jakoby chtěli vyjít vstříc nerealizovanému záměru Ferdinand I., počali obesílat před apelační komoru jako k první instanci také osoby stavu panského a rytířského. Něco takového samozřejmě bylo pro vyšší stavy naprosto nepřípustné. Proto na sněmu konaném v září 1573 bylo za souhlasu císaře Maxmiliána II. uzákoněno, že „před apelací osoby z stavův vyšších k slyšení nenáležejí“.

[editovat] Působnost apelačního soudu na Moravě v předbělohorském období

Na rozdíl od Čech byla situace mnohem problematičtější na Moravě. Moravská města se neúčastnila prvního protihabsburského povstání a tak samozřejmě odmítala přijmout omezení své soudní pravomoci. Výsledkem bylo, že na Moravě prosazení pravomoci apelačního soudu i Koldínovy kodifikace bylo téměř o století opožděno, města si déle udržovala svoje zvláštní práva i možnost odvolání a naučení ve vlastní síti městských práv.

Kmetská stolice v Brně tedy i po zřízení apelačního soudu nadále dávala naučení a vyřizovala apelace z okolních měst, městeček a vesnic, dodržujíc při tom pevně své staré městské právo a s malými změnami zachovávala nadále předpisy starého soudního řádu. Přesto se zdá, že po roce 1547 skutečně na krátký čas odvolávání do Brna přestalo, ale později samotný apelační soud dal povolení k tomu, aby se opět z okolních měst odvolávalo do Brna. Což také vyplývá ze Sbírky nálezů brněnských z počátku 17. století.

O tom, že na Moravě nezanikla stará instanční soustava také svědčí majestát Ferdinanda I. z roku 1562 adresovaný městské radě v Olomouci. Novojičínští do této doby se obraceli pro naučení k soudu města Hlubčic, Konšelé hlubčicčtí však odmítali novojičínským dávat naučení v české řeči, i když to bylo starobylým zvykem. Městská rada Nového Jičína si stěžovala Ferdinandovi I., situaci vyřešil tak, že Nový Jičín sňal z hlubčického práva a městské radě v Olomouci přikázal dávat nadále naučení soudu Nového Jičína. Uvedený mandát svědčí o tom, že na Moravě i po zřízení apelačního soudu fungovaly staré instanční vazby a královská moc v době předbělohorské tento stav respektovala.

Odvolávání z poddanských měst, městeček a vesnic do královských měst tedy zůstalo na Moravě zachováno. Následně ale poddaní, jestliže byly s rozsudkem nespokojeni, žádali o konečné rozsouzení radu nad apelacemi. To samozřejmě nebylo po chuti moravským vyšším stavům, zejména, když samotná moravská královská města pravomoc apelačního soudu nerespektovala. Takový postup byl proto nakonec zakázán na moravském obecném sněmu v roce 1579 a rozhodnější usnesení o této otázce bylo přijato na sněmu v roce 1583. Obě sněmovní usnesení následně potvrdil Rudolf II., prvé svým mandátem z 13. dubna 1583 a druhé mandátem z 24. října téhož roku.

Určitý vliv mělo na Moravě vydání Koldínova zákoníku, i když oficiálně se stal pro moravské městské soudy závazný až roku 1697. Rozborem brněnských úředních knih se podařilo prokázat, že v ohledu apelací respektovali brněnští ustanovení Koldínova zákoníku přinejmenším koncem 80. let 16. století a žádali v přečinech svých měšťanů a ve sporech mezi měšťany navzájem či s obyvateli vrchnostenských měst o dobrozdání, případně i o konečné rozsouzení radu nad apelacemi. Na žádost purkmistra a konšelů mandát Rudolfa II. Z roku 1592 dovoloval těm, kdož „měli při před městským právem“, do 14 dní po vynesení ortele městského soudu odvolání k pražskému apelačnímu soudu, i když tato alternativa byla ztížena důkladným ve výši patnácti kop českých grošů. Jak jsem již uvedl, z brněnských pramenů je zřejmé, že Brno tento postup zásadně odmítalo v případech, kdy vystupovalo jako vrchní právní instance pro dceřiná města svého právního okruhu. I když takový postup v souladu z výše zmíněnými sněmovními usneseními a mandáty Rudolfa II. brněnský městský soud neumožňoval, obracel se přesto v těchto případech na apelační soud se žádostí o pouzení svého naučení. Odmítavý postoj k odvoláním z poddanských měst a městeček byl odůvodňován i tím, že Brněnští „tou měrou poddanými stavů markrabství moravského nevládnou, aby je bez vědomí jejich pánů proti starobylému právu měli předávat k právu do království českého“.

Přesto města na Moravě dokázala pragmaticky využít existenci apelačního tribunálu. Královská města mohla zakupovat zemskodeskovní statky a v těchto záležitostech pak náležela před zemské právo, včetně dědických sporů. I když pro vyšší stavy neexistovalo z rozhodnutí moravských zemských soudů odvolání, města, která byla zároveň poddanými královské komory, v případě své nespokojenosti předkládala své spory prostřednictvím české dvorské kanceláře panovníkovi, respektive komornímu soudu a po roce 1547 radě nad apelacemi ke konečnému rozsouzení.

Stejně jako města v určitých záležitostech podléhala zemskému právu, mohla se také šlechta stát účastníkem řízení před soudy královských měst. I když u svých poddanských měst se snažila zabránit odvolávání k radě nad apelacemi, naopak u královských měst jim nebyl vhod přetrvávající nejednotný instanční postup. Proto také, když byly 24. a 25. června 1609 uzavřeny libeňské úmluvy, kterými Morava spolu s Uhry a Rakousy připadla arciknížeti Matyášovi a mimo jiné odtržená Morava byla vyňata z působnosti české kanceláře, stavové vědomi si Matyášova nejistého postavení, předložili mu na bartolomějském sněmu v Brně dvě rozsáhlé žádosti. V první se mimo jiné objevil i požadavek, „aby působnost České kanceláře a appelací na hrad Pražský vyzdvižena byla“.

Již 30. srpna dal Matyáš stavům odpověď, která byla vcelku příznivá, jen některým požadavkům plně nevyhověl, včetně žádosti týkající se působnosti apelačního soudu na Moravě, o čemž se později na opakovanou žádost stavů vyjádřil, „že bude chtíti vše podle potřeby opatřiti“.

Moravští stavové byli ale neodbytní a následujícího roku na obecném sněmu v Olomouci požadovali na králi Matyášovi dokonce vytvoření zvláštního moravského apelačního soudu. A i když jim Matyáš jeho zřízení přislíbil, nakonec žádosti vyhověno nebylo.

Po vítězství Matyáše nad Rudolfem II. byl svolán na 11. dubna roku 1611 generální sněm do Prahy, na kterém byl Matyáš prohlášen za krále českého. Zde také měl být dohodnut nový státoprávní poměr mezi Čechy a Moravou, jak bylo sjednáno ve smlouvách libeňských. Moravští stavové předložili českým stavům 49 článků, v nichž byla obsažena jejich představa o novém státoprávním uspořádání obou zemí. O těchto článcích se jednalo mezi plnomocníky stavů českých a moravských po několik dní. Výsledkem nakonec bylo jen 30 článků, které ale byly po věcné i formální stránce propracovanější, než návrh moravský. Mezi těmito třiceti články se objevily i ustanovení týkající se jak odvolávání od městských soudů, tak i pražského apelačního tribunálu. Tyto dohodnuté články vesměs znamenaly potvrzení a upřesnění dosavadní praxe, také byl jimi přesně vymezen poměr apelačního tribunálu k městským soudům moravským a vůbec se Moravané domohli zákonné úpravy soudnictví a respektování práv městských.

I když výsledná dohoda mezi moravskými a českými stavy téměř vyčerpávala moravský návrh, několik požadavků do oněch třiceti článků zahrnuto nebylo. Mezi těmito neakceptovanými články byl i požadavek obsažený v čl. 30, „za rady aby bráni byli do soudu appellačního také rodáci moravští, poněvadž jest mnoho pří moravských.“ Buďto byl tento požadavek při jednání přehlédnut nebo byl pravděpodobně považován českými vyjednavači za zbytečný, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že přece jenom pří z moravským měst, které se dostaly před apelační soud bylo v předbělohorském období opravdu nemnoho.

Naposledy před porážkou stavovského povstání se na Moravě jednalo o apelačním tribunálu na obecném sněmu v Olomouci 15. června 1620, což byl také poslední moravský zemský sněm před bitvou bělohorskou. Hlavní bodem jednání byla vojenská pomoc českým stavům. Mimo to ale také sněm potvrdil a schválil třináct artikulů smluvených na předcházejícím generálním sněmu všech zemí Koruny české v Praze. A pátý artikul zněl: „Aby rady nad appellacemi schvalovaly neb napravovaly nálezy podle práva nebo pořádku každého města municipálního, jak již roku 1611 bylo ustanoveno. Že však není potřebí, aby každé město poslalo radám nad appellacemi hodnověrný výpis všech práv svých, nýbrž v každém případě pod pečetí městskou jen ten artikul, podle kterého ortel v městě vynesen jest.“

[editovat] Vývoj apelačního soudu po roce 1620

Apelační soud v letech 1619, 1620 a 1621 nevykonával svou činnost a rozhodovat začal opět až v roce 1622. Po porážce stavovského povstání zaslal císaři Ferdinandovi II. prezident apelačního soudu Bedřich z Talenberka dopis, ve kterém líčil zbědovaný stav královské apelační komory. Stěžoval si, že někteří radové po tři až čtyři roky se nezúčastnili jednání soudu, jiní zase nejeví žádný zájem v tomto kolegiu zasedat, či namítají, že se lépe mohou uplatnit u jiného soudu.

Roku 1628 pak vydal Ferdinand II. dne 29. září reskript jímž nařídil reformu apelační komory. Přejmenoval ji na kolegium (sbor, shromáždění), rozdělené na tři lavice (panskou, rytířskou a doktorskou). Počet radů nad apelacemi byl zvýšen na 16 (8 ze stavu panského a rytířského, 8 doktorů práv a z nich dva měšťané z měst pražských), vedle práva městského měli být znalí zemského práva, tuzemci (jestliže jimi nebyli získali právo inkolátu) a navíc to měli být v souladu s habsburskou rekatolizační politikou pouze katolíci. Radové také již nadále nesměli zastávat žádnou jinou vedlejší funkci.

Reskript Ferdinanda II. také upravoval otázku hlasování u apelačního soudu. Po referentu hlasoval nejmladší rada z lavice doktorů a pak ostatní doktoři podle věku. Poté hlasoval nejmladší rada ze šlechtického stavu a nakonec nejstarší rada ze šlechtického stavu. Jako poslední hlasoval prezident apelačního sodu.

Také každý rada apelačního tribunálu se musel podrobit zkoušce z práva, která spočívala v řešení dvou těžších případů z práva civilního a trestního, bez ohledu na to jednalo-li se o doktory práv či příslušníky rytířského nebo panského stavu. Úlohy k vypracování s přiměřenou lhůtou přiděloval jednotlivým kandidátům prezident apelačního soudu. Před komisí sestávající z nejschopnějších radů přednesl kandidát svou práci, která byla s posudkem zaslána císaři. Čeští kandidáti byli zkoušeni z práva římského a českého, němečtí z práva římského a saského.

Také Obnovené zřízení zemské zavedlo některé změny, které rozšiřovaly kompetenci apelační komory. Jednalo se omezení nad trestáním poddaných, kteří neměli být bez řádného výslechu odsuzování k útrpnému právu a jestliže byli k tortuře odsouzeni, měli právo se odvolat k apelačnímu soudu. Také bylo nařízeno, aby veškeré soudy za naučení žádaly u apelační komory ve všech „pochybných okolnostech, buďto stran trápení zločince a aneb otázek, které by se naň při trápení činiti měly aneb ortele a trestání.“ Toto ustanovení nebylo ale příliš respektováno, jelikož soudy málokterý případ považovaly za pochybný. Proto musel Ferdinand III. V Deklaratoriu z roku 1644 vysvětlit příslušný článek v Obnovém zřízení tak, že všechny trestní případy mají být považovány za pochybné a ohledně nich má být žádáno o naučení u pražského apelačního soudu, kromě těch případů, kdy byl pachatel přistižen při činu nebo byla pachatelova vina naprosto zřejmá.

Bohužel až do konce 17. století neměl stále odsouzený poddaný možnost odvolání z rozsudku vrchnostenského soudu, který byl konečný. V souvislosti se vzrůstajícím vlivem feudálního státu, který se postupně rozšiřoval do všech oblastí správy, došlo i v tomto směru nakonec ke změně. Leopold I. tak vydal 27. září. 1677 reskript, kterým se umožňovalo odsouzenci odvolání do 14 dnů od vynesení rozsudku k pražskému apelačnímu soudu. Apelace měla zabránit nejkřiklavějším způsobům bezpráví.

Roku 1635 ztratil apelační tribunál svou kompetenci pro obojí Lužici, která byla Ferdinandem II. za pomoc při potlačení českého stavovského povstání nejprve zastavena Sasku a následně v roce 1635 byla tato zástava pražským mírem změněna v dědičné léno.

V roce 1644 26. listopadu vydal Ferdinand III. V Linci pro apelační komoru novou instrukci. Složení a agenda apelačního soudu se výrazně nezměnila. Bylo posíleno postavení apelačního tribunálu, jakožto dozorujícího orgánu nad městskými soudy, apelační soud získal pravomoc kárat nižší soudy napomenutím a udělovat jim pokuty. Každý rok měli být panovníkovi předkládány výkazy o vyřízených procesech. Přednesy ze spisů se měly konat výhradně německým jazykem. Znovu bylo upraveno pořadí hlasování, první po referentu hlasovali doktoři práv, ale v pořadí od nejstarších k nejmladším, po nich hlasovala šlechta ve stejném pořadí. Mladší soudci se jistě nechali při hlasování ovlivnit názorem svých starších kolegů. Ferdinand III. si určitě této skutečnosti byl vědom a proto u apelačního soudu zavedl tento hlasovací pořádek. Tak bylo jen posíleno postavení apelačního soudu jakožto součásti absolutistického státního mechanismu habsburské monarchie. Dodržování hlediska spravedlnosti při rozhodování apelačního tribunálu ustupovalo prosazování toho „správného“ názoru v jeho rozhodnutích.

Instrukce Ferdinanda III. také zavedla zvláštní opravný prostředek tzv. rozklad, který strana mohla podat u apelačního soudu ve čtrnáctidenní lhůtě po vynesení rozsudku. Na základě rozkladu měl apelační tribunál vysvětlit nejasné výrazy a formulace v rozsudku, který vydal. O rozkladu musela rada nad apelacemi rozhodnout ve osmidenní lhůtě.

K další změně a rozšíření kompetence apelačního soudu došlo roku 1661, kdy Ferdinand III. reskriptem z 10. července přenesl na radu nad apelacemi působnost hejtmanství německých lén, které bylo zrušeno.

Apelační radové se účastnili činnosti hejtmanství německých lén již ve druhé polovině 16. století. Dva až čtyři apelační radové působili jako lenní radové v agendě hejtmanství německých lén a podíleli se na projednávání lenních sporů. Také jestliže hejtmanství o to požádalo, apelační komora dávala hejtmanství německých lén dobrá zdání v komplikovaných případech.

Apelační soud se tak stal politickým a soudním úřadem první stolice nad lény koruny české v Loketsku, Chebsku, Ašsku, Falci i v jiných částech německé říše. Tati léna dosud náležela pod soud i správu hejtmana německých lén. Tímto reskriptem z roku 1651 byli dva radové z řad doktorů práv jmenováni lenními referenty. Lenní agenda byla od běžné agendy apelační vedena odděleně, měla svou zvláštní registraturu, repertorium, podací a radní protokoly. Přednesy v záležitostech lenních projednávali však všichni radové apelačního tribunálu na svých zasedáních. V závažných případech bylo rokurováno ke králi.

Ke konci 17. století se také ustálila praxe, že od hrdelních soudů byl předkládán k posouzení a vynesení konečného rozsudku každý významnější kriminální přečin. Apelační tribunál rovněž ovlivňoval vyšetřovací metody u městských soudů. Předepisoval otázky, které bylo možné klást obviněnému při vyšetřování (tzv. „interrogatorium“), což někdy vedlo až k vydání detailního popisu otázek, které mají být při výslechu kladeny. Také někdy dával apelační soud i popud k zajištění dalších osob, pokud jejich vina vyplynula z předchozího vyšetřování. U městského hrdelního soudu byla sepsána vyznání uvězněných provinilců, vyslechnuti svědkové a jejich přísežné výpovědi byly odeslány do Prahy. Po několika dnech se vracely buď přímo ortely apelačního tribunálu s průvodním listem (tzv. „missiv“), jež obsahoval další pokyny nebo pokyn pro dodání dalších písemných podkladů. Posléze byl provinilcům vyhlášen ortel apelačního soudu. Nevýhodou zásahů apelačního soudu byla skutečnost, že rozsudky byly vynášeny pouze na základě písemného materiálu, někdy neúplného nebo nepřesného. Jen příliš nejasné případy byl vraceny k doplnění. Přesto znamenaly zvýšení úrovně objektivity a odbornosti v trestním řízení.

Částečně byla činnost apelačního soudu roku 1707 rozšířena vydáním hrdelního řádu. Jeho vypracováním císař Josefa I. pověřil komisi sestávající z členů apelačního soudu a překlad do češtiny pořídil titulární apelační rada a český sekretář Kašpar Jan Kupec z Vilenbergu. Hrdelním řádem bylo stanoveno, že všechny soudy povolané k výkonu útrpného práva smí se uchylovat o radu pouze k radě nad apelacemi. Apelační soud měl též právo zrušit rozsudek nižšího soudu.

Reskriptem z roku 1709 pal byly přiděleny apelačnímu soudu syndikátní žaloby v první stolici, jednalo se o případy, kde podřízený soud byl pro protiprávní výkon soudnictví odsouzen k náhradě způsobené škody.

Naopak reskriptem z dne 18. listopadu 1752 byla kompetence apelačního sodu zúžena, jelikož touto instrukcí byl zřízen samostatný apelační soud v Brně s působností pro Moravu.41 O něco později odpadla i působnost pražského apelačního soudu pro Slezsko, jelikož od roku 1782 bylo ze Slezska nadále apelováno k brněnskému apelačnímu soudu. Územní působnost apelační komory na Pražském hradě zůstala tak omezena jen na Čechy.

Dalším významným zásahem do struktury soudnictví bylo roku 1749 po zrušení české dvorské kanceláře zřízení Nejvyššího soudního úřadu ve Vídni jako nejvyšší soudní instance a zároveň orgánu justiční správy pro rakouskou i českou část monarchie. Důležité na zřízení tohoto nového orgánu byla skutečnost, že tím ztratilo soudnictví v zemích České koruny svou dosavadní samostatnost a bylo takto začleněno do širšího rámce celohabsburského.42 Skutečným ústředním nejvyšším soudem nejen českých, nýbrž i všech rakouských zemí se však tento úřad stal teprve až po reformě v roce 1782.

Marie Terezie patentem z roku 1765 omezila hrdelní pravomoc městských soudů. Před přijetím tohoto nařízení náležela trestněprávní kompetence v Čechách celkem 378 soudům. Hrdelní pravomoc byla ponechána jen čtyřem pražským městům, městskému soudu v Chebu, soudu pražské univerzity a dále 24 městům.45 Soudům vrchnostenským bylo pouze povoleno spoluúčastnit se na pronásledování zločinců a odvádět je do vězení měst s hrdelní pravomocí. Zároveň byl vytvořen tzv. kriminální fond spravovaný apelačním soudem, do kterého přispívala města, kterým byl výkon hrdelní pravomoci zastaven, mimo to sem plynuly i jiné příjmy, zejména z pokut. Města, kterým byla ponechána hrdelní pravomoc, byla povinna mít soudy obsazené radními, kteří měli ovládat platný hrdelní řád, a u každého hrdelního soudu musel být dle nařízení nejméně jeden přísežný písař nebo-li syndikus, jemuž pomáhal s vyřizováním trestní agendy jeden ze členů městské rady, který musel stejně jako syndikus složit zkoušku z trestního práva před apelačním soudem. Přezkušováním syndiků pro hrdelní soudy se značně rozrostla agenda apelačního soudu. Tento zákrok také znamenal plné podřízení zbylých hrdelních soudů apelační komoře a tím zeměpanské moci, což vedlo k dalšímu omezení soudní pravomoci královských a poddanských měst.

Vydáním tereziánského hrdelního soudního řádu došlo v roce 1770 k určitým změnám v trestním řízení. Tento kodex byl vytvořen na základě Josefínského hrdelního řádu a hrdelního řádu Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy. V zákoníku plně převládl inkviziční proces. Novým trestním kodexem byla přikázána apelačnímu soudu inkvizice a odsuzování v případě protistátních trestných činů a také, jestliže zločin spáchal cizinec či osoba vyššího stavu. Ve stanovených trestných činech měly hrdelní soudy povinnost před vyhlášením a výkonem vedlejšího a konečného rozsudku dát jej nejprve ke schválení apelačnímu tribunálu.

Dvorskými dekrety z 12. dubna roku 1782 a ze dne 7. dubna 1783 byla dosavadní apelační komora, čili královská rada nad apelacemi na hradě Pražském změněna na tzv. všeobecný apelační soud, který svou činnost zahájil v červnu roku 1783. Nově zřízený všeobecný apelační soud přesídlil do zrušené jezuitské koleje na Malostranském náměstí a kaple sv. Václava, kde sídlil doposud, byla přeměněna na slavnostní síň.

Nejvyšší instancí byl tedy stále Nejvyšší soudní úřad ve Vídni, který byl též nazývaný Nejvyšším soudním dvorem. Druhou instancí se staly všeobecné apelační soudy v Praze a v Brně. Apelační soudy rozhodovaly o odvoláních proti rozsudkům všech soudů prvních stolic, vyřizovaly rekursy z prvoinstančních nálezů ve sporných věcech, přezkoumávaly zmateční stížnosti proti rozhodnutím prvních stolic, rozhodovaly o delegaci soudní pravomoci mezi soudy stejného stupně, jestliže ve výkonu jejich soudní kompetence stála nějaká zákonná překážka, zkoušely kandidáty soudní služby a advokacie a vydávaly dekrety o jejich způsobilosti, obsazovaly většinu služebních míst u podřízených soudů, dohlížely na všechny soudy, soudce i advokáty působící v jejich okruhu a vydávaly všeobecná a závazná právní poučení podřízeným soudům podle platných právních předpisů. Napříště všeobecným apelačním soudům podléhali v druhé instanci i příslušníci vyšších stavů, dosud výslovně vyloučení z kompetence apelační komory sněmovním usnesením roku 1573.

Jejich zřízení znamenalo důsledné uplatňování zákonů v soudním řízení, zvýšení právnického vzdělání soudců i obhájců, omezení libovůle nižších soudů a také tak byla umožněna širší možnost odvolání.

Ministerským výnosem z 6. dubna 1850 všeobecný apelační soud zanikl a jeho nástupcem se stal vrchní zemský soud pro Čechy.

[editovat] Externí odkazy