Hora Svaté Heleny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mount St. Helens
Mount St. Helens
Těleso Mount St. Helens zrcadlící se v jezeře.
Pohoří Kaskádové pohoří
Vrchol 2549 m
Světadíl Severní Amerika
Státy USA
Prvovýstup 1853 – Thomas J. Dryer
Horniny sopečné
Poznámka nejlépe zdokumentovaná exploze

Hora St. Helens (anglicky Mount St. Helens) je stratovulkán nacházející se v severní části Kaskádového pohoří ve státě Washington USA, který je tvořen z lávy smíšené se sopečným prachem. Byla pojmenována po britském diplomatovi lordu St. Helens. Sopka je jedním ze 160 aktivních vulkánů z tzv. skupiny Pacifického kruhu ohně. Poslední známá erupce proběhla mezi lety 20042006.

Hora St. Helens se nachází přibližně 55 km západně od sopky Mount Adams, který je nejvýchodnější částí Kaskádového pohoří, a 80 km od Mount Rainier  - největšího vulkánu oblasti. V porovnání s ostatními vulkány v oblasti je St. Helens nejmladší sopkou, která vznikla teprve před přibližně 40 000 lety. Hlavní kužel, který byl zničen explozí v roce 1980, byl vytvořen během 2  200 let aktivity. Sopka je nejaktivnější sopkou v oblasti za posledních 10 000 let.

[editovat] Erupce v roce 1980

Dne 18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe dokumentované erupci v historii lidstva. Během jediné erupce bylo zničeno 1 400 metrů sopky. Došlo ke zhroucení horní části kužele, který po sobě zanechal kalderu podkovovitého tvaru. Následným výlevem magmatu došlo k tomu, že se severní bok sopky vyklenul a následně zřítil jako lavina drtě, což se projevilo jako explozivní erupce.

Lavina bahna, kamenní a sutě se řítila rychlostí až 75 m/s a dostala se do vzdálenosti přes 25 km. Nashromážděné úlomky byly schopné vyplnit údolí až do výše 195 m. Směs horkých plynů a lávy, která se řítila před lavinou, měla za následek zničení přibližně 10 miliónů stromů na ploše, která odpovídala cca 600 km2. Pozdější zřícení sopečné základny mělo za následek i vznik pyroklastických proudů, které dosahovaly teploty až 700 °C. Během erupce mimo škody na okolních porostech došlo i k úhynu přibližně 2 000 jelenů a ke smrti vulkanologa Davida A. Johnstona.

Následná ekologická katastrofa měla i jeden pozitivní efekt pro vědecký svět, který získal neocenitelné místo, kde mohl pozorovat následnou obnovu zcela zničeného ekosystému. Z pozorování vyšlo najevo, že obnova porostu a návrat živočichů probíhá mnohem rychleji než vědci předpokládali.