Rodinný nedíl
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rodinný nedíl byla ve středověku a raném novověku forma majetkového vlastnictví, kterou se rodiny snažily zamezit uplatnění práva odúmrtí.
Mužští členové rodiny byli kolektivním vlastníkem nemovitého majetku (a to jak svobodného, tak mohl být nedíl uplatňován i na statky poddanské). To ovšem neznamenalo, že se všichni členové nedílu na obdělávání společné půdy i podíleli; mohlo se jednat i o čistě formální uspořádání majetkových záležitostí. Pokud se některý člen příbuzenstva rozhodl z nedílu odstoupit, odešel i se svým příslušným dílem nemovitosti (obvykle nedocházelo k proplacení, ale dědilo se reálně).
Ženy byly do dědictví zahrnovány až poté, kdy nezbyl žádný mužský příslušník nedílu.
Důležitým rysem nedílu byl způsob, jakým se majetek dělil. Pokud se dělil majetek v druhé generaci, kde např. první ze synů měl dva syny a druhý ze synů měl syny čtyři, pak první dva získali půlku nemovitostí a jejich čtyři bratranci si mezi sebou rozdělili zbylou polovinu, jedná se o dělení „in stirpes“ – podle kolen.
Pro poddanský nedíl je typické, že pravidlo in stirpes se užívalo méně často než u šlechtického nedílu a stejně tak bylo lepší postavení žen a konečně i dělení neprobíhalo vždy reálně, ale docházelo k vyplácení v penězích.
Rodinný nedíl ve svých majetkových záležitostech často uplatňovala šlechta a to až do roku 1627, kdy byl nedíl zrušen Obnoveným zřízením zemským (na Moravě 1628).
Pro některé historiky (Karel Kadlec) byla existence nedílu ještě v raně novověkých Čechách důkazem, že i v Česku fungovala v raném středověku zádruha, známá z jihoslovanského prostředí.
Proti této hypotéze se rychle vytvořila kritika, která zdůrazňovala, že jihoslovanská zádruha je v pramenech doložená až od 17. století (Jan Peisker). Josef Pekař zdůraznil, že rodinný nedíl jako právní úpravu nelze považovat za doklad určitého rázu rodinného života.

