Jaroslav I. Moudrý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obraz Jaroslava Moudrého na dvouhřivnové bankovce
Obraz Jaroslava Moudrého na dvouhřivnové bankovce

Jaroslav Moudrý (kolem r. 978 - 1054) byl velikým knížetem novgorodským a kyjevským. Vládl od roku 1016 až do roku 1054. Doba jeho vlády je považována za „zlatý věk“ Kyjevské Rusi. Ve velké míře se rozvíjela vzdělanost, kultura i právo. Jaroslavovi se nejen podařilo udržet vnitřní jednotu státu, ale i zajistit a dokonce i posílit mezinárodní postavení.Přesto byl tento zlatý věk i jakousi předzvěstí rozpadu Kyjevské Rusi jako soustátí mnoha knížectví.


Obsah

[editovat] Nástup na trůn

Kníže Jaroslav byl jedním z mnoha synů knížete Vladimíra I. Již za Vladimírovy vlády počal rozklad Ruského státu. Novgorod v čele s Jaroslavem odmítl platit Kyjevu každoroční příspěvek ve výši 2000 hřiven. Trestnou výpravu proti vzbouřenému městu odvrátila smrt Vladimíra roku 1015. Kyjevským knížetem se stal Svjatopolk řečený Prokletý či Zlořečený, ale všichni jeho bratři přešli do opozice. Svjatopolk dal zavraždit své tři bratry Borise, Glebu a Svjatoslava, neboť se chtěl pravděpodobně stát jediným vládcem vší Rusi. Jaroslav našel podporu v Novgorodském lidu a roku 1016 vytáhl proti Svjatopolkovi s vojskem, porazil jej a dosedl na kyjevský stolec. Svjatopolk uprchl ke svému tchánovi Boleslavu Chrabrému do Polska, kde získal pomoc a podporu polského vojska. Roku 1018 byl Jaroslav svržen a vlády se chopil opět Svjatopolk, ale již o rok později byl definitivně poražen a kyjevský stolec získal Jaroslav. Svjatopolk uprchl za hranice a podle Karamzina skonal „kdesi v českých hvozdech“. Nicméně mír netrval dlouho, neboť se do bojů o moc vložil čtvrtý bratr Mstislav Tmutarakaňský. Jaroslav z Kyjeva uprchl a vrátil se tam až roku 1026, když Mstislavovi odevzdal vládu nad levým břehem Dněpru. Dvojvládí trvalo až do Mstislavovy smrti roku 1036.

[editovat] Politická situace

Za Jaroslavovy vlády se čile rozvíjely kontakty se západní Evropou. Dokazují to mj. sňatky. Sám Jaroslav si vzal dceru švédského krále Olafa, Jaroslavův syn Vladimír se oženil s německou kněžnou Odou, syn Izjaslav se sestrou polského krále Kazimíra, Vševlad s dcerou řeckého císaře Konstantina Monomacha. Ruské kněžny se vdávaly do Polska, do Uher či do Francie. Časté styky se udržovaly i se Skandinávií. Stále patrný byl vliv Varjagů (zejména v Novgorodě), kteří byli součástí bojarské knížecí družiny a až koncem 11. století začali splývat s původním slovanským obyvatelstvem. Dobré vztahy panovaly i s Byzancí, přestože se tyto dva státy často střetávaly rovněž na bitevním poli, naposledy snad roku 1043. Tyto tendence přetrvaly i po Jaroslavově smrti. V jeho šlépějích šli všichni Rurikovci až do 13. století, kdy byla Rus podmaněna Mongoly a veškeré styky se západní Evropou ustaly.

Sňatková politika neměla bezprostřední vliv na vnitřní poměry, ale pomohla začlenit Kyjevskou Rus do celoevropského dění. K vzájemné spolupráci přispíval i obchodní a hospodářský ruch. Kyjev ležel na důležité vodní i suchozemské obchodní trase a stal se jakousi obchodní spojkou mezi západní Evropou a Orientem, mezi severem a jihem. Města Novgorod a Pskov byla významnou součástí hanzovního obchodu. Platidly byly stále ještě kožešiny, ale využívalo se i stříbrných hřiven, zlatých a stříbrných mincí. Evropští letopisci považovali Kyjevskou Rus za velmi bohatý a rychle se rozvíjející východoevropský stát.

Ruská knížata, jakožto i vládci okolních středověkých států, se snažila o územní expanzi. Velký význam měly půtky vedené s Polskem. Jednalo se o červeňské hrady, které dobyl Boleslav Chrabrý při tažení na Rus roku 1019. Po jeho smrti roku 1025 vznikly o toto území boje. Červeňské hrady nakonec připadly Jaroslavovi, ale již natrvalo byly předmětem sporů. Do třicátých a čtyřicátých let spadají Jaroslavova tažení k severozápadní hranici. Livonsko, které bylo poplatné knížeti Vladimírovi, se za bratrovražedných bojů osamostatnilo. Jaroslavovi se podařilo litevskou expanzi na jih prozatím zastavit. Trvalé a vesměs úspěšné boje sváděl Jaroslav s bojovnými Pečeněhy, kteří čas od času útočili na Kyjev i na jiná ruská města. Za definitivní porážku Pečeněhů lze považovat bitvu roku 1036, zánik tohoto kmene spadá do období příchodu Polovců.

[editovat] Kultura za Jaroslava Moudrého

S příchodem křesťanství se začala ve větší míře rozvíjet ruská kultura. Křesťanství vneslo do společnosti znalost písma, zájem o literaturu a umění, rozvoj školství. Gramotnost se rozšířila i mezi prostým lidem. Dokladem jsou písemnosti na březové kůře, pocházející z vykopávek v Novgorodu. Přijetí křesťanství je obecně připisováno sv. Vladimírovi, ale na jeho všeobecném rozšíření měl zásluhu především Jaroslav. Jaroslav byl na tehdejší poměry vzdělaným mužem, uměl číst i psát a základní vzdělání požadoval i po svých dětech. Za jeho vlády pracovala v Kyjevě skupina překladatelů, pořizující překlady z řečtiny, hebrejštiny i z dalších jazyků. Pořizovaly se opisy především církevních textů. Jaroslav se zasloužil i o rozvoj architektury. Z jeho vůle byl Kyjev rozšířen a opevněn. Byla postavena řada chrámů, kostelů a klášterů, např. černigovský chrám Spasitele (1036), chrám sv. Sofie v Kyjevě (1037), chrám sv. Sofie v Novgorodu (1045-1050), klášter Pečerský. V Kyjevu je zřetelně patrný vliv byzantské kultury, v Novgorodě a v jiných městech položených na severu Kyjevské Rusi se vytvářel svébytný styl nízkých kostelíků s úzkými okny. Jaroslav se také snažil vymanit ze sféry vlivu Cařihradu, ustanovil metropolitou vší Rusi Hilariona, který byl na rozdíl od svých předchůdců Slovan, nikoliv Řek. Nicméně tato politika byla jen dílčím úspěchem, neboť z byzantské moci se Rusko dostalo až v 15. století.

[editovat] Ruská pravda

Největší zásluhou, která se připisuje knížeti Jaroslavovi, je sepsání nejstarší sbírky zákonů zvané Ruská pravda. Hlavním pramenem pro sepsání Ruské pravdy bylo především ruské zvykové právo, velký vliv mělo i právo byzantské a v menší míře i západoevropské právo. Ruská pravda byla především kodifikací trestního práva. Na svou dobu byla forma trestů velmi mírná, jednalo se především o peněžní pokuty, trest smrti se vyskytoval jen zřídka. Zřetelně patrná je inklinace k jakémusi feudálnímu řádu, neboť tresty byly odstupňovány podle příslušnosti k dané vrstvě obyvatelstva. Ruská pravda byla za vlády Jaroslavových potomků stále obměňována a rozšiřována a vliv křesťanství byl stále patrnější.

[editovat] Konec vlády Jaroslava Moudrého

Jaroslav zemřel roku 1054. Již před svou smrtí ustanovil nový řád v následnictví. Kyjevským a novgorodským knížetem a tedy i předním knížetem vší Rusi se měl stát nejstarší syn. Čtyři mladší synové si měli rozdělit zbylé území. Po smrti velkého knížete mělo dojít k přesunu všech knížat podle pořadí stařešinstva „o úroveň výše“. Ale to byl kámen úrazu a také hlavní příčina rozkladu Kyjevské Rusi. Rurikovských knížat bylo příliš mnoho, knížectví se postupně drobila a čím dál více docházelo k bojům o moc. Nástupnické právo bylo neustále porušováno. Pouze v Kyjevě se právo nejstaršího potomka do jisté míry dodržovalo, přesto i tam docházelo k vraždám následníků a bojům o moc. Postupně nastal naprostý rozklad Kyjevské Rusi, která se rozdělila na samostatná knížectví bez centrální vlády.

[editovat] Závěrem

Kníže Jaroslav dostal přízvisko Moudrý. Byl klasickým příkladem panovníka, který se snaží zvelebovat svou zemi. Nezískal mnoho nových území, ale podařilo se mu připojit oblasti, ztracené v období domácích bojů. Upevnil hranici Kyjevské Rusi, čímž dokonal dílo svého otce Vladimíra. Ve válkách si vedl statečně, přestože ne vždy dokázal nepřítele porazit. Zasadil se o rozvoj křesťanství a všeobecné vzdělanosti. Sám byl velmi zbožný (dal údajně vyzdvihnout a pokřtít ostatky svých předků, kteří zemřeli jako pohané). Velmi miloval umění a z jeho doby pochází velkolepá architektonická díla. Jeho přízvisko se pravděpodobně nejvíce vztahuje k první kodifikaci práva – k Ruské pravdě. Jaroslav Moudrý nebyl jistě vládcem bez chyb, ale doba, v níž panoval, si jistě právem zaslouží název Zlatý věk Kyjevské Rusi.

[editovat] Literatura

  • Nestor: Nestorův letopis ruský. Praha: Melantrich 1940.
  • Samsonov, A. M. a kol. (red.): Stručné dějiny SSSR 1. Praha: Svoboda 1982.
  • Macůrek, Josef: Dějiny východních Slovanů 1. Praha: Melantrich 1947.
  • Karamzin, Nikolaj Michajlovič: Obrazy z dějin Říše ruské 1. Praha: Odeon 1984.