Dějiny Prahy 1523-1784
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dějiny Prahy v letech 1523-1784 představují jedno z nejtěžších období v dějinách města; jeho úpadek, plenění a drancování vojsky z mnoha zemí. Došlo ale také i k rozvoji například barokní architektury.
V Habsburském soustátí byla Praha dlouhou dobu jedním z nejvýznamnějších měst, po nějaký čas také i městem sídelním. Roku 1547 se konalo stavovské povstání, které však skončilo neúspěšně a odpor proti králi Ferdinandovi I. byl zlomen. Následně byla omezena privilegia města, jeho politická moc i samostatnost. Mnohý majetek byl zkonfiskován. Pražská samospráva tak nyní odpovídala královským hejtmanům a rychtářům.
Úpadek, který však začal v 50. letech, netrval dlouho. Roku 1583 zvolil za své sídelní město Prahu císař Rudolf II. Za jeho vlády se ve městě rozvíjela věda i kultura a také i společenský život spolu s vzdělaností (vznikla například škola talmudu v Židovském městě). Postaveno bylo také i mnoho renesančních budov. Vláda Rudolfa II. však skončila roku 1612, o dalších šest let později došlo k dalšímu významnému zvratu. V ten vyústilo odebrání rozsáhlých svobod a náboženských práv garantovaných Rudolfem II. (nový císař Ferdinand II. byl totiž katolík). Druhá pražská defenestrace, tentokrát na Pražském hradě, odstartovala české stavovské povstání. České stavy se zformovaly proti Habsburkům a zvolili za svého krále Fridricha Falckého, kurfiřta z Falc a člena Protestantské unie.
České stavy bojovaly vojensky proti Habsburkům, avšak neuspěli. Po Bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 prohrály. Povstání bylo potlačeno a Habsburská moc opět obnovena. Následující rok v červnu bylo 27 českých pánů z řad stavů vzbouřených proti císaři na Staroměstském náměstí popraveno.
Následná vláda Habsbuků v první části třicetileté války vyústila v náboženský teror proti příslušníkům protestantských křesťanských církví. Roku 1627 bylo Ferdinandem II. vyhlášeno Obnovené zřízení zemské, které povolilo jen římskokatolické náboženství, následovalo odejmutí téměř veškeré politické moci královským městům a upevnění absolutní moci panovníka. Následně docházelo i k úpradku českého jazyka a germanizaci (hlavně ve školství a na úřadech). Praha jako město ztratila svůj vliv i práva, byla barokně přestavěna – vznikly hlavně katolické či jezuitské kostely, dále také kláštery, šlechtické paláce a chrámy. Mnoho významných úřadů bylo přesunuto do Vídně a z metropole Čech se stalo jedno z mnoha provinčních měst v Rakousku. Mnoho protestantů, kteří se své víry nezřekli, muselo zemi opustit. Na jejich místo byli dosídleni Němci, hlavně ze Saska, kteří ve městě získali na počátku 30. let 17. století velmi značný vliv.
V roce 1648, ke konci třicetileté války, obléhali Prahu Švédové. Pod vedením švédského generála Königsmarcka byl obsazen levý břeh Vltavy, následovalo plenění zdejších klášterů, Pražského hradu s Hradčany i rudolfinských uměleckých sbírek. Probíhaly rozsáhlé boje na Karlově mostě, Praha byla také i bombardována. Město však nepadlo; díky včasným posilám rakouských vojsk a novému baroknímu systému opevnění vydrželo až do uzavření Vestfálského míru.
Velký požár, který v roce 1689 Prahu zpustošil, nakonec vedl k ještě většímu rozvoji barokní architektury (přestavba zničených částí města). Stále pokračovala tzv. doba temna; z Prahy český jazyk téměř vymizel.
V roce 1741 během války o rakouské dědictví Prahu obsadila francouzsko-bavorská vojska. O další tři roky později město obsadili Prusové, později jej znovu obléhali v roce 1757. Prusové se přiblížili k městu od východu, kde u Štěrbohol porazili rakouská vojska.
V následné druhé polovině 18. století dochází k rozvoji manufaktur a první nespokojenci se stavem Českého jazyka a později i českého národa začínají národně obrozeneckou činnost.

