David Hume

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

David Hume
David Hume
Narození   26. dubna 1711
Edinburgh, Skotsko
Úmrtí   25. srpna 1776
Edinburgh, Skotsko

David Hume [dejvid hjúm] (26. dubna 1711, Edinburgh25. srpna 1776, Edinburgh) je považován za jednoho z největších anglicky píšících filosofů 18. století, domyšlením některých důsledků teorie poznání známé jako empirismus poukázal na jeho nedostatky, což prý vytrhlo Immanuela Kanta z jeho dogmatického spánku. Hume je známý svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech (na základě v podstatě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu či souvýskytu určitých stabilně se vyskytujících vjemů). Další oblastí kritiky je u Huma pojetí poznání jako indukce (viz opět impulz pro Kantův „kopernikánský“ obrat). V kontextu ateismu má Hume, deklarující se jako tvrdošíjný ateista, zejména význam svým principem přístupu k tzv. zázrakům (tj. svědectvím o porušení přírodních zákonů), tzv. Humeovou břitvou, tzn. právě tím, že se „zázrak“ definuje jako porušení přírodního zákona, jehož fungování je ale v souladu se vší lidskou zkušeností, je zázrak něčím nemožným (tj. právě tím jak je definován). Hume odmítá i deismus, podle něj nelze na nějakého Boha-Tvůrce usuzovat ze světa, tj. z „výtvoru“.

Obsah

[editovat] Život a základní data

Ve dvaceti šesti letech napsal během víceletého pobytu ve Francii své základní dílo Pojednání o lidské přirozenosti (vyšlo tiskem v Londýně roku 1740).

Dvakrát se Hume ucházel o akademickou katedru, leč marně. Přijal tedy místo knihovníka v Edinburgu. Tato činnost byla pro něj podnětem k sepsání díla Dějiny Anglie, které jej proslavilo a přineslo mu i hmotný blahobyt. Jeho další život byl bohatý na úspěchy a vnější pocty.

Závěr života prožil v kruhu svých oddaných přátel. Zemřel roku 1776.

[editovat] Dílo

  • Dějiny Anglie (The History Of England), 1754–61 (6 dílů)
  • Dopis od džentlmena k jeho příteli u Edinburgh (A Letter from a Gentleman to his Friend at Edinburgh), 1745
  • Four Dissertations (obsahuje "Přirozené dějiny náboženství" a "O normě vkusu"), 1757
  • Morální a politické eseje (Essays, Moral And Political), 1741–42
  • Pojednání o lidské přirozenosti (A Treatise Of Human Nature), 1739–40
  • Political Discourses, 1752
    • esej O penězích (On money) – zde dal Hume pevný základ kvantitativní teorii peněz
  • Rozmluvy o přirozeném náboženství (Dialogues Concerning Natural Religion), 1779
  • Zkoumání o lidském rozumu (An Enquiry Concerning Human Understanding), 1748
  • Zkoumání o principech morálky (An Enquiry Concerning The Principles Of Morals), 1751

[editovat] Předchůdce klasických ekonomů

Humovy práce kromě ryze filosofických zahrnovali také celou řadu téma týkajících se dnešní ekonomie. Byl to právě on, který ve svěm souboru esejí nazvaném Political discourses rozpracoval jak počátky kvantitativní teorie peněz, tak obhájil jejich neutralitu a objasnil vztah množství peněz k úrokové míře.

[editovat] Kvantitativní teorie peněz

Přestože náznaky kvantitativní teorie peněz můžeme nalézt už u Cantillona a Johna Locka. Můžeme Huma považovat za prvního filosofa, který ve své eseji O penězích důkladněji rozpracoval takzvanou původní kvantitativní teorii peněz. Která přetrvala téměř nezměněně až do první poloviny devatenáctého století. Podle Huma se zvýšení množství peněz v oběhu promítne vždy do růstu cen, bez ohledu na to odkud jsou do ekonomie peníze přiváděny. Pouze se tak občas děje s určitou časovou prodlevou.

[editovat] Neutralita peněz

Peníze jsou podle Huma téměř vždy neutrální. Nezáleží tedy vůbec na tom, kudy je do oběhu přivedeme. Změny cen, zisků a mezd jsou tedy pokaždé pouze nominální. Vydatnou peněžní emisí se nám nikdy nemůže podařit zvýšit výkon reálné ekonomiky. Maximálně se nám může podařit změnit reálné poměry mezi příjmy a majetkem jednotlivých skupin obyvatel.

[editovat] Obchodní bilance

Pomocí kvantitativní teorie se podařilo Humovi zvrátit mylné tvrzení merkantilistů o aktivní obchodní bilanci. Hume jim vzkázal, že nemá smysl snažit se neustále dosahovat aktivní obchodní bilance a tím hromadit stále větší a větší množství drahých kovů. Díky přílivu drahých kovů do země se totiž zvyšuje cenová hladina celé země a v globále se tím snižuje její mezinárodní konkurenceschopnost. Výsledkem toho je nižší export země a naopak vyšší import. Obchodní bilance se tím opět vyrovnávají a nebo se dokonce dostávají do deficitu. Dostáváme se tedy zpět do počátku našeho marného snažení. Bojovat proti přirozené tržní rovnováze je podle Huma naprostým nesmyslem. Vyvrátil tak, že mezinárodní obchod není žádná hra s nulovým součtem, jak se domnívali, ale naopak velice pozitivní jev, který zvyšuje bohatství všech států:

Proto si troufám přiznat, že nejen jako člověk, ale i jako Brit, prosím za vzkvétající obchod Německa, Španělska, Itálie, dokonce samotné Francie. Jsem si jist, že Velká Británie i všechny tyto národy by více vzkvétaly, kdyby jejich panovníci a ministři vůči sobě uplatnili takové velkorysé a benevolentní smýšlení. (David Hume, Politické rozpravy, esej O žárlivosti obchodu)

[editovat] Úroková míra

Teorii úrokové míry podávanou merkantilisty Hume také vyvrátil. Množství peněz v oběhu podle něj nemá na úrokovou míru naprosto žádný vliv. Úrok není podle něj peněžním jevem, ale reálným jevem. Zvýšenou nabídkou peněz se nám ho proto nikdy nepodaří snížit. Příliv peněz do oběhu pouze zvyšuje ceny všeho zboží, a tedy i množství peněz, které si chtějí lidé vypůjčit. Převis nabídky peněz nad poptávkou se proto během krátké doby rozplyne a úroková míra se vždy vrátí na hodnotu předchozí. Jen ty ceny budou opět o něco vyšší.

[editovat] Myšlenky

Hume navazuje na Locka, ale co přináší navíc, je nové, přesné rozlišení jednoduchých představ. To, co je přítomno a fakticky vnímáno prostřednictvím vnější nebo vnitřní percepce, nazývá impression (dojem). Obrazy (kopie) dojmů, které plodí vzpomínka a fantazie, nazývá ideas (ideje). Složené ideje jsou vytvořeny v rozumu, kombinací jednoduchých elementů (impresí a idejí).

[editovat] Principy asociace idejí

  1. Princip podobnosti a odlišnosti. Podle tohoto principu vzniká matematická věda.
  2. Princip prostorové a časové soumeznosti.
  3. Princip kauzálního spojení jako příčina a účinek.

Nárok na pravdivost mají pouze takové poznatky, které lze přímo vyvodit z impresí (dojmů). Tímto skepticismem Hume zasadil metafyzikům těžkou ránu, ne-li zničující, protože podle něj dogmatičtí filosofové překračují hranice a předstírají vědění tam, kde prostě vědět nemůžeme.

[editovat] Naše omyly podle Huma

Paměť a představivost, na nichž spočívá celý, vyšší duchovní život, jsou podle Huma uzpůsobeny tak, že se při sdružování představ mohou velmi snadno mýlit. Určitým idejím podsouváme nesprávné imprese nebo naopak. Existují omyly, kterým svorně podléháme všichni, jakési idoly nebo klamy lidského rodu.

[editovat] Omyl v pojmu substance

Vezmu-li z tělesa všechny kvality, které jsou nám dány impresemi, co zbude? Představa? Ale představa substance přece musí pocházet z nějaké imprese. Představa nemá vůbec svůj původ ve vnějším vnímání (to poskytuje pouze kvality a jejich spojení), nýbrž ve vnitřním nazírání, v činnosti rozumu, pozorujícího sebe sama. Stejně tak, uvažuje Hume i o duchu.

Nutně se klade otázka, co pro takový názor ještě zbývá ze světa? Představa. Zbývá pouze uplývání představ, které se objevují a mizí zcela nahodile.

Kritika pojmu kauzality:

Co znamená kauzalita pro běžné myšlení?

Druhá změna se jeví jako způsobená prvou, jako její nutný následek.

Jak ale dospíváme k názoru, že toto spojení je nutné? Představa kauzality by mohla být pravdivá za předpokladu, kdyby se dala vykázat nějaká imprese, která by nám toto spojení ukázala jako příčinné a nevyhnutelné.

Je nějaká taková imprese?

Nikoli, odpovídá Hume, ne ve vnějším vnímání jako v případě substance. Vše co vnímám je pouze současnost a následnost. Nevidím víc, než po události A následuje událost B. Pozoruji-li nějaký proces poprvé, pak vůbec nevím, zda mám před sebou kauzální spojitost anebo nahodilé setkání dvou změn. A nevím zda tomu bude tak v budoucnosti, ale chci tomu věřit. A proto si vnucuji představu že je mezi nimi vnitřní, nutná přičinná souvislost. Ale to dělá pouhý zvyk ve mně, psychologická potřeba a právě toto naléhání vnímám jako vnitřní impresi.

Naše vědění o přírodních dějích, o souvislosti mezi vnímanými fakty, není tedy přísně vzato žádné vědění, ale představy. Proto Hume vypracoval vlastní zevrubnou terii pravděpodobností.

[editovat] Morální psychologie

Hume tvrdil, že „rozum je otrokem vášní“. Podle Hume, rozum i mínění rozumu (víry) jsou motivačně neutrální. Motivační síla vznikne z vášní – touhy, lásky, city, a jiné pocity myslu. V Humeově obrazu, rozum hraje uplně reprezentační a informační funkce, a informace nemůže motivovat aniž by spojil s vašněmi. Rovněž, vášně jsou nenázorné (cit světa nijak nepředstaví), a následně nemohou být ani pravdivé ani nepravdivé, ani v souladu s rozumem ani proti rozumu. Proto Humeova morální psychologie dělí mentální stavy ve dvě skupiny – 1) mínění rozumu (víry), které jsou pravdy schopné ale motivačně neutrální a 2) vášně, které jsou motivačně nabité, ale nejsou pravdy schopné.