Eremita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

(z řec. erémos - opuštěný, hé erémos - poušť) 1.Mnich-poustevník, který na odlehlém a nehostinném místě (skalní sluje, poušť, pustina, sloup; stylita) hledal příznivější podmínky pro cvičení v křesťanské dokonalosti a věrnosti výzvám evangelia (askeze, modlitba, kontemplace). Eremité se objevovali od 2. století v Egyptě, u Mrtvého moře, v Sýrii, Pontu a Thrácii a lid je měl ve velké vážnosti; svou autoritu uplatˇoali zejména v době církevních sporů (4. - ř. stol.). Eremité, kteří se časem usadili poblíž sebe udržovali vzájemné styky, začali vytvářet prvé podoby klášterů (lávry) a řídili se společnými pravidly (řehole). za základatele prvé lávry na konci 3. století se považuje egypťan Antonín zvaný Veliký (kol. 251 - 356), jehož život sepsal řecký teolog Athanasios z Alexandrie (též Atanáš, 295 - 373) v díle Bios kai politeia tu hosiu patros hémón Antóniu (Život a činy našeho svatého otce Antonína, 357, čes. 1996). Latinský překlad této knihy pomáhal šířit ideu mnišství i na Západě. 2. Přívlastek eremita si dávaly někteřé římskokatolické řehole (augustiniáni, celestini apod.)