Evolucionismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
V širším slova smyslu, jde o názor, že realita, i každá její součást se vyvíjí. V sociologii se takto určují školy, které chápou společnost jakou součást přírody, tedy že i na ní se vztahují evoluční zákony. Ovlivňovala myšlení hlavně ve druhé polovině 19. století. Ve dvacátém století se odkaz evolucionismu objevuje ve své přeměněné podobě, neoevolucionismus. Hlavní reprezentant původního proudu je Herbert Spencer.
Evolucionismus vychází z [poztitivismus|pozitivistického]proudu a je sám o sobě hodně diferencovaný. Jedna z hlavních myšlenek je, že nejrůznější společnosti prochází stejnými vývojovými stadii. Plynule tato stadia na sebe navazují a neexistují mezi nimi ani žádné překryvy ani skoky. Revoluce je vnímána jako patologický jev.
[editovat] Vývoj společnosti
Lidstvo se tedy vyvíjí lineárně, graficky lze to znázornit vzestupnou přímkou. Jednotlivé společnosti jsou body na této přímce, a jen reprezentují různá stadia stejného procesu. Vysvětlení problému znamenalo pro evolucionisty popsat jeho genezi. Daná společnost je chápána jako organismus. Podle této teorie není možné, aby v jedné společnosti koexistovali spolu dva jevy (například instituce), pokud jedna historicky předcházela druhou. Pokud se toto ve společnosti děje, jako že velmi často (například Japonsko), nazývali to evolucionisté přežitkem a považovali současnou situaci za dočasnou. Regrese a stagnaci chápali jako normální ale společnost se vyvíjí k větší strukturalizaci a vyšší diferenciaci. Tento nárok byl aplikován i na jednotlivé složky.
Jedna ze základních teorií dělení společnosti je Morganovo : divošství, barbarství a civilizaci. Další slavné je Mainovo, které diferencuje společnost podle statutu a smlouvy a nakonec je velmi významná Spenserova teorie vojenské a průmyslové společnosti.
[editovat] Příčiny vývoje společnosti
Ač vývoj společnosti je podle evolucionistů jen jeden, příčin může být víc. Názory, která má ale vliv největší evolucionisty rozděluje a asi byla jednou z hlavních příčin, vedle kritiky, rozpadu. První příčinou jsou určité vlastnosti jedinců, jejichž základem je neměnná psychická přirozenost člověka (zde se zase vyskytuje více názorů: inteligence, instinktivní stránky, etc). Druhou je přírodní prostředí, hlavně geografické podmínky. Patří sem dozajista i společenské a kulturní faktory, ekonomické faktory, a společenské instituce, zvyky či obyčeje. Jako čtvrtou příčinou byl viděn konflikt a boj (tzv. sociální darwinismus).
[editovat] Literatura
M. Petrusek: Sociologické školy, směry, paradigmata ISBN80-85850-04-4

