Antonín Vranický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Antonín Vranický
Antonín Vranický
Podpis Antonína Vranického
Podpis Antonína Vranického

Antonín Vranický (13. června 1761, Nová Říše6. srpna 1820, Vídeň) byl český hudební skladatel a houslista. Mladší bratr hudebního skladatele Pavla Vranického. Maestro zámecké kapely knížete Maxmiliána z Lobkovic.

[editovat] Život

Životní osudy Antonína Vranického se vyvíjely pod nesporným vlivem staršího bratra Pavla Vranického. Na rozdíl od Pavla vyskytuje se v Antonínově životopise více „bílých míst“ a méně pevných bodů. Platí to zejména o první fázi jeho života, až do jmenování zámeckým kapelníkem u knížete Maxmiliána z Lobkovic. Také on navštěvoval nižší třídy latinské klášterní školy v Nové Říši, avšak na rozdíl od Pavla nevíme, kde navštěvoval další třídy. V Jihlavě asi ne, protože jezuitský řád byl v roce 1773 zrušen a spolu s ním také jeho školská zařízení. Antonínovu stopu proto zachycujeme až v roce 1779, kdy se zapisuje do prvního ročníku studia filozofie na olomoucké univerzitě, v letech 1778-1782 přemístěním do Brna. V archívu olomoucké univerzity nacházíme několik dokladů k Antonínovu brněnskému pobytu. Jsou to katalogy posluchačů a záznamy o výsledcích zkoušek z jednotlivých předmětů. Podle těchto parametrů zjišťujeme, že Antonín studoval až do roku 1782 práva a že byl studentem poctivým a pilným, protože jeho výkony u zkoušek byly oceňovány nejvyšší známkou.

Po roce 1782 Antonín opět mizí z dohledu a okolo roku 1785 se objevuje ve Vídni (na Pavlův popud?), a to již s rozhodnutím věnovat se výhradně hudbě. O jeho hudební přípravě před příchodem do Vídně však mnoho nevíme. Pavel Vranický píše v jednom ze svých dopisů (z roku 1799), že základy hry na housle získal Antonín od něho a že již ve dvanácti letech (tedy ještě doma v Nové Říši) byl velmi zručným houslistou. Rozhodně se musel během studií gymnaziálních i za studií v Brně velmi pilně věnoval hudbě, musel být někým veden a musel mít také jisté úspěchy, které ho pravděpodobně přivedly na myšlenku věnovat se po vzoru svého bratra výhradně hudbě. Po příchodu do Vídně se Antonínovi dostalo (zřejmě zásluhou Pavlovou) příležitosti studovat u těch nejlepších učitelů. Koho jiného si mohl mladý a začínající skladatel přát více nežli Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Georga Albrechtsbergera? Že Antonín byl zručným houslistou, bylo již řečeno. Není proto divu, a spolu se svým bratrem Pavlem a Franzem Lamottem vůdčí osobností tzv. nové vídeňské houslové školy. Napsal houslovou školu a jako učitel vychoval celou řadu vynikajících houslistů, z nichž jmenujeme proslavené virtuosy Josefa Pichla (rodáka z jihočeské Bechyně) a Ignáce Schuppanzingha, primária slavného Razumovského kvarteta, přítele Beethovena a Schubertova.

V roce 1792 (ve svých 31 letech) se Antonín Vranický oženil s Annou Marií rozenou Erhardovou a to je prakticky vše, co o jeho životě víme od příchodu do Vídně v roce 1785 až do roku 1794, kdy byl jmenován maestrem zámecké kapely knížete Maxmiliána z Lobkovic. V této funkci setrval až do své smrti v roce 1820. Se svým zaměstnavatelem, který zastával u císařského dvora řadu vysokých funkcí, se pravidelně pohyboval mezi Vídní, hlavním lobkovickým sídlem Roudnicí nad Labem, Prahou, Bílinou v Čechách a zámkem Jezeří, kde měl koupený domek. Po smrti svého příznivce a v neklidných dobách napoleonských válek bylo hmotné postavení Antonína Vranického otřeseno. Měl početnou rodinu a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Není proto divu, že měl starosti jak se zabezpečením rodiny, tak o budoucnost svých dětí. Ty však zaopatřil dobře - všechny se staly významnými hudebníky. Nejstarší syn Antonín byl virtuosem na violoncello a členem dvorního divadla ve Vídni. Druhý syn Bedřich byl virtuosem na housle a rovněž členem dvorního divadla ve Vídni. Dcery Karolína a Anna byly proslavené zpěvačky (a také krásky) a zejména Karolína náležela k nejlepším zpěvačkám své doby. Zvláště na její úspěch byl otec Antonín velmi hrdý a v korespondenci se svým zaměstnavatelem nikdy neopomenul pochlubit se jejími úspěchy. Korespondence mezi Antonínem Vranickým a knížetem Maxmiliánem z Lobkovic je velmi bohatá, což při neustálé nepřítomnosti knížete není divu, a pro přiblížení osobnosti Antonínovy velmi poučná. Dosvědčuje nejen jejich vzájemný přátelský vztah, ale také to, že Antonín požíval velké důvěry svého zaměstnavatele, který ho pověřoval i jinými než uměleckými úkoly. Antonín byl zřejmě zdatný a spolehlivý také jako organizátor. Zdá se, že léta strávená studiem práv našla svoje uplatnění. Ale ještě jeden rys můžeme z dopisů vyčíst. Kníže Lobkovic byl člověk uměnímilovný a vášnivě miloval hudbu. Nechával si proto ve zprávách referovat o novinkách z vídeňského hudebního života a Antonín Vranický vstupoval do role kritika děl svých kolegů. A je nutno říci, že byl kritikem bystrým a věcným. Ke konci svého života byl jmenován ředitelem orchestru dvorní opery, od roku 1814 byl pověřen vedením orchestru divadla Na Vídeňce a v letech 18121814 vedl c. k. hudební nakladatelství dvorního divadla. Zemřel 6. srpna 1820 v lobkovickém domě na Špitálském náměstí ve Vídni.

[editovat] Dílo

Význam tvorby Antonína Vranického spočívá především v hudbě nástrojové - komorní a orchestrální. Vyplývá to z jeho funkce, protože jako zámecký kapelník měl povinnost psát hudbu pro domácí potřebu, tj. především pro muzicírování členů knížecí rodiny, pro různé společenské příležitosti (svátky a narozeniny příslušníků knížecí rodiny, svatby, zasnoubení, lovy apod.), tuto hudbu nacvičovat a provázet. Proto nepřekvapuje, že převládá hudba komorní: klavírní skladby, dueta a tria, desítky smyčcových kvartetů apod. Dále napsal asi 14 symfonií, 14 koncertů pro housle, koncerty pro další smyčcové nástroje, hudbu taneční (menuety), lovecké pochody pro dechové nástroje, hudbu ke kolotoči apod. Na rozdíl od svého staršího bratra Pavla nenapsal žádnou operu, ale napsal několik skladeb církevního charakteru, z nichž vynikají dvě orchestrální mše.

V jiných jazycích