Německá východoasijská eskadra
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Německá východoasijská eskadra byla křižníková eskadra německého námořnictva, která operovala převážně v Pacifiku mezi roky 1870 a 1914.
Zpočátku neměla eskadra základnu. To se změnilo po zisku čínského Kiautschou 14. listopadu 1897 v době kdy eskadře velel kontradmirál Otto von Diederichs. Německá námořní základna byla vybudována z rybářské vesnice Čching-tao.
Na počátku první světové války v době kdy hlavní síly eskadry byly mimo přístav obsadily tuto německou kolonii japonské a britské jednotky. Čtyři německé dělové čluny byly potopeny vlastními posádkami, aby nepadly do rukou spojenců.
Zbytek lodí, kterému velel viceadmirál Maximilian von Spee, se nemohl měřit s japonskými a australskými loděmy a musel se proto vypravit na strastiplnou cestu do německých přístavů, kam žádná z nich nedoplula. Eskadra byla složena z pancéřových křižníků Scharnhorst a Gneisenau a lehkých křižníků Nürnberg, Leipzig a Dresden. Během cesty zvítězila v listopadu v bitvě u Coronelu a byla poražena v prosinci v bitvě u Falklandských ostrovů ve které byly potopeny téměř všechny lodě eskadry.
Původně k eskadře patřil ještě lehký křižník Emden, kterému velel kapitán Karl von Müller a který vyplul do Indického oceánu přepadat spojenecké obchodní lodě. V říjnu svedl vítěznou bitvu u Penangu a v listopadu byl potopen v bitvě u Kokosových ostrovů.
Poslední lodí eskadry (jedinou která unikla z bitvy u Falklandských ostrovů) byl lehký křižník Dresden. Unikal až do 14. března 1915 kdy byl u ostrovů Juana Fernandéze dostižen britskou flotilou a potopen vlastní posádkou.

