Dějiny Španělska 711-1469

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny Španělska v letech 7111469 zahrnují období od vpádu Maurů do jižního Španělska, jejich vládu na Iberském poloostrově, období cordóbského chalífátu a postupný pokles arabské moci. Druhou částí dějin tohoto období jsou dějiny křesťanských států – Kastilie, León, Navarra, Aragónie, které se časově s dějinami arabskými prolínají. Období končí rokem svatby Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského, která znamenala počátek sjednocování Španělska.

Obsah

[editovat] Al-Andalus a nadvláda Maurů

[editovat] Arabská invaze

Al-Andalus, Maury ovládaná část Pyrenejského poloostrova kolem roku 910.
Al-Andalus, Maury ovládaná část Pyrenejského poloostrova kolem roku 910.

V roce 711 muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka využili jedné občanské války ve vizigótském království k překročení Gibraltarského průlivu. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru (Džebel el Tárik – „Tárikova skála“) a v létě roku 711 přesvědčivě zvítězil v bitvě u řeky Guadalete nad vizigótským králem Roderichem (Rodrigem), který v boji padl. Muslimové rychle ovládli Toledo, odkud pokračovali v dalších výbojích na poloostrově.

Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označení Maurové) sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství – islám – jenž byl založen prorokem Mohamedem na počátku 7. století. V roce 716 učinil arabský místodržitel hlavním městem Al-Andalusu (jak Pyrenejský poloostrov nazývali Maurové) Córdobu. Do roku 718 ovládali muslimové většinu poloostrova kromě hornatého severozápadu, kde se místní vizigótské šlechtě úspěšně podařilo zorganizovat odpor proti dobyvatelům.

Již brzy po konsolidaci své moci ve Španělsku překročili muslimové Pyreneje a zahájili tak nájezdy do Akvitánie a Galie. V roce 732 dobyl muslimský generál Al-Ghafíki Arles a Bordeaux a pokračoval dále na sever ve směru na Tours, kde se 10. října 732 střetl v bitvě u Poitiers s franckým vojskem, jemuž velel Karel Martel. Al-Ghafíki v této bitvě padl a Arabové byli poraženi, načež se stáhli zpět na Iberský poloostrov. Muslimové se po této porážce pokusili ještě několikrát proniknout na sever, byli ale vždy odraženi. V jejich rukou zůstala pouze oblast okolo města Narbonne nazývaná Septimánie.

[editovat] Cordóbský emirát

Místodržitelům Andalusie byla umajjovským chalífou v Damašku udělena hodnost emírů. Když byli Umajjovci poraženi v občanské válce v chalífátu Abbásovci, Abd ar-Rahmán I., jediný přeživší Umajjovec, uprchl do Španělska, kde byl s nadšením přijat místním obyvatelstvem a založil zde vlastní říši s hlavním městem v Córdobě – cordóbský emirát (v Córdobě nechal postavit unikátní Velkou mešitu – Mezquita). Al-Andalus se tak v dalších staletích stal dějištěm vnitřních bojů mezi arabskými umajjovskými vládci, Berbery ze severní Afriky a křesťanským vizigótsko-římským obyvatelstvem. Abbásovci se pokoušeli Abd ar-Rahmána porazit, avšak ten všechny jejich armády vyslané do Španělska porazil, čímž uhájil nezávislost emirátu. Mnoho Berberů, kteří obdrželi neúrodnou zemi na severu poloostrova, po několika letech slabých úrod opustilo své statky a vrátilo se zpět do Afriky. Absence muslimské vládnoucí vrstvy však v odlehlých oblastech na severu vytvořila mocenské vakuum, kterého později využili rodící se křesťanské státy ke svému rozmachu.

Na konci 8. století požádal místodržitel Zaragozy, který byl soupeřem Abd ar-Rahmána I., o pomoc Karla Velikého. Franský král proto na počátku roku 778 vytáhl do severního Španělska se svým vojskem. Během dalších let pokračovali Frankové ve svých tažení na poloostrov a odňali Maurům Septimánii a také Barcelonu.

[editovat] Cordóbský chalífát

V 10. století vyhlásil Abd ar-Rahmán III. vznik cordóbského chalífátu, čímž definitivně přerval veškeré zbývající svazky s chalífy v Sýrii a Egyptě. Za panování prvního chalífy dosáhla arabská věda a umění na pyrenejském poloostrově svého největšího vrcholu. Zemi zdobila četná veliká a bohatá města. S Córdobou, která byla tehdy největším městem Evropy, soupeřila další kvetoucí sídla jako Granada se svojí Alhambrou, Sevilla nebo Toledo. Chalífát byl zaměstnán především vybudováním své mocenské základny v severní Africe, přesto však byla jeho území postupně omezena pouze na okolí města Ceuta. Současně docházelo sice k pomalé ale vytrvalé migraci křesťanů do severních království, která tak pozvolna posilovala svoji moc. Nicméně Al-Andalus si nadále udržoval převahu na křesťanskými království jak z ekonomického a kulturního tak i vojenského hlediska. Kromě toho vzájemné vnitřní konflikty mezi křesťanskými královstvími je činili poměrně neškodnými soupeři.

Lví fontána - Alhambra, Granada
Lví fontána - Alhambra, Granada

Vrcholu své politické moci dosáhl chalífát kolem roku 1000 za místodržitele Abi Amira al-Mansúra (známého také jako Almanzor, to znamená „Vítězný“), kdy Maurové dobyli a vydrancovali mnohá křesťanská města včetně Barcelony v roce 985. Po smrti Almanzora se chalífát ponořil do občanských válek, během nichž se rozpadl v tzv. „taifská království“. Vládcové těchto států mezi sebou soupeřili nejen v oblasti vojenství, ale také v podpoře umění a kultury. Vůči výbojným křesťanským státům na severu poloostrova se však ukázali jako zcela bezmocní. Poté, co kastilský král Alfons VI. dobyl v roce 1085 Toledo, muslimští vládcové jen s velkou nelibostí povolali do země Almorávidy, kteří vpadli do Andalusie ze severní Afriky a vytvořili zde almorávidskou říši, která dočasně představovala záštitu španělským muslimům.

[editovat] Zánik arabské moci

Ve 12. století se almorávidská říše zhroutila a byla v roce 1147 nahrazena vládou Almohadů. V bitvě u Las Navas de Tolosa 16. července 1212 byli Almohadé poraženi spojeným křesťanským vojskem Portugalska, Leónu, Kastílie, Navarry a Aragónu. V polovině 13. století existoval ve Španělsku už pouze jediný nezávislý muslimský stát v Granadě. 2. ledna 1492 jeho poslední sultán, Mohamed XII. Boabdil, kapituloval a předal město Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragónskému, čímž maurská etapa v dějinách Španělska skončila, třebaže arabské a muslimské osídlení Iberského poloostrova se zachovalo až do 16. století.

[editovat] Význam Al-Andalusu v evropské vědě a kultuře

Al-Andalus zůstává dodnes zachován v povědomí Arabů resp. muslimů a Evropanů jako příklad nejvyspělejší arabské a islámské kultury. Díla z doby starověkého Řecka (kromě jiných například Sókratés, Platón, Aristoteles, Pythagoras a mnoho dalších), která nebyla v soudobé křesťanské Evropě tolerována (mnoho z nich bylo za dohledu katolické církve spáleno), byla arabskými učenci přeložena do arabštiny a jejich teoretická i praktická hodnota tak byla zachována a Araby dále rozvíjena. Po vítězství v bitvě u Las Navas de Tolosa se tato díla včetně důležitých prací z oborů astronomie, hudby, filozofie, matematiky (například algebra nebo Pythagorova věta, atd.), medicíny dostala do rukou Evropanů a v pozdějších staletích tak napomohla k rozvoji renesance.

[editovat] Náboženství

Doba před dobytím Andalusie Almorávidy se vyznačovala ovzduším vzájemné tolerance mezi vládnoucími muslimy a velkými náboženskými obcemi křesťanů a židů. Po nastolení vlády Almorávidů na poloostrově se nicméně prosadil silný náboženský dogmatismus a intolerance, takže mnoho Židů uprchlo do křesťanské části Španělska.

[editovat] Reconquista

Don Pelayo – památník na místě bitvy u Covadongy
Don Pelayo – památník na místě bitvy u Covadongy

[editovat] Počátky reconquisty

S vyháněním Maurů ze Španělska údajně začal vizigótský šlechtic a první král Asturie, zvaný Pelayo (718-737), který s Maury svedl vítěznou bitvu (šlo spíše o šarvátku) v asturských horách u místa jménem Covadonga v roce 722. Jeho synové a pozdější nástupci pokračovali v boji proti muslimům, dokud nebyli všichni Maurové vyhnáni z poloostrova. Již Pelayův zeť, Alfonso I., dobyl téměř celou Galicii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli hrobu svatého Jakuba, který se zde nachází.

[editovat] Franská invaze

Na konci 8. století pronikl Karel Veliký přes Pyreneje do severovýchodní části poloostrova a po dobytí Girony v roce 785 a Barcelony v roce 801 založil na území dnešní Katalánie španělskou marku, jenž měla funkci nárazníkové zóny mezi franskou říší a muslimským územím.

[editovat] Křesťanské státy v severním Španělsku

[editovat] León

Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm století je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně tak často jako proti muslimům. Staré asturské království se svým hlavním městem Oviedem bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco Baskové v Navařře si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší asturský král Alfonso III. využil úpadku španělských umajjovců a posunul hranice království až k řece Duero. Jeho syn a nástupce García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.

[editovat] Kastílie

Na počátku 10. století rozšířilo království León své území východním směrem až k městu Burgos. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství hradů – kastelů, které daly této zemi název Kastílie. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce 932 podařilo vyvázat ze své podřízenosti Leónu.

[editovat] Navarra

Navarra byla v době vlády Sancha I. v roce 905 prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. Sancho III. Navarrský – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav pod svým vedením a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce 1054 přijmout titul císaře Hispánie. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip primogenitury, byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce 1065 rozdělena mezi jeho syny, Alfonsa VI. Kastilského, Sancha II. Kastilského a Garcíu II., krále Galicie a Portugalska. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády, třebaže ten patrně zdědil více otcových schopností a poté, co Sancho svého bratra porazil, poslal Alfonsa do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do kláštera, kde strávil zbytek svého života.

Původně maurský minaret v Rondě, přestavěný ve zvonici.
Původně maurský minaret v Rondě, přestavěný ve zvonici.

Sanchova smrt v roce 1072 Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností, jenž byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších evropských monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen El Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který nalezl útočiště u emíra ze Zaragozy a později dobyl na Maurech Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných, mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jenž vyvrcholila dobytím Toleda v roce 1085. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové Sevilly se severoafrickými Almorávidy. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské Španělsko.

[editovat] Kastilie a León ve 13. a 14. století

Po smrti Alfonsa VII., byly Kastílie a León opět rozděleny. Nicméně nástupem syna Alfonsa IX., Ferdinanda III., na královský trůn v Leónu v roce 1230 byly obě země definitivně sjednoceny. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě u Las Navas de Tolosa, v níž je v roce 1212 porazil Ferdinandův děd Alfonso VIII. Ve 13. století byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce křížová výprava. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského chalífátu (Córdoba padla v roce 1236, Sevilla 1248, Cádiz 1262) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním tributním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, Alfonso X. Moudrý, napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit. V roce 1309 byl ve spojení s Aragónií dobyt Gibraltar. Despotický a krvavý vládce Pedro I. Krutý byl v roce 1366 vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragónii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.

[editovat] Aragónie

Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž Aragónie. Již v roce 1118 dobyl aragónský král Alfonso I. na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadla Aragónii v roce 1137 Katalánie včetně hrabství Barcelona. Do roku 1235 bylo dokončeno dobytí Maury držených Baleárských ostrovů. Expanze dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí Valencie v roce 1238 znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se tak nejprve zmocnili Sicílie a Sardinie a v roce 1442 získal Alfonso V. titul krále Neapole. Díku tomu se Katalánie a především Barcelona rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.

Politicky byla aragónská říše uspořádána federalisticky, přičemž každá část říše disponovala vlastní ústavou. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné cortesy, které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.

Dějiny Španělska (chronologicky)
–409409–711711–14691469–17001700–1813 • 1813–1917 • 1917–1976 • 1976–