Bitva o Francii
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva o Francii (10. května - 22. června 1940) začala útokem německých vojsk na Nizozemí, Belgii, Lucembursko a Francii a skončila kapitulací Francie (ostatní státy byly rozdrceny či kapitulovaly už dříve).
Obsah |
[editovat] Plán útoku
Poté co Německá Třetí říše obsadila Polsko, přesunula svou pozornost na Západ. Byl vypracován plán operace Fall Gelb, jenž měl za úkol obsadit státy Beneluxu a samotnou Francii. Neutrální země byly začleněny mezi cíle útoku hlavně za účelem vyhnutí se silně opevněné Maginotově linii. Byla připravena dvě hlavní invazní seskupení. První mělo napadnout vlastní jádra Belgie a Nizozemí. Předpokládalo, že Francie a Velká Británie ve snaze pomoci vysunou své elitní jednotky z jejich silných obranných postavení hluboko na území těchto států a tím umožní splnit úkol druhé a mnohem důležitější invazní skupině, která měla rychle projít Ardenami (které spojenecké velení považovalo za těžko prostupné pro moderní obrněnou techniku), a prudkým výpadem na severozápad k průlivu La Manche odříznout jádro spojeneckých armád. Po jejich zničení už měla být likvidace Francie relativně snadnou záležitostí.
[editovat] Útok
Operace začala 10. května 1940: Německá vojska rychle obsadila Lucembursko a němečtí parašutisté seskočili u Rotterdamu v tzv. Pevnosti Holandsko. Ten samý den 10. května dobyli němečtí parašutisté belgickou pevnost Eben-Emael nedaleko města Lutych, které bylo dobyto o tři dny později. 14. května kapitulovala posádka v Rotterdamu a o den později kapitulovalo celé Nizozemsko, čímž se Německu otevřela cesta do Francie.
Belgické hlavní město Brusel byl obsazen 17. května, avšak belgická armáda nadále pokračovala v odporu, a společně s francouzskou a britskou armádou ustoupily za řeku Sommu, kam se Němci dostali až 20. května. V ten samý den se dostal Wehrmacht k pobřeží kanálu La Manche. O čtyři dny později prolomila německá tanková skupina generála Kleista k řece Šeldě, ale Hitler jí nařídil zastavit postup na přístav Dunkerque, kde se nacházelo asi 350 000 britských a francouzských vojáků, čímž umožnil evakuaci velké části vojska, která byl přepraven do Anglie. Po znovuvyzbrojení mohli být tito vojáci znovu nasazeni do bojů.
[editovat] Evakuace z Dunkerque
27. května začala spojenecká operace Dynamo, která měla za cíl evakuovat z obleženého Dunkerque co možná nejvíce vojáků do Británie. Poté co Francouzi a Britové oznámili představitelům Belgie, že budou opouštět Dunkerqe, vyhlásil belgický král Leopold III. kapitulaci belgických vojsk. Teprve poté, co 4. června skončila evakuace z Dunkerqu, byl přístav obsazen Němci. Ve městě však zůstalo 40 000 francouzských a britských vojáků, kteří do poslední chvíle drželi obranou linii a umožnili svým spolubojovníkům uniknout z obklíčení – všichni obránci byli Němci zajati.
[editovat] Útok na Francii
9. června začal hlavní německý nápor na Maginotovu linii. O den později vyhlásila Itálie v čele s Benitem Mussolinim válku rozkládající se Francii a Velké Británii. Italská armáda ale nebyla na válku připravena, a proto vůbec nevstoupila na Francouzské území, s výjimkou Korsiky. 12. června začali francouzští vojáci se všeobecným ústupem. Paříž byla prohlášena za otevřené město a vojska Wehrmachtu do ní vstoupila o dva dny později. Francouzi se vzdali dobrovolně hlavního města, aby uchránili kulturní památky města před válečnými útrapami a všeobecným zníčením.
[editovat] Kapitulace
15. června se podařil německým vojskům průlom Maginotovy linie, která byla z velké části dobyta o den později. Německá armáda překročila horní tok Rýna a francouzská vláda v čele s Paulem Reynaudem odstoupila. Nastoupila nová vláda, kterou sestavil maršál Phillipe Pétain, který okamžitě požádal německé představitele o mír. Zbytky francouzských vojsk na Maginotově linii a v Lotrinsku se zoufale bránily, ale přesto byly obklíčeny tankovou armádou generála Guderiana. Dále se německé svazky dostaly až do Lyonu a odtud do Alp. Francouzské vedení přistoupilo na požadavky a 22. června podepsalo v Compiégne s německými zástupci kapitulaci Francie. K podpisu došlo na stejnm místě ve stejném vlakovém vagónu, ve kterém byla 11. listopadu 1918 podepsána kapitulace Německa po prohrané I. světové válce a dokonce poblíž místa, kde roku 1871 na konci Prusko-francouzské války kapitulovala Francie.
[editovat] Rozdělení
Francie byla rozdělena na dvě části. Sever země byl okupován Němci. Na jihu země vznikla francouzská vláda, v jejímž čele stál maršál Pétain a která sídlila ve Vichy. Odtud pochází název Vichistická Francie, repsektive Vichistický režim. Tato vláda byla formálně svobodná, kolaborovala však s Němci, a po nějakém čase se dostala pod absolutní moc Třetí říše. 24. června bylo v Římě podepsáno příměří mezi Itálií a Francií a o den později nastal klid zbraní. 1. července obsadil Wehrmacht Normanské ostrovy v kanálu La Manche. Bylo to jediné britské území, které bylo za druhé světové války dobito a okupováno Německem.
[editovat] Dohra
Po kapitulaci Francie stála britská admiralita před otázkou co bude dál s téměř neporušenou francouzskou flotilou. Z obavy, aby francouzské lodě nepadly do rukou Němcům nebo Italům, byla zahájena operace „Catapult“. 3. července 1940 byly obsazeny všechny francouzské lodě v britských přístavech a v Alexandrii a jejich posádky byly internovány. K Mers-el-Kébiru, francouzské středomořské základně kde bylo shromážděno největší množství válečných lodí, připlul britský „svaz H“ a zahájil palbu na zde kotvící francouzskou flotilu (útok na Mers-el-Kébir). Francouská flotila byla vážně poškozena a zahynulo 1297 francouzů. Výstřely které zde britové vystřelili na francouze byly první od bitvy u Waterloo a operace „Catapult“ na dlouhou dobu poznamenala britsko-francouzské vztahy.
[editovat] Externí odkazy
- Egli: Sichelschnitt - německá ofenzíva na západě v roce 1940, vývoj německých plánů útoku na Francii
- David Kořének:Faktory kolapsu francouzské armády, rozbor příčin rychlého zhroucení Francie

