Kozák červenající

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Wikipedie:Jak číst taxobox
Jak číst taxobox

Kozák červenající

Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: stopkovýtrusé (basidiomycetes)
Podtřída: houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád: hřibotvaré (Boletales)
Čeleď: hřibovité (Boletaceae )
Rod: Kozák (Leccinum)
Binomické jméno
Leccinum oxidabile

Kozák červenající (Leccinum oxidabile ) je jedlá houba z čeledi hřibovitých

Obsah

[editovat] Synonyma

  • Krombholziella oxydabilis (Sing.) Šut.

[editovat] Popis

  • Klobouk má v průměru 40-150, v mládí je polokulovitý, poté zvoncovitý až klenutý. Zbarven je tmavohnědě až do okrova. Povrch je trochu vláknitý, suchý, ale za deště býva trochu slizký
  • Rourky jsou 20-30 mm dlouhé, při třeni vykrojené, nejprve bělavé, později šedivé, na řezu trochu červenají.
  • Póry sú drobné, okrúhle, rovnako sfarbené ako rúrky alebo trochu špinavšie; otlačením dostávajú ružovú farbu, ktorá sa napokon mení na hnedú.
  • Třeň je 70-120 mm vysoký a 9-30 mm tlustý, válcovitý, nahoře ztenčený. Na třeni jsou drobné černé šupinky
  • Dužnina je bílá na řezu se barví do červena.
  • Chuť má mírnou a téměř nevoní
  • Výtrusný prach je hnědý.

[editovat] Výskyt

Kozák červenající se vyskytuje pod břízami v chladnějších krajinách a v horách (až do výšky 1500 m n. m.) mírného pásma severní polokoule. Roste hlavně v severní a severovýchodní Evropě, na Sibiři, Dálném východě a v Severní Americe.

[editovat] Použití

Je to jedlá houba, avšak použití je v Česku pro svou velkou vzácnost skoro bezvýznamné.

[editovat] Možnost záměny

Podobá se běžnému kozáku březovému. Dále se dá zaměnit za Kozák šedozelený|kozáka šedozeleného, který má sivozelený klobouk a dolní část třeně zelenou a roste rovněž pod břízami a kozáka topolového má dužninu, která na řezu rovněž červená, ve vrcholu třeně a v jeho bázi je však šedofialová až namodralá, který roste výhradně pod topoly.

Všechny tyto druhy jsou jedlé a chutné.

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Literatura

  • SVRČEK, M., VANČURA, B. Houby. Praha : ARTIA, 1987. S. 117.