Kamil Hilbert
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kamil Hilbert (12. ledna 1869 Louny – 25. června 1933 Praha) byl významný český architekt, věnoval se především rekonstrukcím církevních budov, jeho nejvýznamnějsím dílem je dostavba Svatovítské katedrály.
Byl jedním z posledních českých architektů, který se vyškolil ve Vídni, a to na vídeňské Akademii výtvarných umění v letech 1891–95 u prof. Fleischera. V době, kdy končil svá vídeňská studia, přerod vídeňského odborného prostředí k secesi nebyl ještě uzavřen. Jeho produkce je proto volnější a odvážnější a z celého jeho projevu je zřejmá větší sebedůvěra a velkorysost. Speciální škola prof. Lunze na vídeňské akademii mu vštípila dokonalou znalost historických slohů, ze kterých námětově čerpal po celé své tvůrčí období a která ho předurčila k cestě architekta – památkáře.
[editovat] Životopis
Kamil Hilbert, syn malířky Karoliny Hilbert-Reifové a bratr spisovatele Jaroslava Hilberta se narodil 12. února 1869 v Lounech. Nejdříve navštěvoval plzeňskou Vyšší průmyslovou školu, po ukončených studiích na vídeňské Akademii výtvarných umění působí v Praze, v letech 1896–1899 v rodných Lounech. V červnu 1899 po odchodu Josefa Mockera je ustanoven vedoucím stavitelem Svatovítské katedrály v Praze, kterou dokončuje až v roce 1929. Za tuto úspěšnou dostavbu získává čestný doktorát ČVUT v Praze a je jmenován řádným členem České akademie věd a umění. Jeho kamenná podobizna je umístěna pod velkou rosetou v průčelí Svatovítské katedrály. Kromě této dostavby projektuje řadu staveb a rekonstruuje množství význačných architektonických památek. Umírá 25. června 1933 v Praze a je pohřben na vyšehradském Slavíně.
[editovat] Dílo
Stěžejním dílem Kamila Hilberta byla bezesporu novogotická dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě, jíž věnoval třicet let svého plodného života. Na rozdíl od svého předchůdce Josefa Mockera se jeho dostavby opíraly o vědecký výzkum (ve smyslu teorií Aloise Riegla a Maxe Dvořáka) a byly realizovány citlivě s respektováním všech památkových hodnot. Při restaurování památek dokázal důsledně uplatňovat tvorbu soudobých špičkových výtvarných umělců. Projektoval však i řadu novostaveb v citlivém historizujícím pojetí, zejména novogotickém a secesním. Věnoval se architektuře i vědecky a podílel se na soupisu uměleckých památek.
Kromě dostavby Svatovítské katedrály vyvíjel širokou restaurátorskou činnost, zejména při rekonstrukcích sakrálních staveb:
- sv. Štěpána v Kouřimi (od 1903–08),
- sv. Martina ve zdi v Praze (1905–06),
- sv. Mikuláše v Jaroměři (1906–09),
- děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (1908–11),
- sv. Petra a Pavla ve Volenicích u Strakonic (1909),
- sv. Petra a Pavla v Mělníku včetně nástavby věže (1911–14),
- Matky Boží na Pražském předměstí v Lounech (1913),
- sv. Jiljí v Nymburce (1913–14),
- arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje v Plzni (1914–20),
- baziliky v Třebíči (do 1934),
- křestní kaple u kostela sv. Remigia v Praze-Čakovicích (1904–05),
- kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích 1910 - 1919

