Semiautonomní organela
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Semiautonomní organely jsou buněčné organely, u nichž se předpokládá, že vznikly na základě symbiózy mezi předkem eukaryotických organismů a organismy prokaryotickými.
Jde tedy vlastně o prokaryonty, kteří ztratily schopnost samostatně žít a staly se nedílnou součástí eukaryotické buňky. Rozlišujeme mitochondrie, které mají svůj původ v bakteriích a hrají nepostradatelnou úlohu při buněčném dýchání, a plastidy, jejichž předchůdcem jsou zelené sinice (případně výjimečně zelené řasy) a které mohou hrát rozličné úlohy, přičemž nejčastější jsou provozovna fotosyntézy a přechovávání barviv či zásobních látek.
[editovat] Obecné vlastnosti
- Vlastní DNA prokaryotického typu a jsou tedy nositelkami mimojaderné dědičnosti. DNA mitochondrií a plastidů však již dávno neobsahuje jejich původní kompletní genetickou informaci. Spousta původně mitochondriálních či plastidových genů se postupem času přemístila do jádra a naopak některé geny se přemístily z jádra do mitochondrie. Spolu s vysokou specializací semiautonomních organel to je nejzásadnější důvod, proč ztratily schopnost samostatně žít.
- Jsou od zbytku buňky odděleny dvojitou cytoplazmatickou membránou. (Výjimkou mohou být některé plastidy s trojitou membránou, u kterých se předpokládá, že mohly vzniknou jakousi „symbiózou na druhou“, když jako symbiont posloužil nikoli prokaryotický organismus, ale eukaryont, který už měl vlastního symbionta).
- Rozmnožují se dělením podobně jako bakterie.
- Mají souvislost s energetickým metabolismem buňky.

