Latina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Latina (Lingua latina) | |||
|---|---|---|---|
| Rozšíření: | |||
| Počet mluvčích: |
mrtvý jazyk |
||
| Klasifikace: | |||
| Písmo: | latinka | ||
| Postavení | |||
| Regulátor: |
není stanoven |
||
| Úřední jazyk: |
Vatikán, instituce římskokatolické církve po celém světě, historicky například Římská říše, dále většina evropských středověkých států, v některých až do 19. století |
||
| Kódy | |||
| ISO 639-1: | la | ||
| ISO 639-2: |
|
||
| SIL: | LTN | ||
| Wikipedie | |||
| la.wikipedia.org | |||
Latina (lingua latina) je mrtvý, nicméně stále užívaný indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stol. př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila například také jazyk anglický.
Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a po rozpadu západořímské říše se stala jazykem církve a vzdělanců. Díky úředně správnímu, církevnímu a literárně uměleckému užívání si latina podržela své postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stala mrtvým jazykem. Dále se však užívá v křesťanské liturgii a správě, v odborné terminologii (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, teologie, historie atd.).
Obsah |
[editovat] Různé typy latinského jazyka
Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
- klasická latina – latina starověké římské říše, jazyk velkých „klasických“ antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (především Caesar a Cicero, Ovidius, Horatius, Livius). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
- středověká latina – latina od konce římské říše až (přibližně) do humanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca. 800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních let západořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazykem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílech Augustinových, v nichž tento biskup naráží na „lidový způsob mluvy“, nebo v díle poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v době Karla Velikého (tzv. karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
- humanistická latina – latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačovalo pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění „lidové“ mluvy a studium a úmyslný návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době.
- církevní latina – latina používaná v církevních kruzích. Latina, původně jazyk „všech věd“, se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. „Církevnost“ spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku a idiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou. Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku – baptisma/baptismum, sabbatum, trinitas, aj. Díky křesťanskému vlivu také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui – chválit někoho; misereri alicui namísto misereri alicuius atd.).
[editovat] Chronologie vývoje latinského jazyka
- prehistorická fáze (? – 600 př. n. l.)
- protohistorická fáze (600 – 240 př. n. l.)
- historická fáze (od 240 př. n. l.)
- archaická latina (240 – 80 př. n. l.)
- klasická latina (80 př. n. l. – 14 n. l.)
- Ciceronovo období (80 – 30 př. n. l.)
- Augustovo období (30 př. n. l. – 14 n. l.)
- poklasická latina (14 – 117 n. l.)
- stříbrné období
- úpadková latina (117 – 700)
- středověká latina (700 – 1300)
- karolinská renesance
- ottonská renesance
- humanistická latina (1300 – 1550)
- barokní latina (1550 – 1750)
- klasicistní latina (po 1750)
- moderní latina (od 1900)
[editovat] Podívejte se také na
- Seznam jazyků
- Antický Řím
- Římská říše
- Antika
- Řečtina
- L.S.
- Okcitánština
- Lingvistika
- Chronogram
- Nová latina
[editovat] Externí odkazy
| Italické jazyky |
|---|
| Osko-umberské: oština | umberské (umberština | volština | ekvijština | marsijština) | jihopicénština |
| Latinsko-faliské: faliština | latina |

