Jan Jiskra z Brandýsa
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Jiskra z Brandýsa (slov. Ján Jiskra (z Brandýsa), německy Johann Giskra (von Brandeis), maď. János Giskra;asi 1400, pravděpodobně Brandýs nad Orlicí - asi 1469) byl český válečník a diplomat, dlouhodobě působící na Slovensku.
Obsah |
[editovat] Mládí
Jan Jiskra z Brandýsa pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa.
V mládí se učil bojové umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu).
[editovat] Na Slovensku
Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad, zajímavější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava, kterou v květnu nechala uspořádat Alžběta, si uherská šlechta zvolila polského krále Vladislava III. (v Uhersku vládl jako Vladislav I.) Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jan Jiskru z Brandýsa.
Jan Jiskra s asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování situace.
Vladislav neměl žádnou možnost, jak Jiskru z jeho „panství“ vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázáná bojem s Turky, takže s ním uzavřel příměří, které se stále prodlužovalo. Po smrti (zmizení) krále Vladislava (1444, zmizel během bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku) se stal jedním ze 7 kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Slovensku, přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat hrad ve Zvolenu a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované jen občasnými krátkými příměřími.
Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil maďarské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany mír (31. březen 1450). Mír však dlouho nevydržel a 7. září 1451 uštědřil Jan Jiskra Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír.
V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jan Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v bojích za obhajobu královských práv.
V roce 1454 byl povolán nazpět, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem a německými rytíři a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal.
Začal tedy usilovat o smír s Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem s císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil ho na barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Jan Jiskra se poté účastnil bojů s Turky a jejich spojencem (valašským vojvodou Štefanem Velikým). V lednu 1467 vedl ve jménu Korvína jednání o míru se sultánem Mehmedem II..
Jan Jiskra strávil na Slovensku s přestávkami 22 roků. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Kupodivu nebyl husita, jak se někdy mylně uvádí, byl naopak katolík a měl přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ho zařadil do svých životopisů slavných mužů své doby (De viris illustribus).
[editovat] Smrt
Datum, místo i příčina jeho smrti jsou zatím neznámé. Naposled byl jako živý vzpomínán v majetkové listině z 22. října 1468. Královská listina z 6. února 1471 již o něm mluví jako o mrtvém.

