Hedvika z Anjou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hedvika, královna polská
Portrét J. Matejky
Portrét J. Matejky
Narození   18. února 1374
Buda, Maďarsko
Úmrtí   17. června 1399
Krakov, Polsko

Svatá Hedvika (polsky: Jadwiga, německy: Hedwig, litevsky: Jadvyga, maďarsky: Hedvig, latinsky: Hedvigis), královna polská (18. února 1374, Budín, Maďarsko17. června 1399, Krakov, Polsko) – polská královna, která vládla od roku 1384 do roku 1399.

Obsah

[editovat] Dětství

Hedvika byla nejmladší dcerou uherského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou a Elišky Kotromanicové. Byla následnicí nejstarší vládnoucí dynastie polských králů Piastovců a to jak po otcovské tak i po mateřské linii. Její babička z otcovy strany byla dcerou krále Vladislava I. Lokýtka, který v roce 1320 znovu sjednotil Polsko.

Hedvika byla vychována na královském dvoře v Budě a Visegrádu v Uhersku. V roce 1378 byla zaslíbena potomku habsburského rodu Vilémovi Rakouskému a strávila rok na císařském dvoře ve Vídni. V roce 1364 u příležitosti slavnostních Dnů Krakova Hedviččin otec Ludvík I. Veliký se dohodl se svým dřívějším tchánem císařem svaté říše římské a českým králem Karlem IV., že Karlův syn a budoucí císař Zikmund Lucemburský se zasnoubí s Ludvíkovou dcerou a budoucí královnou Marií.

Původní Ludvíkův plán spočíval v tom, že přenechá království polské Marii neboť i Zikmund měl dědičná práva k Polsku, zatímco Hedvičin rakouský manžel byl pro Uhry vhodnější s ohledem na geografickou blízkost.

Hedvika byla velmi vzdělaná. Hovořila latinsky, bosensky, chorvatsky, maďarsky, polsky a německy, zajímala se o umění, hudbu i vědu. Proslulá byla i její zbožnost a úcta k Panně Marii a samozřejmě ke své patronce svaté Hedvice Slezské.

[editovat] Vláda

Socha v kostele sv. Josefa v Muszynie
Socha v kostele sv. Josefa v Muszynie

Až do roku 1370 vládla v Polsku dynastie Piastovců. Jejich poslední král Kazimír III. nezanechal legitimního syna. Měl sice vnuka, ale toho pro jeho mládí nepovažoval za schopného vlády. Rozhodl se tedy prohlásit následníky svou sestru Elišku Polskou a jejího syna Ludvíka I. Uherského. Ludvík byl sice korunován, ale faktickou moc si podržela královna Eliška až do své smrti v roce 1380.

Ludvík zemřel krátce po ní v roce 1382 a uherský trůn zdědila nejstarší dcera Marie i když regentkou se stala její matka Eliška Bosenská. Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a nechtěla ani akceptovat Mariina snoubence Zikmunda jako regenta. Vybrala si proto jako novou polskou královnu Mariinu mladší sestru Hedviku. Po dvou letech sporů s regentkou Eliškou a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka.

Krátce po Hedviččině korunovaci se jednak vynořili další uchazeči o sňatek a jednak do Krakova přijel Vilém Rakouský a dožadoval se naplnění předchozích dohod. To se mu však nepodařilo. Z Krakova byl vypuzen a Hedvika sama zasnoubení zrušila. Vilém si později vzal Hedviččinu sestřenici Janu II, Neapolskou.

V roce 1385 došlo ke sjednocení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský král Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského.

O rok později byla patrně na Zikmundův rozkaz unesena Hedviččina matka Eliška a sestra královna Marie Uherská. Eliška byla zavražděna, ale Marie byla posléze propuštěna. Zemřela v roce 1395 ve vysokém stupni těhotenství a za velmi podezřelých okolností.

Jako královna měla Hedvika patrně velmi málo skutečné moci. Byla však velmi aktivní v politickém, diplomatickém a kulturním životě. Zasloužila se o překlady četných latinských knih do polštiny. Mnoho ze svého bohatství věnovala na dobročinné účely, zakládala nemocnice a kláštery. Zasloužila se o založení biskupství ve Vilniusu a věnovala značné finanční prostředky na znovuvybudování Krakovské univerzity, která na počest její a jejího manžela nese jméno Jagellonská univerzita.

22. června 1399 Hedvika porodila dceru Elišku. Matka i dcera však do měsíce zemřely na poporodní komplikace. Obě byly pohřbeny ve Wawelské katedrále v Krakově.

[editovat] Legendy a svatořečení

Náhrobek sv. Hedviky v katedrále Wawel
Náhrobek sv. Hedviky v katedrále Wawel

Od okamžiku smrti byla Hedviga považována za svatou a vyprávějí se četné legendy o zázracích, které mají tuto svatost potvrdit. Jednou z nejznámějších je např. legenda o Hedviččině kříži. Hedvika se často modlila před velkým černým křížem, který dodnes visí v severní lodi katedrály Wawel. Traduje se , že Kristus visící na tomto kříži k ní často promlouval [1].

Jinou legendou je legenda o Hedviččině stopě. Hedvika údajně navštívila kameníka, který ji prosil o pomoc a věnovala mu drahokam ze svého střevíce. Když odešla zpozoroval překvapený kameník hluboký otisk její boty na sádrové podlaze ačkoli šlo o sádru již dávno zatvrdlou. I tento otisk je v Krakově dodnes uchováván.

Hrob svaté Hedviky byl několikrát otevřen. V roce 1887 podle v hrobě nalezené kostry vytvořil Ján Matejko portrét královny uvedený v záhlaví tohoto článku. Naposledy byl otevřen v roce 1949, aby mohly být ostatky královny přeneseny do nového sarkofágu, který z bílého mramoru vytvořil polský sochař a řezbář Antoni Madeyski.

Přes všeobecnou úctu, které se královně Hedvice dostávalo a přesto, že Papež Jan Pavel II. se modlil u jejího hrobu již v roce 1979, byla blahoslavena teprve 8. srpna 1986. Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě v Krakově 8. června 1997.

Je patronkou všech královen a sjednocené Evropy. Bývá zobrazována jako světlovlasá, vysoká kráska s modrýma očima.

[editovat] Externí odkazy

Předchůdce: 13841399 Nástupce:
Ludvík I. Veliký Hedvika z Anjou Vladislav II. Jagello