Augsburské vyznání (2.část)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
- Pozn.: Tento překlad byl pořízen během jedné probdělé noci na základě slovenské verze augsburského vyznání s přihlédnutím k verzi německé. Jeho dikce se může v mnoha detailech lišit od současných oficiálních překladů, nicméně věcně se shoduje s textem tak, jak je užíván a ctěn ve mnoha evangelických církvích. Autor jej uvolňuje k dalším vylepšením. Q. B. F. F. F. S.
Obsah |
[editovat] Augsburské vyznání víry (2. část)
[editovat] Sporné články o odstranění nepořádků
V článcích naší víry tedy naše církevní sbory neučí nic proti Písmu Svatému, ani proti všeobecné křesťanské církvi. Jen se odstranily některé nepořádky, které se tam v průběhu věků zčásti dostaly samy a zčásti byly násilně zavedeny. Proto považujeme za potřebné vyjmenovat tyto změny. Kéž Vyše císařské Veličenstvo usoudí, že jsme přitom nekonali nekřesťansky nebo rouhavě, ale že nás k těmto změnám přinutil Boží příkaz, jenž je třeba ctít více než jakoukoliv tradici.
[editovat] O přijíjmání svátosti pod obojí způsobou
Večeři Páně podáváme pod obojí způsobou, neboť to je jasný Kristův příkaz a nařízení: „Pijte z něj všichni!“ (Mt 26,27). Zde Kristus přikazuje jasnými slovy o kalichu, že všichni z něj mají pít.
Aby nikdo nemohl tato slova překroutit a vykládat je tak, že to přísluší jen kněžím, Pavel v prvním listu Korintskám 11,20 poukazuje na to, že celý sbor v Korintě přijímal pod obojí způsobou. Tento zvyk zůstal v církvi dlouho, jak moýno dokázat z dějin a spisů církevních otců. Cyprián na mnoha místech zmiňuje, že tehdy se lidu podával kalich. Nicméně Hieroným říká, že kněží, kteří podávali tuto svátost, lidu vysluhovali krev Kristovu
Ba papež Gelasius zakazuje dělit tuto svátost. Ani nikde nelze najít církevní zákon, který přikazuje přijímat jen pod jedinou způsobou. Ani nikdo neví, kdy a kdo zavedl zvyk přijímat jen pod jednou způsobou, ač kardinál Cusanus ví, kdy se to zavedlo. Ale teď je zjevné, že tento zvyk je nesprávný, zaveden byl proti Božímu příkazu a také proti starým církevním zákonům. Proto se nepatřilo zatěžovat svědomí těch, co chtěli přijímat svátost podle Kristova ustanovení a nutit je, aby konali proti nařízení našeho Pána Krista. A protože rozdělení svátosti odporuje Kristovu ustanovení, přestame jsme konat i obvyklé procesí s touto svátostí.
[editovat] O manželství kněží
Lidé všech vrstev všude na světě si už dlouho naléhavě stěžovali na velkou nemravnost a divoký život kněží, kteří nedokázali dodržovat cudnost. S těmito ohavnými hříchy to už došlo k vrcholu. Ve snaze vyhnout se tomu hnusnému a velkému pohoršení, smilstvu a jiné nemravnosti, někteří naši kněží se oženili. Zdůvodňují to tím, že je k tomu kroku pohla a dovedla velká tíseň svědomí. Vždyť Písmo Svaté jednoznačně svědčí, že manželství je Bohem ustanovené, aby se předcházelo smilstvu, jak říká Pavel v 1. listu Korintským 7,2: „ Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ A podobně v devátém verši: „Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit.“ A Kristus, který dokonale ví, co člověk dokáže, v Matoušovi 9,11 praví: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno“, čímž jasně ukázal, že jen málokteří mají dar zdrženlivosti, protože: „Tak stvořil Bůh člověka - jako muže a ženu je stvořil“ (1M 1,27). Zkušenost až příliš zřetelně ukázala, zda je v lidské moci a síle bez zvláštního daru a Boží milosti vlastním rozhodnutím nebo slibem zlepšit, nebo změnit to, co stvořil všemohoucí Bůh. Jako na dlani vidíme, jaké následky to mělo pro dobrý, počestný a mravný život, pro křesťanské počestné a poctivé chování, jaký hrozný nepokoj a strašnou trázeň svědomí z toho mohli mít na konci živote, jak sami o sobě přiznávali. když tedy žádným lidským slibem ani zákonem nelze změnit Boží slovo a přikázání, z těchto a podobných příčin a důvodl se kněží a duchovní oženili.
Lze dokázat z dějin a ze spisů církevních otců, že v křesťanské církvi bylo odedávna zvykem, že se kněží a diákoni ženili. Tak hovoří Pavel: „ Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý“ (1Tim 3,2). I v Německu před jen před čtyřmi stovkami let byli kněží násilím donuceni vzdát se manželství pro slib čistoty. Všichni se tomu vzepřeli a tak silně se proti tomu bránili, že při vzpouře celého kněžstva málem přišel o život mohučský arcibiskup, který vyhlašoval nový papežský edikt o této věci. Hned od počátku se tento zákon tak tvrdě a bezohledně prosazovalo, že roztrhl i ta manželství, jež už dávno trvala. Toto je nejen proti všem božským, přirozeným a světským právům, ale příkře to odporuje i církevním zákonům, jež vynesli sami papežové, a protiví se to i nejdůležitějším koncilům.
I mnozí významní, bohabojní a rozumní lidé vždy znova a znova připomínali, že tento vynucený celibát - oloupení o manželství, které sám Bůh ustanovil a každému na vůli ponechal - nezpůsobil nic dobrého, ale jen mnoho velkých, zlých neřestí a mnoho zla. Ba i jeden z papežů, Pius II. často vyprávěl, jak čteme v jeho životopise, a svým jménem nechal vyhlásit: „Určitě lze uvést důvody, proč se duchovním zakazuje manželství, ale jsou mnohem vyšší, větší a důležitější důvody, proč by se jim manželství mělo zase dovolit.“ Bezpochyby to papež Pius jako rozumný a moudrý muž vyslovil po starostlivém uvážení.
Proto v poddanosti Vašemu císařskému Veličenstvu chceme důvěřovat, že Vaše Veličenstvo jako přeslavný císař křesťanský bude milostivě souhlasit, že v těchto zlých časech posledních, o kterých hovoří Písmo Svaté, je svět čím dál hročí a lidé jsou vůči zlému čím dál náchylnější a slabí.
Proto je v nejvyšší míře potřebné, užitečné a křesťanské usilovat o takový postoj, aby se do krajin německých nedostala ještě hroznější nemravnost a hanebnější neřest, kdybychom manželství kněžím i nadále zakazovali. Neboť tuto věc může změnit nebo zlepšit jen samotný Bůh, který ustanovil manželský stav, aby tak pomohl lidské slabosti a zabránil nemravnosti.
Tak hovoří i staré církevní zákony, že někdy je třeba zmírnit a oslabit ostrost a přísnost pro lidskou slabost, a aby se zabránilo a vyhlo horšímu.
Konat takto by i v tomto případě bylo křesťanské a naléhavě žádoucí. Proč by pro všeobecnou křesťanskou církev mělo být nevýhodou manželství kněží, když právě faráři mají sloužit církvi? V budoucnosti bude nedostatek kněží i farářů, pokud by měl tento tvrdý zákaz manželství platit i nadále.
Tak tedy na Božím slově a přikázání je založena skutečnost, že se kněží a duchovní smí ženit. Kromě toho dějiny dokazují, že bývalí ženatí kněží a slib čistoty zapříčinil mnoho odporných křesťanských pohoršení, smilstvo, hroznou a neslýchanou nemravnost a ošklivou neřest. Někteří stateční klerici, jakož i někteří členové kurie v Římě sami přiznali a s politováním konstatovali, jaké strašné a bezmezné neřesti jsou v kněžstvu a vzbuzují Boží hněv. Z toho důvodu je žalostné, že se křesťanský manželský stav nejen zakazuje, ale na některých místech i celkem tvrdě trestal, jako by šlo o nějaký velký zločin, zatímco přece Bůh v Písmě Svatém přikázal, abychom měli manželství ve veškeré úctě. Tak se manželství vysoko cení i podle císařského práva a taktéž ve všech státech, kde vůbec nějaké zákony a práva jsou.
Jen v časech posledních začínají lidi neprávem trápit jen pro jejich manželství, a to dokonce kněží, se kterými by se mělo zacházet šetrněji než s jinými. Toto se děje nejen v rozporu s božským právem, ale i v rozporu s církevními zákony. Apoštol Pavel sám v prvním listu Timoteovi 4,1-3 nazývá ďábelskými taková učení, jež zakazují manželství. Sám Kristus říká v Janovi 8,44, že ďábel je vrahem od samého začátku. Obojí spolu souhlasí. Musí to být ďábelské učení, které zakazuje manželství a na vynucování takového učení se musí ještě i prolévat krev.
Jako žádný lidský zákon nemůže změnit ani zrušit Boží přikázáním právě tak ho nemůže změnit ani žádný slib. Tak radí Cyprián, aby se raději vdaly ženy, které nemohou dodržovat jimi vychvalovanou čistotu. Tak hovoří v jedenáctém ze svých listů: „Když však nechtějí nebo nemohou zachovávat čistotu, je lépe, když se vdají, než aby se kvůli své žádostivosti dostali do plamenů. A mají dbát, aby bratrům a sestrám nebyli pohoršením.“
Kromě toho všechny církevní zákony prokazují velkou mírnost a ohled na ty, kteří v mladosti složili takový slib, to platí i o kněžích a mniších, z nichž většina v mladosti a z nevědomosti složila slib bezmanželského stavu.
- Čl. 24 - Mše
- Čl. 25 - Zpověď
- Čl. 26 - Rozlišování pokrmů
- Čl. 27 - Klášterní slib
- Čl. 28 - Církevní moc

