Logické dělení disků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Logické dělení disku znamená ve výpočetní technice rozdělení fyzického disku na logické oddíly, se kterými je možné nezávisle manipulovat. Laicky řečeno, po rozdělení pevného disku se jeden disk jeví jako několik disků s vlastnostmi podle způsobu naformátování pro různé operační systémy.

Obsah

[editovat] Účel

Rozdělení disku umožňuje:

  • Instalaci více operačních systémů (například Microsoft Windows a Linux) na jeden disk. Znamená to, že uživatel může mít více jak jeden operační systém na svém počítači, přičemž pouze jeden může být v daném čase v provozu (respektive v provozu jako hlavní: ostatní je možné provozovat na virtuálním stroji pod tímto hlavním operačním systémem). Někdy je sice možné nainstalovat dva operační systémy na stejný logický oddíl, bývá to ale těžší a omezuje to výkonnost nebo vlastnosti jednoho z těchto systémů.
  • Obcházet omezení souborového systému. Mnoho souborových systémů má omezení na velikost logického oddílu, ať už ve smyslu limitu, nebo ve smyslu rostoucí neefektivity metadat (například u NTFS rozsáhlejší MFT tabulka způsobuje, že přístup k souborům na jednom velkém oddílu je pomalejší než na dvou menších).
  • Použití různých souborových systémů nebo jejich parametrů pro různé účely. Datový logický disk a disk pro operační systém a aplikace potřebují nové vlastnosti a přestože je možné na oba použít stejný disk, bývá výhodnější použít dvě oblasti s různými parametry.
  • Ochranu izolací souborů. Logická poškození disku zasahují oddíly, tedy poškodí jeden oddíl a ostatní zůstanou nepoškozeny. Například v případě poškození operačního systému může dojít ke ztrátě dat na jeho systémovém oddílu, zatímco datové oddíly zůstanou nepoškozeny. Kromě toho možnost zcela smazat systémový oddíl zjednodušuje reinstalaci operačního systému.

• Vyšší úroveň organizace dat zvyšuje efektivitu systému, například rozdělený disk určený k digitálnímu zpracování videa.

[editovat] Druhy oddílů

Nejznámějším způsobem rozdělení disku rozdělení vycházející z potřeb PC BIOSu, které dělí disk na primární a sekundární oddíly (anglicky zvané partition).

[editovat] Primární oddíly disku

PC BIOS umožňuje definovat v MBR umístěném v prvním sektoru disku čtyři primární oddíly. U primárního disku by právě jeden z těchto oddílů by měl být označen jako bootovací (tedy jako ten, ze kterého lze nahrávat operační systém). V MS - DOS a dřívějších verzích Microsoft Windows bylo nutné, aby byl operační systém nainstalován na primární oddíl, který byl po nabootování označen jako disk C:.

Modernější operační systémy mohou obsahovat zavaděče schopné překonat toto omezení, ale pokud má z disku startovat více operačních systémů, rozdělení na primární oddíly může být jediné na kterém se „shodnou“.

[editovat] Rozšířené oddíly disku

Kromě primárních oddílů MS-DOS zavedl rozšířené oddíly. Ty jsou implementované jako jeden primární oddíl rozdělené na větší počet logických disků. Na disku může být pouze jeden rozšířený oddíl.

Příklad: Disk s jedním primárním a jedním rozšířeným oddílem se dvěma logickými disky ukáže tři jednotky, C:, D:, a E:.

[editovat] Komprimované harddisky v MS-DOSu

Harddisky v dobách minulých dosahovaly poměrně malou kapacitu a bylo je možné komprimovat pro uvolnění místa na disku pomocí programů jako STACKER (DR DOS kromě 6), SuperStor (DR DOS 6), DoubleSpace nebo DriveSpace (Windows 95). Tato komprese je vytvořena jedním souborem v diskovém oddílu, který obsahuje všechna data na disku. Po startu, ovladače zařízení otevřou tento soubor a přiřadí mu samostatné označení (písmeno). Dojde k prohození písmen originálního oddílu a komprimované jednotky, takže komprimovaná jednotka má pak označení C:.

[editovat] Rozdělení

[editovat] Microsoft Windows

Pod operačním systémem MS Windows je obvyklé provozovat jedinou jednotku C: a zde se ukládají všechna data včetně souborů operačního systému a odkládacího souboru. Specialisté ale dávají přednost dělení na disk systémový, datový a odkládací jako samostatné oddíly. Zatímco použití jediného oddílu na vše klade vyšší nároky, na údržbu systému je řešení s více oddíly praktičtější, při potřebě měnit logické oddíly a obsah. K tomu se používají další programy jako je net-runna Enterprise, Acronis True Image, diskdump, Paragon Partition Manager, Norton Partition Magic nebo Norton Ghost. Uživateli je tak umožněno při využití více oddílů rychlejší zotavení z nákazy viry, trojskými koňmi nebo z jinak poškozeného operačního systému.

[editovat] UNIXOVÉ systémy

Pro UNIXové operační systémy a operační systémy vycházející z UNIXů (jako Linux a Mac OS X), je vytvoření oddělených oddílů pro /, /boot, /home, /tmp, /usr, /var, /opt a swap možné. (Totéž platí pro Sun - based operační systémy, až na oddíly nazývané slices.) Takové schéma má několik potenciálních výhod: jestli jeden systém souborů obdrží chybu, zbytek dat zůstane neporušený, je minimalizována ztráta dat; oddíly mohou být zpřístupněny ke čtení (read-only) a zpracování setuid souborů tak zablokuje zvýšení bezpečnosti; výkon může být zvýšen díky kratším pohybům po diskové hlavě. Nicméně toto má nevýhodu v dále se dělícím disku na velikostně pevně dané oddíly, a tak například, uživatel může zaplnit jeho oddíl a vyčerpat tak zásobu použitelného místa, třebaže ostatní oddíly mají stále spoustu volného místa. Nevýhoda běžných pevných disků je obtížné přerozdělování volného místa po jejich prvotním rozdělení na oddíly. správce logických disků (LVM) tento problém elegantně řeší přidáním logické vrstvy mezi fyzická média a operační systém. Do logické jednotky lze snadno přidávat (nebo odebírat) fyzické disky a tím měnit jejich velikost.


[editovat] Podívej se také na