Alhambra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pohled na Alhambru.
Pohled na Alhambru.

Alhambra (doslovně Rudý hrad, v arabštině الحمراء [Al Ħamrā']) je starověký komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady. Nachází se na území jižního Španělska (v době výstavby známé jako Al-Andalus). Zaujímá prostor kopcovité terasy na jihovýchodní hranici města Granady. V době nadvlády Islámské říše nad územím Španělska byla Alhambra mešitou, nyní však je muzeem skvostné islámské architektury.

Souřadnice: 37°10′37" s. š., 3°35′42" z. d..

Obsah

[editovat] Celkový pohled

Plošina, která měří přbližně 740 m do dálky a 250 m v nejširší části, zabírá asi 142 000 m². Je obehnána opevněnou zdí, jež je lemována třinácti věžemi. Řeka Darro vyvěrající z hluboké prolákliny na severu, odděluje území granadského Albaicinu; Údolí Assabica obsahující park Alhambra je situován západně a jižně a taktéž, mimo toto údolí, téměř paralelně s vyvýšeninou Monte Mauror. Toto údolí je hraničním prvkem oblasti Antequeruela.

[editovat] Historie

Název Alhambra, v arabštině znamenající červený, je pravděpodobně odvozen od sluncem vypálených cihel, vyrobených z kvalitního štěrku a jílu, ze kterých jsou vyrobeny vnější zdi. Někteří z povolaných však zastávají názor, že to připomíná červenou záři pochodní, jejímž světly byla práce stavby provázena po mnoho nocí. Jiní zase připomínají souvislost se jménem zakladatele Mahomeda Ibn Al Ahmara. Jiní odvozují název z arabského Dar al Amra - Dům pána. Palác se stavěl především v letech 12841354, za vlády Al Ahmara a jeho nástupců. Bohužel, jména hlavních podílejících se umělců jsou neznámá, nebo zpochybnitelná.

Terasa paláce Karla V.
Terasa paláce Karla V.

Nádherné arabesky vnitřní výzdoby jsou připisovány, mimo jiné, vládcům Jusefovi I, Mohamedu V, Ismailu I atd. Po křesťanském nabytí nadvlády nad městem v roce 1492, začali dobyvatelé Alhambru upravovat. Zachovalé dílo bylo zavápněno, kresby a pozlacení odstraněno, nábytek znehodnocen, rozbit, nebo odstraněn. Karel V (1516-1556) přestavěl část paláce v renesančním stylu a zničil tak větší část zimního paláce aby uvolnil prostor renesační přestavbě, která nikdy nebyla dokončena. Filip V (1700-1746) prostory „poitalštil“ a dokončil palác přesně v místech, co se nazývalo Maurskou stavbou. Přišel s rozdělením stavby, které zapříčinilo znepřístupnění velkých obytných prostor. V následujících stoletích pod nadvládou španělských králů, maurské umění bylo nadále znehodnocováno. V roce 1812, za vlastnictví hraběte Sebastianiho, byly některé věže vyhozeny do povětří zatímco pro celé budovy čekal stejný osud. Napoleon se snažil vyhodit do povětří celý komplex. Ještě před tím, než byl jeho plán proveden, zmrzačený voják potajmu plán svého velitele překazil znehodnocením výbušnin a zachránil tak Alhambru pro příští generace.

V roce 1821 zemětřesení způsobilo další škody. Restaurátorské práce začaly v roce 1828 pod vedením architekta Jose Contrerase za finační podpory Ferdinanda VII. Po smrti Contrerase v roce 1847 práce úspěšně pokračovaly za jeho syna Rafaela (+ 1890) a vnuka Mariana.

[editovat] Místopis

Cesta k Alhambře
Cesta k Alhambře
Věž spravedlnosti (Torre de la Justicia) je původní vchod do Alhambry, postavena Jusufem I 1348.
Věž spravedlnosti (Torre de la Justicia) je původní vchod do Alhambry, postavena Jusufem I 1348.

Umístění v krajině můžeme nazvat jako jedno z výjimečných krás přírody. Náhorní plošina sama o sobě diktuje široký rozhled na město a planiny Granady východním a jižním směrem. Maurští básníci to popisují jako „perlu vsazenou ve smaragdu“ v narážce na skvostné barvy budov a skvělé lesy všude kolem. Park (Alameda de la Alhambra), na jaře překypující divokou flórou a travami, byl za Maurů osazen růžemi, pomerančovníky a myrtami. Nejcharakterističtějším rysem parku však je husté osázení jilmem štíhlým, které upřednostnil v roce 1812 vévoda z Wellingtonu. Park je opěvován pro svoji hojnost zvuků slavíků a proudící vody tryskající z několika fontán a kaskád. Ty jsou napájeny přivaděči 8km dlouhým spojující s řekou Daro u kláštera Jesus del Valle stojícím nad Granadou.

Navzdory dlouhému období zanedbávání, úmyslného vandalismu a někdy i chybnému restaurování, kterým si Alhambra prošla, stále zůstává nejlepším příkladem maurského umění vrcholné evropské fáze. Oproštěna od přímého byzantského vlivu, který můžeme najít na kordóbské katedrále Mezquita, je komplexnější a fantastičtější než Giralda v Seville. Většina budov paláců jsou půdorysně čtvercové, se všemi místnostmi směřujícími k centrálnímu nádvoří. Celek dosáhl svých nynějších rozměrů jednoduše postupným přidáváním nových čtvercových půdorysů naprojektovaných na stejném principu. Půdorysně se však liší rozměrem a jsou navzájem propojeny menšími místnostmi a průchody. V každém případě vnější vzhled je zanechán strohý a prostý, jakoby tímto architekt zamýšlel zvýšit kontrast interiéru. Tak je palác nedostižně nádherný ve svém detailu mramorových sloupů a arkád, stejně jako patinovaných stropů a jakoby zahalené průsvitnosti nezměrné štukatérské práce. Slunce a vítr má volný přístup a tak celý efekt má nádech lehkosti a ladnosti. Modrá, červená, a zlatavě žlutá jsou působením času poněkud znevýrazněny, avšak převážně používány.

V principu můžeme najít přísný a tradiční vzor listů, arabský to styl a geometrické zdobení zpracované v arabesky až neuvěřitelné spletitosti a důvtipu. Malované plochy jsou převážně použity jako obklad stěn.

[editovat] Průvodce Alhambrou

Alhambra, Adolf Seel, 1886.
Alhambra, Adolf Seel, 1886.
Salon de Mocàrabe, stalaktitové klenboví
Salon de Mocàrabe, stalaktitové klenboví

Maurská část Alhambry připomíná mnoho středověkých křesťánských pevností svojí trojitým uspořádáním na hrad, palác a obytné přístavky pro poddané. Alcazaba – pevnost a nejstarší část je postavena na izolovaném a strmém výběžku, jež dělí náhorní plošinu na severo-západě. Zbyly však pouze masivní vnější stěny, věže a hradby. Na počest španělského dobytí Granady 2.ledna 1492 byla na jedné z vížek poprvé vyvěšena zástava Ferdinanda a Isabely. Střelecká věž s obrovským zvonem byla dostavěna v 18. století a zrekonstruována po poničení zásahem blesku v roce 1881. Za Alcazabou se nachází palác maurských králů, neboli správně nazýváno Alhambra; za touto stavbou se dál nachází Alhambra Alta (hořejší Alhambra), původně obývaná dvořany a panstvem. Přístup směrem z města do parku Alhambry je umožněn díky Puerta de las Granadas (brána granátových jablek), což je masívní vítězný oblouk z 15. století. Strmý svah vede podél sloupu Karla V., fontány postavené v roce 1554, až k hlavnímu vchodu do Alhambry. Toto je Puerta Judiciaria (brána soudu), podkovovitá pasáž a tyčící se věž náměstí používaná Maury jako neoficiální soudní dvůr. Ruka s prsty nataženými jako talisman proti oku zla je vtesána nad tímto vchodem. Klíč, symbol autority, zaujímá odpovídající místo uvnitř podloubí. Úzká pasáž vedoucí dovnitř Plaza de los Aljibes (Místo nádrží) je široký otevřený prostor, který odděluje Alcazaba od Maurského paláce. Vlevo od průchodu vystupuje věž Torre del Vino (Věž vína) postavená v roce 1345 a používaná v 16. století jako sklepní prostor. Napravo je palác Karla V., střídmě vypadající, avšak majestátní renesanční budova. Poněkud narušuje harmonii okolí se svojí nadměrnou velikostí požadující jakéhosi „trpasličího“ přístupu. Extrémně komplikované a detailní provedení výzdoby maurské Alhambry stojí v příkrém kontrastu ke Karlovu paláci, který je tvořen prvotně z bílých stěn bez rušivých elementů. Mnozí z autorit architektury jsou tudíž znechuceny preferováním jednoduché renesanční stylystiky Karla V., která, podle nich, znehodnocuje celou architektonickou velikost Alhambry. Stavba Karlova paláce začala v roce 1526 a skončila v roce 1650. Současný vstup do Maurského paláce (Palacio Arabe, nebo Casa Real) je skrze malé dveře, které dál vedou na Patio de los Arrayanes (Myrtový dvorec). Je též nazýván Patio de la Alberca (Dvorec požehnání nebo Dvorec jezírka), což pochází z arabského birka, bazén. Tento dvorec je 42m dlouhý a 22m široký. V prostředku je velká nádrž zasazená v mramorovém dláždění, plná zlatých rybek a obklopená myrtami rostoucími kolem. Jsou tu galerie na severní a jižní straně. Ta jižní je 7m vysoká a je podporovaná mramorovou kolonádou. Pod ní, napravo, býval hlavní vchod a nad ní jsou tři elegantní okna s oblouky a miniaturním sloupovým. Z tohoto nádvoří jsou vidět, vystupující na severu nad střechy, stěny Torre de Comares odrážející svůj obraz v jezírku. Salón de los Embajadores (Síň ambasadorů) je největším v Alhambře a zaujímá místo celé Torre de Comares. Je to čtvercová místnost, se stěnami 12m dlouhými, zatímco prostředek dómu je 23m vysoký. Sloužila jako velká přijímací místnost a trůn sultána byl umístěn naproti vchodu. V takovémto rozmístění Kryštof Kolumbus příjimal podporu Isabely a Ferdinanda k cestě do nového světa. Dlaždice jsou skoro 1.2m vysoké všude kolem a barevně se periodicky střídají. Nad nimi je série oválných medailonů s nápisy protkaných květinami a listy. Nalezneme tu devět oken, po třech na každém z průčelí a strop, který je pozoruhodně rozdělen vykládaným dílem z bílých, modrých a zlatých tvarů kruhů, korun a hvězd. Zdálo by se, jako by to byla napodobenina klenby samotného ráje. Stěny jsou pokryty různými štukami velice jemného vzoru, obklopeny mnoha starověkými erby.

Lví nádvoří
Lví nádvoří

Věhlasné Patio de los Leones (Lví nádvoří) je protáhlé 35m do délky a 20m do šíře, obklopené nízkým ochozem na 124 bíle mramorových sloupech. Pavilón je extrémně protažený do nádvoří, s rafinovanými stěnami a lehce kopulovitou střechou, propracovaně pokrytou ornamenty. Náměstíčko je dlážděno barevnými dlaždicemi a podloubí postavěno z bílého mramoru. Také stěny jsou pokryty až do půl druhého metru nad zemí dlaždicemi modré a žluté barvy. Dolní a horní linka smaltovaně zlatá a modrá. Sloupy podpírající střechu a galerii jsou nepravidelně rozmístěny s efektem uměleckého výhledu. Všeobecná forma pilířů, oblouků a sloupoví je skutečně ladná. Jsou vyzdobeny rozmanitou škálou dekorativního listoví a jiných prvků. Na každém z oblouků je velká čtvercová plocha arabesek. A nad pilíři je další plocha filigránské práce. V centru nádvoří je oslavovaná Lví fontána, unikátní alabastrová mísa podpíraná skulpturami dvanácti lvů v bílém mramoru. Nejsou sice vypracovány příliš detailně, avšak značí sílu a odvahu. Říká se, že lvi byli vymodelováni členy Kalífova křesťanské komunity, jelikož vytvoření podobně ztvárňujících soch nebylo zrovna nejpřijatelnější pro následovníky Islámu. Dvanáct lvů sloužilo jako hodinový ukazatel, kdy voda proudila každou hodinu z jiného lva. Křesťané po opětovném dobytí hodiny rozebrali, aby zjistili, jak fungují, avšak od té doby hodiny přestali pracovat úplně. Sala de los Abencerrajes (Síň Abencerrajů) odvozuje svůj název z legendy, podle které Boabdil, poslední král Granady, pozval vrchní představitele zmiňované skupiny na banket a nechal je pak na tom samém místě povraždit. Tato místnost je dokonalé náměstíčko s vysokými kopulemi amřížovanými okny jako základna. Střecha je znamenitě zdobena modrou, hnědou, červenou a zlatou barvou. Sloupy podpírající ji a oblouky vyvěrající v úžasném stylu. Naproti tomuto sálu se nachází Sala de las dos Hermanas (Sál dvou sester), jež svůj název odvozuje z dvou velmi pěkných mramorových destiček, jež jsou součástí dláždění. Tyto destičky mají rozměry 50 na 22cm a jsou bez jakéhokoliv poskvrnění. Vprostřed sálu je fontána a střecha – voštinová kopule s drobnými obrazci. Každý z obrazců je jiný a říká se že je jich na 5000 – což je skvělý příklad maurské stalaktitové klenby. Mezi jinými divy Alhambry patří Sala de la Justicia (Síň spravedlnosti), Patio del Mexuar (Nádvoří koncilu), Patio de Daraxa (Nádvoří vestibulu) a Peinador de la Reina (královnina převlékárna), v nichž můžeme pozorovat tu samou krásnou architekturu, tu samou elegantní výzdobu. Palác a Horní Alhambra rovněž obsahuje lázně, množství ložnic a letních zahrad, klidné galerie a labyrint stejně jako klenuté kobky. Původní nábytek paláce reprezentuje věhlasná váza Alhambry – jedinečná ukázka murského umění keramiky. Datuje se do roku 1320 a představuje první maurské období porcelánového umění. Je 1.3m vysoká, naspodku bílá a smaltování je modré, bílé a zlaté.

Palacio de Generalife.
Palacio de Generalife.

Z přilehlých budov spojených s Alhambrou je nejzajímavější Palacio de Generalife (nebo také Gineralife – z maurského Jennat al Arif, „Arifova zahrada“, či také „Architektova zahrada“). Tento letohrádek se datuje přibližně z konce 13. století, avšak byl několikrát přestavěn. Jeho zahrady s živými ploty zastřiženými do podoby jeskyň, fontánami a cypřišovými uličkami mají pověst původního maurského charakteru. Villa de los Martires (Martyrův letohrádek) na vrcholu Monte Mauror, upomíná svým jménem křesťanské otroky, kteří byli zaměstnáni stavbou Alhambry a taktéž uvězněni v podzemních kobkách. Torres Bermejas (Vermilionské věže), také na hoře Monte Mauror, jsou dobře zachovalou ukázkou maurského opevnění s podzemními nádržemi, konírnami a ubytováním pro 200 mužů. Několik římských náhrobků bylo objeveno v roce 1829 a 1857 na úpatí Monte Mauror. Na stavbě Alhambry nenajdeme jediný podpis Maurských tvůrců, kromě lidské dlaně. Avšak samozřejmě, bylo tu mnoho odkazů na lidskou tvořivost na renesačních stavbách.

[editovat] Různé

Alhambra, Generalife a granadský Albayzin je zahrnut v seznamu světového dědictví UNESCO. Je to také místo děje novely Povídky z Alhambry (Tales of Alhambra) od Washingtona Irvinga. Irving žil v tomto paláci po dobu psaní knihy a stal se tak prostředníkem v znovuuvedení tohoto místa v povědomí širokého publika.


logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu