Miroslav Tichý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Miroslav Tichý (* 20. listopad 1926, Nětčice) je český amatérský fotograf a malíř.

Obsah

[editovat] Biografie

[editovat] 1926 - 40. léta (studia)

Miroslav Tichý se narodil v roce 1926 v moravských Nětčicích. Od roku 1930 – s malými přestávkami – žije v Kyjově. Po válce, v letech 1945 až 1948, studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána Želibského. Z toho v letech 1945-1946 absolvoval přípravný ročník, následující dva roky pak už regulérní studium ve zmíněném ateliéru. V něm byl uznáván jako dobrý kreslíř a mezi spolužáky byl oblíben především pro svůj humor. V létě 1948 odchází ze studií, zřejmě z osobních a polických důvodů.

[editovat] 40. léta - konec 60. let (výtvarné dílo)

Tichý se v padesátých letech obracel k avantgardě, impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům počítá především Picassa, Matisse a Cézanna. V druhé polovině 50. let přestává malovat. Naposledy vystavuje na skupinové výstavě „Umění mladých umělců Československa“ v Brně. V šedesátých letech dochází k jeho definitivní rezignaci na aktuální společenské a kulturní dění. V této době vznikají pouze kresby, jejichž tématem je převážně žena. Zachovalo se jich několik set. V tomto období vytvořil také 100 až 200 kusů olejomaleb. Tichého kresby se během 20 let tvůrčí činnosti postupně zjednodušují a rozvíjí se v nich soustředění na detail. V 70. a 80. letech dochází k výraznemu útlumu tvorby kreseb (výjimkou je krátké období, ve kterém vytvářel grafiky).

[editovat] Konec 60. let - poč. 90. let (fotografie)

Přechod k fotografii byl urychlen v 70. letech když byl nucen opustit ateliér nacházející se ve znárodněném domě jeho rodiny, neboť ten měl napříště sloužit potřebám výrobního družstva. Tichý doplňuje: „Obrazy už byly namalovaný, kresby nakreslený. Tak co jsem měl dělat? Hledal jsem nové prostředky. Pomocí fotografování jsem spatřil všechno nově, byl to nový svět.

Tichý se fotografií zabývá od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů.

Objektem focení byly téměř výhradně ženy, které zachycoval na Kyjovských ulicích a koupališti. Kromě převažujícího motivu Kyjovských žen Tichý zachycoval oblíbená místa v Kyjově a domácí zátiší.

Fotografii se věnuje až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestává. Sám k tomu říká: „Já jsem měl normu: tolik a tolik udělám snímků za den, tolik a tolik udělám snímků za pět roků, a když jsem to udělal, tak jsem s tím skončil.

Způsob práce

Kupoval 60mm filmy a aby ušetřil, stříhal je na dva pruhy. Aparáty k focení byly (až na jeho první, který byl po otci) zásadně vlastní výroby. Tichý své fotografie (i s odstupem mnoha let) někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur).

Pracoval jako voyeur - fotograie pořizoval fotoaparátem většinou schovaným pod svetrem. Ve vhodném okamžiku aparát odkryl a stiskl spoušť, aniž by se díval hledáčkem. Říká, že tímto způsobem „trefí i vlaštovku v letu.

Charakteristické rysy tichého fotografií: vše je přesvětleno nebo podsvětleno, nedoostřeno, poškrábané negativy.

[editovat] Počátek 90. let - současnost

Tichý přichází do povědomí mimo Kyjov (kde je vnímán jako podivín a šmírák, kde si mnozí myslí, že fotografování je pouze zástěrkou pro jeho voyeurství) teprve na konci 90. let zásluhou Romana Buxbauma, který vlastní některé Tichého fotografie. A převážně z nich vzniklo několik výstav. První samostatná výstava se uskutečnila v roce 2004 na Bienále v Seville. V roce 2005 následovala velká retrospektiva ve výstavní síni Kunsthaus v Curychu. V roce 2006 pak vznikla v Domě umění města Brna první Tichého výstava v České republice, kde Tichému vzdal hold i slavný britský skladatel Michael Nyman, který na výstavu osobně přijel a uskutečnil jeden ze svých koncertů. Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal Miroslav Tichý cenu Objev roku.

Fotografie Tichého se ve švýcarské galerii, jež sídlí v domě Romana Buxbauma, prodávají až za 10.000 eur (kolem 300.000 korun). Samotnému Tichému jsou fotografie i peníze, co se kolem nich točí, lhostejné.

[editovat] Svéráz Miroslava Tichého

Tichý se odmítá podrobovat všem vnějším tlakům a konvencím. Vlasy si nestříhá, nemyje se, oděv nosí pouze jeden. Když se roztrhne nebo prodře, zalátá ho provázkem nebo drátem. Ve svém odmítání okolního světa je důsledný. Nevystavuje své malby (vyjma několika raných výstav v padesátých letech) a později ani fotografie. K obému se chová s náležitým odstupem - fotky a malby se porůznu povalují v jeho domku, práší se na ně, je po nich šlapáno, svačí se na nich. Spousta jich je potrhaných a okousaných od myší či politých kávou. Na jeho obrazech je silná vrsta prachu, jejíž odstranění je bez restaurátorských postupu zřejmě nemožné. Tichý si s tím poradí po svém. Když chce některý „neviditelný“ obraz někomu ukázat, přetře jej vlhkým hadříkem, „čímž se stame průsvitným.

Pro své podivínství byl v době temného stalinismu 50. let i později terčem represí státních složek. Sám k tomu říká: „Já jsem celý život za komunistů dbal na to, abych byl co nejmíň zavřený, a přesto jsem byl osm roků zavřený. To bylo tak: já jsem dostal odsouzení na dvanáct měsíců a matka dostala strach, že když mě dají do výkonu trestu, že mě tam ti gauneři zabijou. Pak se domluvila s advokátem, aby mě z tama dostal. Tož, co udělal advokát? Advokát mě nechal vyšetřit od psychiatrů.“ V období kolem jeho odchodu ze studií dochází ke změnám Tichého psychiky, pobýval delší dobu v psychiatrické léčebně v Opavě. Jak je to tedy s jeho psychikou? Sám Tichý říká: „Blázni jsou ti, kterých je míň.

Tichého lze označit za stoika, skeptika, asketu, soliptika, či nihilistu se smyslem pro humor. Jeho svébytný smysl pro humor ilustruje příhoda z doby, kdy se ho státní orgány v 70. pokoušely dostat do kriminálu ([1]). Během jednoho soudní přelíčení se ve zprávě uvádělo, že v Tichého oděvu byly „s jistotou nalezeny dvě vši a kuchyňský šváb.“ Na dotaz soudce, co může říci k tomuto obvinění, Tichý odpověděl: „Povolejte je jako svědky!

[editovat] Kontroverze

[editovat] Vlastnictví fotografií

Tichý fotografoval, což souvisí s jeho filosofií, především pro sebe, pouze občas někomu fotografie ukázal, případně věnoval.

Jeho díla vystavovaná v posledních letech v galeriích pochází od Romana Buxbauma, který je získával od Tichého od roku 1982, kdy se s ním začal stýkat (věnoval mu kolem 1000 fotografií). Buxbaum založil nadaci Tichý oceán a peníze získává prodejem těchto fotografií (Buxbaum jí část své sbírky věnoval). Podle Buxbauma se budou užívat pro kulturní a sociální záležitosti kolem Kyjova.

Sám Tichý se k těmto výstavám staví odmítavě, dokonce osočil Buxbauma že mu tato díla ukradl. Pro tuto verzi svědčí i zážitek profesorky dějin umění na univerzitě v Hamburku Noemi Smolikové, která již před deseti lety byla v jeho domku spolu s Buxbaumem: „Tichý tehdy říkal: Co mi to bereš?“ Buxbaum slova o krádeži bagatelizuje: „Měl chronickou schizofrenii, osm let byl v léčebně, trpí různými představami a je schopný prohlásit, že nic nikomu nikdy nedal.“ Nabytí fotografií popisuje slovy: „Od roku 1981 jsem fotografie od Mirka dostával. Šlapal po nich, ležely venku na dvorku, žraly je myši. Hlavně v posledních letech o fotografie ztratil úplně zájem a ničil je. Často mi řekl: 'Tak si je vezmi.' Rozdával je i návštěvníkům, ale velkou část předal sousedce Janě, která o něj už léta pečuje a kterou určil svým dědicem.

Zveřejňování děl autora proti jeho vůli je bez ohledu na vlastnická práva poněkud kontroverzní. Nabízí se srovnání dvou přístupů. Jeden, reprezentovaný např. Milanem Kunderou, říká, že autorův názor je nejvyšším zákonem a druhý, reprezentovaný např. Maxem Brodem (obhajujíc nezničení Kafkových rukopisů), že u velkých děl je takové chování obhájitelné, ba dokonce chvályhodné.

O této kontroverzi více v sekci Odkazy (článek Jak zpeněžit podivína).

[editovat] Kurátorská manipulace?

Jedni odborníci jeho dílo označují za úžasný objev a originální dílo. Druzí hovoří o dokonale zvládnuté kurátorské manipulaci, která se opírá o Tichého mediálně dobře prodejný životní příběh.

V Praze v roce 2006 probíhá hned na třech místech největší výstava Česká fotografie dvacátého století. Proč není na výstavě zastoupen Miroslav Tichý, fotograf, který byl představen nedávno se slávou v Arles jako význačný objev, a na výstavě není zařazen? Na tuto otázku v rozhovoru pro www.photorevue.com odpověděl prof. Vladimírem Birgusem (51), jeden z autorů výstavy a mezinárodně respektovaný historik fotografie, který je sám fotografem: „Jsem trochu na rozpacích, i v Arles jsem slyšel názory, že je to příklad dokonale zvládnuté kurátorské manipulace, která význam amatérského autora z Kyjova, fotografujícího primitivními aparáty dívky na koupališti nebo při nakupování, přeceňuje. Druzí jej obdivují jako spontánní, úžasný objev. Pomáhal v tom i Harald Szeemann, jeden z nevýznamnějších světových kurátorů umění, vystavoval ho v Seville. Samozřejmě známe obrovské objevy, kvůli kterým se musela přepisovat historie fotografie. Když se v šedesátých letech minulého století objevil Jacques-Henri Lartigue, musel se pozměnit začátek živé fotografie: nejprogresivnější autor začátku dvacátého století už nebyl Atget. Nejsem si ale jist, jestli je případ rozostřených nevyretušovaných snímků od Miroslava Tichého ten, kvůli němuž se bude měnit historie české fotografie.

Pavel Vančát v monogragii Miroslav Tichý (vydal Torst) píše, že v případě jeho fotografií “můžeme mluvit o návratu nejen před modernu, ale i před samotné zakladatele fotografie; o příbuznosti s piktorialismem či dokonce s jeskynními malbami. Nic z toho však plně nevystikuje radikální autonomii a izolovanost Tichého artefaktů od projektu 'fotografie' jako moderního sociálního i uměleckého fenoménu, od oné fotografie, do níž jsme všichni zrozeni.

[editovat] Citáty

  • Blázni jsou ti, kterých je míň.
  • Já zvířata nejím! Poněvadž, podle mého názoru, zvíře je jako já. Má hlavu, má srdce, má nohy. Ještě bych k tomu přidal, že my se tomu zvířeti nemůžeme vyrovnat, protože my se tomu zvířeti nemůžeme vyrovnat, protože člověk má jenom dvě nohy a zvíře má čtyři! Lidi ty duperexistence zabíjejí, aby se najedli, ale správně by si zasloužily ctihodný pohřeb se všemi poctami.
  • Myši jsou mé sestry. Jestli je zabiješ, zabiješ i mě! - reakce na sousedčin nápad nalíčit v domě pastičky
  • Žena je pro mě motiv. Nic jiného mě nezajímá. Se ženami jsem se nespustil. I když vidím ženu, která se mi líbí - a možná bych se mohl pokusit o nějaký kontakt - uvědomím si, že mě to vlastně nezajímá. Namísto toho si vezmu tužku a nakreslím ji. Erotika, to je stejně jenom sen. Svět, to je jenom zdání, to je naše iluze.
  • Nožem jsem z plexiskla vykrojil čočku a pak jsem ji vyšmirgloval.Samozřejmě že to fungovalo, když já něco dělám, tak to musí být přesný. Ovšem fungovalo to nepřesně a to bylo třeba právě to umění.Pak tu čočku brousím na různach šmirglpapírech: nejdřív na hrubo, jemnější, jemnější… Až přes to bylo krásně vidět. No a co dál? Potřebuje se to vyleštit. To není problém: vezmeš si zubní pastu, mícháš to s cigaretovým popílkem, a teď to leštíš. No a s tím jsem fotografoval.
  • odpověď na otázku, podle čeho vybírá fotografie: “Já jsem nic nevybíral. Já jsem to dal do zvětšováku, a teď jsem s tím jel a co se mi zdálo trochu podobný světu, tak jsem otisknul, to bylo všechno.“ Co znamená „podobné světu“? „Všechno, co je, to je svět. Co tam bylo trochu rozeznat, to jsem otiskl.
  • reakce na skvrnu na fotografii: "To dělá tu poésii, tu malířskou kvalitu. Filosofie myslí abstraktně, ale fotografie je něco konkrétního, to je vjem. Oko, to, co vidíš. To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá."

[editovat] Výstavy do roku 2006

[editovat] Samostatné výstavy

  • 2005 Galerie Judin, Zürich
  • 2005 Nolan/Eckman Gallery, New York
  • 2005 Galerie Arndt & Partner, Berlin
  • 2005 Kunsthaus Zürich
  • 2005 Zeno X Gallery, Antwerpen
  • 2006 DeHallen, Frans Hals Museum, Haarlem
  • 2006 Michael Hoppen Gallery, London (dohromady s Jacques-Henri Lartigue)
  • 2006 Dům umění města Brna, Brno
  • 2006 Galerie Judin, Zürich
  • 2006 Soleil Noir, Salzburger Kunstverein, Salzburg
  • 2006 Miroslav Tichý, De Hallen, Haarlem

[editovat] Skupinové výstavy

  • 1956 chirurgický pavilon nemocnice, Kyjov (s R. Fremund, B. Matal, I. Vaculková, V. Vaculka, V. Vašíček)
  • 1958 Umění mladých výtvarníků Československa, Dům umění, Brno
  • 1990 Von einer Welt zu'r Andern, Die Blaue Kunsthalle DuMont, Köln
  • 2004 Bienal Internacional de Arte Contemporáneo de Sevilla, Monasterio de La Cartuja, Sevilla
  • 2005 Arnulf Rainer et sa collection de l'Art Brut, La maison rouge, Paris
  • 2005 Prix de la découverte, Recontres de la Photografie, Magasin des Ateliers, Arles
  • 2006 Artists for Tichý - Tichý fot Artists, Moravská galerie, Brno

[editovat] Reference

  • Roman Buxbaum, Pavel Vančát: Miroslav Tichý, vydal Torst, 2006

[editovat] Odkazy

[editovat] Informace z médií

článek Český fotograf dobývá svět, ale příliš o tom neví
článek Jak zpeněžit podivína
článek Od země přes kopec do nebe
článek Samouk Tichý se rozprostře v Brně
článek Nyman zahraje v Brně pro svéráze Tichého
pořad Na vlastní oči, Tichý je zde vidět už jako bezmocný stařec, je zde zmíněno několik zajímavých informací
Miroslav Tichý, moravský Diogenes a něžný voyeur
článek ve francouzštině, obsahuje ukázky fotografií

http://www.radio.cz/en/article/81346

článek v angličtině, obsahuje ukázky fotografií

[editovat] Další články

Na hranici šílenství („případ“ Miroslav Tichý)
Dobře fungující mediální příběh Miroslava Tichého
Miroslav Tichý, Moravský Diogenes a něžný voyeur
článek v angličtině

[editovat] Ukázky fotografií

Arndt & Partner gallery
Michael Hoppen gallery - klikněne na odkaz Image gallery
David Nolan gallery
Kunsthaus Zürich

[editovat] Další odkazy

seznam výstav
náhled na monografii z edice Fototorst
popis monografie z edice Fototorst
V jiných jazycích