Avaři
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Avaři byli kočovné etnikum turkotatarského původu, které pocházelo stejně jako jejich příbuzní Hunové ze stepí střední Asie.
[editovat] Příchod Avarů do Evropy
Do Evropy přišli Avaři roku 558. Jejich kmenový svaz nebyl příliš početný, ale záhy se rozrostl o kmeny, které byly připojeny dobrovolně i násilím. Patřily mezi ně zbytky Hunů, bulharští Utigurové a především Kutrigurové, kteří zaujali v avarském společenství mocensky významné postavení. Je možné, že se už tehdy objevili v řadách kočovných bojovníků také Slované, především Antové, sídlící mezi Dněstrem a Dněprem. Podle byzantského autora Theofylakta Simokatta to byli právě Avaři, kteří si po roce 602 podrobili mocný antský kmenový svaz. Vztahy mezi vedením avarského kmenového svazu a byzantskou vládou však nebyly zpočátku nepřátelské, ale právě naopak. Avaři velmi brzy zjistili, jaké panují v jihovýchodní Evropě mocenské poměry, a hodlali je využít ve svůj prospěch. Byzantská říše byla finančně vyčerpaná dlouhodobými válkami, jež vedla na několika frontách zároveň. Císaře Justiniána I., jemuž táhlo na osmdesátku, zmáhala nechuť k rozhodným opatřením, k nimž mu často chyběly prostředky. Vojáků bylo málo, armáda byla demoralizovaná a pokud se jí nedostávalo zásob potravin a dalších potřebných věcí, neváhali velitelé dát rozkaz k vyplenění vlastní země. Avaři si začali být vědomi toho, že svými útoky váží síly nepřátelské Byzanci (především Slovany) a snažili se toho využít. Už roku 558 přijal Justinián I. avarské posly a poté, co s nimi dojednal placení tributu, je bohatě obdaroval. Císař se nezdráhal vyplácet Avarům tribut, neboť se mu tím až na drobné výjimky podařilo zabránit jejich vpádům na byzantské území. Roku 562 vypravil avarský kagan k Justiniánovi poselstvo, které ho požádalo, aby poskytl Avarům k osídlení tzv. Malou Skythii, oblast rozkládající se mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem (dnes rumunská Dobrudža). Z tohoto území by mohli dobře ovládat Anty i expandovat do nitra balkánské části byzantské říše, která je lákala k výbojům. Justinián však nehodlal na tento návrh přistoupit. Posílil posádky, chránící dunajskou hranici, které měly Avarům zabránit v překročení řeky. Obratným jednáním se navíc byzantské diplomacii podařilo vzbudit u Avarů zájem o tažení proti franské říši.
Avarské hordy pronikly rychle na západ. Brzy však utrpěly porážku od Franků a vrátily se do stepí poblíž Černého moře. Byzantský tribut pro ně stále ještě představoval dobrý zdroj příjmů. Když však roku 565 císař Justinián I. zemřel, jeho synovec a nástupce Justinos II. (565-578) vzápětí odmítl vykupovat si nadále mír tributem. Avaři se proto pokusili o nový výboj na území franské říše. Když znovu neuspěli a navíc je pak v Panonii usídlený germánský kmen Langobardů požádal o pomoc proti sousední říši Gepidů, s nimiž byl ve válce, zaměřili svoji pozornost na tuto bývalou římskou provincii. Ačkoliv Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři velkou kořist i území, dosud obývané Gepidy. Roku 568 pak odtáhli Langobardi, jimž přestalo bezprostřední sousedství bojovných nomádů brzy vyhovovat, do severní Itálie, která dodnes nese jejich jméno (Lombardie). Avaři poté ovládli celou Karpatskou kotlinu i zdejší slovanské obyvatelstvo. Jejich panství sahalo na jihozápadě až do benátské oblasti, kde se stýkalo s územím ovládaným Franky, na jihovýchodě po Sirmium, významné obchodní a vojenské centrum na středním toku Dunaje. Toto území se stalo strategicky výhodným nástupištěm k jejich expanzi jak proti franské říši tak proti Byzanci. Slované se na ní hojně podíleli. Ti, kteří byli podmanění, konali při taženích různé pomocné práce, například stavěli mosty. Jiné slovanské kmeny se naopak staly avarskými spojenci a společně s kočovníky podnikaly kořistnické výpravy na území byzantské říše.

