Křížové výpravy proti husitům

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 měl nastoupit na trůn jeho nevlastní bratr Zikmund, neboť Václav nezanechal dědice. Pro středověk velmi nezvyklé bylo, že se většina národa postavila proti Zikmundově nástupu na trůn, zejména proto, že mu byla dávána vina za upálení Mistra Jana Husa. Už v době kostnického koncilu bylo hlásáno některými církevními činiteli, že Čechy odpadlé od římské církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy. Je třeba opravit hojně opakovaný názor, že proti husitům bylo vedeno více křížových výprav než za dobytí Svaté země (Palestiny). Přesný počet křížových výprav proti husitům je pět (oproti osmi do Palestiny), avšak je třeba poznamenat, že proti husitům bylo mimoto vedeno ještě větší množství dalších válečných operací bez tohoto oficiálního statutu.

Obsah

[editovat] První křížová výprava proti husitům

Byla vyhlášena 17. března 1420 ve Vratislavi. Koncem března bylo už křižácké vojsko v Čechách a směřovalo ke Kutné Hoře, jádru protihusitského odporu. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus Pražanů o smír.(15. května 1420)

Praha požádala o pomoc Tábory, mimoto přišla na pomoc vojska dalších měst - Hradce Králové, Loun, Žatce a Slaného. 30. května 1420 se Oldřich z Rožmberka pokusil zaútočit na Tábor, ale jeho vojsko, tvořené převážně rakouskými žoldnéři, bylo poraženo pomocným vojskem z Prahy, které vedl Mikuláš z Husi.

Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky. Dřívější odhady (až 100 000 mužů) je třeba zredukovat asi na třetinu. Přesto to byla značná síla, v níž měly zastoupení téměř všechny evropské národy. Vrchním velitelem byl italský kondotiér Pippo Spano.

Útok míšeňských a rakouských jezdců vedený míšeňským zemským hejtmanem Jindřichem z Isenburku na opevněný vrch Vítkov však byl odražen skupinou lounských husitů (nikoli tedy táborských, jak se mnohdy lidé domnívají) pod velením Jana Žižky z Trocnova. Poté se Zikmundova armáda, znavená letními horky, vyčerpaná špatným zásobováním a znechucená královým nerozhodným postojem prakticky rozešla. Královská pokladna také už byla dosti vyčerpána a tak se Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Jediným výsledkem bylo, že se Zikmund nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále proti vůli většiny národa, šlechtu nevyjímaje.

Na podzim téhož roku se ještě pokusil vyprostit z obležení posádku Vyšehradu pod velením Jana Šembery z Boskovic. Tento pokus skončil těžkou porážkou, v níž největší tíhu nesli čeští a hlavně moravští katoličtí šlechtici, jichž prý padlo kolem 500. Hlavní zásluhu na vítězství husitské strany měl Hynek Krušina z Lichtenburka jako velitel spojených husitských vojsk určených k dobytí Vyšehradu.

[editovat] Druhá křížová výprava proti husitům

Vpadla v září 1421 do západních Čech, ale po neúspěšném obléhání Žatce skončila naprostým rozkladem.

[editovat] Třetí křížová výprava proti husitům

Byla o rok později, ale připravena a vedena tak špatně, že nedosáhla ani jeden ze stanovených cílů. Vojska vtrhla do Čech dvěma proudy, ale nedošlo ani k rozhodné bitvě, ani k plánovanému pokusu vyprostit Karlštejn z obležení Pražanů. V listopadu 1422 odtáhlo pražské vojsko od Karlštejna po půlročním obléhání bez úspěchu.

[editovat] Čtvrtá křížová výprava proti husitům

Roku 1427 z iniciativy kurfiřta Friedricha Hohenzollernského vyšla na říšském sněmu výzva k další křížové výpravě. Vrchním velitelem byl anglický kardinál-legát Jindřich z Winchesteru. Spory ve vedení a neujasněnost strategických cílů vedly k její porážce v bitvě u Tachova. Slezská armáda u Náchoda a rakouská na jižní Moravě po dojmem této porážky do Čech ani nevyrazily.

[editovat] Pátá křížová výprava proti husitům

Byla poslední a její počátek byl stanoven na konec června 1431. Opozdila se o víc než měsíc kvůli rozporům mezi veliteli a 14. srpna byla zaskočena rychlým postupem spojených husitských vojsk u Domažlic. Často tradovaná věta, že zde křižáci uprchli jen když slyšeli válečný zpěv blížících se husitů tentokrát není daleko od pravdy. Po tomto neúspěchu přesvědčil kardinál Giuliano Cesarini papeže o nutnosti s husity vyjednávat. Stalo se tak na Basilejském koncilu a výsledkem byla tzv. Basilejská kompaktáta.