Hostina u Trimalchiona
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hostina u Trimalchiona je nejrozsáhlejší zachovaná a patrně nejznámější část satirického románu Satirikon římského patricije a spisovatele Petronia Arbitra.
Hlavní hrdinové Petroniova románu, Enkolpius (který příběh vypráví ze svého pohledu), Askyltos a Gitón, se dostanou na hostinu, kterou pořádá zbohatlý propuštěnec Trimalchión. Ten během celé hostiny dává nevkusným způsobem najevo své bohatství ale zároveň nevzdělanost a nevychovanost. Hostina předvádí i další propuštěnce bavící se mezi sebou o nicotnostech a chudáky, kteří se přišli na hostinu najíst a neváhají pochlebovat hostiteli, aby byli příště pozváni zase. Své nespolečenské chování hostům předvedla i Trimalchionova choť Fortunáta.
Průběh hostiny je popsán do nejmenších podrobností: před začátkem hostiny Trimalchión hrál s otroky míčovou hru; zatímco hosté konzumovali neobvyklé předkrmy, nechal se přinést do jídelny, poté se konzumovaly pokrmy naaranžované do znamení zvěrokruhu, k nimž Trimalchión přidal hloupé komentáře; když odešel na záchod, pustili se hodovníci do tlachání o nesmyslech; s příchodem hostitele se „zábava“ vrátila k obvyklým Trimalchiónovým hloupým historkám a předvádění jeho bohatosti; pro oživení nechal Trimalchión číst zprávy správců svých venkovských statků a dával k dobru vlastní špatnou poezii; jeden z hostů společnost pak pobavil historkou o čaroději-vlkodlakovi; k Trimalchiónovi přišel od jiné hostiny Habinnás a vyprávěl, co na ní bylo k jídlu, pak se ke společnosti přidala Fortunáta a dělala Trimalchiónovi ostudu; ke konci Trimalchión propadl trudomyslnosti a začal nutit společnost, aby předstírala jeho pohřeb; potom se Trimalchión přesunul s hosty do lázně, kde vypukl falešný požární poplach a v nastalém zmatku znechucení hlavní hrdinové utekli.
Popis hostiny satiricky zesměšňuje obvyklé mravy některých vrstev tehdejší římské společnosti. Hlavním terčem byl pro Petronia Trimalchión jako představitel novozbohatlíků. Trimalchión se snaží napodobovat životný styl šlechty a každým chodem se snaží pozvané hosty omráčit. Okázale dává najevo, že bohatství má tolik, že jím může plýtvat. Pod touto slupkou se však skrývá buran, který nemá žádné vzdělání a když se jím přesto pokusí oslnit, plete páté přes deváté a odkrývá svou hloupost. Stejně nevkusné jsou i kulturní vložky, jimiž chce zpestřit hostinu. Trimalchión ani hosty neušetří hádky s manželkou a svou domnělou moc také hostům dokazuje povýšeným zacházením s otroky, kteří pro něj měli menší cenu než drahocené nádobí. Stranou Petroniova pohledu však nezůstali ani ostatní účastníci hostiny; jsou zde kriticky vylíčeni jak Trimalchionovi stejně bohatí druhové, tak chudáci z ulice, kteří bývali pravidelnými hosty Trimalchiónových hostin. Účast na hostině brali jako příležitost se dobře najíst a napít a proto v průběhu ní dávali hostiteli podlézavým způsobem najevo, jak si pozvání váží. Když se na chvíli zbavili Trimalchiónovy přítomnosti, ukázali čtenáři svůj stejně nízký duševní obzor, pustili se do „hospodského“ tlachání o ničem a pomlouvali přítomné i nepřítomné.
[editovat] Ukázky
Byli jsme právě zaujati touto nádherou, když se dal za průvodu hudby Trimalchio přinést a pohodlně uložit do silně vycpaných podušek. Pohled na něho nás překvapil a strhoval k smíchu: vyholená hlava vyhlížela ven z šarlatového pláště a kolem šíje, ověšené šatem, měl ovázán šátek s širokou nachovou obrubou a s třepením visícím po obou stranách. Měl i na malíku levé ruky veliký, slabě pozlacený prsten, jak se mi zdálo, ze samého zlata, ale navrch dokola jakýmisi železnými hvězdičkami posázený. A aby neukazoval jenom tyto šperky, odhalil pravé rámě, jež zdobil zlatý náramek a kruh ze slonoviny, spjatý skvoucím plátkem. Prošťárav si stříbrným párátkem zuby, prohlásil: „Přátelé, neměl jsem ještě chuť jít do jídelny, ale abyste na mne nemuseli ještě déle čekat, odepřel jsem si všechno pohodlí. Dovolíte však, abych dokončil hru.“ Za ním šel sluha s šachovnicí z ebenového dřeva a s křišťálovými kostkami. Všiml jsem si věci velmi vzácné: místo bílých a černých kamenů měl zlaté a stříbrné denáry. … Vtom najednou dala hudba znamení a při ní sbor zpívajících sluhů rychle odklidil první přínos. V tom shonu však náhodou spadlla mísa a otrok ji zdvihl ze země. Když to Trimalchio zahlédl, dal ho zpohlavkovat a mísu zase pohodit. Pak přišel dozorce nad nádobím a vymetl stříbro koštětem s ostatním smetím.
Tak se točily hovory, když vstoupil Trimalchio; utřel si čelo, umyl si ruce voňavkou a po krátké pomlčce pravil: Přátelé, nemějte mi za zlé, už několik dní mi břicho nedělá dobrotu a lékaři si nevědí rady. Ale pomohly mi slupky z granátových jablek a pryskyřice v octě. Kručí mi to ostatně v břiše, jako když vůl bručí. A proto, chce-li kdo z vás své potřebě ulehčit, nemusí se nic stydět. Nikdo z nás nepřišel na svět bez díry. Myslím, že není většího trápení než zadržovat větry. Na to je i Jupiter krátkej, aby to zakázal. Směješ se, Fortunato, ale sama mě tím v noci ze spaní budíváš! Ani při jídle žádnýmu nebráním v tom, co mu dělá dobře; a lékaři zapovídají zdržovat větry. Nebo příjde-li něco ještě horšího, všecko je venku pohotově: voda, klozety a ostatní drobné potřeby. Věřte mi, plynatost stoupá až do mozku a v celém těle dělá bouři. Vím, že mnoho lidí tak přišlo o život, že si nedali říci." Děkovali jsme mu za jeho velkomyslnou shovívavost a hned jsme častými doušky potlačovali smích.
(Trimalchion:) "A abyste mě neměli za nevědomce, vím moc dobře, jak povstalo korintské zboží.[1] Když Trója padla, Hannibal, člověk prohnaný a velký šibal, dal všechny měděné, zlaté a stříbrné sochy snést na jednu hranici a zapálit. Kovy se slily v jednu směs a tak si řemeslníci nabrali té hmoty a udělali z ní talířky, misky a sošky. Tak je v korintském zboží od všeho trochu. … Stříbro, to je můj obor. Nádob půlvědrových mám na sto…: jak Kassandra vraždí své syny a mrtví hoši leží, jako by byli živi. Mám pohár, který bývalému pánu mému odkázal Mummius. Daidalos na něm zavírá Niobu do trojského koně. Zápasy Hermerotovy a Petraitovy mám arci též na číších, samé těžké stříbro; že se v tom vyznám, cením si nade všechny peníze. (Poznámka: Trimalchion zde plete dohromady smyšlené homérovské příběhy o pádu Tróje a bloudění Odyseovo (který byl znám jako prohnaný a lstivý) s Hannibalem, skutečnou historickou postavou římských dějin. Dále pak dokazuje, že se nevyzná v bájích, i když tvrdí opak: Nioba měla sedm synů a sedm dcer a protože se pyšnila, že je krásnější než bohyně Látóna, ta nechala její děti zabít; Kassandra s tím nemá nic společného, byla to dcera trójského krále Priama; s Niobou ani trójským koněm nemá nic společného ani Daidalos, tvůrce labyrintu na Krétě (viz Mínótauros) a otec Ikara).
Došlo také k tomu, že Fortunata stáhla své náramky s tlustých paží a ukazovala je udivené Scintille. Nakonec také odepjala kroužky s nohou a sňala s hlavy zlatou síťku, o níž říkala, že je ze zlata zkoušeného ohněm. Trimalchio si toho všiml, dal si vše přinést a pravil: „Vidíte, ženské okovy! Tak se my hlupáci okrádáme. Má to vážit šest a půl libry. Ale zato já mám náramek deset liber těžký, tolik, co dělá tisícina z výdělku obětovaného Merkuriovi.“ Nakonec ještě, aby se nezdálo, že přehání, dal přinést váhy, aby si každý mohl náramek převážit. Scintilla nebyla lepší: sňala s krku zlaté srdíčko, jemuž říkala „Štěstíčko“, vyňala odtud pár naušnic a dala je na oplátku prohlížet Fortunatě se slovy: „Laskavostí mého pána nikdo nemá lepší.“ „Cože,“ řekl Habinnas, „vypumpovala jsi ze mne poslední groš, abych ti koupil ty skleněné fazole. Na mou duši, kdybych měl dceru, uřezal bych jí uši. Nebýt ženských, všecko bychom měli za babku, ale tahkle je to: vrabce vydělat a husu strávit.“ Zatím ty ženy, popíchnuty, smály se mezi sebou a podnapilé se líbaly: jedna se chlubila svou starostí o hospodářství, druhá zase hovořila o záletnosti a nedbalosti svého muže. Když tak měly hlavy sestrčeny dohromady, Habinnas nepozorován povstal, chytil Fortunatu za nohy a hodil je na pohovku. „Jé, jé!“ křičela vidouc, že se jí tunika svezla nad kolena. Pak položila hlavu Scintille do klína a stydíc se zakryla šátkem zrudlý obličej.

