Otto von Habsburg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Otto Habsburský
Otto Habsburský

Otto von Habsburg [oto fon habsburg] (* 20. listopad 1912 vila Wartholz u Reichenau an der Rax, Dolní Rakousy, jako Jeho c. a k. Výsost František Josef Otto Robert Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský. Jeho oficiální jméno v Rakousku od r. 1919 (potvrzeno 1957) je Otto Habsbursko-Lotrinský[1]). Je rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, někdejší europoslanec za bavorskou CSU, novinář a spisovatel. Je korunním princem v zemích Rakousko-uherské monarchie a od roku 1922 také hlavou prastarého evropského rodu Habsburků. Je státním občanem Rakouska, Maďarska, Německa a Chorvatska.

Obsah

[editovat] Vzdělání a povolání

1916
1916

Jako prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky Zity a korunní princ od roku 1916 byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Ota Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku.

Na jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Takže byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou zkoušku z dospělosti (maturita) absolvoval v roce 1930 v obci Lequeitio (Baskicko) s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Ota hlavou domu Habsburků a hlava státu s Řádem zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politických a Sociálních věd na universitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Příjezd do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. (To se stalo až v roce 1961.)

Především od 1930 byly v Rakousku vážné snahy z řad konzervativců (byl mezi nimi m.j. Engelbert Dollfuß a vyloučený legitimista Kurt Schuschnigg), dosadit Otu Habsburského jako rakouského císaře, ve formě konstituční Monarchie. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, ale i k znovunabytí důvěry v c.a k. monarchii silné "rakouské uvědomění" a tím pádem nabídnout protiváhu k sílícímu národního socialismu v Německu.

Adolf Hitler, jenž se v Německé říši ujal moci, na monarchistické úmysly v Rakousku odpověděl plánem na vstup vojsk do Československa a Maďarska. Hitler nazval tento plán jako Zvláštní případ Otto. Vláda rakouského stavovského státu se za vlády Dollfuße a později Schuschnigga spokojila nejprve s neoficiálními kontakty, zpětným odstupňováním „Habsburského zákona“ z ústavního stupně pouze do zákonného, navrácení vyvlastněného majetky a dočasného vyplácení státní apanáže. Při zpětném zvážení bylo stavovským státem později znovuzavedeno c.k. dědictví roku 1934 jakož i dvouhlavá orlice ve státním znaku (nicméně již bez koruny a žezla) a u spolkové armády kladen důraz na c.k. tradice, zhruba až k částečnému zavedení starých armádních uniforem. Ota Habsburský byl však spolkovým kancléřem Schuschniggem opakovaně požádán, aby do Rakouska nepřijížděl, a tím nezavdával jiným státům důvod k útoku.

Když se Adolf Hitler snažil zahrnout Otu Habsburského pod předehrou domnělé podpory monarchistické idey do svých aktivit a zneužít ho pro své účely, ten toto obvinění striktně odmítl. Habsburk byl jako zástupce starého monarchistického uspořádání a jako konzervativní křesťan a Evropan Hitlerovým odpůrcem jakož i anšlusu Rakouska k Německé říši. Během II. světové války se Ota Habsburský úspěšně zasadil o šetrné zacházení Rakouska u prezidenta USA Roosevelta, který si ho velmi vážil. Ovšem také španělský diktátor Franco chtěl Habsburky jako nejlepší možné nástupce pro španělský trůn. (Ota tuto nabídku odmítl se slovy, že králové si navzájem svůj trůn nekradou). Teprve v pozdějších letech se Ota zasadil o sjednocení Evropy, ale již od roku 1936 byl členem Unie Paneuropa (PEU).

Po 2. světové válce začal v roce 1946 Ota Habsburský svou činnost coby přednášející na cestách a započal se svou literární činností.

[editovat] Rodina

Ota se svým praprastrýcem, císařem Frant. Josefem I.
Ota se svým praprastrýcem, císařem Frant. Josefem I.

Otto von Habsburg je hlavou Habsbursko-Lotrinské dynastie, členem Mont Pèlerin Society, a byl až do předání svému synovi Karlovi v roce 2000 panovníkem Řádu Zlatého rouna.

Také on získal tento titul po smrti svého otce Karla I. V roce 1922. V jednotlivých případech se rozlišuje titul od titulu pokud ještě tento může existovat resp. přejít. Ve slavnostním prohlášení císaře Františka I. dne 11. srpna 1804 bylo kupříkladu uvedeno, že hlava dynastie řídí Rakousko z titulu císaře nezávisle na ústavě nebo dědičnosti zemí. Také byla šlechta v Rakouské Republice zrušena, ovšem výslovně ne v Burgenlandu,. Zatímco v České země, byly šlechtické tituly prakticky zakázány výnosem Národního výboru roku 1918, v Německu (1918) a Itálii (1945) se šlechtické tituly staly součástí jména. V Maďarsku byla monarchie fakticky zrušena teprve v roce 1945.

Jako státní občan nově ustavené republiky Německé Rakousko resp. Republiky Rakousko po zrušení podunajské monarchie na konci První světové války – spadal v roce 1919 pod novou republikovou vládu, jež vydala zákon upravující zrušení šlechty "(Adelsaufhebungsgesetz)", kterým byl jeho dosavadní šlechtické jméno v Rakousku poobčanštěno a po ministerském rozhodnutí z roku 1957 do dneška v Rakousku smí zvát pouze jako Otto Habsburg-Lothringen.

Roku 1951 se oženil s Nancy, Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou (* 1925). S ní má sedm dětí a 22 vnoučat:

  • Andrea Habsburská (* 1953), manželka dědičného hraběte Karla Evžena z Neippergu.
  • Monika Habsburská (* 1954), manželka Dona Luíse Gonzagy de Casanova-Cárdenas y Barón vévody ze Santangelo, markýz z Elche.
  • Michaela Habsburská (* 1954), Moničino dvojče. První manželství s Ericem Teran d'Antin, druhé s Hubertem hrabětem z Kagenecku.
  • Gabriela (* 1956), byla vdána za Christiana Meistera.
  • Walburga (* 1958), manželka Archibalda hraběte Douglase.
  • Karel (* 1961), ženatý s Francescou baronesou z Thyssen-Bornemisza (dcera Hanse Heinricha Thyssen-Bornemisza).
  • Jiří (Georg) (* 1964), ženatý s Eilikou z Oldenburku.

[editovat] Politika

V roce 1982 přijal Ota Habsburský členství v CSU, kde však nepřevzal žádnou stranickou funkci.

Od roku 1979 do roku 1999 byl, poté co vedle rakouského občanství přijel také německou státní příslušnost, členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU a dvakrát coby čestný předseda. Tak byl předsedou Evropské lidové strany v politickém výboru od 1981 do 1999, předseda delegace Smíšeného parlamentárního výboru EU - Maďarsko, člen Politického výboru pro spravedlnost a občanská práva a zastupující člen Výboru pro rozvoj a Výboru pro kontrolu rozpočtu.

Ota Habsburský hovoří německy, maďarsky, chorvatsky, anglicky, španělsky, francouzsky a latinsky. Díky svým jazykovým schopnostem zde mohl jakékoli zasedání absolvovat bez tlumočníka, s jedním italským profesorem a jedním členem frakce Zelených vedl v Parlamentu dokonce debatu spatra v latině, kterou však pro nedostatek tlumočníků nebylo možno protokolovat. Též své knihy píše v němčině, maďarštině a francouzštině.

Roku 1979 inicioval Ota Habsburský přes velký odpor onu rezoluci, která jedním prázdným křeslem v evropském parlamentu vzbudila mediálně účinnou pozornost národů za železnou oponou.

[editovat] Třetí říše a druhá světová válka

Z důvodu zapřisáhlého nepřátelství a odporu rodiny Habsburků vůči nacionálnímu socialismu a současně proto, že se Německé říše obávala restaurace Habsburského panství v Rakousku skrze austrofašistický režim Kurta Schuschnigga, rozběhly se Hitlerovy přípravy na připojení (anšlus) jeho rakouské vlasti k Říši pod krycím názvem Operace Otto.

Krátce předtím, než Hitler nechal oddíly Wehrmachtu vpochodovat do Rakouska, požádal Ota Habsburský kancléře Schuschnigga, aby mu předal úřad republikového kancléře a zorganizoval a uskutečnil vojenský odpor. Nabídka k převzetí kancléřství byla nepřímým uznáním "Republiky" a naznačovala, že od Hitlerova uchopení moci v Německu se svými patrnými důsledky, byly snahy ze všeho nejdříve se bránit Hitlerovi.

Ve svém dopise z 17. února 1938 adresovaném Schuschniggovi požadoval von Habsburg vedle další aktivní obhajoby a striktního odmítnutí Nacionálsocialismu „Ze všeho nejdříve musí být aktivně podpořeno uklidnění směrem doleva. Dělníci v posledních dnech oznámili, že jsou vlastenci. Tato skupina nesmí být nakažena Nacionálním socialismem, bude pak nejjistěji vystupovat pro Rakousko, a vláda jim naopak musí dát možnost aktivně spolupůsobit při vytváření vlasti – za niž jsou připraveni se zasadit.“ Schuschnigg však odmítl.

Jakmile nacionálně socialistická éra začala, byl na Otu vydán zatykač pro obvinění z velezrady a jeho osobní majetek a jím spravovaný majetek rodiny Habsburků byl vyvlastněn na osobní příkaz Adolfa Hitlera. Špičky legitimistického hnutí byly okamžitě zatčeny a z velké části popraveny. Mezi roky 1938 a 1942 mohlo být pozatýkáno na 4000 - 4500 rakouských monarchistů. Asi 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Otovi Habsburskému, jeho matce a sourozencům byl na Hitlerův osobní příkaz odňato německé říšské občanství. Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou 2. Rakouskou republikou.

Po útěku z Belgie – po vpochodování Wehrmachtu, přes Paříž do Španělska (Jméno Otto von Habsburgs se nacházelo na "Wiesbadenském seznamu (Wiesbadener Liste)", seznamu těch osob, které měly být v případě kapitulace Francie neprodleně zatčeni a odesláni do Říše), napomáhal při útěku cca 15 000 lidí do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří.

V USA a Velké Británii se vedle intenzivních osobních kontaktů s prezidentem Rooseveltem resp. sira Winstona Churchilla snažil různými způsoby (ziniciování "Rakouského dne (Austrian Day)", pokus o zabránění náletům na Rakousko, vyjmutí Rakouska ze známkové série "Occupied Nations", pokus o vytvoření exilové vlády a "Rakouského batalionu (Austrian Batallion)" (obojí ztroskotalo na nedostatku vůle socialistů ke spolupráci), účast na 2. Konferenci v Quebecu, atd.), dosažení (nikoli samozřejmé) státní samostatnost Rakouska po válce, změnit rozvržení okupačních zón spojenců v obsazeném poválečném Rakousku ve prospěch západních mocností resp. vydělit Maďarsko z aliance s „Hitlerovským Německem”. Co se týká Maďarska, byly plány západních spojenců na maďarskou kapitulaci v jejich prospěch, letecký výsadek spojeneckých vojsk v Maďarsku příp. přistání v Jugoslávii k podpoře a zamýšlenému dosazení Oty Habsburského do čela maďarské vlády, zmařeny překvapivě ochotným německým obsazením Maďarska. I Churchill podporoval tyto plány, neboť se tak mohlo zamezit postupu blížících se sovětů do Střední Evropy.

Další reálná možnost restaurace monarchie pro Otu Habsburského vznikla během 2. dvětové války, když získal pro svůj koncept Podunajské federace Winstona Churchilla resp. Otto von Habsburg byl uveden v plánech britské diplomacie pro takovou situaci: na někdejším území Rakouska a Maďarska měla podle jeho představ vzniknout nový stát "Rakousko-Uhersko" po vzoru ústavy Belgie, která také spojovala dvě velké skupiny obyvatel, zatímco země Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen měly být znovu vytvořeny jako monarchie a sjednoceny v novém státě ”Jihoněmecký spolek (Süddeutscher Bund)”. Také Churchill navrhl izolovat Prusko a vytvořit rozšířený Podunajský spolek.

Churchill chtěl jako protiváhu k Německé říši zřídit modernizovanou základnu starého Rakousko-Uherska, přičemž ohledně druhého mínil: "Kdyby neexistovalo, muselo by být vynalezeno" (tento bonmot je původně připisován historikovi a politikovi Františku Palackému [1798-1876]). Churchillovy koncepty týkající se tohoto záměru však ztroskotaly na odmítnutí Stalina na Konferenci v Teheránu. Franklin D. Roosevelt považoval reálnost šance na prosazení tohoto projektu, kvůli pokročilému postupu Rudé armády, jako malou a proto se tohoto projektu nezastal stejným způsobem jako Churchill. Američané a Britové nicméně napovažovali za klíčové spojit tuto federaci s obnovením vlády dynastie Habsburků.

V jedné rozmluvě mezi čtyřma očima, kdy newyorský arcibiskup Francis Spellman odpověděl prezidentu Rooseveltovi am 3. September 1943 na Spellmanovu výslovnou otázku zda by Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko měly nějakým způsobem připadnout pod ruský protektorát, odpověděl jednoznačně ANO. O Rakousku Roosevelt mínil, že nemůže dát protiváhu komunisty ovládanému rakouskému režimu. Jedinou možností mohlo být, kdyby se Otovi podařilo získat trůn za Rakousko s pomocí Maďarska – ovšem musel by se takto sám dohodnout s Rusy.

U prezidenta Trumana se zdá, že v přípravné fázi Postupimské konference v roce 1945 uvažoval o vytvoření jihoněmeckého spolku s Maďary a Vídní jako hlavním městem.

Díky osobních kontaktů s "Bomb Target Command" dosáhl Otto von Habsburg až do poloviny roku 1943 posunutí resp. upuštění od náletů na „Alpské a Podunajské říšské kraje“.

[editovat] Doba po válce

Od roku 1940 až do 1944 žil Ota Habsburský v USA, mezi 1944 - 1951 hlavně ve Francii, později znovu ve Španělsku a od 1954 v Pöckingu v Bavorksu.

Znovuzaložené Rakousko po ukončení války poukázalo Innsbrucku (ve francouzské zóně) na navrátivšího se Otu Habsburského. V roce 1946 ho vykázalo ze země a zakázalo mu další vstup – i přes jeho pozitivní vystupování pro Rakousko během války. To se odehrálo z jedné strany kvůli ústavněprávních důvodů, neboť v roce 1945 znovu vešla v platnost ta samí rakouská ústava z roku 1929 a tím automaticky i tzv. Habsburský zákon z roku 1919, jež stanovovala vypovězení ze země pro ty členy Habsburského rodu, kteří se výslovně nezřeknou příslušnosti k rodině Habsburků a jejích nároků na území Rakouska a nepřihlásí se k věrnosti jako státní občané republiky. Z věcně politických důvodů vzešlo pro Otu Habsburského hořké vyhoštění i přes odpor Francouzů alespoň ke utišení Sovětů, kteří v roce 1955 usilovali o souhlas pro zakotvení platností Habsburského zákona k rakouské státní dohodě i podle mezinárodního práva. Co se týče Habsburského zákona z roku 1919, je třeba doplnit, že Rakouská republika vznesla podobné podmínky k jeho zachování po roce 1945 v mezinárodní dohodě, stejně jako v ratifikaci evropské konvence pro lidská práva, k naplnění mezinárodní dohody o eliminaci všech forem rasové diskriminace (rak. BGBl. 1973/390) a tím zůstal Habsburský zákon i nadále zachován v platnosti.

[editovat] Oficiální tituly

  • Papežský král maďarský,
  • Král český, dalmatský, chorvatský a slavonský, haličský, ladoměřský a balkánský
  • Král jeruzalémský atd.
  • Arcivévoda rakouský
  • Velkovévoda toskánský a krakovský
  • Vévoda lotrinský a solnohradský, štýrský, korutanský, karniolský, bukovinský
  • Velkokníže transylvánský
  • Markrabě moravský
  • Vévoda dolno- a hornoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětinský a zatorský, těšínský, friulský, raguský a zaraský
  • Hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a hradecký
  • Kníže trentský a brixenský
  • Markýz dolno- a hornolužický a istrijský
  • Hrabě z Hohenemsu, Feldkirchu, Bregenze, Sonnenbergu, atd.
  • Pán z Terstu, Cattaro a z Windische Mark
  • Velkovévoda Vojvodský

[editovat] Spisy

  • Coutumes et droits successoraux paysans en Autriche (Zvyky a práva dědičných rolníků v Rakousku) (1935; Disertace)
  • Entscheidung für Europa (Rozhodnutí pro Evropu) (1953)
  • Probleme des Atomzeitalters (Problémy atomového věku) (1955)
  • Soziale Ordnung von morgen (Sociální řád zítřka) (1957)
  • Bernhard von Baden (Bernard Bádenský) (1958)
  • Im Frühling der Geschichte (Na úsvitu dějin) (1961)
  • Der Ferne Osten ist nicht verloren (Dálný Východ není ztracený) (1963)
  • Européens et Africains — L’entente nécessaire (Evropané a Afričané – nezbytné porozumění) (1963)
  • Europa, Großmacht oder Schlachtfeld? (Evropa, velmoc nebo bojiště?) (1963)
  • Afrika ist nicht verloren (Afrika není ztracena) (1964)
  • Gottes Hand in der Geschichte (Boží ruka v dějinách) (1966)
  • Karl V. (1967), ISBN 3850022862
  • Politik für das Jahr 2000 (Politika pro rok 2000) (1968)
  • Les Transports et l´Europe (Doprava a Evropa) (1969)
  • Bis hierher und weiter (Doteď a odteď) (1974)
  • Die Heilige Hedwig von Andechs|Hedwig von Schlesien und unsere Zeit (Svatá Hedvika Slezská a naše doba) (1974), ISBN 3700801262
  • La Naissance d’un continent (Zrození kontinentu) (1975)
  • Idee Europa, Angebot der Freiheit (Idea Evropy, nabídka svobody) (1976)
  • Jalta és ami utána Következett (1979)
  • Europa - Garant der Freiheit (Evropa – ručitelka svobody) (1980)
  • Die Reichsidee - Geschichte und Zukunft einer übernationalen Ordnung (Idea říše – minulost a budoucnost mezinárodního uspořádání) (1986), ISBN 3850022285
  • Macht jenseits des Marktes. Europa 1992. (Moc opak trhu. Evropa 1992) (1988), ISBN 3850022676
  • Igy láttam ... (1992)
  • Európáért (1992)
  • Nicht geschossen ist auch verfehlt (Nevystřelit je také chyba) (1992)
  • Úvahy o Evrope (1993)
  • Friedensmacht Europa - Sternstunden und Finsternis (Mírová velmoc Evropa – sláva a stín) (1995), ISBN 3850023680
  • Die Paneuropäische Idee - Eine Vision wird Wirklichkeit (Panevropská idea – vize se stává skutečností) (1999), ISBN 3850024245
  • Ein Kampf um Österreich 1938-1945 (Boj o Rakousko 1938 – 1945) (2001), ISBN 3850024601
  • Unsere Welt ist klein geworden - Die Globalisierung der Politik (Náš svět se zmenšil – globalizace poliky) (2006)

[editovat] Vyznamenání

  • Řád Zlatého rouna (1916), Velkokříž Řádu Carlose III. Španělského (1951), Čestný Bailli a devotivní kříž s Profesním křížem ad honorem Suverénního řádu malézských rytířů (1959), Velkokříž řádu papeže Řehoře se stuhou a hvězdou (1980), Velký Spolkový záslužný kříž Spolkové republiky Německo (1987), Bavorský řád za zásluhy (1978), Velkokříž Bavorského řádu Sv. Huberta, Velkokříž Lion d'Or (Luxemburg), Řád Afriky, Řád Hilal i Quaid i Azam (Pakistan) (1993), Velkokříž Řádu krále Zvonimíra Chorvatského (1996), Řád Maarjaa Maa Republiky Estonsko (1996), Velkokříž Řádu za zásluhy Maďarské republiky (1999), Commandeur de l'Ordre de la Legion d'Honneur (Francie), Velkokříž Řádu sv. Agáty Republiky San Marino (2002), Velkokříž Řádu tří hvězd Republiky Lostyšsko, Čestný rytíř Řádu německých rytířů
  • Čestný občan četných obcí v Rakousku, Česku, Slovensku, Maďarsku, Španělsku, Francii, Chorvatsku
  • Profesor h.c. University v Bogotě, Čestný člen Instituto de Estudios da Marinha (Portugalsko), Honorary Fellowship University v Jeruzalémě, Čestný senátor University v Mariboru, Master of Law and Economics h. c. vídeňské Imadec University
  • Dr.h.c. Universit Milwaukee, Nancy, Tampa, Cincinnati, Jeruzalém, Ferrara, Pécs, Veszprem, Budapešť, Turku, Osijek, Skopje
  • akademické pocty a členství v Academie des Sciences Morales et Politiques (Institut de France v Paříži), v Centre Europeen de Documentation et d'Information (CEDI - Madrid), při madridské Královské akademii splečenských věd a politologie (Real Academia de Ciencias Morales y Politicas Madrid), v Academia da Cultura Portuguesa (Lisabon), v Mexické akademii mezinárodního práva (Academis Mejicana de Derecho International Mexiko), v Marocké královské akademii
  • 1963: Cena za literaturu Francouzské Akademie
  • 1970: Evropská Karlova cena Sudetoněmeckého Landsmannschaftu
  • 1970: Cena za literaturu Francouzské Akademie
  • 1976: Bavorský Řád za zásluhy
  • 1977: Zlatá medaile Roberta Schumana
  • 1977: Cena Konrada Adenauera
  • 1982: Mezinárodní Benediktinská cena města Mönchengladbachu
  • 1987: Cena Louise Weiss
  • 1987: Velký Spolkový záslužný kříž
  • 1990: Europská Medaile Svobodného státu Bavorsko
  • 1990: Čestný odznak Spolku vlasteneckých Kuhländlerů
  • 1991: Slezský štít Slezského landsmannschaftu
  • 1994: Zvláštní cena - Evropská cena nadace Coudenhove-Kalergi ke stoletému výročí Coudenhove-Kalergi (současně též Alois Mock
  • 1997: Cena za mír sv. Mikuláše
  • 1997: Čestné členství chrovatského Dračího řádu
  • 1998: Cena Gary G. Schlarbauma
  • 1999: Medaile Roberta Schumana křídla EVP Evropského parlamentu
  • 2000: Čestná Zlatá jehlice Rakouského odbojového hnutí Ö5
  • 2002: Záslužná medaila Spolku vlasteneckých Kuhländlerů
  • 2002: Čestná cena "Euro Crystal Globe" Evropského hospodářského institutu EWI International
  • 2002: Medaile sv. Libora za jednotu a svobodu Arcibiskupství v Paderbornu
  • 2002: Medaile Hans Kleindera Jungen Union Bavorsko
  • 2002: Čestný člen křídla EVP v Evropském parlamentu
  • 2003: Cena daňových poplatníků Taxpayers Association of Europe
  • 2003: Německo francouzská cena Paneuropa za sjednocování Evropy
  • 2004: Velká medaile svobody, Kosovo
  • 2004: Čestný předseda Mezinárodní Panevropské unie
  • 2004: Čestný předseda IMADEC University in Wien
  • 2005: Evropská medaile Karla IV. Společnosti pro evropskou komunikaci


[editovat] Zdroje

  1. Univerzita Karla Františka ve Štýrském Hradci: Rakouští sociologové a socioložky v exilu v letech 1933 až 1945, naposledy revidovaný 25. ledna 2007

[editovat] Weblinks

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu
Projekt Wikicitáty obsahuje sbírku citátů v angličtině k tématu

[editovat] Reference

  1. Univerzita Karla Františka ve Štýrském Hradci: Rakouští sociologové a socioložky v exilu v letech 1933 až 1945, naposledy revidovaný 25. ledna 2007