Ohmův zákon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ohmův zákon vyjadřuje vztah mezi elektrickým odporem, napětím a proudem. Je pojmenován podle svého objevitele Georga Ohma. Zákon říká, že napětí na prvku je přímo úměrné procházejícímu proudu:

I = {U \over R}, resp. U = I \cdot R

kde I je elektrický proud, U je elektrické napětí a R je elektrický odpor.

Zákon dokonale platí pouze za ideálních podmínek pro ideální (konstantní) odpor. V reálném světě nejsou tyto podmínky nikdy splněny, lze se jim pouze do jisté míry přiblížit. Vztah lze bez větší chyby aplikovat na obvody stejnosměrného napětí/proudu bez nelineárních prvků.

Pro ostatní obvody platí také, ale R již nemusí být konstantní (zavisí na napětí a proudu) a nechová se jako čistě odporová („ohmická“) zátěž.

Alternativním způsobem zápisu Ohmova zákona je tzv. diferenciální tvar:

\mathbf{j} = \sigma \cdot \mathbf{E},

kde \mathbf{j} je hustota elektrického proudu, σ je měrná elektrická vodivost a \mathbf{E} je intezita elektrického pole. Diferenciální tvar vyjadřuje vztah elektrického pole a elektrického proudu. Toto je původní tvar Ohmova zákona.