Fotografická vizitka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Fotografické vizitky (carte de visite) jsou maličké fotografie nalepené na kartonu velikosti dnešních vizitek, které ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie vůbec. Jejich formát si patentoval pařížský fotograf André Dispédi, který roku 1854 vynalezl přístroj umožňující na jediný negativ pořídit 8 podobizen, které pak bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií, fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století.

Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz.

Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Kocem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70 let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80 let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny.


 Autoportrét Ignáce Šechtla, 1864. Nejstarší vizitky bývají nalepeny na tenších bílých kartonech s ostrými rohy
Autoportrét Ignáce Šechtla, 1864. Nejstarší vizitky bývají nalepeny na tenších bílých kartonech s ostrými rohy
Zadní strany vizitek z počátku 60. let 19. století bývaly buď prázdné a nebo uváděly jméno fotografa a město.
Zadní strany vizitek z počátku 60. let 19. století bývaly buď prázdné a nebo uváděly jméno fotografa a město.
 V druhé polovině 70. let se rozšířily potisky z přední strany vizitky
V druhé polovině 70. let se rozšířily potisky z přední strany vizitky
Zadní strany v 70. letech mívají zdobná loga atelierů i s adresou
Zadní strany v 70. letech mívají zdobná loga atelierů i s adresou
 V 80. letech se rozšířily tmavé kartony se zlatým nebo stříbrným potiskem
V 80. letech se rozšířily tmavé kartony se zlatým nebo stříbrným potiskem
Zadní strana vizitky z 80. let
Zadní strana vizitky z 80. let
V jiných jazycích