Byzantská říše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Βασιλεία τῶν Ῥωμαίων | |
|---|---|
|
|
|
| Rozloha | 4 500 000 km² |
| Počet obyvatel | 34 000 000 (550) |
| Hustota zalidnění | 7,5 / km² |
| Jazyk | řečtina (úřední), jihoslovanské jazyky, albánština, aramejština, koptština aj. |
| Náboženství | křesťanství, judaismus |
| Nejvyšší bod | Ararat (5137 m n.m.) |
| Státní zřízení | monarchie |
| Hlavní město | Konstantinopol |
| Poslední císař | Konstantin XI. Dragases |
| Hymna | [[{{{článek o hymně}}}|{{{hymna}}}]] |
| Vznik | 395 (rozdělení Římské říše na západní a východní část) |
| Zánik | 29.5.1453 (dobytí Konstantinopole Turky) |
| Nástupnické státy | Osmanská říše |
| Měna | solidus |
| ISO 3166-1 | {{{ison}}} {{{iso3}}} {{{iso2}}} |
| MPZ | {{{mpz}}} |
| Internetová doména | [[.{{{doména}}}]] |
| Telefonní předvolba | {{{předvolba}}} |
| Časové pásmo | UTC +1 až +3 |
Byzantská říše je označení, jehož se zhruba od 19. století užívá pro východořímskou říši (395–1453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s antickým impériem, a byla proto jedinou legitimní římskou říší. Hlavním městem říše byla Konstantinopol.
Obsah |
[editovat] Pojmenování říše
Název byzantská říše je odvozen od původního názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla později založena Konstantinopol. Pochází až z doby humanismu a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Obyvatelé říše se označovali sami jako Rhómaioi (Ῥωμαίοι Římané) a svou říši pak jako Rhómania (Ῥωμανία) či basileia tón Rhómaión (βασιλεία τῶν Ῥωμαίων, království Římanů), což se do latiny překládalo jako imperium Romanorum, římská říše. Slovem hellénes (Έλληνες Řekové) neoznačovali obyvatelé byzantské říše sami sebe, ale staré, pohanské Řeky a jejich kulturu, kteří nepřijali křesťanskou víru.
Pojem byzantská říše se poprvé objevil teprve roku 1557, celé století po pádu Konstantinopole, u německého autora Hieronyma Wolfa, který představil byzantskou historiografii ve svém díle Corpus historiae byzantinae. Označením byzantská chtěl odlišit starověké římské dějiny od dějin středověké říše, aniž by se přitom zabýval jejími staršími dějinami. Wolfa ve vytvoření termínu inspirovaly dohady 9. století mezi tehdejšími „Římany“ (tedy Byzantinci) a „Franky“, kteří měli snahu legitimizovat snahy Karla Velikého o vytvoření říše, která se považovala za dědičku starověkého Říma. Pojem sám se však rozšířil teprve v 18. století, kdy jej zpopularizovali francouzští autoři, např. Montesquieu.
[editovat] Charakteristika byzantské říše
[editovat] Státoprávní pojetí byzantské říše
Podle teorie translatio imperii, kterou nejvýstižněji vyjádřil v 6. století historik Prokopios z Kaisareie, byla císařská moc přenesena z Říma do Konstantinopole. Pouze její panovník směl právoplatně užívat titulu římský císař – v pozdněantickém období imperator (řecky αυτοκράτωρ – autokratór), augustus (řecky σεβαστός – sebastos) nebo caesar (řecky καίσαρ – kaisar), od 7. století basileus tón Rhómaión (βασιλεύς τών ´Ρωμαιων). To v Byzanci platilo až do roku 1453, přestože realita se lišila. Pokud byzantská diplomacie přece jen v některých případech přiznala císařský titul cizím panovníkům (Karlu Velikému, bulharskému Symeonovi I., srbskému Štěpánu Dušanovi), uznala je vždy jen jako císaře - basilea, zatímco označení císař Římanů (basileus tón Rhómaión) zůstalo výsadou byzantských vládců. Státním mottem bylo: Βασιλεὺς βασιλέων βασιλεύων βασιλευόντων [basileus basileón basileuón basileuontón] (řecky „král králů vládnoucí nad těmi, kdo vládnou“).
[editovat] Obyvatelstvo byzantské říše
Obyvatelstvo říše bylo etnicky různorodé. Spojovalo je křesťanské vyznání a řečtina, zpočátku jazyk kultury, který byl od Justiniánových časů užíván na císařském dvoře a od konce 6. století také v administrativě a v církvi, zatímco znalost latiny upadala. Sami sebe ovšem považovali Byzantinci za Římany a nazývali se – ovšem řecky – Rhómaioi (´Ρωμαίοι). Rhómaios byl chápán jako římský občan a vzhledem k jednotnému státnímu náboženství také křesťan – christianos (χριστιανός), později christianos orthodoxos (χριστιανός ορθόδοξος) Termínem orthodoxos pistis (ορθόδοξος πίστις) je označována v Justiniánově právním kodexu správná víra jako protiklad k hairesis (αίρεσις) - kacířskému učení). Pojmy Helén (Ελλήνιος) a helénismus se nyní pojily s antickým pohanstvím.
[editovat] Byzantská říše a křesťanství
Křesťanství bylo nepochybně jedním ze základních pilířů byzantské říše a civilizace. Již nedlouho po založení Konstantinopole začal prosazovat Eusebios z Kaisareie, jenž je nazýván otcem církevní historie, nové pojetí římské říše, které vyložil ve svých Církevních dějinách (Ekklesiastike historia). Římské impérium chápal jako křesťanskou Boží říši, pozemský obraz nebeského Jeruzaléma, v níž vládne zásada jeden Bůh – jeden císař – jedna víra. Ta se podle Eusebia projevila za vlády císaře Konstantina Velikého, kdy se říše obrátila ke křesťanství. Boží vůle a dějiny tak dospěly ke svému konečnému cíli, neboť po pozemské Kristově říši již žádná jiná nebude. Konstantinopol se stala Novým, lepším Římem, protože byla založena jako křesťanské město, a starý pohanský Řím ztratil svoje postavení. Odtud odvozovali v Byzanci božský původ moci císaře, který byl pokládán za zástupce Boha na zemi. Paradoxně se tak stalo následkem poměrů panujících v pohanském Římě, kde byli císaři, používající od konce 3. století titulu dominus et deus, zbožštěni. Sakrální povaha osoby a moci byzantského císaře však byla postavena na jiných základech a byly z ní vyvozovány nároky na císařovu svrchovanost nad celou křesťanskou οίκουμένη oikumene (osídleným zemským okrskem) a všemi ostatními panovníky. Pro Byzanc, zejména v raném období, bylo typické spojení nejvyšší světské a církevní moci, tzv. caesaropapismus.
[editovat] Správa říše, vojsko
Byzantská říše byla centralizovanou monarchií, v níž všechny rozhodující pravomoci náležely císaři. Panovník se stal středobodem okázalého politicko-náboženského kultu, ovlivněného nejen představou o nadpozemském původu jeho moci, ale také zvyklostmi orientálních despocií, především sásánovské Persie. Císař stál v čele přísně hierarchicky uspořádaného byrokratického aparátu, který z jeho rozhodnutí řídil a kontroloval veškeré dění v říši týkající se politiky, ekonomiky i sociálních záležitostí. Úředníky, kteří byli za výkon svých funkcí placeni, dosazoval císař a mohl je také kdykoliv odvolat. Až do 7. století se systém provinciální správy a vojenská organizace zachovaly v té podobě, v jaké je zavedli císaři Dioklecián a Konstantin. Typické pro ně bylo striktní oddělení civilní moci od moci vojenské. Byl to jeden z mnohých projevů kontinuity s antickým zřízením. To však přestalo vyhovovat v situaci, kdy byla říše ze všech stran ohrožena vnějšími nepřáteli – Slovany, Avary, Peršany a Araby, kteří pronikali hluboko do jejího nitra. Správa se postupně militarizovala a začaly se vytvářet předpoklady pro zavedení themního zřízení.
Termínem théma (θέμα), který se v dochovaných pramenech objevil poprvé v roce 622, se původně označoval seznam vojáků v oddílu, později samotný oddíl, legie patřící k určité oblasti. Později se stal výrazem pro správní jednotku, v níž došlo ke spojení vojenské a civilní správy, kterou vykonával stratég, stojící v čele thematu. Systém themat nebyl zaveden najednou, šlo o dlouhodobý proces, v němž se staré a nové zřízení prolínalo. Themata většinou zahrnovala území několika dřívějších provincií, které pod správou civilního prokonsula ještě jistou dobu přežívaly uvnitř nových správních celků. Postupně však získal vyšší postavení stratég thematu. Zřizována byla nejprve v oblastech, které se ocitly pod silným tlakem útočníků a kde se podařilo zachovat či obnovit byzantskou správu. Jejich počátky spadají pravděpodobně do doby vlády císaře Hérakleia, kdy bylo nutné zajistit obranu východního byzantského území proti začínající arabské expanzi. Kolem poloviny 7. století byla dokončena organizace themat v Malé Asii (Anatolikon, Armeniakon a Opsikion). Další thémata byla vytvářena na Balkáně ohroženém nájezdy Slovanů (Thrakesion, Hellas, Makedonia, Peloponnésos, Kefalenia).
Na obranu thematu byly přiděleny vojenské jednotky. Jejich příslušníci začali v době, kdy se neválčilo, obdělávat půdu. V 9. a 10. století (pro dřívější dobu nejsou k dispozici dochované prameny) existovaly tzv. vojenské statky, stratiotika ktemata, na nichž stát propůjčoval rolníkům, případně válečným zajatcům, za povinnost vojenské služby příděly půdy, z nichž nebylo nutné odvádět daně. Tato nově vzniklá složka byzantského vojska, vojíni - zemědělci, stratiotoi, byla určena k obraně území, na němž byla usazena na půdě. Zřízení themat vedlo k hlubokým změnám nejen v systému správy byzantské říše, ale také v její sociální struktuře. Stratioti, domorodé rolnické vojsko, se stali jednou z hlavních složek byzantské armády a postupně z větší části nahradili placené žoldnéře cizího původu. Posílili tak vojenský potenciál říše a zároveň ulehčili státní pokladně. Byzanc, která současně udržovala stálé kontingenty vojska, jízdy a loďstva, se mohla razantněji postavit novému silnému vnějšímu nepříteli, Arabům, i vzrůstající moci Slovanů na Balkáně.
Mohutný protiútok Byzance proti Arabům a Bulharům, ke kterému došlo v 9. – 11. století, a formování bohaté pozemkové aristokracie na venkově výrazně ovlivnily dosud fungující správní systém a vojenskou organizaci. Stratioti usazení na vojenských statcích v thematech dobře zabezpečovali jejich obranu, ale k vedení útočné války se nehodili. Kromě toho se počet vojínů začal zmenšovat a již v 9. století byl pociťován jejich nedostatek. Po zahájení úspěšné expanze ztratila themata ve vnitrozemí svůj původní význam, během 10. století se demilitarizovala a byla podřízena civilní správě. Systém themat se začal rozpadat. Stratioti existovali do 11. století, ale již netvořili základ byzantské armády. Minimální objem půdy, která jim v rámci vojenských statků náležela, se nyní zdvojnásobil, neboť vojíni se museli vyzbrojit do boje jako těžkooděnci – katafraktoi. Byli tak spíše drobnými feudály než svobodnými sedláky. Z větší části však vojenskou službu stratiotů nahradilo vybírání poplatků (strateia), z jejichž výnosu byla budována profesionální žoldnéřská armáda (jízda, pěší vojsko, námořnictvo), jež podléhala ústřední vládě. Přestože tyto oddíly zvané tagmata tvořili většinou vojáci z jednoho kraje, byly na rozdíl od themních útvarů nasazovány do bojů daleko za hranicemi oblastí, odkud pocházeli. Již počátkem 9. století nařídil Nikeforos I. pravidelné vojenské odvody venkovanů, jejichž službu platila příslušná selská obec. Postupně byly vojenskou daní zatíženy různé vrstvy byzantského obyvatelstva a toto zdanění se s potřebami státu zvyšovalo.
[editovat] Dějiny Byzance
| 330 | Konstantin I. Veliký přesídlil z Říma do Konstantinopole, kterou učinil hlavním městem římské říše. |
| 395 | Theodosius I. rozdělil před svojí smrtí vládu v římské říši mezi své syny Arcadia a Honoria, což prakticky znamenalo rozdělení impéria na dvě říše. |
| 476 | Zánik západořímské říše – říše východořímská se stala jedinou legitimní římskou říší. |
| 527–565 | Vláda císaře Justiniána I. - pokus o renovatio imperii, dobytí území bývalé západořímské říše a obnovení otrokářských poměrů |
| 532 |
Povstání Nika! |
| 532–537 |
Výstavba chrámu Hagia Sofia (Αγία Σοφία) |
| 533–554 | Justiniánovi vojevůdci dobyli území Vandalů v severní Africe, Ostrogótů v Itálii a část vizigótské říše v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova |
| 568 | Invaze Langobardů připravila Byzanc o nadvládu nad severní Itálií. |
| 610–641 | Vláda císaře Herakleia – zastavení hluboké krize a rozkladu byzantské říše, porážka Peršanů, odvěkých nepřátel Byzance |
| 634–641 | Počátek arabské expanze – arabská vojska dobyla byzantskou Sýrii, Palestinu a Egypt a v následujících desetiletích většinu severní Afriky. |
| 730–787 | První fáze sporů o uctívání obrazů |
| 812 | Michael I. Rangabe přiznal Karlovi Velikému titul basileus a uznal západní císařství za rovnocenné s východním. |
| 815–843 | Druhá fáze sporů o uctívání obrazů |
| 863 | Císař Michael III. vyslal na Moravu Konstantina a Metoděje. |
| 867–1056 | Vláda makedonské dynastie – vrcholný vzestup středověké Byzance |
| 913 | Patriarcha Nikolaos Mystikos, představený regentské rady za nezletilého císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta tajně korunoval knížete Symeona bulharským císařem (basileus ton Bulgaron – carem). |
| 976–1025 | Vláda císaře Basileia II., nazývaného Bulgaroktonos (Bulharobijce) – znovu nastolil autokracii a do 1018 systematicky dobyl celé Bulharsko |
| 992 | Benátky získaly první obchodní privilegium od byzantského císaře |
| 1014 | Basileios II. zničil v soutěsce pohoří Bělasica vojsko bulharského cara Samuila |
| 1045 | Poslední posun byzantské hranice na východ, kam začínají pronikat Seldžučtí Turci |
| 1054 | Počátek velkého schizmatu mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem – rozdělení křesťanské církve na východní (pravoslavnou, řeckou) a západní (římskou, latinskou, katolickou) trvá dodnes |
| 1071 | Císař Roman IV. Diogenes byl poražen seldžuckými Turky v bitvě u Mantzikertu – poté Byzanc ztratila v jejich prospěch většinu Malé Asie; |
| 1095 | Císař Alexios I. Komnenos požádal papeže o pomoc proti seldžuckým Turkům, což se stalo záminkou pro vyhlášení křížových výprav |
| 1176 | Císař Manuel I. byl poražen seldžuckými Turky v bitvě u Myriokefala. |
| 1204 | Konstantinopol byla dobyta účastníky 4. křížové výpravy – vznik latinského císařství a byzantských nástupnických států nikájského a trapezuntského císařství a epeirského despotátu. |
| 1259–1282 | Vláda císaře Michaela VIII. Palaiologa |
| 1261 | Hlavním městem byzantské říše se znovu stala Konstantinopol, dobytá na latinech. |
| 1299 | Vznik osmanského sultanátu v Malé Asii – počátky útoků osmanských Turků proti Byzanci |
| 1322–1328 | Válka „dvou Androniků“ - občanská válka mezi císařem Andonikem II. a jeho vnukem Andronikem III. |
| 1341 | Ioannes Kantakuzenos se prohlásil v Dimotice císařem (Jan VI.) |
| 1342–1354 | Občanská válka mezi Janem V. Palaiologem a Janem VI. Kantakuzenem |
| 1342–1347 | Povstání zélotů v Soluni |
| 1352 | Osmanští Turci získali pevnost Cimpe, první záchytný bod na evropské pevnině |
| 1354 | Osmanští Turci dobyli byzantskou přístavní pevnost Gallipoli, a definitivně tak zakotvili na evropském území |
| 1439 |
Uzavření florentské unie |
| 1453 | Osmanští Turci dobyli Konstantinopol – zánik byzantské říše |
[editovat] Pozdně antické období
Byzantská společnost vykazovala ve 4. – 6. století mnohem větší stabilitu a kontinuitu antických forem života, než tomu bylo v západní části římské říše, která zmítána hlubokou vnitřní krizí a marným zápasem s náporem barbarů. Přestože i tady bychom našli krizové jevy, nezasáhly tak ničivě a Byzanc dokázala krizi překonat. To mělo řadu důvodů. Zdejší provincie byly lidnatější a jejich ekonomika nespočívala pouze na práci otroků. Na císařských i soukromých velkostatcích pracovalo mnohem více kolónů, než tomu bylo na Západě, a stát se je již od dob Konstantina I. Velikého snažil připoutat k půdě, aby zajistil obdělávání pozemků, z nichž plynuly do státní pokladny nejlukrativnější daně a jejichž produkty byla zásobována armáda. Kromě toho se zachovala početná vrstva svobodných zemědělců s drobným pozemkovým majetkem a v tomto období se dokonce začaly v některých částech říše rozšiřovat statky středního rozsahu. Proto zde slábnutí přílivu válečných zajatců a následný nedostatek otroků nezpůsobily tak hluboký hospodářský úpadek jako na západě. Na východě byla mnohem hustší síť rozmanitých městských sídlišť od drobných městeček agrárního charakteru, jež byly zároveň centry správy a společenského života, přes významná střediska řemeslné výroby, zásobující celou říši, a důležité přístavy nebo křižovatky suchozemských obchodních cest až po mnohasettisícová velkoměsta, jakými bylo sídelní město císařů Konstantinopol, syrská Antiochie nebo Alexandrie v Egyptě. Ve srovnání se západní částí říše tu zůstala zachována intenzívní řemeslná výroba a obchod, východořímská společnost se agrarizovala v mnohem menší míře a uchovala si a dále rozvíjela politický život i kulturu. To samozřejmě vedlo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi Východem a Západem.
V době stěhování národů byla byzantská říše nucena bránit se před nájezdy barbarských kmenů, mezi něž patřili zvláště Gótové, Hunové, později Avaři, Slované či Bulhaři. Díky vojenské a často i kulturní převaze a diplomatickému umu byzantské vlády dokázala říše těmto útokům odolat. V 6. století za císaře Justiniána I., který byl nejvýznamnějším byzantským vládcem pozdněantického období, dokonce vojensky ovládla území, která kdysi náležela západořímské říši (Itálie, severní Afrika, jižní Hispánie). Na císařův podnět došlo v této době ke kodifikaci římského práva (Corpus iuris civilis). Šlo o významný právní počin, jímž byly uzákoněny současné normy života v byzantské říši. Patřilo k nim výsadní postavení staré otrokářské aristokracie a hospodářství založeného na práci otroků a kolonů, ortodoxní křesťanství jako státní náboženství, spojení nejvyšší moci světské a církevní (caesaropapismus).
Posledním císařem tohoto období byl Maurikios, který sice dokázal zastavit perskou ofenzívu, nicméně nedokázal zabránit slovanské expanzi na Balkáně. Po jeho sesazení a zavraždění (602) se Byzanc dostala do vážných problémů. Pozdněantické období bylo u konce.
[editovat] Východní říše v období velkých proměn
Události přelomu 6. a 7. století zřetelně ukázaly, že Justiniánovy snahy o renovatio imperii nebudou mít trvalý efekt. Životní zájmy říše, potýkající se s mnoha nesnázemi a zmítané vnitřními spory, ohrožovaly zvenčí slovanské migrace a vleklé války s Peršany, jež vzápětí vystřídala razantní arabská expanze. Aby mohla Byzanc tuto krizi překonat, musela projít zásadním přerodem, klíčovou proměnou pozdněantického státu a společnosti ve stát a společnost středověkou. Její čas nastal v 7. století, kdy podle slov významného byzantologa G. Ostrogorského „vdechl velký císař Hérakleios zvětralému římskému impériu čerstvý život a obnovil je rozhodnými reformami.“
Slované a Arabové přivodili Byzanci svými útoky mnoho problémů. Během 7. století byly prakticky ztraceny balkánské i východní provincie (Mezopotámie, Egypt, Sýrie ad.) a říše byla připravena o hospodářský potenciál východu včetně většiny prosperujících měst (Antiochie, Alexandrie ad.). Tyto geograficko-politické a demografické změny a potřeba účinné obrany území státu však pomohly nastartovat vojenské reformy a reformy administrativního systému, které následně vedly k proměně sociální struktury byzantské společnosti i její ekonomiky. Zároveň ztráta provincií, jejíž obyvatelstvo většinou nebylo řeckého původu a lišilo se svým jazykem (hovořilo většinou aramejsky, arménsky nebo koptsky), vyznáním (monofyzitismus) i kulturou, přispěla k upevnění jednoty říše jak po stránce náboženské, tak kulturní. Arabská a slovanská expanze představovaly jeden z důležitých faktorů, jenž v mnoha směrech působil na přeměnu východořímské říše ve středověký řecký stát.
Poté co Byzanc ztratila rozsáhlá územní ve prospěch Arabů a Slovanů, zaujímala v 8. století mnohem menší teritorium, než tomu bylo v pozdněantickém období. Na druhé straně se císařům podařilo zastavit hluboký politický rozvrat říše, který se hrozivě rýsoval o století dříve, a upevnit centrální moc. Krize v mocensko-politické sféře byla zažehnána, ale vzápětí se přenesla do oblasti náboženské ideologie a církevní politiky. Roku 726 zakázal císař Leon III., zakladatel syrské dynastie, uctívat obrazy a nařídil jejich odstranění z byzantských kostelů. Dodnes vedou historici diskusi o tom, proč se tak stalo. Faktem je, že uctívání obrazů, ikonodulie, bylo v té době mezi křesťany velmi rozšířené, přestože je Starý zákon zakazuje. V době, kdy byla Byzanc zle tísněna Araby, kteří obrazy uctívat nesměli, vyvstala otázka, proč Bůh dopřává vítězství muslimům a ne křesťanům, která vyústila do zahájení boje proti uctívání obrazů - ikonoklasmu. Nařízení svého otce prohloubil Konstantin V. Kopronymos, který uspořádal v roce 757 v Konstantinopoli koncil, jehož účastníci prohlásili ikonoklasmus za oficiální učení křesťanské církve. Poté začal císař ikonofily (uctívače obrazů) pronásledovat.
Roku 787 svolala císařovna-regentka Irena koncil do Nikáie, který uctívání obrazů obnovil. V roce 815 zavedl císař Leon V. Arménský ikonoklasmus znovu.
Boj o uctívání obrazů zasáhl byzantskou společnost citelněji než dosavadní christologické spory a ovlivnil dění v říši na více než 120 let. Prudké názorové střety rozdělily obyvatelstvo Byzance na dva nesmiřitelné tábory, přispěly k prohloubení rozdílů mezi západní evropskou a východní, asijskou částí říše a vedly k osudnému odcizení řeckého ortodoxního světa a západního křesťanstva, jehož důsledkem byla změna orientace papežů na karlovskou franskou říši a také restaurace západního císařství.
[editovat] Vzestup raněstředověké Byzance
Za vlády amorejské dynastie (820–867) byly ukončeny vleklé dogmatické spory o uctívání obrazů, které měly za následek rozsáhlou duchovní i společenskou krizi, otřásly východní církví a výrazně prohloubily rozpory mezi latinským Západem a řeckým Východem. Návrat k ikonodulii v roce 843 učinil nejen definitivní tečku za ikonoklastickým hnutím, ale znamenal překonání extrémistických projevů obou směrů. Svůj podíl na tomto vývoji měla nejen všeobecná únava, ale také nové problémy v zahraniční politice. Zároveň byly vytvořeny předpoklady pro vrcholný vzestup středověké byzantské říše.
V tomto období došlo k další proměně struktury byzantské společnosti, jejímž nejvýraznějším rysem se stalo vytváření velkého soukromého pozemkového majetku. Půdu těchto statků obdělávaly různé kategorie zemědělského obyvatelstva, námezdní dělníci, nájemci, až do 11. století se v byzantském zemědělství setkáváme také s otroky. Postupně se však masovou vrstvou stali paroikoi – závislí rolníci, poddaní. Paroikos byl osobně svobodný a teoreticky mohl ze statku odejít. Pokud však setrval na půdě 30 let a řádně odváděl rentu, nemohl být vyhnán. Početná vrstva závislého rolnictva obdělávajícího půdu velkých pozemkových vlastníků se postupně stala základní složkou zemědělského obyvatelstva, zatímco svobodní rolnici přestali v byzantské společnosti zaujímat důležité postavení a pozvolna se z ní vytráceli. V Byzanci se zformoval feudalismus, který měl své specifické rysy, jimiž se lišil od běžných jevů západoevropského feudalismu. Nevyvinula se tu například osobní závislost poddaných – nevolnictví, ani klasické lenní vztahy.
Formující se byzantská feudalita – dynatoi (mocní) – získala ekonomicky významné postavení a začala usilovat o proniknutí do důležitých úřadů a nejvyšších vojenských hodností. Ve snaze zabezpečit si politickou moc se pozemkovým magnátům snažila zabránit úřednická aristokracie, která dosud představovala vedle vojska politicky nejvlivnější skupinu. Zároveň usilovali úředníci i důstojníci o získání pozemkového majetku v provinciích. Tento vývoj významně ovlivnil vnitropolitickou situaci v Byzanci. V 10. století se jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů stal sílící boj ústřední moci se vzmáhajícími se provinčními magnátskými rody. Císaři se snažili omezit hospodářskou moc magnátů a zlomit jejich politické ambice. Velkého úspěchu dosáhl v tomto směru Basileios II. Bulgaroktonos, který zlikvidoval opozici v občanské válce a mocné magnáty podřídil ústřední vládě. To mu umožnilo podřídit si celé území bulharského státu na Balkáně a dosáhnout úspěchů v boji s Araby na východě.
V polovině 9. století zahájila byzanstká říše nejprve na východní hranici a později také na Balkáně mohutnou ofenzívu. V jejím důsledku byla do počátku 11. století vytvořen rozlehlý, dobře zorganizovaný a ekonomicky prosperující stát, který se rozkládal od břehů Dunaje na západě až po řeku Eufrat na východě. To bylo zásluhou makedonské dynastie (867–1056, nejvýznamnějšími představiteli byl Basileios I. a Basileios II.) a dalších císařů, kteří v této době vládli (Roman I. Lakapenos, Jan I. Tzimiskes, Nikeforos II.) Tento stav však netrval dlouho. Po Basileiově smrti v roce 1025 došlo k novému vzestupu provinční aristokracie, která získala v byzantské společnosti koncem 11. století, po nástupu Komnenovců, jednoho z významných provinčních rodů, na trůn, rozhodující postavení. Byzantské území bylo znovu ohroženo z několika stran. Největší nebezpečí představovaly útoky sicilských Normanů na západě a Seldžuckých Turků na východě.
Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, definitivnímu oddělení východní a západní církve. Velkou vinu na tom nesl konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios a papežští legáti, kteří v té době přijeli vyjednávat do Konstantinopole. Velké schizma znamenalo nejen samotné odloučení západní (tj. katolické) a východní (tj. pravoslavné) církve, ale mělo širší význam v podobě politicko-kulturní izolace byzantské říše.
[editovat] Byzanc v období křížových výprav
Roku 1095 se obrátil byzantský císař Alexios I. Komnenos s prosbou o pomoc proti nevěřícím Turkům na papeže Urbana II. Po roce 1054 to byl první pokus obnovit vztahy mezi Východem a Západem, přerušené církevním schizmatem. Papež jeho prosbě vyhověl a vyhlásil křížovou výpravu na osvobození Svaté země. Představa jejích účastníků i samotného Urbana II. o cílech výpravy se však značně lišila od představ byzantské vlády. Alexios si přál, aby západní rytíři vstoupili do jeho služeb a pomohli mu dobýt nazpět ztracená území říše na východě. Pokud by sami získali další državy, měli se zde usadit jako leníci Byzance.
Od samého příchodu křižáků na byzantské území se mezi Byzantinci a křižáky, které zde označovali jako „Franky“ nebo „Latiny“, projevovaly hluboké názorové rozdíly. Zrcadlily nejen náboženské odlišnosti, ale rozdíly mezi západoevropskou a východní byzantskou společností vůbec. Vztahy mezi byzantskou říší a Seldžuky se do té doby již zlepšily, takže zahájení první křížové výpravy je paradoxně znovu zkomplikovalo. Křižáci měli sice postupovat do Svaté země s byzantskou pomocí (například při zásobování), mezi spojenci však docházelo k častým neshodám a dohody o spolupráci nebyly často dodržovány.
Za složité situace se dokázali prosadit císařové z komnenovské dynastie (Alexios I., Jan II., zvaný Kalojohannes, Manuel I.) a úspěšně se vypořádat s mnoha zahraničně politickými problémy. Znovu upevnili a rozšířili hranice byzantské říše a navázali vztahy s křižáckými státy, které vznikly ve východním Středomoří. Tento pokus o obnovení mocenského postavení Byzance ukončila zdrcující porážka byzantského vojska Seldžuky u Myriokefalonu v roce 1176. Po osudné bitvě přestala být východní říše pro muslimy vážným protivníkem. Její maloasijské državy se nyní omezily pouze na pobřeží, ostatní dosud byzantská území byla vystavena tureckým nájezdům a plundrování. Po smrti Manuela I. (1180) eskalovaly v Byzanci také vnitropolitické problémy. Jedním z hlavních byly spory mezi přívrženci „Latinů“ a jejich odpůrci.
Katastrofální důsledky měla čtvrtá křížová výprava, během které dobyli křižáci na přání Benátčanů samotnou Konstantinopol. Poté vyhlásili tzv. latinské císařství, které zaujímalo především evropské území říše. Ve zbývající části byzantské říše, kterou se „Frankům“ dobýt nepodařilo, vznikly státy, které zachovávaly státoprávní kontinuitu římské říše i její církevní tradici. Šlo o nikájské císařství, trapezuntské císařství a epeirský despotát).
- Podrobnější informace naleznete v článku Čtvrtá křížová výpravanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
[editovat] Latinské císařství
Nastolení latinského panství přineslo do života byzantské společnosti řadu změn. Projevily se v oblasti politické, ekonomické, sociální i demografické a většinou měly negativní důsledky. Jedním z prvních byl úbytek obyvatelstva, jež se nechtělo smířit s nadvládou Latinů. Mnoho příslušníků aristokracie odešlo do Nikáie, Konstantinopol houfně opouštěli také lidé z nižších vrstev. V dříve téměř půlmiliónovém městě zůstalo nyní jen několik desítek tisíc obyvatel. Následoval hospodářský úpadek, který postihl především města, řemeslnou výrobu a obchod.
Na venkově se vedle institucí typických pro byzantský feudalismus začaly prosazovat lenní vztahy západoevropského typu. Půda, jíž se zmocnili latinští dobyvatelé, byla rozdělena na řadu lén, která byla udělována vojenským velitelům, rytířům a později také byzantské šlechtě, pokud byla ochotná ke spolupráci (některé rody si ovšem udržely své dosavadní majetky). Půdu obdělávali závislí rolníci, kteří byli v podstatě osobně nesvobodnými nevolníky. Na východ přesídlovalo také měšťanské obyvatelstvo, především z Itálie. V důsledku toho došlo ke značným demografickým změnám ve městech.
[editovat] Nikájské císařství
Nikájští císařové z rodu Laskaridů prováděli úspěšnou hospodářskou politiku směřující k soběstačnosti, díky které se jim podařilo konsolidovat vnitřní poměry říše a především překonat odstředivé politické snahy provinční aristokracie, které byly v této oblasti zvláště silné. Magnátské rody byly buď zainteresovány na boji s „Latiny“ a politice směřující k znovudobytí ztraceného území, nebo byly jejich ambice potlačeny. Snahy císařů směřovaly také k obnově měst, především těch, která měla pevnostní charakter a byla strategicky významná, přístavů, a k rekonstrukci flotily, která byla po roce 1204 ve velmi špatném stavu. V důsledku protežování vlastní produkce na úkor dovozu, zejména přepychového zboží, se podařilo oživit domácí výrobu. Omezeny byly obchodní vazby s italskými republikami, zatímco obchodu s tureckým ikonyjským sultanátem, který se rozkládal v Malé Asii, se nikájské císařství nebránilo. To vše přispělo k nastartování úspěšné zahraniční politiky, která vedla k postupnému znovudobývání dřívějšího byzantského území.
[editovat] Poslední etapa byzantských dějin: úpadek a zánik říše
Roku 1261 se začala odehrávat poslední etapa byzantských dějin. Na jejím počátku stál úspěšný návrat nikájského císaře Michaela VIII. Palaiologa do Konstantinopole a obnovení byzantského panství na evropském území. To představovalo velké vítězství nastupující palaiologovské dynastie. V podstatě však šlo o jeden z jejich posledních úspěchů. Finanční i vojenský potenciál říše byl vyčerpán, administrativní systém zničen, hlavní město vylidněné a zdevastované. V původně byzantském prostoru Balkánu se konstituovalo několik slovanských států, které mezi sebou soupeřily o hegemonii (Srbsko, Bulharsko), menší část území stále zůstávala v rukou „Franků“, západních křižáků. Byzantská říše již nedosáhla svého původního rozsahu, dřívější ekonomické prosperity, vnitropolitické stability ani mezinárodního významu.
Nejvlivnější prosperující společenskou vrstvou pozdního císařství se staly aristokratické rody, jako byli například Dukové nebo Kantakuzeni, a členové vládnoucí dynastie. Vlastnili rozsáhlé soukromé domény, které se dále rozrůstaly koupí, sňatky, dědictvím a udílením pronií. Velké statky vlastnila také církev. Pronie už nebyly propůjčovány pouze na dobu určitou nebo na doživotí uživatele, ale staly se dědičnou držbou, obdařenou imunitními právy. Stát se vzdal vlastnictví rozsáhlých ploch půdy a v důsledku toho přicházel o vojáky, které museli nahradit žoldnéři, i o zisky z daní, jejichž vybírání nyní spočívalo v rukou majitelů pozemků. Nedostatek vojska a financí, jichž bylo potřeba na nájem placených žoldnéřů, byl v pozdní Byzanci stálým problémem a vedl k silnému zadlužení státní pokladny. Jejími věřiteli byly především italské městské republiky. Charakteristickým rysem vnitropolitického uspořádání říše se stala decentralizace a provincionální separatismus. Od poloviny 14. století byly příslušníkům dynastie i jiným významným magnátům udíleny do správy rozsáhlé autonomní celky, nejvýznamnějším z nich byl morejský despotát.
Byzantská města nikdy nezaujímala postavení, jakého dosáhla městská střediska na Západě. Nebyla samosprávnými celky s vlastními právy, měšťanstvo se nestalo politicky významnou skupinou obyvatelstva. Zatímco v dřívějším období byla podřízena státní administrativě, stáli nyní v čele měst místní magnáti. Mnohá města ztratila charakter hospodářského centra a zůstala pevností, u níž převážily vojenské funkce. Jiná, byť méně početná, se dostala do závislosti na italském kupeckém kapitálu, který stále více pronikal do země a ovládal nejenom tranzit, ale také vnitřní trh. V důsledku toho se domácí kupci stali závislými na benátských a janovských obchodnících. Zapojení měst do dálkového obchodu připívalo k jejich hospodářskému rozvoji a mělo příznivý vliv také na jejich zemědělské zázemí. Obecně však byzantská ekonomika ve 13. – 14. století upadala.
Krize zasáhla také politický život říše. Ve 14. století jí zmítaly občanské války, vyvolané zápasy o trůn, jež se prolínaly se sociálně motivovanými hnutími (povstání zélótů v Soluni, 1342–1347) a náboženskými konflikty. Poslední velký spor náboženské povahy se v Byzanci vedl o hésychasmus (iracionální mystické hnutí, jež se ve 14. století zrodilo v kontemplativním prostředí klášterů na hoře Athos) a následně o přijetí církevní unie. Ve druhé občanské válce se na stranu hésychastů přiklonil mocný magnát Ioannes Kantakuzenos, který se snažil zmocnit císařského trůnu proti Janu V., legitimnímu panovníkovi z dynastii Palaiologovců, a učinil tak ze sporu duchovní povahy politickou záležitost. V době, kdy byl Kantakuzenos uznán za spolucísaře (Jan VI., 1347–1354), se podařilo prosadit přijetí hésychasmu jako oficiálního dogmatu ortodoxní církve. Jeho brzký pád na tom již nic nezměnil. Hésychamus získal v Byzanci mnoho přívrženců v různých společenských vrstvách, kteří lpěli na zachování ortodoxie, ostře odmítali jakékoliv spojení s Římem a dávali přednost turecké nadvládě před uznáním papežského primátu. Odpůrci hésychasmu se jako zastánci realistické politiky později přiklonili k církevní unii, neboť existence samostatného byzantského státu pro ně byla důležitější než zachování stávajících náboženských poměrů. Patřili mezi ně především humanisté. Převaha hésychasmu v byzantském prostředí však šíření myšlenek humanismu a renesance bránila, což dále prohlubovalo propast mezi Východem a Západem.
Byzantská říše tak byla v mnoha směrech oslabována právě v době, kdy ji ohrozil další vnější nepřítel, osmanští Turci, jejichž stát se konstituoval v Malé Asii kolem roku 1300. Kromě toho musela zpočátku ještě čelit doznívajícím snahám „Franků“ o znovuzískání pozic, jež ztratili pádem latinského císařství a ústupem z Konstantinopole. To však představovalo ve srovnání s osmanskou expanzí mnohem menší nebezpečí. Roku 1352 se Osmani uchytili na evropské půdě a o dva roky později potvrdili svůj zisk dobytím pevnosti Galipoli (dnes Gelibolu). Odsud zahájili rychlý postup proti balkánským státům i državám byzantské říše, která ztrácela jedno území za druhým a již roku 1371 se stala vazalem tureckého sultána. Přestože turecký tlak výrazně sílil, obyvatelstvo Byzance se rozdělilo do dvou nesmiřitelných táborů, z nichž jeden byl ochoten se s nadvládou Osmanů smířit. Počátkem 15. století patřilo k Byzanci kromě hlavního města jen jeho okolí a malá území v dnešním Řecku. Roku 1402 však dočasně zastavila postup Osmanů porážka, kterou jim u Ankary uštědřil tatarský dobyvatel Tímúr-Í-Lenk (Tímúr Chromý), v Evropě nazývaný Tamerlán.
V roce 1453 oblehla turecká vojska sultána Mehmeda II. Konstantinopol. Útočníci měli proti obráncům města, v jejichž řadách byl i poslední císař Konstantin XI. Palaiologos, desetinásobnou přesilu. Po několikatýdenním obležení Konstantinopol 29. května padla do rukou Turků a přejmenována na Stambul – Město, se stala metropolí osmanské říše. Tisíciletá byzantská říše zanikla.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Externí zdroje
[editovat] Bibliografie
- ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol., Dějiny Byzance, Praha, Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8
- HRADEČNÝ, Pavel a kol., Dějiny Řecka, (dějiny států), Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998 (Dějiny států). ISBN 80-7106-192-1
- Zdeněk Měřínský, Jarmila Bednaříková, A. Homola, Stěhování národů a východ Evropy Byzanc, Slované a Arabové, Praha, Vyšehrad, 2006
- DOSTÁLOVÁ, Růžena, Byzantská vzdělanost, Praha, Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-034-6
- HERRINOVÁ, Judith, Ženy v purpuru, (Kolumbus sv. 173). , Praha, Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1191-7
- HAVLÍK, Lubomír Emil, Přehledné dějiny Byzance, Brno, Universita J. E: Purkyně, 1970 (skriptum)
- HAVLÍK, Lubomír Emil, Přehledné dějiny Byzance, Brno, Universita J. E: Purkyně, 1979 (skriptum)
- HROCHOVÁ, Věra – TŮMA, Oldřich, Byzantská společnost, Praha, Karolinum, 1991. ISBN 80-7066-426-6 (skriptum)
- Kol. autorů, Vybrané problémy současné byzantologie, Praha, 1978 (skriptum)
- MIHOLA, Jiří, Byzantská říše, Brno, CERM, 2000 (Item. Historie). ISBN 80-7204-173-8
- CVETLER, Jiří – KINCL, Jaromír – DOLEŽAL, Miloslav, Obecné dějiny státu a práva, 2. Byzanc, říše francká, Rusko, Praha, Univerzita Karlova, 1973
- DRŠKA, Václav – PICKOVÁ, Dana, Dějiny středověké Evropy, Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 2004. ISBN 80-86493-11-3
- DLOUHÝ, Roman, Byzanc od roku 1053 do pádu Cařihradu (1453), Ostrava, Scholaforum, 1996. (Tematický sešit. Dějepis). ISBN 80-86058-25-5
- MÜLLER, Karel, Vznik a sláva byzantské říše: Obrazů z dějin byzantských díl I, (Z dílny osudu XII), Praha, Vesmír, 1927.
- MÜLLER, Karel, Soumrak byzantské říše: Obrazů z dějin byzantských díl II, (Z dílny osudu XIV), Praha, Vesmír, 1927.

