Přízvuk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přízvuk (akcent) je důraz na určitou slabiku slova. Patří mezi tzv. suprasegmentální jevy v jazyce.

V jazycích s pevným přízvukem je přízvučná vždy nebo převážně jen určitá slabika (např. první v češtině, předposlední v polštině).
V jazycích s pohyblivým přízvukem (např. ruština, angličtina) může být přízvučná kterákoliv slabika, různá poloha přízvuku může mít rozlišovací (lexikální) funkci různých významů slov.

Přízvuk může ovlivňovat výslovnost hlásek. V ruštině či angličtině dochází k redukované výslovnosti nepřízvučných samohlásek. Přízvuk též často ovlivňuje i délku slabik (v ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují delší než nepřízvučné, ve švédštině jsou přízvučné slabiky vždy dlouhé, nepřízvučné vždy krátké). V češtině k takovýmto jevům nedochází.

U delších slov se kromě hlavního přízvuku může vyskytovat i slabší vedlejší přízvuk. Ve fonetickém přepisu výslovnosti (IPA) se hlavní přízvuk označuje horní kolmičkou ( ˈ ), vedlejší přízvuk dolní kolmičkou ( ˌ ), např. ve slově předposlední [ˈpr̝˚ɛt.po.ˌslɛd.ni:].

Některá slova jsou nepřízvučná a tvoří přízvučný celek s předchozím (příklonky) nebo následujícím (předklonky) slovem.