Planckovy jednotky
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Planckovy jednotky vyznačují hranici platnosti známých zákonů fyziky. Pro vzdálenost menší než Planckova délka (ca. 10-35 m) a časový interval kratší něž Planckův čas (ca. 10-43 s) prostor a čas ztrácejí své známé vlastnosti kontinua. Každý objekt, který by byl menší než Planckova délka, by měl podle Relace neurčitosti tolik energie resp. takovou hmotnost, že by zkolaboval do černé díry. Hledání odpovídající teorie tzv. kvantové gravitace patří k největším výzvám současné fyziky.
Planckovy jednotky tvoří přirozený systém jednotek pro vzdálenost, čas a hmotnost tím, že jsou výjádřeny pomocí základních přírodních konstant: gravitační konstanty G, rychlosti světla c a Planckovy konstanty h. V oblasti kvantové gravitace je běžné, že Planckovy jednotky jsou považováný za základní přírodní konstanty a G, c a h konstanty od nich odvozené.
Planckovy jednotky jsou občas fyziky nazývány „Jednotky Boží“.
[editovat] Definice
Definice Planckových jednotek vychází z jednoduché uvahy, hledání matematického vyjádření délky, času a hmotnosti jako součinu a podílu vhodných mocnin konstant G, c a
, kde
:
| Planckova délka: | ![]() |
|
| Planckův čas: | ![]() |
|
| Planckova hmotnost: | ![]() |
Vedle těchto tří základnich jednotek jsou používány také následující odvozené jednotky:
| Planckova plocha: | ![]() |
|
| Planckova energie: | ![]() |
|
| Planckova teplota: | ![]() |
|
| Planckova hustota: | ![]() |
Kde kB je Boltzmannova konstanta. Planckova plocha hraje důležitou roli především v teorii superstrun a při uvažování entropie černých děr.








