Gallienus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Publius Licinius Egnatius Gallienus (218 – 268) byl římský císař vládnoucí v letech 253 – 268. Jeho otcem byl Publius Licinius Valerianus, pozdější císař, matkou Egnatie Mariniana, dcera Egnatia Victora Mariniana. Gallienus byl ženatý s Iulií Cornelií Saloninou a měl s ní tři syny – Valeriana, Salonina a Mariniana.
Obsah |
[editovat] Úvod
Gallienus má mezi císaři panujícími ve 3. století zvláštní postavení. Byl to muž, který jako by se ani nehodil do doby barbarských vpádů a občanských válek, člověk s intelektuálními zájmy a širokým rozhledem, jenž převyšoval většinu svých současníků. Jeho řečnické schopnosti, záliba v řecké kultuře i podpora novoplatónského filozofa Plótína mluví samy za sebe. Zároveň byl však Gallienus i dobrým vojevůdcem a organizátorem – bez těchto vlastností by v neklidném 3. století jako panovník neuspěl.
Gallienův život před císařskou proklamací jeho otce Valeriana se rozplývá v mlze. Kromě data jeho narození (218) máme vlastně k dispozici jen nejisté náznaky, že přišel na svět ve Falerii Novi severně od Říma. Určitě však vyrostl v bohatém a kultivovaném prostředí, jak se slušelo na potomka urozené senátorské rodiny s vazbami na Etrurii.
[editovat] Otcovým spoluvladařem (253 – 260)
V září či v říjnu 253, jen několik týdnů po otcově vítězství v boji o vládu nad impériem, byl pětatřicetiletý Gallienus nejprve provolán za Caesara a později i za Augusta, čímž se stal formálně plnoprávným otcovým spoluvládcem. Císař Valerianus tak navazoval na politiku Maximina Thráka, Philippa Araba, Decia a Treboniana Galla, kteří ve snaze zvýšit prestiž svého rodu zahrnuli syny tituly a výsadami. Ve Valerianově případě k tomu ale přistupovaly i čistě praktické zřetele. Během občanské války, která mu zajistila trůn, vyplenili Peršané řadu syrských měst včetně lidnaté Antiochie nad Orontem a také germánské kmeny sporadicky útočily na provincie podél Rýna a Dunaje. Bylo třeba bojovat na několika frontách současně, proč tedy nevyužít schopností dospělého syna, jemuž mohl císař stoprocentně důvěřovat? Valerianus se již rozhodl, že sám obnoví klid ve východních provinciích, a nechtěl, aby hranice v Evropě zůstala nekrytá. Gallienus tak dostal svůj první vladařský úkol.
V prvních sedmi letech své vlády – snad s výjimkou krátkého období v roce 257 – trávil Gallienus čas pouze ve vojenských táborech. Bojoval střídavě na Rýně proti Frankům a na Dunaji proti různým barbarským kmenům a patrně v této době začal reformovat vojsko, které mu podléhalo. Vytvořil mobilní těžkou jízdu pod Aureolovým vedením, jež mohla být rychle nasazena na jakékoli ohrožené místo v pohraničí. Ustanovil také svého syna Valeriana Caesarem a po jeho předčasné smrti udělil stejnou hodnost i mladšímu synu Saloninovi. Jeho angažovanost začala brzy nést své plody – v bitvě u Milána porazily císařské legie alamanské nájezdníky, čímž Gallienus ochránil samotné centrum impéria – Řím.
[editovat] Krize a konsolidace moci (260 – 264)
Asi v červnu 260 upadl císař Valerianus u Edessy do perského zajetí a Gallienus se tak ocitl téměř v zoufalém postavení. Nejenže se načas zhroutila celá římská obrana na Východě a Peršané vyplenili provincie Sýrii, Kilikii a Kappadokii, ale proti Gallienovy rychle povstalo několik provinčních velitelů, usilujících svrhnout celý valerianovský rod. Trvalo téměř půldruhého roku, než Gallienus dostal situaci jakž takž pod kontrolu. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě, tři další – Macriana, Quieta a Aemiliana – zlikvidovali jeho velitelé a spojenci. Přesto Gallienus nemohl být s výsledkem plně spokojen. Na Západě mu odepřely poslušnost Galie, Británie a Hispánie, kde se zmocnil vlády dolnogermánský místodržitel Marcus Cassianius Postumus, na Východě padlo do rukou palmýrského knížete Septimia Odaenatha přinejmenším pět provincií. I když Odaenathus uznával Galliena za svého císaře a jen Postumus se otevřeně stavěl na odpor, krize z let 260-261 podstatně oslabila moc římského ústředí. Na tom se v příštích několika letech nedalo nic změnit – říše byla příliš vyčerpaná.
Mezi lety 261 a 264 žil Gallienus převážně v Římě, kde se zabýval konsolidací římské správy a vojenství. Na jeho příkaz byli senátoři zbaveni velitelských míst v armádě a nejvyšší vojenské funkce mohl od té doby zastávat každý, kdo se osvědčil v boji. Gallienus také dosadil do čela provincií příslušníky nižšího stavu jezdců, jež pokládal v mnoha směrech za kompetentnější než senátory, a ukončil násilné akce proti křesťanům, nařízené otcem před rokem 260. Je s podivem, že mu v bouřlivých šedesátých letech zbýval čas i na kulturní zájmy, především ve vztahu k Řecku. V roce 264 se rozhodl podniknout cestu do Attiky, převzal v Athénách úřad archónta eponyma a dal se zasvětit do eleusínských mystérií. Uvažoval také o výstavbě ideálního města filozofů v jižní Itálii, které mělo nést jméno Platónopolis. V tom mu však zabránily naléhavější úkoly.
[editovat] Poslední léta na trůně (265 – 268)
[editovat] Chronologie Gallienovy vlády
V roce 265 vytáhl Gallienus v čele vojska proti Postumovi, porazil ho v bitvě, v průběhu dalších operací byl však zraněn a přinucen výpravu odvolat. Byl to jeden z mála vojenských neúspěchů, jež za své patnáctileté vlády utržil. Mnohem lépe se mu vedlo při výpravě proti Gótům a Herulům, kteří v roce 267 poplenili jeho oblíbené Řecko. V bitvě na řece Nestu v Makedonii jim připravil zničující porážku a znovu tak dokázal, že je schopným vojevůdcem.
V době, kdy ještě doznívaly boje s Góty, se vnitropolitická situace opět drasticky vyostřila. V první polovině roku 268 odpadl od Galliena velitel jezdectva Aureolus, mnoho let jedna z císařových opor, a v říši vypukla občanská válka. Gallienus svěřil pronásledování Gótů svému vojevůdci Marcianovi, porazil Aureola u dnešního Ponterola v Itálii, při obléhání Milána ho však zavraždili spiklenci kolem prefekta prétoriánů Heracliana (cca září 268). Nový císař Claudius II., který o komplotu přinejmenším věděl, pak nechal Galliena na nátlak vojáků konsekrovat.
[editovat] Gallienův obraz v pramenech
V latinské historické tradici je Gallienus většinou líčen jako slabošský tyran, který se nejen nestará o vládní záležitosti, ale je přímo odpovědný za všechny problémy impéria v padesátých a šedesátých letech. Důvod je nasnadě: Gallienovy vojenské reformy připravily o vliv římskou senátorskou elitu, jež tehdy určovala „veřejné mínění“, a ta Gallienovi jeho rozhodnutí nikdy neodpustila. Naopak řecké prameny, tolik nezatížené stavovskou optikou, zobrazily císaře ve velmi příznivém světle – jako energického velitele a mírného vládce. Jejich názor dnes sdílejí i moderní historikové.
[editovat] Bibliografie
- Alföldi, A., Studien zur Weltkrise des 3. Jahrhunderts, Darmstadt 1967.
- de Blois, L., The Policy of the Emperor Gallienus, Leiden 1972.
- Kuhoff, W., Herrschertum und Reichskrise. Die Regierungszeit der römischen Kaiser Valerianus und Gallienus (253-268 n. Chr.), Bochum 1979.

