Sanace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Za sanace a rekultivace jsou považovány všechny práce, které organizace je povinna učinit k nápravě škod na krajině a škod vzniklých na pozemcích právnickým i fyzickým osobám těžební činností (§ 31 odst. 5 horního zákona). Sanační práce zahrnují i rekultivaci pozemků podle zvláštních předpisů (zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)). Může jít např. o výsadbu náhradní zeleně, případnou výstavbu náhradních objektů za objekty narušené těžební činností, pokud slouží k obnově funkční způsobilosti krajinného systému, včetně nákladů spojených s monitorováním dlouhodobých účinků důlní činnosti na povrch. Zjednodušeně řečeno, rekultivace je uvedení postiženého území do takového stavu, aby zde mohl fungovat soběstačný ekosystém a aby se území nepodobalo měsíční krajině, jak tomu mnohde bývá.
Technologie rekultivace se liší podle toho, zda zrekultivovaná plocha bude využívána zemědělsky, lesnicky nebo účelově (rekreační a sportovní plochy, paseky, letiště).
Základem rekultivace je vytvoření nového povrchu. Již v této fázi je třeba vědět, která část bude později na co využita. To má vliv na volbu hornin, kterými se budou zavážet jednotlivé povrchové části. V místech, kde bude stát zástavba, komerční plochy apod. je možné zavážet horniny, na kterých by nic nerostlo. Ovšem v místech, kde bude pole či sad je důležité dbát na kvalitu půdy.
Průběh rekultivace je většinou následující, těžební sloje či patra se začnou zavážet, začnou se izolovat místa pro hydrické rekultivace, začne se modelovat terén. Důležité je na povrch materiálu, v místech kde bude něco růst, znovu navézt ornici (existuje povinnost selektivní skrývky ornice a její znovupoužití na rekultivaci území). To je důležité pro urychlení růstu vegetace, protože jinak by se muselo čekat dlouhá léta. Modelování profilu terénu rekultivace je velmi náročná činnost. Navezený materiál ještě dlouhá léta pracuje - sedá a pohybuje se. S těmito procesy tedy musí plánovači počítat. Terén také nemůže být monotóní, musí se snažit přiblížit přirozenému terénu, jak by asi mohl vypadat. Po vytvoření terénu nastupuje biotechnická etapa, která má za úkol „oživit“ nové území. Začnou se zakládat lesy, na polích začíná běžet speciální osební cyklus, který má zúrodnit půdu.
Biologická rekultivace je činnost velice nákladná, ale jejím výsledkem je návrat ploch k běžnému využití pro zemědělskou či lesnickou výrobu, případně jako rekreační zázemí městských aglomerací.
Obvyklý způsob provádění zemědělské rekultivace spočívá v návozu a rozprostření organické hmoty, následuje orba, vláčení, smykování, setí přípravných plodin, jejich zaorání, hnojení a následuje již pěstování cílových plodin nebo zatravnění, vzhledem k narušeným hydropedologickým podmínkám je při delších obdobích sucha nutná zálivka sazenic.
Velice často je používána chemická příprava půdy před vlastním zatravňováním či zalesňováním, pokud jsou plochy zarostlé bujnou ruderální vegetací k jejímu odstranění používáme chemické postřiky celoplošné či místní. Nálety nežádoucích dřevin stejně jako materiál z prořezávek zpracováváme štěpkováním, čímž je urychlen rozklad organické hmoty a zároveň je výrazně omezen vývoj případných hmyzích škůdců.

