Samuel (Bible)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Samuel (hebr. Šmu´el – vyslyšel bůh) je postava z Bible Pocházel z kmene Levi. Jeho otec Elkana byl člověk věrný řádu, matka Chana nemohla mít děti a tak si Samuela vymodlila. V nízkém věku jej rodiče odvedli do školy v Miškanu k veleknězi Elimu. V těchto místech se vzdělával a rostl. Samuel patřil k nazirejské sektě. Nazírem je v bibli pojmenován ten, kdo se na čas zasvětil bohu a po tuto dobu musel dodržovat určité příkazy. Nesměl si stříhat vlasy, nemohl mít žádný kontakt s mrtvým, i kdyby šlo o blízké rodinné příslušníky, musel se vzdát veškerých pochutin z hroznů. Do skupiny těchto lidí patřil také například Samson.
Samuel toho za svůj život viděl a zažil velmi mnoho. Narodil se do doby, kdy poslední velekněz Eli lpí na starém a nevidí, jak jeho synové ujídají maso z obětin. Jedná se o velmi nepříjemný konec období soudců. Lidé ztrácí pojem o duchu a zajímá je spíše forma.
Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. První a Druhá kniha Samuelova. Knihy byli dle rabínské tradice původně jednou knihou, ale v prvním řeckém překladu Tanachu byla rozdělena. Kniha nám dává nahlédnout do duchovního pozadí historických událostí. Hlavními postavami v tomto díle jsou velekněz a soudce Eli, prorok Samuel, králové Saul a David. Obsah se zaobírá dobou, kdy pomalu končí doba soudců (za soudce jsou myšleny kmenoví vůdci, osoby, které mají velmi výrazné charisma a také je k nim chována autorita – např. Samson) a začíná období králů. Jedná se sice o vcelku malé časové období, které ale sehrává velmi významnou roli.
Samuel v období své dospělosti působil jako soudce, s tím také souviselo, že cestoval po zemi. Kvůli jeho postavení proroka, skrz kterého mluví bůh, na něm ležela tíha rozhodování. V této době napadli osady Izraelitů Pelištejnci. Izraelité si do bitvy přinesli „svého boha“ v podobě Archy úmluvy. Proč ji tam nosili? Nevěřili snad, že bůh je s nimi? Nejspíš potřebovali něco hmatatelného, jako znak svého přesvědčení, nestačila jim jen víra. Nakonec je ale Pelištejnci porazili a zmocnili se Archy úmluvy (za určitou dobu ji ale rádi vrátili, protože „cizí“ bůh mučil jejich města). Poté, co se Eli dozvídá o ztrátě, „spadl ze svého stolce a zemřel“.
Na Samuelova bedra dopadla tíha rozhodnutí a činů. Odcizení Archy a smrt Eliho byly pro Izraelity ranami. Samuel navštěvoval různá místa a kázal Tóru. Hlásal lidem pomíjivost formy k důležitosti obsahu (vrcholem jeho snažení bylo to, že za dvacet let sezval Izraelity do Micpy, kde „uzavřel symbolickou smlouvu s bohem“. Další nelehkou otázkou bylo, zda v této situaci mají Izraelité přijmout krále a pokud ano, v jaké podobě. Na scéně se objevuje hezký a charismatický, benjamínovský, partyzánský velitel Saul. Saul byl člověk, který, jak bychom nyní mohli říct, prožil svůj „americký sen“.
Začal od nuly a jen svou pílí se vypracoval. Naneštěstí ne všemu ke všemu se lze dostat jen svým úsilím. Proto v jeho povahovém rejstříku nikdy nehrála prim vlastnost jako diplomatická zručnost. Z toho pramení jeho neschopnost si získat podporu severních kmenů. Samuel velmi dlouho váhal, zda má či nemá pomazat Saula. Byl ochoten jmenovat Saula charismatickým vůdcem - „magidem“, ale nevěděl zda má být také „melekem“ - dědičným králem. S pozicí meleka bylo totiž spjato vybírání kmenových poplatků. Vzhled, vystupování však dostalo na Saulovu stranu lid. Tak se Samuel zeptal Boha o radu. Ten mu řekl, ať jej ustaví králem. Smůla však se lepila Saulovi na paty a tak rok po své korunovaci je jeho armáda rozdrcena v pohoří Gilbóa pelištejnským vojskem, v této bitvě padl král Saul i se svým synem. Je nutné poznamenat, že velkou zásluhu na tomto výsledku mělo nedostatečné vojenské zázemí.
Naštěstí se mezi Saulovými žoldnéři objevil David. Byl vycvičen v Pelištejnských řadách, tak znal velmi dobře válečné umění. Shromáždil okolo sebe „profesionálních“ velitelů, slíbil léno. David chytře vyčkal než propuknou potyčky proti Saulovu nástupci Išbálovi, které měli za následek jeho smrt. Měl volné pole působnosti. David nastoupil na trůn, formou smlouvy. Je považován za nejúspěšnějšího krále, i když proti němu bylo dost spiknutí. Základem jeho moci byla silná armáda. V době jeho panování však umírá Samuel, což je pro Davida dobré, protože část jeho „duchovní autority“ přechází něj.
Samuel byl významný člověk. Učil návrat k duchovním hodnotám. Byl „posledním soudcem Izraelského lidu“ a „velký otec proroků“. Vyvedl Izraelity z těžké chvíle tím, že jim ukázal pravou podobu boha. Toto vše jej řadí na přední místa v Židovské historii.

