Dějiny Skotska
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dějiny Skotska, respektive území, na kterém dnešní Skotsko leží, sahají hluboko do minulosti. Dějiny lidí, obývajících tuto oblast, začínají cca 10 000 - 7 000 př. n. l., prostupují dobou kamennou, bronzovou a železnou, přes kontakt s Římskou říší, válkami s Vikingy a Anglií, až k dnešku. První písemné sbírky jsou z doby příchodu římských vojsk.
Obsah |
[editovat] Prehistorie
Vůbec první hmatatelné důkazy o lidském osídlení dnešního Skotska jsou z doby cca 7 000 př. n. l., kdy se na sever ostrova začaly stěhovat kmeny za novými nalezišti potravy. Byli to především lovci. V období 4 000 - 3 500 p. n. l. začali na toto území od východu připlouvat noví osadníci již na dřevěných lodích. Nebyli to však ještě Vikingové. V této éře jsou již aktivní první zemědělci. Spolu s příchozím obyvatelstvem přišla i nová náboženství. Pozůstatky jsou vidět zejména v podobě monumentů, které se skládají z několika velkých kamenů (většinou dlouhých a úzkých), postavených vedle sebe do kruhu. Tyto náboženské „symboly“, ne nepodobné tomu v anglickém Stonehenge, se nalézají hlavně na severu Skotska, na ostrově Lewis, Hebridech, nebo Orknejích.
Ačkoli spojitost staveb s náboženstvím je dokázána, přesný účel znám není. Místa dle vykopávek sloužila také jako hřbitovy. Kolem období 2 000 let př. n. l. došlo díky dovednosti zpracovávat kovy k významějšímu vzestupu úrovně života. Ze začátku to byl zejména bronz, který se zde objevil s největší pravděpodobností z Irska. Z bronzu byly vyráběny všelijaké pomocné nástroje, ale také šperky. Mimo jiné byl již znám cín a ceněné zlato.
Roku 1159 př. n. l. došlo k výbuchu islandské sopky Hekly. Erupční mraku způsobil, že v celém Irsku a západním Skotsku vymizel téměř na dvacet let pralesní porost. Stavby ze dřeva byly tedy nahrazovány kamennými.
Rozvoj používání železa nastal hlavně díky Keltům, kteří přišli z území dnešní Francie, Německa a Belgie.
[editovat] Římané
Římané, kteří sem zavítali roku 79 n. l. - 80 n. l., začali obyvatele severu nazývat Pikty. S Římany přicházejí i první zanechané dokumenty o zdejších lidech. Římany přivedl generál Agricola. Přišlo jich okolo dvaceti tisíc a měli za úkol rozšířit a spravovat Římskou říši v těchto částech Evropy. Po obsazení středního pásu Skotska, začali budovat svou správu a celé území nazývat Kaledonie. Na zdejším území v podstatě nezaznamenávají větší odpor místních především díky své vojenské převaze. Horší situace je však dále na severu, kde má velký vliv neznalost prostředí a klimatické podmínky. V roce 83 se v první historicky zaznamenané bitvě Skotů (Kaledoňanů) utkávají s římskými legiemi v bitvě u Mons Graupius. V bitvě padlo na 10 000 Kaledoňanů a jen 360 římských vojáků. Přestože Římané tuto bitvu vyhráli, ustoupili zdejšímu klimatu a přírodním podmínkám. Od té doby zůstávají pouze v jižní (příznivější) části Skotska. V roce 121 nechává Hadrian postavit 3 metry širokou a 2 metry vysokou hradbu mezi městy Carlisle (Anglie) a South Shields (severně od Sunderlandu). Na stavbě mělo pracovat až 14 000 mužů a měla chránit území kontrolovaná Římany před nájezdy kmenů ze severu. O dvacet let později přibyl k Hadriánovu valu i val Antoninův. Ten byl postaven severněji ve středním skotském pásu a byl postaven na počest císaře Antonina. Římané stále častěji musí odrážet útoky severských kmenů, až se z území Skotska nadobro stáhnou v roce 312 za Hadriánův val. V té době na území Kaledonie působí národy Piktů (sever až k Antoniovu valu), Gaelů (západ + ostrovy), Britů (západ mezi oběma valy) a Anglů (východ mezi valy).
[editovat] Šíření křesťanství
Křesťanství přicházelo do Skotska z nedalekého Irska, odkud do země poudilo mnoho tamních misionářů. Mezi prvními byl Svatý Brandan a Svatý Ninian. Mezi pozdější pak patřili Svatý Kolumba, Svatý Kentigern a Svatý Fergus. Nemalou měrou, byť nepřímo, přispěl k šíření křesťanství ve Skotsku také irský patron Svatý Patrik.
[editovat] Vikingové
Vikingové přicházejí poprvé drancovat roku 793 a pak se stále s větší intenzitou vrací, stejně jako roku 795, tenkokrát na Ionu, Skye a pobřeží severního Irska. Napadaná území rozkrádají, obyvatele zabíjejí a s kořistí se na svých podlouhlých lodích vrací k norským břehům. Důvod napadání byl jasný, neúrodnost norských polí vytáhla tehdejší obyvatele Norska za úlovkem a směrem na západ to bylo blíž po moři (pro Vikingy z oblasti Bergenu), než k nížinám Skandinávie. Dle dostupných údajů neměli na území skotských břehů valný odpor a drancování doprovázeli znásilňováním a mučením. Jejich způsob boje „napadnout a ujet“, měl pro svůj účel velkolepé účinky. Nájezdy Vikingů se opakovaly tak často, že začali na pobřeží budovat své vesnice a kolonizovat. Nejprve v malých skupinkách na Orknejích a Hebridech, později ve větší míře i dále na jihu. K úplné kolonizaci nikdy nedošlo, zůstalo jen u ojedinělých vesnic na severních ostrovech a expanzi směrem k Islandu a Severní Americe (Norští Vikingové). Napadání dánských Vikingů ovšem stále pokračovalo, později i z jihu. Ještě dnes je ve Skotsku mnoho geografických jmen nesoucí původ od Vikingů. Když v roce 806 znovu napadli Ionu a povraždili všechny církevní a světské mocnáře, napomohli tím úplně novému sjednocení Skotska, konkrétně Piktů s Gaely (Skoty). Nájezdy Vikingů však stále pokračovaly a to až do roku 1263, kdy armádu norského Vikingského krále Haakona porazila armáda Alexandra III v bitvě u Largs.
[editovat] Sjednocené království
Sjednocení bylo otázkou především obranyschopnosti země před Vikingy. Gaelové, kteří měli již dlouho zálusk na úrodnější východní zemi Piktů sjednocení s nadšením přivítali. Vzniká tak nové království jménem Alba. U zrodu stál Konstantin II a Kenneth MacAlpin, který začal jako první sjednocovat Pikty s Gaely. Okolo roku 843 pozval hlavní představitele moci Piktů do Scone, centra jejich království, kde je lstivě napadl a porazil. Od té chvíle začali obě království vystupovat společně pod jednotou království Alba. V nově vzniklém království se začalo mluvit Skotskou gaelštinou. Alba se díky soudružnosti začala rozšiřovat na jihovýchod (Strathclyde) i jihozápad (Lothian}. Náboženské centrum se přesunulo na východ, do měst St. Andrews a Dunkeln. Je pravdou, že informace z tohoto období chybí, takže si nelze vytvořit ucelený pohled na vznik Alby.
Nutno poznamenat, že v tomto obdobĺ tu byli ještě Britové na jihu, do ústupu Římanů jejich spojenci, bojující s Angli, přicházející z Anglie. Dále pak zmiňovaní Vikigové na severu, na ostrovech vnějších i vnitřních Hebrid, Orknejích a Shetlandech.
Vládu po králi Kennethovi převzal v počátku 11. století Malcolm II, jeho syn. Ten rozšířil působnost království o území Britů a Anglů (bitva u Carham - 1018). Po smrti Malcolma II byl ustanoven následníkem Duncan, jež byl ale ještě v mládí zabit MacBethem, který vládl do roku 1057. Byl považován za posledního velkého gaelského krále. Shakespearovo drama o něm je třeba brát s jistou rezervou, protože ne zcela odpovídá skutečné minulosti. Následující panovník Malcolm III vládl do roku 1093, kdy byl zabit Normany, vládci nad Angií, kterým oponoval. Po Malcolmu III. přichází nástup feudálních systémů a spojování některých skotských území s anglickými a to hlavně díky Alexandru I., jenž si vzal dceru anglického krále Henryho I. - Sibyllu a Davidu I., bratrovi Edgara. Po smrti Davida I nastoupil jako král jeho dvanáctiletý vnuk Malcolm IV., vládnoucí v období 1153 až 1165. P něm nastupují William, Alexander II. a Alexander III..
[editovat] Boje o Trůn 1286 - 1320
Alexandr III., skotský král, za jehož panování zažívá Skotsko rozkvět, umírá po pádu s koně blízko Kinghornu 19. března 1286. Alexandr přežil všechny své děti, pouze jeho dcera Markéta, manželka budoucího norského krále Erika II. zanechala dceru. Tato vnučka Alexandra III. se jmenoval po matce Markéta a stala se hlavní postavou zahajující fáze bojů o skotský trůn.
Eduard I. Anglický, její strýc navrhl, aby se provdala za jeho syna Eduarda II. a byla vychována na jeho dvoře. Dokonce připravoval manželskou smlouvu, ale Skotové se roku 1290 rozhodli, že převezou Markétu z Norska do Skotska, ale bez manželských závazků, s čímž její otec souhlasil. Cestou ale poblíž Orknejí záhadně umírá /26. září 1290/. Byla zesláblá, málo živená. Potomci krále zemřeli i linie jeho otce, Williama zvaného Lev, vyhasla. Nejbližšími dědici jeho bratra Davida (zemřel 1219) byli John Balliol a Robert VI. de Brus (děd pozdějšího krále), kteří tak měli největší šanci na zisk trůnu. Po smrti Markéty se hlásí 13 uchazečů o trůn.
[editovat] Kandidáti na skotský trůn
- John Balliol (vládl 1240/1250-1313/1314)
- Robert VI. de Brus
- John Comyn, lord z Badenochu
- Florent V. (1254-1296), hrabě Holandský
- John of Hastings, 2. baron Hastings
- Erik II., král Norský
- Patrick Dunbar († 1308), hrabě /earl/ z March
- William, baron de Vesci
- William, 2. baron de Ros
- Robert de Pinkeney
- Nicholas de Soules
- Patrick Galightly
- Roger de Mandeville
Všichni na základě příbuznosti s vymřelou dynastii, ale legitimní původ mělo pouze 5 kandidátů.
[editovat] Volba krále
Je ustaveno 5 správců království /Guardian of the Realm/, kterými jsou
- biskup Simon Fraser ze St.Andrews
- biskup Robert Wishart z Glasgow
- hrabě Duncan z Fife
- hrabě Alexander Comyn z Buchanu /prastrýc Johna Comyna/
- Jakub Stewart, skotský nejvyšší komoří.
Během měsíce Robert VI. de Brus obsadil královské hrady Dumfries a Wigton, John Balliol zase Buittle. Situace byla velmi vyostřená a hrozila občanskou válkou.
V naději na pomoc, pozvali si Skotové krále Edwarda, aby nástupnictví posoudil. Bez váhání výzvu přijal a svolal na květen roku 1291 anglické a skotské barony na jednání do Berwicku. Než se začalo cokoliv vyjednávat, prohlásil sebe za nejvyššího pána Skotska. Skotové kapitulují a jsou vlastně potupně okupováni Angličany, když pod hrozbou meče musejí slíbit věrnost anglickému králi. Skotští šlechtici se báli o své postavení a majetek nejen ve Skotsku, ale měli majetek částečně i v Anglii. V listopadu roku 1292 Edward dosazuje na skotský trůn Johna Balliola a zároveň zdůrazní, že skotský král podléhá jemu.
[editovat] John Baliol králem
O rok později je ovšem John Balliol při ztrátě trpělivosti v anglickém parlamentu, (kam je předvolán k řešení sporu tykajícího se Skotska), shledán vinným z pohrdáním anglického královského dvoru. Jsou zabaveny jeho pozemky v Anglii. Skotsko je stiženo pokutou, když musí vydat tři přední hrady a města. Skotové se však nenechají vyštvat bez boje. Neshody se prohlubují a léta páně 1296 dochází k většímu ozbrojenému střetu, když je nejprve Edwardem vydrancováno jedno z nejbohatší skotských měst Berwick. Chatrně chráněné město bylo zničeno a jeho 17 000 obyvatel, mužů, žen i dětí, zmasakrováno. Anglický král měl údajně 5 000 těžkooděnců a 30 000 pěších. V otevřeném boji Balliol s Edwardem prohrává u Dunbaru a rezignuje na skotský trůn. Kolem 10 000 Skotů v bitvě zahynulo, výše postavení většinou utekli z boje, když se situace vyvíjela nepříznivě. Sesazený Balliol byl odvlečen do Londýna a pak do Francie. Do Skotska se již nikdy nevrátil a zemřel asi kolem roku 1315.
[editovat] systém následnictví
[editovat] Skotští králové
[editovat] Rod MacAlpine
Eochiad IV., Alpin, Kenneth I., Donald I., Constantine I., Aedh, Donald II., Constantine II., Malcolm I., Indulf, Duff, Colin Ring, Constantine III., Kenneth III., Giric, Malcolm II.,
[editovat] Rod MacRunn
Eochaid
[editovat] Rod MacDungal
Girig I.
[editovat] Rod MacCrinan /Dunkeld/
Duncan I., Malcolm III.,Donald III., Duncan II., Edmund , Edgar, Alexander I., David I., Malcolm IV., William I., Alexander III.
[editovat] Rod MacFinlaec
Macbeth
[editovat] Rod MacGillacomgan
Lulach
[editovat] Rod Skioldung / norský královský rod/
[editovat] Rod Balliol
John Balliol, Edward
[editovat] Rod de Bruce
[editovat] Rod Stewart/Stuart
Robert II., Robert III., Jakub I., Jakub II., Jakub III., Jakub IV., Jakub V., Marie Stuartovna (Mary I of Scotland [1]), Jakub VI., Karel I., Karel II., Jakub VII., Marie II., Anna
[editovat] Literatura
- History of Scotland - Chris Tabraham - 2003 - ISBN 1-84204-026-X
- Skotsko - Geoclub - ISBN 3-88618-919-8
- Encyclopedia of Scotland - ISBN 1-84204-028-6
- Pocket Scottish History - ISBN 1-84204-043-X

