Kůň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o zvířeti. Možná hledáte Jezdec (šachová figura)?
Wikipedie:Jak číst taxobox
Jak číst taxobox

Kůň

Kůň
Kůň
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď: Koňovití (Equidae)
Rod: Kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus caballus f. caballus
X, Y

Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň můžeme použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě.
Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Obsah

[editovat] Vývoj koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou však zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Převalského a tarpan, který byl lidmi vyhuben.


[editovat] Vliv podnebí na vývoj koně

Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník) . Naproti v tomu horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Vývoj koně
Vývoj koně

[editovat] Eohippus

Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesech starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zoubky, ale pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.

[editovat] Orohippus

Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Zkrácené prsty u něj již vymizely.

[editovat] Mesohippus a Miohippus

Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

[editovat] Parahippus

Parahippus už se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstě a ostatní dva používal jen v měkkém terénu.

[editovat] Meryhippus

Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippuse. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.

[editovat] Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

[editovat] Kůň v minulosti

Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích.

[editovat] Kůň dnes

V dněšní době se kůň využívá jednak pro zábavu a jednak pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál menší, ještě pořád se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro vození turistů po centrech historických měst. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér a jednak k hipoterapii.

Oblíbená koňská disciplína – dostihy.
Oblíbená koňská disciplína – dostihy.

Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín. Těmi asi nejdůležitějšími soutežemi v jezdeckém sportu jsou: Drezura je soubor pohybů a zvláštních chodů, které mají ukázat harmonii jezdce a koně. Cvičí se na drezurním obdělníku. Některé drezurní úlohy jsou: pirueta, kontracval, pasáž, letmý přeskok, poloviční překrok. Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop)a výškově-šířkové (např. oxer) . Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger v Anglii). Při steeplechase kůň překonává proutěné překážky, příkopy či vodní skoky (Grand National a Velká Pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce ne lehkém vozíku zvaný sulka, tyto dostihy jsou velmi oblíbené v Americe, kůň musí pouze klusat.

[editovat] Nemoci, úrazy a zlozvyky

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5 - 38,5°C (hříbata asi o 1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8 - 16 dechů za minutu (hříbata 10 - 20), tepová klidová frekvence je 35 - 45 tepů za minutu (hříbata 100 - 120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, zchvácení kopyt, podotrochlóza, abcesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt…), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny,…), nemoci očí (zákal, zánět spojivek,…), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost,…), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace,…), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen,…). Závažným onemocněním je tetanus, a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.

Koně často napadají vnitří i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavka, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se pořád opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů,…


[editovat] Vzhled a stavba těla

Příklad klabonosého (římského) nosu
Příklad klabonosého (římského) nosu

Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.

[editovat] Hlava

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá), poloklabonosá, štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní). Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 320°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.

[editovat] Krk

Základem je 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

[editovat] Přední končetiny

Přední noha se skládá z:

  • plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
  • předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
  • zápěstí (karpus) – kloub z osmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
  • záprstí
  • spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
  • korunka – základem je kost korunková
  • kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před optřebováním chrání podkovami.
kostra koně
kostra koně

[editovat] Zadní končetiny

Zadní noha se skládá z:

  • stehno – stehenní kost, stehenní sval
  • bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
  • hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
  • nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
  • spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
  • korunka – základem je kost korunková
  • kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před optřebováním chrání podkovami.

[editovat] Hřbet a hrudník

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.

[editovat] Bedra

Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.

[editovat] Záď

Tvoří ji pánev a svalsvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 – 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadními nohami, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

[editovat] Srst

Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.
Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.
Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

[editovat] Zbarvení

Existuje spousta barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš má jako hříbě většinou hnědou srst, ta se věkem vyběluje až po úplně bílou barvu. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí bílou, bělouš černou.Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu má i hříva. Plavák má barvu do žluta, tmavou hřívu, ocas i nohy. Často má tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Koně mají velice často odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.


Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň. Na obrázku můžete také vidět několik koňských zbarvení.
Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň. Na obrázku můžete také vidět několik koňských zbarvení.

[editovat] Plemena koní

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na

    • primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
    • kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů


Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

    • Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, …
    • Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan
    • Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
    • Skupina koní severských (nordických) - např. hucul, fjordský kůň, shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony, connemara, …

[editovat] Jezdecká výstroj

Sedlo rozkládá jezdcovu vázu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předními nohami koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky a lícnic. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, narozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku) a k podbřišníku. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.

[editovat] Koňské „bydlení"

Hříbě na nejčastější podestýlce – slámě
Hříbě na nejčastější podestýlce – slámě

Koně jako prapuvodní obyvatele stepí a lesostepí byly od středověku ustájeni v stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typu ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se. Frekvence stájových zlozvyků je ve vazném ustájení menší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou seno, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Dnes bývají koně pouštěni i do výběhů, kde jsou ve společnosti jiných koní, není tak frustrován jejich stádový pud. Ve výběhu bývá někdy i přístřešek s kameny vydlážděnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze.

[editovat] Čištění koně

Kůň by se měl čistit víckrát denně, především před a po ježdění. Čistění má většinou několik fází: vyškrabování kopty kopytním háčkem, hrubé očištění rýžákem či hřbílkem, čištění měkkým kartáčem, popřípadě setření potu či vody stěrkou, vyčesání hrívy a ocasu či natření kopyt olejem.


[editovat] Chody a jěždění

Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu
Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu

Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.


[editovat] Podívejte se také na

Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu:

[editovat] Zdroje

  • Jaromír Dušek a kol.: Chov koní, Brázda 1999