Olomoucká smlouva
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Olomouckou smlouvu uzavřel český král Vladislav Jagellonský s uherským králem Matyášem Korvínem roku 1479 v Olomouci po dlouholetých bojích o české království, které vypukly po smrti Jiřího z Poděbrad (1471).
[editovat] Obsah smlouvy
Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. stávající stav. České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozděleno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal - rovněž pro sebe i své potomky - Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přivtěleny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína. Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup.
Matyáš zemřel roku 1490 a poté byl uherským králem zvolen Vladislav Jagellonský. Země Koruny české se tak opět spojily pod vládou jednoho panovníka.
[editovat] Edice textu
- Konečná smlauva o pokoj mezi králi Wladislavem a Matiášem a královstvími Českým i Uherským, in: Archiv český čili Staré památky písemné české a moravské V, ed. Palacký, F., Praha 1862, s.377-387

