Přehled starověkých dějin Izraele

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie


Tento článek se nastiňuje základní běh dějin starověkého Izraele. Starověkým Izraelem se zde míní izraelský národ, který sám sebe chápal jako sdružení 12 kmenů, které svůj původ odvozovaly od společného patriarchy Izraele, původním jménem Jákob.

Obsah

[editovat] Prameny

Prameny pro poznání dějin Izraele jsou skrovné. Většinou se dělí na biblické a mimobiblické.

[editovat] Biblické prameny

Z hlediska historického může Bible (konkrétně Starý zákon) sloužit jako historický pramen. Jsou s tím však spojené potíže:

  • Starý zákon není v prvé řadě historický dokument, ale svědectví o Bohu, který v těchto dějinách jedná. To znamená, že mnoho informací, které bychom považovali za hodnotné pro výzkum dějin, se zde nenachází, naopak je zde mnoho informací, které jsou pro dějiny zcela nepodstatné.
  • Starý zákon je snahou o (teologickou) interpretaci dějin, nikoli o jejich popis. K tomu autoři využívají mnoha literárních postupů, které historické informace značně zkreslují.
  • Starý zákon se skládá z mnoha různých na sobě nezávislých tradic; jestliže každá z nich je teologicky „zkreslená“, pak jejich vzájemné spojení se ještě více vzdaluje od toho, co dnes nazýváme „historickou pravdou“.
  • Starozákonní texty byly tradovány velmi dlouho, než byly zapsány, podléhaly proto silně schematizaci a často i působení lidové slovesnosti.
  • I texty, které jsou svou podstatou nejvíce historiografické, nejsou „nestranné“. I zde platí, že dějiny píše vítěz. Starozákonní historiografie je krom toho poplatná historiografickým principům své doby.

Ze všech těchto důvodů je potřeba všechny biblické dějepisné zprávy prověřit, buď mezi sebou navzájem, nebo ještě lépe s mimobiblickými zprávami.

Ze starozákonních textů jsou pro nás nejvýznamnější následující knihy: Části knihy Jozue a Knihy soudců, 1. - 2. kniha Samuelova, 1. - 2. kniha královská, 1. - 2. kniha Paralipomenon. Částečně jsou významné (ale po podrobné historicko-kritické analýze) i knihy Pentateuchu. Hodně se můžeme dovědět dále z knih prorockých, i když tyto knihy nepojednávají přímo o dějinách (až na výjimky). Obsahují však cenné historické informace. Narozdíl od historických knih, kde tyto informace byly často přímým cílem změn, informace v prorockých knihách často unikly pozornosti a jsou proto někdy velmi podstatné.

Pro pozdější dějiny jsou významnými prameny biblické knihy Ezdráš a Nehemiáš (znovuvybudování židovské komunity po návratu z babylonského zajetí) a 1. a 2. kniha Makabejská (pro dobu makabejských válek).

[editovat] Mimobiblické prameny

Nevýhodou těchto pramenů je, že jich není mnoho. Proto je musíme doplnit i prameny biblickými. Samy o sobě by tyto prameny k sestavení dějin izraelského národa nestačily. Jsou to především:

  • Stély, nápisy, památníky (Merneptahova stéla, stéla krále Méši, Černý obelisk krále asyrského Šalmanasara apod.).
  • Různé dopisy, korespondence (el-amarnské korespondence, korespondence nalezená v Elefantině apod.).
  • Jiné historiografické záznamy (např. historiografie babylonská či asyrská).
  • Archeologie.

Z mimobiblických pramenů pro poslední dvě staletí před Kristem jsou významné také spisy Josefa Flavia; ty jsou pro poznání dějin na přelomu letopočtu téměř jediným souvislým literárním pramenem.

Bohužel často se stává, že biblické a mimobiblické prameny se zcela míjejí, ale nejsme přitom s to určit, zda se některé z nich mýlí a které. Proto v mnoha obdobích dějin Izraele zůstávají bílá místa nebo několik verzí událostí, jak se mohly odehrát.

[editovat] Vznik Izraele (asi 1350-1200 př. Kr.)

Vznik Izraele se v biblických pramenech a v mimobiblických značně liší. Z mimobiblických máme k dispozici jen archeologii a ta neposkytuje žádné přesné údaje.

[editovat] Podle biblických pramenů

Podle Pentateuchu pochází celý Izraelský národ z jednoho rodu patriarchů (praotců). Ti se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. Pro své množství začali být hrozbou pro Egypt a faraon je začal utiskovat a hubit. Proto nakonec Izraelité z Egypta odešli, prošli pouští na Sínajském poloostrově a vstoupili do Kenaánu, kde dobyli různá města, zabrali zemi a usadili se v ní. Podle biblického chápání se Izraelský národ ustavuje především při svém putování pouští, kdy od Boha dostává zákon a kdy se stává Božím lidem. Jistou dobu žili nezávisle v kmenové organizaci, kdy jen občasně je spravoval soudce, charismatický vůdce, většinou vojenský velitel schopný uhájit samostatnost Izraele před okolními nepřáteli. Proto se tato doba nazývá dobou soudců.

Můžeme-li datovat tyto události, tak podle údajú o městech Ramses a Pitom, na jejichž stavbě se Izraelité měli jako otroci podílet, se dá hovořit o 13. století př. Kr.

[editovat] Podle mimobiblických pramenů

Z mimobiblických pramenů jsou k dispozici především el-amarnská korespondence, v níž o Izraeli není ani zmínky ani podle které není pro Izrael v oblasti ani prostor. Naopak na Merneptahově stéle se nachází první zmínka o Izraeli jakožto usazeném lidu. Proto se vznik Izraele klade obvykle mezi tato data, tj. od poloviny 14. století do konce 13. století.

Archeologické nálezy pro tuto dobu dosvědčují obsazení náhorních oblastí (jádro izraelského osídlení) novým semitským obyvatelstvem. Současně v této době dochází k obsazení i zajordánských oblastní, tj. Moabu a Amónu. Tyto sousední a příbuzné národy proto vznikají pravděpodobně současně s Izraelem. Dosvědčen je rovněž nový typ cisteren, umožňující stabilnější život v judských horách.

Nejsou doloženy žádné větší střety či větší množství násilně zničených měst z pozdní doby bronzové, než jinde na předním Východě. Města Jericho a Aj, která podle Bible byla zcela zničena, nebyla v této době ani obydlena. Vše naopak hovoří spíše ve prospěch pokojného usídlení a infiltrace. Tato infiltrace mohla proběhnout více způsoby.

Davies se domnívá, že oblast osídlili patrně Kanaánci, kteří se pod tlakem Pelištejců nebo kvůli hospodářským problémům na západě přestěhovali na východ do hor (Juda a Izrael) nebo až za Jordán (Moab, Amon, Edom). Do této doby byla tato oblast neosídlena. Tím, že se k severním obyvatelům připojila jedna cizorodá, z pouště přicházející skupina, se do severní izraelské tradice dostalo vyprávění o východu z Egypta a o putování pouští.

Alt je názoru, že se jednalo o postupné, pokojné osídlení oblasti judských hor semitskými kočovnými kmeny. K bojům nedocházelo, střety popisované v Písmu s tímto obdobím nemají nic společného.

De Vaux si myslí, že k osídlení oblasti, která později tvořila Izrael a Judu, došlo čtyřmi různými způsoby. Na jihu zemi osídlily skupiny Juda, Šimeon, Káleb, Otníel, Levi a další, k osídlení došlo od Kádeše pokojnou formou, tato skupina přišla ještě před Mojžíšem; Zajordánsko bylo osídleno kmeny Gád, Ruben a Machir a byli vedeni Mojžíšem; střední Izrael byl osídlen kmeny Josef (Efraim a Manases) a Benjamín, přišly od Kádeše a vedl je Jozue, pokojné usídlení; na severu (Galilea) sídlily kmeny Ašer, Neftalí, Zabulon a Isachar, žily zde od nepaměti a později se připojily k Izraelským přistěhovalcům.

Někteří badatelé (Mendenhall) uvádějí možnost, že Izraelité (Hebrejové) jsou totožní s tzv. Happiru, sociálně nízkou skupinou obyvatel, kteří se v této době bouřili a působili potíže mnoha městským státům. Zprávy o nich a stížnosti na ně najdeme i v el-amarnské korespondenci. Podle některých je tedy „příchod Izraelitů/Hebrejů“ roven sociální revoluci v oblasti, která přivedla k moci tuto skupinu obyvatel.

Nejrozšířenější zůstává teorie příchodu a infiltrace různých semitských kmenů z různých stran na konci doby bronzové, které se později spojily a získaly společné národní vědomí.

[editovat] Monarchie

[editovat] Spojená monarchie (10. století př. Kr.)

První období monarchických dějin Izraele je ve znamení jedné říše. Z mimobiblických pramenů nemáme žádné zprávy a může být divné, že se o takové velké říši, jak ji popisuje Starý zákon, nikdo nezmiňuje. Proto někteří autoři existenci podobné říše popírají a označují ji za pozdější projekci vlastních přání a ideálů o tom, „jak by izraelská říše měla vypadat a jak kdysi za ideálního krále Davida vypadala“ (např. A. Soggin). Avšak na druhé straně celá oblast v této době je v částečném úpadku, v Kenaánu vzniká mocenské vakuum a prostor pro podobnou říši zde je.

Podle biblických pramenů ze samozvaných charismatických soudců jednotlivých kmenů se vyvíjí monarchie. Na přelomu stojí osoba Saula, který je sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomíná spíše soudce. Prvním skutečným králem je David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná.

Davidovská říše (jak se označuje) zabírá nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Je spravována centrálně, hlavním městem je Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Každý podrobený národ je povinen odvádět daně/dávky a také je povinován nucenou prací. Spíše než o jednotné říši se někdy hovoří o personální monarchii, kde úřad více králů či panovníků je soustředěn do rukou jednoho člověka.

Panovníci:

  • Saul (asi 1025-1000)
  • David (asi 1000-960)
  • Šalomoun (asi 960-933)

[editovat] Rozdělená monarchie (10.-6. století př. Kr.)

Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Podrobené vazalské státy pokračují v osamostatňování, jak začaly činit již za života Šalamouna, a rozpadá se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (konkrétně Judy a Benjamína). Podle názoru některých (A. Soggin, Davies) nebyl sever a jih nikdy skutečně jedním národem, ale šlo vždy o dvě více méně nezávislá, i když kulturně a jazykově velmi příbuzná, kmenová uskupení. V každém případě vzniká tzv. severní království neboli Izrael (Izraelské království někdy též Efraim) a jižní království neboli Juda (Judské království, Judsko). Zde vstupujem e do skutečně historické doby, neboť se objevují první mimobiblické zprávy shodující se plně s biblickýcmi (např. zpráva o existenci „Omrího domu“, tj. o království dynastie Omriovců ze severního Izraele).

Seznam panovníků se řídí podáním starozákonních knih královských (napsány přibližně v 6. století př. Kr.). Tyto knihy udávají zásadně jen „relativní“ dataci, tj. dataci ve vztahu k jiným panovníkům, především k panovníkům v druhém království (Izrael - Judsko). Proto je „absolutní“ datace obtížná; je možná jen tehdy, když se najde nějaký styčný bod s mimoizraelskou událostí nebo nějaký záznam v mimobiblických pramenech.

[editovat] Izraelské království (922-722 př. Kr.)

Hlavní článek viz Izraelské království.

Izraelské (severní) království nemělo jednu stálou dynastii, ale rody se ve vládě střídaly. Vláda zde měla o poznání charismatičtější charakter než na silně dynasticky založeném jihu. Vzhledem k jižnímu Judsku bylo rozlehlejší a hospodářsky mocnější, nicméně vystavenějí vnějším nepřátelům. Celé své dějiny se potýkalo především s Judskem, aramejským Damaškem a vzmáhající se Asýrií. Toto království zaniko v roce 722, když jeho hlavní město Samaří (Šómerón) dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly.

[editovat] Judské království (933-587/6 př. Kr.)

Hlavní článek viz heslo Judské království.

V Judském (jižním) království (v Jeruzalémě) vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Je však možné, že k praktickému přerušení dynastické linie došlo za krále Jóaše. Toto království odolalo asyrskému vpádu a udrželo se až do příchodu babylonských vojsk. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586 (datum nejisté i v babylonských pramenech). Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii, jistá část populace byla ponechána na místě.

[editovat] Izraelité v područí jiných říší (587/6 - 2. století př. Kr.)

[editovat] Babylonie a Persie

Po pádu Jeruzaléma v roce 587/6 př. Kr. a vícenásobné deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se celá země dostala do područí Novobabylonské říše. Toto období se nazývá většinou babylonské zajetí, přesněji babylonský exil (vyhnanství apod.). Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. Kr. obsazuje perský král Kýros II. Babylon a ujímá se vlády i nad Judskem.

Náboženská politika Persie byla velice vstřícná, nejen vůči Židům. Perská politika se snažila vybudovat náboženské, pokud možno o to méně národně a politicky zaměřené komunity. Proto skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnsoti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Další diaspory v jiných zemích budou vznikat následně.

V roce 515 př. Kr. byly dokončeny práce na obnově jeruzalémského chrámu (tzv. druhý chrám).

Patrně došlo ke snaze obnovit i davidovskou dynastii (v osobě Jójakínova potomka Šešbassara - domněnka), avšak bezúspěšně. Správní moc má v ruce rodina Persií pověených správců, Sanballatovci, sídlící většinou v Samaří. Ostatní moc, tj. moc náboženská a všeobecná autorita pro každodenní život, se přesouvá na chrám a na kněze, kteří jej spravují. Po ztrátě vlastní monarchické ideologie a po přesunu autority na knežstvo se vytrácí i prorocké hnutí a začíná se poznenáhlu řeměňovat, i pod vlivem vznikající mudroslovné literatury, na apokalyptiku.

Do doby obnovy Jeruzaléma a chrámu spadá působení dvou osob, Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš také s sebou měl přinés Persií schválený „zákon našeho Boha“ - někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Pentateuchu. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon.

V relativně poklidné době perské nadvlády se zformovala i hlavní část židovských náboženských spisů (viz Starý zákon).

[editovat] Alexandr Makedonský a diadochové

Persie nakonec podlehla vpádu Alexandra Makedonského (333 př. Kr. bitva u Issu, 331 př. Kr. vstoupil Alexandr do Jeruzaléma) a Judsko přechází pod jeho vládu. Krátce po jeho smrti (323 př. Kr.), když je makedonská říše rozdělena mezi jeho generály a nástupce (diadochy), přechází Judsko pod Mezopotámskou oblast, ale vzápětí je uzurpováno egyptskými Ptolemaiovci. Po nimi zůstává dalších 100 let. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta). Židé začínali pociťovat silný vliv helénismu.

V roce 198 př. Kr. dobyli mocí Seleukovci (syrší diadochové) Sýrii a Kenaán na Ptolemaiovcích. Po krátké době klidných vztahů však dochází převážně kvůli finanční tísni vládnoucích Seleukovců ke střetům mezi ním a judskými Židy. Antiochos IV. Epifanés se nakonec pokusil využít velkých rozporů mezi samotnými Židy ohledně helenismu a čistoty židovské víry, čímž však vyvolal povstání, které v roce 167 př. Kr. přerostlo v úspěšnou osvobozeneckou válku.

[editovat] Makabejci a Hasmonejci (167-40 př. Kr.)

Dlouhé období nadvlády cizích mocností v Judsku končí makabejskými válkami, které Židům přinesly svobodu a samostatnost. Makabejské války začaly otevřenou vzpourou proti seleukovskému králi Antiochu IV. Epifanovi, když tento potřeboval finance a chtěl je vzít z Jeruzalémského chrámu. Když se mu část Židů postavila na odpor, začal pronásledovat židovské náboženství, a tedy Židy obecně. V roce 167 př. Kr. zahájila ozbrojené povstání rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. Antiochos zemřel téhož roku 167, ale boj mezi Makabejci a Seleukovci pokračoval.

V roce 164 př. Kr. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit chrám a kult v něm. Juda posléze vedl „preventivní válku“ i mimo vlastní hranice Judska. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války byly úspěšné především díky neustálým vnitřním sporům mezi Seleukovci a skončily založením vládnoucí, později královské dynastie Hasmonejců (potomci Šimona Makabejského).

I když byly makabejské osvobozenecké války vedeny ideologicky jako boj proti helenismu, který poskvrňoval čistotu židovské víry, hasmonejská dynastie přijala všechny hlavní ryst helenistických panovníků své doby. Navenek Hasmonejci využívali slabostí svého okolí a rozšiřovali své území, uvnitř pak si nárokovali co největší moc. Většinou (od Jónatána Makabejského) se v jejich osobách spojovaly dvě základní funkce světského panovníka a velekněze, což vedlo i k vyhroceným sporům mezi nimi a některými náboženskými skupinami, především farizeji. Tento spor vyvrcholil v roce 88 př. Kr., když jich Alexander Jannai nechal několik set ukřižovat a jejich rodiny před jejich zraky pobít.

Panování Hasmonejské dynastie bylo ohroženo a zmařeno vnitřními spory v rodině, odvoláním se na římskou arbitráž a infiltrací jiného, idumejského rodu. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkán II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II.. Pompeius nakonec přiřkl vládu prakticky Antipatrovi, čímž Hasmonejci mizí - kromě malé epizody, kdy se opět ujali vlády za parthského vpádu v letech 40-39 př. Kr. - ze scény a na jejich místo nastupují Antipatrovi potomci, Herodovci.

Vůdcové a panovníci

[editovat] Římané a Herodovci (40 př. Kr. - 135 po Kr.)

Po římské Pompeiově arbitráži, když Pompeius sesadil definitivně Aristobula II. (63 - Řím má již prakticky plnou rozhodčí moc v zemi), zůstal na velekněžském úřadu a i ve funkci etnarchy Hyrkán II. z rodu Hasmonejců. Po Césarově vítězství, když se funkce opět přerozdělovaly, zůstal Hyrkán v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipater II., který hrál významnou roli již dříve. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes (správci už od r. 47 př. Kr.). Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy (Fasael v Jeruzalémě, Herodes v severní oblasti), Hyrkánovi opět zůstal jen úřad velekněze.

V letech 40-39 se objevují Parthové a s nimi na trůn na krátkou dobu nastupuje Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Aby si zachoval aspoň nějaký nárok na jeruzalémský trůn, oženil se s Mariammé, sestrou Antigonovou. Octavianus Augustus mu přidal do správy i Samařsko a Pereu. Herodes vynikal jak krutostí vůči vlastni rodině (zabil Mariammé, tchyni, dva syny, které mu Mariammé porodila), tak stavitelskou a kulturní činností.

Po Herodově smrti (4 př. Kr.) nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to (6 po Kr.) Římany sesazen. Od toho okamžiku přechází Judsko pod přímou správu Říma. Ostatní židovská území (Pereu, Galileu, Zajordánsko) však nadále spravují Herodovci; Herodes Antipa Galileu a Pereu, Zajordánsko Filip.

Hlavní vládnoucí Herodovci:

  • Herodes Veliký 47/40-4
  • Fasael 47-4
  • Antigon (Hasmonejec) 40-37

[editovat] Judsko pod prokurátory a prefekty

Kenaán za vlády Heroda Velikého a jeho nástupců

Judsko samotné bylo spravováno římskými prefekty (6-41) a prokurátory (44-68), kteří sídlili v Césareji Přímořské, kterou vybudoval Herodes Veliký.

Prefekti:

Od roku 41 do roku 44 vládl i v Judsku herodovský král Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři. Přesná data jejich funkčních období jsou však často nejistá pro nedostatek pramenů. První tři navíc spravovali i Galileu.

Prokurátoři:

  • Cuspius Fadus 44-46?
  • Tiberius Alexander 46?-48
  • Ventidius Cumanus 48-52
  • Antonius Felix 52-60
  • Porcius Festus 60-62
  • Lucceius Albinus 62-64
  • Gessius Florus 64-68

[editovat] Ostatní židovské oblasti

Zatímco Judsko bylo většinou pod přímou správou Říma, ostatní oblasti, především Galilea, byly spravovány Herodovci. Rozsah jejich území se měnil velice často. Královský titul byl udělen Herodovi Agrippovi I., který jako jediný dostal do správy veškeré židovské území včetně Judska.

Herodovští panovníci:

[editovat] Židovská povstání

Hlavní články: První židovská válka a Druhá židovská válka

Za Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven jistým a pevným postupem legií Vespasiana (císař 69-79). Když byl Vespasianus zvolen císařem (69), převzal velení vojsk jeho syn a jmenovec Titus (císař 79-81). Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 (74?) zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Massada.

Dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu však starověké dějiny Židů v Kenaánu ještě nekončí. O několik desetiletí později, v letech 132-135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Bar Kochba („Syn hvězdy“). I toto povstání však bylo rozdrceno, židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, Aelia Capitulina a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy.

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Podívejte se také na