Parabolický let

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Parabolický let slouží k simulaci stavu beztíže. Využívají se k němu speciálně upravená dopravní letadla, v současné době nejčastěji Airbus A300 B2. Hlavním využitím je trénink kosmonautů nebo vědecký výzkum. V poslední době se během parabolického letu natáčejí složitější filmové efekty.

Princip spočívá v tom, že účastníci parabolického letu padají stejně rychle, jak letadlo klesá - padají tedy v útrobách letadla. Klesá-li letadlo pod menším úhlem, nedostaví se stav beztíže, ale snížená gravitace. Tím lze simulovat například gravitaci na Měsíci nebo na Marsu.

Myšlenku parabolického letu dostali jako první aviatici Heinz a Fritz Haberovi, kteří na něj upozornili v roce 1950 v odborném článku.

Jedna série parabolických letů stojí přibližně 500 000 Euro, což je tisícina částky, která je nutná k dosažení stavu beztíže v kosmu. Navíc účastníci stavu beztíže během parabolických letů nemusejí snášet obrovská přetížení při startu rakety či raketoplánu a tak se ho mohou účastnit i vědečtí pracovníci, kteří mohou pracovat se standardními zařízeními.

[editovat] Průběh parabolického letu

Parabolický let začíná stoupáním pod úhlem 47°, při kterém je přetížení 1,8 G. Po dosažení určité letové hladiny začne letoun klesat, což zahájí stav beztíže, resp. mikrogravitaci, popř. sníženou gravitaci. Klesání probíhá po úhlem 45° (nebo menším) a trvá většinou dvacet sekund. Poté se celý proces mnohokrát opakuje.

Průběh parabolického letu

[editovat] Externí odkazy

V jiných jazycích