Organokovová chemie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Organokovová chemie studuje chemické sloučeniny obsahující vazbu mezi atomem uhlíku a kovu. Některé sloučeniny řazené mezi organokovy, ale tuto podmínku nesplňují. Proto existuje i alternativní definice, podle které organokovové sloučeniny obsahují kovalentní vazbu mezi kovem a jiným prvkem. Organokovová chemie je přechodem mezi organickou a anorganickou chemií.

Důležitými skupinami organokovových sloučenin jsou karbonyly kovů, metaloceny (např. ferocen) a karbeny. Jako kov může v těchto sloučeninách vystupovat i křemík, arsen nebo bor.

Organokovové sloučeniny nacházejí široké využití jako katalyzátory, např. při zpracování ropy nebo výrobě polymerů.

[editovat] Rozdělení organokovových sloučenin dle vázaného kovu

[editovat] Důležitá data

  • 1760 Louis Claude Cadet de Gassicourt zkoumal soli kobaltu a izoloval cacodyl z minerálů cobaltu obsahujících arsen
  • 1827 Zeise připravil tzv. Zeiseho sůl
  • 1863 Charles Friedel a James Craft připravili organochlorosilany
  • 1890 Ludwig Mond objevil karbonyl niklu
  • 1899 První zmínka o Grignardových reakcích
  • 1900 Paul Sabatier se pokouší hydrogenovat organické sloučeniny pomocí kovových katalyzátorů.
  • 1912 Nobelova cena pro Victora Grignarda a Paula Sabatiera
  • 1930 Henry Gilman připravuje organokupráty lithia
  • 1963 Nobelova cena pro Karla Zieglera a Giulia Natta za Ziegler-Nattovy katalyzátory
  • 1973 Nobelova cena pro Geoffreye Wilkinsona a Ernst Otto Fischera za sendvičové komplexy
  • 2005 Nobelova cena pro Yvese Chauvina, Roberta Grubbse a Richarda Schrocka za disproporcionaci alkenů katalyzovanou kovy