Dějiny Španělska 1700-1813

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny Španělska v letech 17001813 byly ve znamení dalších válek, ale i éry osvícenství a revolucí.

Obsah

[editovat] Osvícenství: Španělsko za vlády prvních Bourbonů

Smrtí Karla II. v roce 1700 vymřela mužská linie španělských Habsburků. Ještě předtím než zemřel, určil Karel v závěti svým dědicem a nástupcem svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV., z rodu Bourbonů (Karlova sestra Marie Terezie byla po uzavření pyrenejského míru provdána za Ludvíka XIV.). Po Karlově smrti nastoupil Filip jako Filip V. na španělský trůn, avšak odmítl se vzdát nároku na francouzskou korunu, jak Karlův testament předem stanovoval. Ihned poté prohlásil císař Svaté říše římské Leopold I., který mohl jakožto rakouský Habsburk uplatňovat nárok na vládu ve Španělsku, svého mladšího syna Karla, pozdějšího císaře Karla VI., za španělského krále. Podpory se mu dostalo ze strany velké koalice, v níž se spojila většina evropských států, aby tak čelily hrozícímu sjednocení Španělska a Francie a zabránily zvrácení rovnováhy sil v Evropě a v zámoří ve prospěch bourbonské hegemonie.

Válka začala lépe pro Bourbony, nicméně po porážce v bitvě u Höchstädtu v roce 1704 byli Francouzi a Španělé zatlačeni do defenzívy. V následujícím roce dobyli Habsburkové Barcelonu a zmocnili se také celé Katalánie. Poté, co se Francouzi úspěšně ubránili v bitvě u Malplaquet v roce 1709, nastal postupný rozpad protibourbonské koalice.

Na konci války byl Filip V. utrechtským mírem uznán španělským králem – ovšem za podmínky, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí. Španělsko se navíc muselo vzdát všech svých zbývajících evropských území v Nizozemí a v Itálii, která se z větší části stala majetkem rakouských Habsburků. Katalánie zůstala součástí království na rozdíl od Gibraltaru a ostrova Menorca, jež připadly Velké Británii.

První boubonský král Filip V. (1700-1746), ačkoliv nebyl sám nijak zvlášť významný, přinesl ze své vlasti zcela nový systém vlády a dodal tím rozvrácenému Španělsku novou energii a stabilitu. Francouzi a Italové, které Filip dosadil do vrcholných funkcí ve správě a ve vojsku a mezi nimiž vynikal především Guilio Alberoni, nyní ve Španělsku zaváděli, i když jen v omezeném rozsahu, správní principy uplatňované ve Francii. Španělsko tak kráčelo ve šlépějích francouzského absolutismu. Všechny brzdící vlivy domácí státní správy byly odstraněny a současně byla omezena privilegia šlechty. Obchod, výroba, věda a umění byly nadále podporovány, přetrvávající lokální práva a výsady v Katalánii a Aragónii odstraněny a rovněž byl zaveden jednotný daňový systém a míra zdanění (Decreto de Nueva Planta).

Katedrála a palác Episcopal v Málaze
Katedrála a palác Episcopal v Málaze

Blahodárné účinky těchto opatření nebyly sice neomezené (státní finance zůstávaly stále v troskách), přesto se aktivní a rozvážná královská moc ukázala až překvapivě pružná. Když však chtěla vláda odstranit přílišný vliv a zneužívání moci církve, narazila u lidu na všeobecný a energický odpor, kterému Filip V. pod vlivem své druhé manželky, Alžběty Farnese, raději ustoupil. Církev slavila svůj triumf nad královskou mocí, který ve Španělsku zakonzervoval dosavadní silný vliv kurie a inkvizice na veřejné dění. Španělské zásahy na straně Francie během války o dědictví polské (1733-1735) a ve válce o dědictví rakouské (1740-1748) přispěly k opětnému získání kontroly nad Neapolskem a Sicílií. Vláda hypochondrického Ferdinanda VI. v letech 1746-1759 byla pro zemi požehnáním, neboť se vyznačovala šetrností a dlouhým obdobím míru, což přispělo k materiálnímu rozkvětu země.

Významným pokrokem ve vývoji k modernímu státu znamenala vláda osvíceného absolutisty Karla III. (1759-1788), nevlastního bratra Ferdinanda VI. Karel, ačkoliv silně nábožensky založený člověk, byl významným státníkem, jenž se snažil ze Španělska učinit stát rovnocenný ostatním evropským mocnostem. Během své proreformní vlády se mohl opírat o mnoho významných úředníků a státníků. Nešťastná účast Španělska na sedmileté válce proti Velké Británii po boku Francie v letech 1761-1762, k níž byl zavázán nevýhodnými bourbonskými rodinnými pakty, zpočátku rušila jeho reformní činnost. V této válce Španělsko sice dočasně ztratilo Floridu, ale jako náhradu obdrželo od Francie Lousianu západně od řeky Mississippi.

V roce 1767 se Karlovi podařilo ze země vypudit jezuity. Tím byly odstraněny nebo omezeny četné nešvary a přehmaty duchovenstva, což napomohlo k prohloubení spolupráce mezi státem a církví, která měla značně prospěšný vliv na vzdělanost a mravnost lidu. Mnoho reforem ovšem zůstalo pouze na papíře, poněvadž Španělsko zůstávalo nadále silně zemědělskou zemí a leckdy tedy postrádalo potřebné kapacity k provedení reforem. Třicetileté Karlovo úsilí, dosáhnout použitím nezměrných finančních prostředků rozvoje hornictví, továren a silnic a snaha o rozvinutí a uvolnění obchodu s Amerikou, proto přineslo jen částečně své ovoce. Také počet obyvatelstva vzrůstal jen velmi pozvolna. Španělská účast v boji proti Velké Británii za americké války za nezávislost (1775-1783) spolkla tak obrovské množství finančních prostředků, že bylo nezbytné vydat papírové peníze.

Dohodami se severoafrickými státy a s osmanskou říši Karel III. znovu vybudoval někdejší španělský vliv ve Středozemním moři. Španělsko tím upevnilo svoje mocenské postavení v Evropě a dokázalo alespoň zčásti získat zpět svoje někdejší renomé.

Nesporný pokrok ve vzdělávání obyvatelstva a v posilování blahobytu země mohl přinést příznivé a trvalé výsledky, pokud by Španělsku byl dopřán čas k pokračování v reformách. Nadějné začátky realizované za Karla III. však přišly za vlády jeho nástupce Karla IV. zcela nazmar a Španělsko se v důsledku zoufalé a často vysloveně zločinecké politiky přiblížilo na okraj propasti.

[editovat] Doba francouzské revoluce a napoleonských válek

[editovat] Španělsko během revoluce

Karel IV. (1788-1808), dobrácký, ale naprosto neschopný panovník, byl zcela ovládán svou chytrou a energickou manželkou Marií Luisou z Parmy. Ta nechala odstranit schopné ministry Karla III. a na jejich místo dosadila svého milence, Manuela Godoye, který tak získal rozhodující vliv na vedení státních záležitostí. Svojí politikou preferování svých oblíbenců, korupcí, intrikami a oslabováním státní správy Godoy uvedl státní finance do nepořádku a přivedl tak na zmar většinu úspěchů minulých desetiletí. Svržení Bourbonů ve Francii Španělsko pouze nečinně přihlíželo, ovšem po popravě Ludvíka XVI. v roce 1793 a urážkách konventu bylo přinuceno vyhlásit revoluční Francii válku a postavit se na stranu proti-francouzských mocností. Tato válka byla ze španělské strany vedena s bezpříkladnou neschopností. Navzdory francouzské slabosti a obětavosti španělského národa pronikli Francouzi do Navarry a Aragónu. I přesto se ale podařilo v Basileji v roce 1795 uzavřít celkem příznivý mír. Španělsko nicméně upadlo do naprosté závislosti na Francii, což lehkomyslný Godoy stvrdil v červnu 1796 smlouvou ze San Ildefonso.

Španělsko, které se ještě plně nevzpamatovalo z porážky v poslední válce, tím bylo zataženo do konfliktu s Británií. Godoy doufal, že se mu s podporou Francie podaří upevnit postavení Španělska na úkor Britů a Portugalců. Již první bitva u mysu Sv. Vincenta však jasně ukázala na nepřipravenost španělské flotily. Španělsko bylo odříznuto od svých kolonií v Americe, což mělo mít závažné důsledky pro jeho hospodářství. Aby se zavděčil Francouzům, podnikl Godoy v roce 1801 neslavnou výpravu do Portugalska. Následným mírem z Amiensu v roce 1802 Španělsko sice muselo ve prospěch Británie odstoupit pouze Trinidad, ale jeho vláda v amerických koloniích byla otřesena a státní finance zruinovány. Absence průmyslové revoluce zemi jak mocensky tak hospodářsky odsunula za státy jako Británie nebo Francie.

I přes tento neuspokojivý stav uzavřel Godoy s Francií další nevýhodnou smlouvu, která vyčerpanou zemi zapletla do nové války s Británií v roce 1803. V té přišlo Španělsko po porážkách u mysu Finisterre a u Trafalgaru (20. říjen 1805) o svoji poslední flotilu. Národ všechny tyto nezdary trpělivě snášel a nijak nepoklesl ve své bezmezné loajalitě. Nenáviděný a bezostyšný Godoy ve své zaslepenosti dokonce choval naději, že se stane regentem Španělska, případně že získá královskou korunu Portugalska. Aby toho dosáhl, spojil se v roce 1807 s Francouzi smlouvou z Fontainebleau za účelem války proti Portugalsku a dovolil Napoleonovým armádám překročit Pyreneje a vstoupit do Španělska. Na to vypuklo v březnu 1808 v Aranjuez lidové povstání. Godoy byl svržen a král Karel IV. přistoupil pod tlakem rozhořčeného lidu k abdikaci ve prospěch svého syna Ferdinanda, který byl v té době ještě dítětem.

Ten jako Ferdinand VII. vstoupil 24. března do Madridu. Karel IV. ale v dopise Napoleonovi krátce poté vzal svoji abdikaci jako vynucenou zpět. Francouzský císař pozval proto španělskou královskou rodinu do Bayonne, kde se Ferdinand po delším zdráhání vzdal královské koruny ve prospěch otce. Ten své právo vlády okamžitě postoupil Napoleonovi.

[editovat] Španělská válka za nezávislost

Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808, obraz od Francisca Goyi.
Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808, obraz od Francisca Goyi.

Napoleonův bratr a král Neapole, Josef Bonaparte, byl za přítomnosti španělských a amerických zástupců prohlášen v Bayonne za krále Španělska a v červenci 1808 vstoupil do Madridu.

Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen a odmítl jí proto akceptovat. Již před Josefovým příchodem do země vypuklo proti Francouzům celonárodní povstání. Velení vzbouřenců (ústřední junta) se sice dopustilo některých chyb, když často zasahovalo nanejvýš nesmyslným způsobem do vojenských operací nebo odvolávalo schopné generály, nicméně jeho výzvou ke gerilové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Nepřetržité útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim tak využít jejich vítězstvích na otevřeném poli.

K podpoře povstalců přispěla také občasná tažení Britů do Španělska vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Welingtonu, třebaže Britové byli vždy po několika menších úspěších přinuceni postupujícími Francouzi k ústupu zpět do Portugalska. V lednu 1810 vstoupila francouzská vojska do Andalusie a po dobytí Almeidy vpadlo v srpnu 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat odsud Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou, zvláště když se především vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva začaly přidávat na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu, kam se junta uchýlila, byly svolány cortesy, jenž v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska, neformálně nazývanou La Pepa. Ústava počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela cortesům a kromě jiného také požadovala zrušení instituce inkvizice. Tento dokument byl ve své době nadmíru pokrokový a stal se základem pozdějšího španělského ústavního vývoje.

V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly současně napadány španělskými povstalci. Wellesley byl následně cortesem pověřen velením veškerých španělských vojenských sil. V lednu 1812 Wellesley zahájil nové tažení do Španělska a poté, co porazil Francouze u Salamancy vtáhl v srpnu 1812 do Madridu. Pod tlakem posílených francouzských vojsk byl sice znovu přinucen k ústupu za portugalské hranice a Madrid tak byl naposled obsazen Francouzi, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad také na vývoj války na Iberském poloostrově. V červnu 1813 byli Francouzi definitivně poraženi v bitvě u Vitorie a následně se před vytrvale postupujícím Wellesleyem stáhli zpět za Pyreneje. Španělsko tak znovu nabylo svoji nezávislost.

Dějiny Španělska (chronologicky)
–409409–711711–14691469–17001700–1813 • 1813–1917 • 1917–1976 • 1976–