Antická filozofie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Filozofie doby starého Řecka a Říma ze 6. stol. př. n. l. Vznikala v řeckých městech Mílétos, Effesos a v řeckých osadách na jihu Itálie. V rámci ní se rozvinuly i mnohé vědní obory, které se od ní postupně (v některých případech až v novověku) oddělovaly.
[editovat] Antickou filozofii dělíme na čtyři období
1) předsókratovské (6. – 5. stol. př. n. l.)
- zabývá se zejm. otázkami kosmologickými
- hledání počátků světa – mílétská škola (Thalés, Anaximandros, Anaximenés), pýthagorejci, Hérakleitos, eleaté, atomisté
2) klasické, resp. vrcholné (4. stol. př. n. l., zejm. v Athénách)
- pozornost se přesouvá z výkladů přírody na společenské problémy a na zkoumání problematiky jazyka a poznání
- sofisté, Sókratés, Platón, Aristotelés
3) helénistické (3. – 2. stol. př. n. l., zejm. v Athénách a Alexandrii)
- většina významných filozofických témat dřívější doby ustupuje do pozadí, rozvíjí se skepticismus, ale i konkrétní vědy
- důraz kladen na etiku, chápanou především z hlediska jednotlivce
- stoikové, Epikúros
4) římské (1. stol. př. n. l. – 6. stol. n. l.)
- kdy docházelo k eklektickému sbližování různých filozofických směrů (Cicero) i kultur, narůstaly mystické tendence (novopýthagoreismus) a mnohé filozofické směry (pozdní stoikové) omezily zájem na morální problematiku
- rozvíjela se řecko-židovská náboženská filozofie (Filón Alexandrijský) a ve 3. stol. n. l. vznikl poslední velký filozofický systém antiky, novoplatonismus
- začala rozvíjet i křesťanská filozofie (Augustinus)

