Ofset
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ofset patří do kategorie tisku z plochy, neboť jeho tisknoucí a netisknoucí místa na rozdíl od ostatních principů tisku jsou v jedné výškové úrovni. Zároveň klasický ofset zachovává základní princip kamenotisku a to je vzájemná odpudivost mastných tiskových barev (TB) a vody.
Ofset je tisk nepřímý, protože z tiskové formy (TF) se nejprve tiskne na pryží potažený válec a z něho teprve na papír. Barva se tedy přenáší dvakrát a předloha na tiskové formě není stranově převrácená. Zároveň umožňuje tisknout jemné detaily a i na méně kvalitní papír na rozdíl od knihtisku. To je dáno pryžovým válcem, který je schopen přilnout i na ne zcela hladký povrch. TF je podle druhu ofsetového stroje buď rovinná nebo válcová a to z hliníku, zinku a později i bimetalu.
Pojmenování ofsetu vzniklo z anglického pojmu „off-set“, neboli v překladu tisk přenosný, nepřímý, anebo také z pojmu „set-off“, což znamená obtah.
Obsah |
[editovat] Princip a vývoj
Na počátku 20. století byl v kamenotisku kámen nahrazen tenkou ohebnou a lehkou plechovou deskou, která je upnutá na válci a tím je zároveň umožněn rotační tisk, který je rychlejší než vratný pohyb kamene na vozíku kamenolisu. Ira Washington Rubel z New Jersey a Kaspar Herrmann z Kynšperku nad Ohří zjistili v letech 1904–1905, že z gumového potahu, který používali na svých tlakových válcích a na nějž zároveň přetiskli obraz bez papíru při průchodu strojem na prázdno, dosáhnou pak na následujícím archu papíru docela kvalitního otisku. Zajímavé ovšem bylo, že i na drsném a minimálně kvalitním papíře byl otisk stále dobrý. Pro snahu o vylepšení a zjednodušení tisku z plochy byly hlavně dva důvody. Jedním byl způsob, jak nejlépe vyřešit rotační tisk. Druhým byl hlavně špatný vývoz solnohofenského vápence (sloužil kamenotisku, na němž se kreslilo mastnou tuší) z Evropy do ciziny.
W. Rubel se pokoušel o tříválcový stroj založený na hlavní myšlence nepřímého tisku, ale z důvodu finanční neshody tuto myšlenku opustil. Stroj měl mít tři stejně velké válce, z nichž jeden je formový, druhý přenosný a třetí tlakový. Tyto válce dohromady tvořily tiskovou jednotku. K. Herrmann měl podobný nápad, až na to, že jeho stroj byl založen na soustavě dvou válců v poměru 2:1. Válec dvojnásobného objemu měl z poloviny funkci formového válce a z druhé poloviny funkci tlakového válce. Válec druhý sloužil jako válec přenosový. Dle jeho výkresů byl stroj sestaven. V roce 1907 to byl první evropský ofsetový stroj, který se uplatnil i k potisku bankovek. Zároveň měl i současný rubový i lícový tisk.
[editovat] Současná technologie ofsetu
V současné době můžeme ofset rozdělit do dvou principů, způsobů tisku, a tím jsou vlhčený neboli klasický ofset a ofset bez vlhčení nebo lépe bezvodý ofset.
[editovat] Klasický (vlhčený) ofset
Princip tisku z plochy a tedy i ofsetu je založen na rozdílných fyzikálně-chemických vlastnostech. Jeho tisknoucí prvky jsou místa hydrofobní (odpuzující vodu) a netisknoucí místa jsou místa hydrofilní (přijímající vodu). Pointa je v tom, že barva je hydrofobní kapalina, která se nemísí s vodou a když, tak jen výjimečně a omezeně. A voda nebo jiná jí podobná kapalina nebo spíš jakákoliv polární látka jako například alkoholy se nemísí zase s barvou.
Při tisku se na netisknoucí místa opakovaně nanáší tenký film vodního roztoku, který zabraňuje přilnutí olejové barvy při jejím navalování na tiskovou formu. Jestliže TF navlhčíme, voda pak zůstane pouze na netisknoucích místech. Následným nanesením hydrofobní barvy, zůstane barva na suchých tisknoucích místech. Barva je přenášena na potiskovaný materiál (jako je například papír) prostřednictvím hmotné TF.
[editovat] Bezvodý (nevlhčený, suchý) ofset
Pod tímto pojmem se skrývá technologie, která pracuje, aniž by potřebovala pomoc vody. V čem je princip? Tisková deska (TD) je potažena vrstvou, na které barva nedrží. Voda je nahrazena rozdílnými povrchovými vlastnostmi dvou vrstev nanesených na TF. Je to krycí silikonová vrstva a vrstva polymerová, přičemž silikonová vrstva tvoří místa netisknoucí a barvu pak odpuzuje a nepříjímá ji a vrstva polymerová tvoří tedy logicky místa tisknoucí a barvu tím přijímá. Při expozici se v místech, která mají být vytištěna vrchní – silikonová vrstva odstraní a to nejčastějí vypálením laserovým paprskem. Tím se odhalí vrstva spodní – polymerová, která barvu přijímá. Takto se TD často exponují přímo v tiskovém stroji.
Pro tento typ ofsetu nelze použít klasické TB, neboť místa bez kresby by se zabarvovala a barva by zároveň na nich částečně přilnula. Proto je nutné použít jiný typ barev. Zároveň také vyžaduje termoregulační systém, který má za úkol udržet teplotu tiskových válců. Jestliže je teplota příliš vysoká, barva přilne na netisknoucí místa a špiní. Jestliže naopak teplota příliš klesne, nelze pak ani na desku nanést požadovanou vrstvu barvy. Jev souvisí se vzájemnými změnami teploty a viskozity barev. Při vyšší teplotě je viskozita nižší a snadno se pak přenáší na TD, naopak jestliže je teplota nižší, viskozita je následovně vyšší a čím je vyšší, tím se na TF přenáší hůř. Toto jsou hlavní důvody, proč je bezvodý ofset velmi citlivý na jakoukoliv změnu teplot. Musí se proto také provádět kontroly teplot i termoregulací. Existují tak dva systémy, a to vodní a vzduchový. U vodního systému jsou nanášecí válce zařazeny mezi doplňkové válce, kterými proudí voda externě termostatovaná. Vzduchový systém je založen na principu větráku. Vzduch je vháněn do systému tiskového a přenosového válce a podle nutné potřeby se ochlazuje nebo naopak ohřívá.
Nevýhodou bezvodého ofsetu po tisku je vznik malých částeček prachu, které se olupují z TD na pomezi tisknoucích i netisknoucích prvků. Projevují se malými bílými místy v tištěném obrazu. Tato nevýhoda je také obvykle nazývána jako „vypadávání barvy“. Aby kvalita se zvyšujícím počtem kopií neklesla, je vždycky nutné již po několika stovkách vytištěných kusů válce s TD přemýt.
Z těchto důvodů je suchý ofset vhodný spíše pro malonákladové zakázky. Dosahuje zato vysoké kvality tisku, protože nepřítomnost vlhčícího roztoku umožňuje tisknout jemnější rastry a ke kvalitě přispívá i přesnější reprodukce tiskového bodu.
[editovat] Technologie CTP
Je to technologie přímého kopírování obrazu nebo i montáže, které jsou digitalizované a zároveň uložené jako datový soubor v paměti počítače v podobě diapozitivů i negativů. U této technologie se tedy nepoužívají hmotné kopírovací podklady. Proto je označována jako technologie CTP (Computer to Plate). Využívá se nejen pro ofset, ale také i pro knihtisk, flexotisk, hlubotisk i sítotisk. Je známá celá řada CTP technologií využívajících různých typů desek (podložek), světlocitlivých vrstev i způsobu přenosů.
Pro přenos a záznam obrazu (tvorbu tisknoucích a netisknoucích prvků na TF) se využívá laserových paprsků z různých oblastí spektra. TF je většinou tvořena hliníkovou podložkou, která je pokrytá všemožnými typy vrstev a jejich kombinací. Tiskové prvky jsou tvořeny následným osvitem.
Výhodou této technologie je rychlost zhotovení TF, úspora práce i materiálu. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena celého zařízení i TD.

