Evoluční teorie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Evoluční teorie je teorie předpokládájící, že vznik a vývoj života probíhal postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí: tj evolucí.
Pojem evoluční teorie může znamenat obecnou myšlenku, že se život vyvíjí nějakou evolucí, nebo zcela konkrétní představy, jakými principy se tato evoluce řídí, nebo i (už spíše při nesprávném použití) konkrétní cestu, jak přesně probíhala.
Evoluční teorie představují kontroverzní téma. Ve své obecné podobě vyvolává spory napříč společností (zda a v jaké míře evoluce probíhá), v konkrétnějších obrysech mezi vědci, neboť ačkoliv výrazná většina přírodovědců myšlenku evoluce akceptovala a uznává minimálně nějakou velmi obecnou představu evoluce, nad konkrétnějšími podobami a významem principů, kterými se řídí, vedou odborníci spory.
V rámci biologie a obecně přírodních věd vznikla celá řada evolučních teorií zabývajících se vznikem života a jeho evolucí. Ačkoliv první myšlenky na možnost evoluce se objevily již ve starověku, první ucelenou evoluční teorii představil až francouzský vědec Lamarck. Současná evoluční biologie však čerpá spíše ze značně modifikovaného a modernizovaného učení Darwina a Wallaceho.
Obsah |
[editovat] Jednotlivé fáze evolučního myšlení
[editovat] Rané úvahy o evoluci
První formulace evolucionistických názorů lze najít již v antickém Řecku. Jednu z prvních myšlenek vyslovil Anaximandros, žák Thaléta z Mílétu v 6. st. př. n. l.: „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“
V 5. st. př. n. l. vyslovil Empedoklés z Akragantu názor, že z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem životaneschopná monstra vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.
Negativní vliv na vývoj evolučních úvah měl Aristotelés svým absolutním důrazem na účelnost v živé přírodě. Domníval se, že ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná příčina finální, která orgánu nebo organismu dává účel, cíl. Tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí. Teprve Darwin dokázal uspokojivě vysvětlit vznik a smysl účelnosti.
[editovat] Lamarckismus
- Podrobnější informace naleznete v článku lamarckismusnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Lamarckismus (postulovaný na počátku 19. století) operoval s myšlenkou, že organismy získávají za svého života zkušenosti a ty pak zúročují při tvorbě svého potomstva (pokud srna hodně běhá, budou mít její mláďata silné nohy). Lamarckismus představoval první ucelenou evoluční teorii, přesto se však nikdy nestal obecně přijímanou teorií a posléze byl u myšlenky evoluce akceptujících vědců a myslitelů nahrazen darwinismem. Současná biologie jeho myšlenky odmítá buďto celkově, nebo maximálně připouští, že by v určité modifikované podobě mohl omezeně fungovat u jednobuněčných organismů. Není jí totiž znám žádný funkční mechanismus, jak by mohl rodič životní zkušenosti získané během svého života poskytnout potomkům v podobě dědičné informace a ani nepředpokládá, že by u složitějších mnohobuněčných organismů mohl existovat (viz Weismannova bariéra).
[editovat] Darwinismus
- Podrobnější informace naleznete v článku darwinismusnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Darwinismus představuje evoluční teorii vytvořenou Charlesem Darwinem a Alfredem Wallacem. Operuje s myšlenkou že evoluce probíhá za pomoci drobných změn na základě selekce vycházející z úspěšnosti rozmnožování jedince. Vychází z toho, že organismy nejsou přesně stejné, nejsou zcela neměnné, že rámcově dědí nebo mohou dědit vlastnosti svých rodičů a že jedinec, který získá nějakou dobrou vlastnost, bude mít více potomstva, kterému tuto dobrou vlastnost předá. Zjednodušeně: ocitnou-li se srny v prostředí, kde musí hodně běhat (protože tam řádí šelmy, například), rozmnoží se jen ty, které budou mít předpoklady pro rychlý běh. Jejich mláďata pak budou převážně také dobří běžci. Mimo tohoto přirozeného výběru postuloval Darwin ještě pojetí pohlavního výběru, vycházející z myšlenky, že podobu organismu neuručuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale též být atraktivní pro své případné sexuální partnery, neboť kdo nenajde partnera k páření, tak se též nerozmnoží a nepředá potomkům své vlastnosti.
Darwinismus se stal první evoluční teorií, která obecně ovládla vědecké myšlení (došlo k tomu v průběhu druhé poloviny 19. století), byl však též také poslední ucelenou teorií s poměrně jasným pojetím principů evoluce, které se to podařilo. Bylo to proto, že byl dosti jednoduchý a omezoval se na základní myšlenku, k čemuž i nahrávala tehdejší absence rozsáhlejšího vědeckého poznání života na úrovni buněk, biochemie, molekulární biologie a genetiky. Postupem času, jak se znalosti v rámci těchto oborů rozšiřovaly, se začalo ukazovat, že takto pojatá základní myšlenka naprosto nedostačuje pro vědeckou práci, proto byl postupně darwinismus modifikován a obohacován o další poznatky a postuláty a vytvářely se snahy o syntézu s novými vědeckým poznáním. Této nově vznikající syntéze se říká neodarwinismus.
[editovat] Neodarwinismus
- Podrobnější informace naleznete v článku Neodarwinismusnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Neodarwinismus představuje snahu syntetizovat hlavní myšlenky darwinismu s poznatky molekulární biologie, genetiky a cytologie, stejně jako s novými objevy v rámci parazitologie a nových poznatků o rozmnožování. Je to pojem, který nelze dost přesně definovat, protože různým evolučním biologům vycházejí z této syntézy dosti odlišné koncepty. Obvykle se za neodarwinismus považují ty směry, které kladou důraz na některé základní myšlenky darwinismu, tj. pozvolnost změn, důraz na přirozený výběr skrze prospěšnost nově vzniklých vlastností, pohlavní výběr a směřování evoluce ke složitějším strukturám. Tento koncept je ovšem již do značné míry překonán, nepřeberné moderní školy a směry pojetí evoluce pracují s koncepty velmi rozsáhlých skokových změn, zdůrazňují důležitost náhodných faktorů, jako jsou genetický drift a efekt hrdla lahve (díky kterým se fixují i neutrální nebo vyloženě špatné vlastnosti a mizí ty dobré), a zpochybňují automatické směřování evoluce směrem ke složitějším strukturám. Nutno ovšem říci, že řada vědců vnímá pojem mnohem šířeji a považuje za neodarvinismus modernější proudy v chápaní evoluce zahrnující výše zmíněné faktory. Pro ty je ovšem častěji používán pojem moderní evoluční syntéza.
[editovat] Moderní evoluční syntéza
- Podrobnější informace naleznete v článku Moderní evoluční syntézanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

