Hláska
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hláska je nejdůležitější jednotka zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonémika.
Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).
Obsah |
[editovat] Dělení hlásek
Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.
[editovat] Samohlásky
neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:
- přední (i), střední (e, a, o), zadní (u)
- vysoké (i, u), středové (e, o), nízké (a)
Všech pět českých samohlásek jsou také samostatnými fonémy.
vokály – samohlásky; hlásky s charakterem tónu, při jejichž artikulaci je průchod vzduchu mluvidly uvolněn; pro tónové zvuky, které vznikají rezonancí v nadhrtanových dutinách, se používá termín formanty; základní tón je někdy ozn. jako formant „nulový“ (F0), v pořadí první (nejhlubší) složka ve spektru nad základním tónem se označuje jako první formant (F1), následuje druhý formant (F2) atd.; inventář českých samohlásek: krátké: [a], [e], [i], [o], [u]; dlouhé: [a:], [e:], [i:], [u:]; [o:] – se vyskytuje jen ve slovech přejatých (např. móda apod.); dvojhlásky (diftongy): v češtině [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu];
[editovat] Souhlásky
neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla proudu vzduchu překážku.
Dělíme je:
- Podle místa artikulace v češtině na:
- retné
- obouretné: p, b, m
- retozubné: f, v
- zubodásňové
- zubné: t, d, n , s, z, c, r, l
- dásňové: š, ž, č
- předopatrové: ť, ď, ň, j
- zadopatrové: k, g, x
- retné
- podle způsobu artikulace
- závěrové: p, b, t, d ,ť, ď, k, g
- polozávěrové: c, č
- úžinové: f, v, s, z ,š, ž, j, x, h
- kmitavé: r, ř
- bokové: l
- podle průchodu dutinou
- nosové: m, n, ň
- ústní: zbytek
- podle účasti hlasivek
- znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j
- neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, x
[editovat] Reference
- M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, II. vydání, ISV Praha 2000

