Antická filozofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Filozofie doby starého Řecka a Říma ze 6. stol. př. n. l. Vznikala v řeckých městech Mílétos, Effesos a v řeckých osadách na jihu Itálie. V rámci ní se rozvinuly i mnohé vědní obory, které se od ní postupně (v některých případech až v novověku) oddělovaly.


[editovat] Antickou filozofii dělíme na čtyři období

1) předsókratovské (6. – 5. stol. př. n. l.)

2) klasické, resp. vrcholné (4. stol. př. n. l., zejm. v Athénách)

3) helénistické (3. – 2. stol. př. n. l., zejm. v Athénách a Alexandrii)

  • většina významných filozofických témat dřívější doby ustupuje do pozadí, rozvíjí se skepticismus, ale i konkrétní vědy
  • důraz kladen na etiku, chápanou především z hlediska jednotlivce
  • stoikové, Epikúros

4) římské (1. stol. př. n. l. – 6. stol. n. l.)

  • kdy docházelo k eklektickému sbližování různých filozofických směrů (Cicero) i kultur, narůstaly mystické tendence (novopýthagoreismus) a mnohé filozofické směry (pozdní stoikové) omezily zájem na morální problematiku
  • rozvíjela se řecko-židovská náboženská filozofie (Filón Alexandrijský) a ve 3. stol. n. l. vznikl poslední velký filozofický systém antiky, novoplatonismus
  • začala rozvíjet i křesťanská filozofie (Augustinus)