Postkomunismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Označení postkomunismus („po komunismu) je používáno pro dobu a země po rozpadu socialistických režimů střední a východní Evropy koncem roku 1989, kdy se bývalé totalitní režimy mění v demokracie.

Obdobně jako ve společnostech západní části poválečné Evropy i v těchto společnostech probíhají změny (transformace) k demokracii a k vyspělému hospodářství poměrně pozvolně, postupnou evolucí.

Termín je spojován zejména s politickým, ekonomickým a morálním chaosem ve společnosti po pádu režimů ve východní Evropě. Stejně jako Německo po druhé světové válce řešilo problém fašizace obyvatelstva předchozím režimem, objevují se stejné problémy i v zemích, kde došlo k pádu komunistických systémů.

[editovat] Problémy postkomunismu

  • Zatímco po druhé světové válce došlo k jasnému zavržení fašismu i nacismu, tyto ideologie prohlášeny za zrůdné a jejich představitelé morálně i soudní mocí odsouzeni a odstraněni z veřejného života, v postkomunistických státech k tomuto řešení nedošlo. Oproti poválečnému Německu zde chyběla vnější soudní autorita, která by označila a potrestala hlavní zločince a dočasně nahradila komunisty infikovanou státní správu a silové složky. Toto řešení je však možné pouze ve válečném stavu a nebylo možné jej aplikovat na hroutící se komunistické režimy. V zemích bývalého východního bloku byl sice komunistický režim označen za zločinný, ale pouze verbálně. Zločiny páchané na obyvatelstvu a hospodářství nikdo, krom několika výjimek, nepotrestal. Politickým představitelům i obyvatelstvu chybí k tomuto aktu od počátku vůle.
  • Komunistický režim měl oproti nacismu jednu zásadní výhodu. Deformoval totiž svojí zvrácenou ideologií vlastní obyvatelstvo celá čtyři desetiletí (ČR). Za tu dobu takřka nevratně poškodil nejen majetkoprávní vztahy a hospodářství, ale zejména morálku obyvatelstva. V době kdy všechno bylo všech bujela neuvěřitelná všudypřítomná korupce do níž byl krom malých dětí zatažen každý obyvatel země. Klientelismus, melouchaření, drobné rozkrádání tzv. „socialistického majetku“ bylo na denním pořádku. Nejobludnější ovšem bylo, že o tom nejen každý věděl a bral to jako samozřejmou věc, ale sám socialistický stát toto nepřímo podporoval. Takto zafixovaný vzorec chování předává potom, byť i bez úmyslu, generace na generaci. Dochází tak k naprosto ojedinělému jevu, kdy generace, která se sama s komunistickým režimem nesetkala, má pevně zafixovanou socialistickou morálku a považuje ji za správnou.
  • Za dobu působení komunistického režimu došlo ve společnosti ke ztrátě významu slova demokracie. Obyvatelstvo začalo brát jako přirozenou věc fakt, že se o ně stát postará. Že odpovědnost a tíhu rozhodování přebírá všemoudrý ústřední výbor Komunistické strany. Ten potom také může za všechny neúspěchy… Je zcela přirozené, že po pádu komunistického režimu se mnoha lidem stýská, ačkoliv předtím s komunistickým režimem nesouhlasili. Málokdo je ovšem ochoten přiznat, že se mu nestýská po komunistické vládě, ale především po mlhavé představě existenční bezstarostnosti socialismu. Socialismu, kde není nutno se víceméně starat o nic jiného nežli o to: kde co všemajetnému státu ukrást - podle hesla: „kdo nekrade okrádá vlastní rodinu“.
  • Komunistický režim za dobu svého působení vychoval dostatečný počet osob ochotných obsadit důležité pozice ve státní správě, soudnictví, ozbrojených složkách a vysokém školství. Nelze potom očekávat, že studenti například právnických fakult budou mít od svých pedagogů vštípeny zásady demokracie. A dojde-li k tomu, že je student vybaven ideály demokracie a řádné morálky, bude v následném pracovním procesu doformován staršími spolupracovníky se zkušeností z doby minulé.


Tyto čtyři zásadní body postihují chování společnosti po pádu komunistického režimu. Je věcí akademické diskuse, zda vůbec může dojít k vymizení socialistické morálky ve společnosti, jejíž političtí představitelé jsou z větší části bývalými členy komunistické strany. Společnosti, kde každý patnáctý člověk byl před rokem 1989 členem komunistické strany a kde je jen minimální vůle komunismus jako politický směr zakázat. Taková společnost se jako bumerang vrací zpět k socialistickým jistotám, nejprve myšlenkou a později činy.

[editovat] Viz též

V jiných jazycích