Smyčec
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smyčec je pomůcka zásadního významu potřebná pro hru na smyčcové nástroje (housle, violu, violu da gamba, violoncello, kontrabas). Tvoří jej dřevěná hůlka, mezi jejímiž konci jsou napnuty koňské žíně.
Obsah |
[editovat] Popis
K výrobě smyčců se používá tvrdé dřevo. Zatímco převážná část délky smyčce má kruhový průřez (nazývá se prut), konce jsou rozšířené a uzpůsobené pro zachycení žíní. K zašpičatělému konci který se označuje jako špička jsou žíně uchyceny pevně. Na opačném konci žíně napíná tzv. žabka kterou lze posunovat pomocí napínacího šroubu podél prutu. Žabka je někdy z dekorativních důvodů opatřena po stranách perleťovými prvky.
[editovat] Technika hry
Hráč drží smyčec prsty pravé ruky, přičemž z jedné strany je palec a z druhé ostatní prsty. U kontrabasu se používají dvě odlišné konstrukce smyčce - tzv. francouzská, která umožňuje uvedené držení, a tzv. německá se širokou žabkou; v tomto případě je jiné i držení - v dlani se drží vnější hrana žabky a prostředník je provlečen mezi prutem a žíněmi. Smyčce francouzského typu se používají např. ve Francii, Itálii, Velké Británii a v USA, německý typ převažuje v Německu, Rakousku a ve střední Evropě.
Zvuku se při hře smyčcem dosahuje tahem po jedné nebo dvou sousedních strunách. Díky tomu, že struny neleží v jedné rovině ale jsou napnuty rozmístěné jako na povrchu válce, lze náklonem smyčce zvolit požadovanou strunu či dvojici strun. Pro zvýšení třecího odporu se na žíně nanáší kalafuna. Smyčec strunu rozechvívá příčným tahem, který ji jednak vychyluje a jednak vyvolává její zkroucení (torzi); vždy po dosažení kritické meze dojde k uvolnění obou druhů napětí struny. Torzní deformace je původem charakteristického plného zvuku při hře smyčcem, výrazně odlišného od pouhého drnkání prsty (pizzicato) při kterém k torzi nedochází.
Jednotlivý pohyb smyčcem se označuje jako "smyk"; rozlišuje se tzv. "smyk dolů" tj. od žabky ke špičce a "smyk nahoru" tj. naopak. U houslí a viol se pro hraní not na těžkou dobu přednostně používá smyk nahoru, u ostatních smyčcových nástrojů naopak smyk dolů.
[editovat] Rozměry smyčců
Houslový smyčec:
- celková délka včetně šroubu: 75 cm
- délka prutu: 73,5 cm
- délka žíní: 65 cm
- tloušťka prutu (průměr): mezi 8,5 mm (u žabky) a 5,3 mm (u špičky)
- celková šířka žíní: 8-9 mm
- hmotnost: od 51 od 60 g, průměrně 55-57 g
Violový smyčec:
- délka: stejná jako u houslového smyčce
- průměr: 9 mm až 5,7 mm
- hmotnost: 63-73 g
Violoncellový smyčec:
- celková délka: 70 cm
- délka žíní: 61 cm
- průměr prutu: 10,6 mm až 7,3 mm
- celková šířka žíní: 11-12 mm
- hmotnost: 70-75 g
Kontrabasový smyčec:
Německá resp. drážďanská varianta:
- délka prutu u žabky, uprostřed a u špičky: 20, 15 a 10 mm *celková délka: 68,5 cm
- délka prutu: 61 cm
- délka žíní: 53 cm
- celková šířka žíní: -1,8 cm
- výška u žabky: 5 cm
- nejmenší vzdálenost žíní od prutu: 3,5 cm
Francouzská varianta:
- délka prutu u žabky, uprostřed a u špičky: 15, 12 a 9 mm
- celková délka: 70 cm
- délka prutu: 61,5 cm
- délka žíní: 53 cm
- celková šířka žíní: 1,7 cm
- výška u žabky: 4,5 cm
- vzdálenost žíní: 2,5 cm
[editovat] Historický vývoj
Nejstarší smyčce byly dosti odlišné od dnešních - tvarem se podobaly luku a žíně byly na obou koncích pevně uchyceny. Napětí žíní se dosahovalo stiskem prstu, a to prostředníku u violy da gamba a palce u houslí.
V polovině 17. století se smyčce začaly opatřovat ozubenou tyčkou která umožňovala odstupňované napínání žíní. Okolo roku 1700 došlo k prodloužení délky smyčců, aby bylo možno hrát jedním smykem delší noty. V polovině 18. století se pak vyvinula dnešní podoba žabky se šroubem umožňujícím proměnné nastavení napětí. Tím se zvýšilo maximální napětí a rozšířily možnosti hry smyčcem, např. rychlejší staccato. Po skončení hry je však nutné napětí žíní povolit aby nedocházelo k deformaci prutu adlouhodobému namáhání žíní.
Nejnověji se smyčce vyrábějí také z kompozitních materiálů obsahujících uhlíková vlákna.

