Deismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Deismus (z latinského deus – Bůh) je nábožensky nevyhraněný filosoficko-teologický směr, podle něhož Bůh (nadpřirozená bytost) existuje a je stvořitelem světa, ale po stvoření světa (a všeho, co se světem souvisí) již do jeho chodu nezasahuje, ale ponechává jej jeho vlastním zákonům. Jako takový, tento filosoficko-teologický směr zaujímá kompromisní postoj mezi teismem (filosoficko-teologický směr, který tvrdí, že jeden existující, různě personifikovaný Bůh, různými způsoby zasahuje do jakéhokoliv dění ve světě, a to dle své libosti a jak chce) a ateismem (Bůh neexistuje a svět se řídí jen v zavislosti na přírodou či lidmi vytvořenými pravidly a zákony života). Mnohdy, a to zejména s ohledem na různé důkazy podporující existenci Boha, slouží deismus jako obhajoba Boha, ale také jako obhajoba náboženství.
[editovat] Představitelé deismu
Tento směr byl nejvíce rozšířen v 18. století a mezi jeho přední představitele patří:
- Herbert z Cherbury (1581–1648), anglický idealistický filosof a propagátor tzv. přirozeného náboženství.
- John Toland (1670–1722), britský materialistický filosof a propagátor učení o aktivní hmotě, jedině zaručující vývoj světa.
- Anthony Ashley-Cooper z Shaftesbury (1671–1713), anglický idealistický etik učící o ideální všestranně rozvíjející se osobnosti, která má vrozenou schopnost morálním smyslem rozpoznat dobro a zlo.
- Voltaire (1694–1778), francouzský osvícenský filosof, dramatik, básník, historik a encyklopedista, významný kritik na převzatých tradicích uspořádaného náboženství, společenského zřízení a morálky.
- Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), francouzský osvícenský myslitel, kritik společnosti a teoretik tradičními zřízeními nezatížené společenské smlouvy, založené na rovnosti.
- Josef Dobrovský (1753–1829), český národní buditel, filolog a historik vyznávající možnost každého člověka (národa) na vlastní sebeurčení, které je nezávislé na předem připravených podmínkách.

