Rudolf Pernický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Generál Rudolf Pernický (1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí21. prosince 2005 v Praze) byl československý voják působící během druhé světové války ve Velké Británii. Nejznámější je pro své hrdinné nasazení během paravýsadku Tungsten na území Protektorátu v zimě 1944. 28. října 2005 mu byl propůjčeno prezidentem České republiky nejvyšší české vyznamenání Řád bílého lva I. třídy. Byl také prvním předsedou Konfederace politických vězňů a poté jejím čestným předsedou.

Obsah

[editovat] Mládí a emigrace

Rudolf Pernický se narodil 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí na úpatí Moravskoslezských Beskyd. V roce 1934 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a téhož roku vstoupil dobrovolně (i přes přání svých rodičů, aby se stal učitelem) do československé armády, kde nastoupil k dělostřelectvu a dosáhl hodnosti poručíka. Po okupaci v roce 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. Po porážce Francie hitlerovským Německem evakuoval v roce 1940 do Velké Británie, kde začal pracovat pro tamější exilovou vládu jako instruktor pro vysílání paraskupin do Protektorátu.

[editovat] Výsadek Tungsten

Sám pak byl jako velitel paraskupiny Tungsten (spolu s rotmistrem Leopoldem Musilem) 21. prosince 1944 – po předchozím neúspěšném pokusu – vysazen nad územím okupované vlasti, aby vytvořil zázemí pro přistání britského letadla určeného k transportu představitelů domácího odboje do Británie, dopravil náhradní krystaly pro odbojovou vysílačku Zdenka a s radiomajákem Eureka navigoval následné dodávky materiálu. Bohužel byli vysazeni téměř 100 km od plánované pozice a tak museli oba parašutisté absolvovat vyčerpávající sedmidenní pochod sněhem pokrytým terénem. K přepravě představitelů českého odboje do Anglie nakonec nedošlo, naopak skupina Tungsten v posledních dnech války úspěšně organizovala český odboj v prostoru Nového Města na Moravě.

[editovat] Persekuce komunistickým režimem

Po konci války vedl krátké tři roky normální život – pracoval na štábních pozicích v československé armádě, v září 1947 se oženil (15. května 1949 se mu narodil syn) a v červnu 1948 ještě stihl ukončit studia na Vysoké škole vojenské, kde získal titul inženýra. Již 1. listopadu 1948 byl ale zatčen zločinným komunistickým režimem a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze na dvacet let vězení, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Téměř osm let pracoval v různých uranových dolech (včetně Jáchymova) než byl v roce 1960 propuštěn při hromadné amnestii. I poté byl ale komunisty až do roku 1989 perzekuován a bylo mu umožněno pracovat jen v dělnických profesích.

[editovat] Po sametové revoluci

V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty a byl povýšen do hodnosti plukovníka. O rok později byl jmenován generálem ve výslužbě a byl vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika. V letech 1990 až 1992 byl předsedou Konfederace politických vězňů a poté byl jejím čestným předsedou. Poslední roky svého života trávil v Domově pro válečné veterány a i přes své chatrné zdraví (dlouhodobé problémy s cukrovkou) se v posledním roce pustil do boje proti zrušení tohoto útočiště pro válečné veterány. Svou bojovnost projevil i během předávání nejvyšího státního vyznamenání Řádu bíleho lva na podzim 2005, kam se osobně dostavil přesto, že se o dva týdny dříve musel podrobit složité operaci.

Rudolf Pernický zemřel 21. prosince 2005 v den 61. výročí svého seskoku na území Protektorátu.

[editovat] Řekli o něm

  • „Byl nesmírně skromný, trpělivý. Uměl se až dětsky radovat z každé maličkosti, kterou mnozí ani nezaregistrovali. Miloval život a chtěl moc žít. Koupil si počítač, že bude mailovat s kamarády - a ti na něj nezapomínali. Byl nesmírně skromný - když mu jeho přítel a spolubojovník z Anglie chtěl poslat elektrický invalidní vozík, odmítl to. Nebudu se ulejvat, musím makat, říkal. A radostně přijal od Dany Zátopkové Emilův vozík a trénoval na budoucí výlety. Angličané, ti si ho nesmírně vážili. A byl velmi pyšný, když jej na ambasádě při jedné z mnoha návštěv vyznamenali zvláštním děkovným dekretem za jeho zásluhy v boji o Anglii. Moc se těšil, když jej přijel z Anglie čas od času navštívit jeho bývalý spolubojovník. Jakoby těmi vzpomínkami omládl. Nade všechno miloval koně a jeho jezdecké boty a rajtky i bičík - to byly jeho posvátné relikvie. Boty měl neustále vyleštěné, jakoby měl jít odpoledne na přehlídku. Prostě byl stále připraven, ale fyzicky na to už nestačil. Ale bojoval. A jeho poslední dva roky života, to pro něj vlastně bylo třetí světovou válkou, kterou nakonec přesně v den 61. výročí seskoku do milované vlasti prohrál. Byl to prostě člověk s velkým písmenem na začátku. A s nesmrtelnými vzpomínkami na něj každý, kdo ho poznal, bude vzpomínat do konce svého života.“ Vojtěch Klečka
  • „Jsem hrdá, že jsem s ním mohla strávit těch pár chvil, které jsem s ním strávila, a že jsem se mohla stát jeho posluchačkou. Rudolf Pernický byl opravdový bojovník. Byl to člověk, který zosobňoval všechny vlastnosti, které shrnujeme pod slovo čest. Čest a čestnost pro něj znamenaly všechno. Rád pomáhal lidem, měl lidi rád. Byl vynikajícím vypravěčem. Byl velice klidný a ohromně hodný člověk, který rád pomohl komukoliv. Na druhou stranu, pokud docházelo k jakémukoliv bezpráví, tak se proti tomu tvrdě postavil. A v tom bych viděla to slovo bojovník. Od začátku až do konce si vždycky šel za tím svým a věřil pravdě, kterou mu vštípili jeho rodiče. Moc miloval republiku. Byl v dobrém slova smyslu nacionálně založen. A myslím si, že slovo bojovník je pro něj to nejdůležitější.“ Marie Matúšů[1]

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Prameny

  1. Generál Pernický a jeho odkaz
V jiných jazycích