Rudolf Margolius
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Rudolf Margolius (31. srpna 1913 Praha – 3. prosince 1952 Praha) náměstek ministra zahraničního obchodu 1949-52, obět Slánskeho procesu.
Do smutné kategorie českých dějin patří též “pražský proces,” tedy soud s lidmi okolo bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, kteří byli v listopadu 1952 komunistickou justicí odsouzeni a v prosinci popraveni.
O Mnichovu, únoru 1948 a srpnu 1968 vyšly spousty knih. Víme už o nich všechno podstatné. Naproti tomu o osudech lidí spojených se Slánským máme jen útržkovité znalosti. Jedním z těch, koho “aféra Slánský” strhla s sebou do tragického víru je Rudolf Margolius. Pro dnešní veřejnost je osobou neznámou. Ti, kdo si ho přece jen trochu pamatují, si ho mechanicky spojují se Slánským.
Představa, že by člověk jako Margolius měl po své kruté smrti zapadnout do zapomění nebo byl nucen existovat v dějinách jen jako náhodný přívěsek fiktivní konspirace je skličující. Rudolf s lidmi jako Slánský, Geminder, Reicin a Šváb neměl nic společného. Lišili se néjen jako lidské bytosti, ale i ve svých profesích a plánech do budoucna.
Stalinistická propaganda nakládala s popravenými jako s jedním monolitem a ani dnes se na oběti procesu nedívame diferenciovaně. Přitom se skupina okolo Slánského sestávala z celé škály individualit. Na jedné straně byl sám Slánský, extrémista patřící k těm, kdo do Československa zavedli stalinistický režim. Uprostřed byl Vladimír Clementis, komunista a jeden z osnovatelů únorového puče. Na rozdíl od Slánského neztratil však soudnost a odvážil se kritizovat neomluvitelné, například pakt Stalina s Hitlerem. Na opačném konci škály je Rudolf Margolius. Vstoupil do KSČ až v prosinci 1945 a naději v československou formu socialismu mu vtiskla přišerná zkušenost v hitlerovských koncentračních táborech.
Rudolf Margolius měl mnohem víc společného s Miladou Horákovou, než se Slánským. Rudolf Margolius prožil první republiku, Druhou světovou válku a první léta poválečná podstatně jinak než Slánský a ostatní z československé bolševické avantgardy. A naprosto jinak se choval i po únoru 1948. Byl produktem jiného světa, jinak myslel a jinak i jednal. Rudolf Margolius byl člověk čistého charakteru. Osud mu však udělil nepočítaných ran.
Obsah |
[editovat] Život
Narodil se v Praze roku 1913 do středostavovského a vlasteneckého českého prostředí. Vystudoval reálné gymnásium a v roce 1937 byl v Praze promován na doktora práv. Během studií byl členem organizace YMCA, pod jejiž záštitou procestoval před válkou půl světa. Českoslovenští komunisté se jezdili do Moskvy učit, jak zakroutit krkem buržoazii. Rudolf místo toho procestoval Spojené státy a západní Evropu. Hned po studiích nastoupil presenční službu, a rok 1938 prožil spolu se svým přítelem Janem Hanušem v uniformě československého vojáka. Navzdory světové krizi se o rok později oženil s Hedou Blochovou (Margoliusovou-Kovályovou).
Z jeho bezpečného prostředí Rudolfa vytrhl Hitler, který ho deportoval v roce 1941 jako Žida do těch nejstrašnějších táborů smrti. Když shodou okolností všechny hrůzy přežil, začal Rudolf jako mnoho jiných přemýšlivých Čechů pochybovat, že by bylo rozumné bez oprav rekonstruovat ten systém, který zkolaboval v roce 1938, metamorfozoval ve fašizující Druhou republiku a háchovsky kapituloval v březnu 1939. Rozhodl se proto pracovat ve prospěch “socialismu”. Jako většina lidí v té době, Margolius nevěděl, co socialismus skutečně je. Byl to snad pokus poučit se z minulosti a slepě neimitovat, co před pár lety odevzdalo jeho Československo Hitlerovi. Do KSČ vstoupil až koncem roku 1945, a nebylo to pro něho lehké rozhodnutí. Podle svědectví jeho manželky podnikl Margolius tento krok po velkém vnitřním boji. Udělal tak ale z nejčestnějších důvodů. Není těžké je shrnout: Mnichov, kapitulace, Oswiecim, Stalingrad a sovětská vlajka nad Berlínem.
Gottwald a Slánský se po válce vrátili do Prahy z Moskvy jako šéfové mocné KSČ. Rovnou se proto stěhovali do luxusních vil. Margolius se na rozdíl od nich vrátil vyzáblý a jako žebrák, protože majetek jeho Němci povražděné rodiny byl nenávratně rozkraden. Až jeho Heda, která sama přežila koncentráky, v nichž zahynula její rodina, našla pro oba miniaturní byt na Vinohradech. Později, když se Rudolf stal uředníkem Ministerstva zahraničního obchodu, získali oba manželé normální byt na Letné.
Jako náměstek ministra zahraničního obchodu se Margolius věnoval mezinárodním ekonomickým problémům Československé republiky, jejichž řešení vyžadovalo vysokou profesionální odbornost. Při vyjednávání se západními obchodními partnery nešlo o uctívání Stalina a Gottwalda. Šlo jen a jen o fakta a důležité byly valuty plynoucí do pokladen státních bank v Praze.
Snad proto se Rudolf cítil relativně bezpečně, i když se okolo něj už začalo tvrdě zatýkat. Byl hospodářským odborníkem, jedním z mála lidí, kteří stále ještě drželi nad vodou zmateně vedenou znárodněnou ekonomiku. A navíc, obětmi zatýkání byli z počátku téměř výhradně lidé, kteří válku přežili na západě. Ale po zatčení Slánského bylo Rudolfovi a Hedě jasné, že je zle. Měli pravdu. V prosinci 1951 totiž navrhla StB Rudolfovo zatčení, protože prý se “dopustil protistátní a sabotážní činnosti v oblasti zahraničního obchodu”. To byla lež, ale na tom už teď nikomu u moci nezáleželo. Rudolf nebyl zatčen proto, čím byl nebo proto, co udělal, ale proto, že byl náměstkem ministra zahraničního obchodu a autoři scénáře právě tuhle roli potřebovali do chystaného procesu obsadit.
Rudolf Margolius byl zatčen 10. ledna 1952, ve chvíli, kdy už měl nejhorší tušení. V listopadu 1952, po měsících fyzického a psychologického nátlaku, se sešel u pankráckeho soudu s ostatními členy údajné konspirace. Jak se dalo čekat, všichni — tribunál, prokurátoři, obžalovaní i jejich tzv. obhájci — opakovali role, které jim autoři scénáře předepsali. Je otřesnou reflexí tehdejší doby, že se našli lidé, kteří té tragické šaškárně uvěřili.
O rozsudcích smrti pro jedenáct ze čtrnácti obžalovaných se rozhodovalo v Moskvě a na ÚV KSČ, ne u soudu. Před popravou dne 3. prosince 1952, Rudolf Margolius, “nepronesl žádných slov”.
[editovat] Pamětní deska
Pamětní deska JUDra Rudolfa Margolia je umístěna na rodinné hrobce na Novém židovském hřbitově, Izraelská 1, Praha 3, sektor 21, řada 13, hrob 33, za hrobem Franze Kafky.
[editovat] Literatura
- Margoliová-Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003, ISBN 802001134X
- Margolius, Ivan: Reflections of Prague: Journeys through the 20th Century, Wiley. London 2006, ISBN 0470022191
- Artur a Lise London: L'aveu, dans l'engrenage du proces de Prague, Gallimard, Paříž 1968
Doznání, Stráž, Vimperk 1969
The Confession, angl. překlad Alastair Hamilton, Morrow, New York, 1970
a překlady do dalších jazyků

