Období Meidži

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Samurajové z knížectví Sacuma po válce Bošin
Dějiny Japonska
  • Japonský paleolit
  • Období Džómon
  • Období Jajoi
  • Období Jamato
    • Období Kofun
    • Období Asuka
  • Období Nara
  • Období Heian
  • Období Kamakura
  • Období Muromači
  • Období Azuči-Momojama
  • Období Edo
  • Období Meidži
  • Období Taišó
  • Období Šówa
  • Období Heisei
Portál: Japonsko

Období Meidži (japonsky: 明治時代, Meidži džidai, éra osvícené vlády, 23. říjen 1868 - 30. červenec 1912) je období japonských dějin, během kterého Japonsko zažilo prudkou modernizaci za podpory západních mocností. Císař Mucuhito získává opět plnou kontrolu nad Japonskem od, do té doby prakticky vládnoucích, šógunátů.

V roce 1876 vchází v platnost vyhláška Haitorei, která zakazuje nosit na veřejnosti meč a ruší třídu samurajů se všemi jejími výsadami. Samurajové chtěli zachovat tradice a nezávislost Japonska na západní civilizaci. Vyvolávají proto vzpouru (1877), která byla potlačena hlavně díky tomu, že císařská armáda již v té době disponovala střelnými zbraněmi (děla, pušky). V poslední bitvě u Širojamy byl zbytek armády samurajů zmasakrován (25 tis. mužů) - sám vůdce povstání Takamori Saigó byl velmi vážně raněn a přímo na bitevním poli spáchal seppuku.

Zánik třídy samurajů a industrializace Japonska jsou nejzásadnějšími atributy období Meidži. Pro formální označení potomka samurajů se do roku 1945 používal termín „šizoku“.