Orální historie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Orální historie je relativně mladá metoda užívaná ve společenských vědách, především historii, sociologii, politologii, etnografii či psychologii. Na základě odborně vedeného osobního rozhovoru badatel získává informace přímo od osob zúčastněných skutečností, procesů nebo událostí, které jej zajímají.
Protože se projekty obvykle konají s řádově maximálně desítkami osob, tak se jedná o výzkum kvalitativní, který si nemůže nárokovat právo na nějaká široká zobecnění, ale spíše se hledají odlišnosti od jiných (většinou písemných pramenů) a způsoby, jakými jednotlivec vnímá a prožívá velké historické procesy.
[editovat] Literatura
- Musilová, D. Životní příběhy ročníku 1924. Lidský osud v dějinách 20. století. Praha 1999.
- Otáhal, M. - Vaněk, M. Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu – životopisná vyprávění. Praha 1999.
- Vaněk M. a kolektiv. Orální historie. Metodické a „technické“ postupy. Olomouc 2003.

