Německo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Spolková republika Německo
Bundesrepublik Deutschland

Vlajka Německa Znak Německa vlajka znak

Poloha Německa ve světě
Rozloha 357 022,9 km² (61. na světě)
z toho 2,18 % vody
Počet obyvatel 82 310 000 (14. na světě, 2006)
Hustota zalidnění 231 / km² (35. na světě)
Jazyk němčina
Národnostní složení {{{národnosti}}}
Náboženství katolické, protestantské
Nejvyšší bod Zugspitze (2962 m n. m.)
Hlavní město Berlín
Státní zřízení federace
Podřízené celky {{{dělení}}}
Prezident Horst Köhler
Kancléřka Angela Merkelová
Hymna 3. strofa písně Das Lied der Deutschen
Vznik 17. ledna 1871 (sjednocení městských států)
Měna euro (EUR)
ISO 3166-1 GER
MPZ D
Doména .de
Telefon + 49
Časové pásmo UTC +1
Mapa Německa
Mapa Německa

Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána „Spolková republika Německa, SRN“, „Německá spolková republika, NSR“, západní Německo) je federace 16 spolkových zemí ležící ve střední Evropě.

Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu.

Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři. Celková délka pobřeží je 2389 km.

Německo je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Obsah

[editovat] Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.

Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck.

Spolková republika Německo směřovala svou zahraniční politikou k integraci do západního spojeneckého a hospodářského systému. V roce 1955 získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. Některé podmínky vítězných mocností, které omezovaly německou suverenitu a vyplývaly z Pařížské smlouvy (23. října 1954), byly zrušeny až 3. října 1990.

Hospodářský rozvoj a vývoj sociálně-tržního hospodářství probíhaly v průběhu padesátých let velice úspěšně. V roce 1961 byla postavena Berlínská zeď, která se stala symbolem rozdělení Německa.

Teprve nová “východní politika” (Ostpolitik), o kterou se zasloužil spolkový ministr zahraničí a pozdější kancléř Willy Brandt (SPD), vedla koncem šedesátých let a na počátku sedmdesátých k postupnému uvolňování napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou. V následujícím období se normalizovaly vztahy se zeměmi východního bloku, s Československem 11. května 1973 Pražskou smlouvou. Oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN a v roce 1974 spolu navázaly diplomatické styky. Po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky “glasnosti” byl odstartován proces rozpadu východního bloku – a německo-německého sjednocení.

Smlouvou z 1. července 1990 o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy byla splněna důležitá vnitřní podmínka pro znovusjednocení Německa. Dne 3. října 1990 přistoupila Německá demokratická republika k Spolkové republice Německo (podle odstavce 23 Základního zákona). Zahraničněpolitické podmínky znovusjednocení byly vyřešeny 12. září 1990 v Moskvě na konferenci “dva plus čtyři”, na které se sešli ministři zahraničí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Na konferenci se Německo zavázalo respektovat německo-polskou hranici na Odře a Nise a od vítězných mocností obdrželo neomezenou státní suverenitu, s výjimkou vlastnictví a vývoje zbraní hromadného ničení.

Hospodářská obnova pěti nových spolkových zemí na východě Německa, které vznikly na území bývalé NDR, probíhá díky mohutné finanční pomoci západních spolkových zemí a EU.

Zahraničněpolitickou prioritou sjednoceného Německa zůstává pokračování procesu evropské integrace, spolupráce s mezinárodními organizacemi (včetně nasazení Bundeswehru při mírových misích) a snaha o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.

Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo potýká se stále se zvyšující nezaměstnaností, problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým extremismem. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

[editovat] Politický systém

Administrativní členění

[editovat] Parlament

Německý parlament je dvoukomorový, skládající se z Německého spolkového sněmu (německy Deutscher Bundestag) a spolkové rady (německy Bundesrat).

[editovat] Spolkový sněm (Bundestag)

Poslanci Spolkového sněmu jsou voleni na čtyři roky ve všeobecných, bezprostředních, svobodných, rovných a tajných volbách (čl. 38 ZZ německé ústavy). Každý volič má dva hlasy, jedním volí přímo konkrétní osobnost, druhý odevzdává stranickým kandidátům (stranám), kteří jsou zvoleni podle poměrného volebního systému. Dvě stě devadesát devět poslanců v parlamentu zastoupených stran je voleno přímo a minimálně stejný počet mandátů obsadí kandidáti ze stranických kandidátek. Stávající počet poslanců je v důsledku existence tzv. převislých mandátů 603, v příštích letech se díky plánované reformě sníží. Spolkový sněm přijímá a schvaluje zákony a schvaluje rozpočet. Poslanci se účastní volby spolkového prezidenta na Spolkovém shromáždění, volí soudce ústavního soudu a hlasují o vyhlášení krizového, respektive obranného stavu (Spolková republika Německo vzhledem k svým historickým zkušenostem nepředpokládá, že by kdy nějakou zemi napadla). Pravomoci a vrchní velení armády přecházejí během krizového stavu do rukou spolkového kancléře (čl. 115a ZZ německé ústavy). Spolkový sněm dále volí spolkového kancléře a dohlíží na Spolkovou vládu a jí podřízené instituce. Předsedu Spolkového sněmu určí tajná volba. Je zvykem, že křeslo předsedy náleží nejsilnější straně, křesla místopředsedů ostatním parlamentním frakcím podle velikosti. Důležitou součástí práce poslanců je činnost ve výborech Spolkového sněmu.

[editovat] Spolková rada (Bundesrat)


Spolková rada je sbor, jehož prostřednictvím se jednotlivé země účastní spolkové zákonodárné činnosti a správy a spolurozhodují o záležitostech Evropské unie. Zasedá v ní šedesát devět členů. Jsou to jmenovaní zástupci jednotlivých zemských vlád (zpravidla ministři), jejichž pokyny jsou vázáni. Počet zástupců spolkových zemí se pohybuje mezi třemi a šesti, podle počtu obyvatel. Zástupci jednotlivých zemí musí hlasovat jednotně. Předseda Spolkové rady (Bundesratspräsident) je volen na jeden rok a zastupuje zároveň spolkového prezidenta. Spolková rada má za úkol přezkoumávat návrhy zákonů Spolkové vlády, které může doplnit, případně pozměnit. Poté je postoupí Spolkovému sněmu. Je ale třeba rozlišit návrhy zákonů, které se dotýkají finanční a správní svrchovanosti spolkových zemí, stejně jako změny ústavy, které vyžadují souhlas Spolkové rady (Zustimmungsgesetze), a ostatních předloh, při nichž má Spolková rada pouze právo vznést námitku (Einspruchsgesetze). Spolková rada má také právo zákonodárné iniciativy a spolupůsobí při volbě soudců Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht).

[editovat] Spolkový prezident

Spolkový prezidentHorst Köhler
Spolkový prezident
Horst Köhler

Prezidenta volí Spolkové shromáždění (Bundesversammlung) na pět let a může být zvolen i na druhé funkční období (čl. 54 ZZ). Zástupcem Spolkového prezidenta je předseda Spolkové rady. Spolkový prezident zastupuje Německo navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vyhlašuje a podepisuje zákony, uděluje milost. Dále má právo navrhnout volbu nového spolkové kancléře (čl. 63 ZZ), jmenuje a odvolává ho na žádost Spolkového sněmu, jmenuje a odvolává spolkové ministry na návrh kancléře, jmenuje a odvolává spolkové soudce, úředníky, důstojníky a poddůstojníky, svolává Spolkový sněm a může ho ve výjimečných případech rozpustit (čl. 68 ZZ). Může také vyhlásit stav ústavní nouze (čl. 81 ZZ). Aby jeho nařízení nabyla platnosti, musí být v naprosté většině kontrasignována spolkovým kancléřem nebo příslušným ministrem. Práci prezidenta podporuje Spolkový prezidiální úřad (Bundespräsidialamt), jehož vedoucí má právo účastnit se zasedání vlády.

[editovat] Spolková vláda

Je nejvyšším ústavním orgánem výkonné moci v Německu. Tvoří ji spolkový kancléř a v současné době třináct spolkových ministrů (čl. 62 ZZ). Spolková vláda přijímá rozhodnutí v zahraničněpolitických i vnitropolitických otázkách, má právo zákonodárné iniciativy, v přesně vymezených případech může vydávat vládní nařízení (čl. 80 ZZ). Zasedání kabinetu se kromě členů Spolkové vlády účastní i vedoucí Úřadu spolkového kancléře (Bundeskanzleramt) se svým náměstkem, vedoucí Spolkového prezidiálního úřadu, vedoucí Spolkového úřadu pro tisk (Bundespresseamt) a pověřenec vlády pro kulturu a média (Kulturstaatsminister). Směrnice pro práci kabinetu jako celku určuje spolkový kancléř (čl.65 ZZ). Ministři a ministryně vedou své resorty na vlastní odpovědnost, jsou jmenováni a mohou být kdykoli odvoláni prezidentem (na základě návrhu kancléře).

[editovat] Spolkový kancléř

Spolkový kancléř předsedá Spolkové vládě a na základě návrhu prezidenta jej volí Spolkový sněm. Pokud prezidentský kandidát nezíská potřebnou většinu, může Sněm navrhnout a zvolit vlastního kandidáta. Kancléř je volen na čtyři roky a může být odvolán Spolkovým sněmem pouze v případě tzv. “konstruktivního veta nedůvěry”. Chce-li Spolkový sněm vyjádřit nedůvěru kancléři, musí tak učinit hlasováním o novém kandidátovi, pro kterého se musí vyjádřit většina poslanců. Spolkový kancléř nemusí být členem Spolkového sněmu. Na jeho návrh jmenuje prezident ostatní členy vlády, on sám jmenuje jednoho ministra svým zástupcem, spolkovým vicekancléřem.

[editovat] Spolkový ústavní soud

Na základě své obsáhlé kompetence je Spolkový ústavní soud nejvyšším strážcem německé ústavy. Vůči všem ostatním ústavním orgánům (Spolkovému sněmu, Spolkové vládě, Spolkové radě i Spolkovému prezidentovi) je nezávislý, samostatný a má s nimi rovné postavení. V jeho kompetenci je řešení sporů ústavních orgánů (Organstreit), sporů mezi Spolkem a spolkovými zeměmi i mezi jednotlivými spolkovými zeměmi (föderaler Streit). Dále se zabývá ústavními stížnostmi občanů a obcí, kontrolou norem, zjišťuje protiústavní zaměření politických stran, kontroluje průběh voleb, projednává žalobu na spolkového prezidenta a spolkové soudce, zabývá se možným porušováním občanských práv a svobod. Spolkový ústavní soud byl zřízen zákonem z roku 1951 a sídlí v Karlsruhe. Sestává ze dvou senátů, které při rozdílných právních názorech tvoří plénum Spolkového ústavního soudu. V každém senátu zasedá osm soudců, polovinu z nich volí Spolkový sněm, druhou polovinu Spolková rada. Funkční období soudců je dvanáct let; opětovné zvolení do úřadu je nemožné. Tři členové každého senátu jsou vybíráni z řad soudců nejvyšších zemských soudů. Předsedu a místopředsedu volí střídavě Spolkový sněm a Spolková rada.

[editovat] Spolkové země (Bundesländer)

Karte Deutschlands mit eingezeichneten Grenzen der Länder
Spolková země Hlavní město Rozloha (km²) Počet obyvatel(2)
1 Země Bádensko-Württembersko (Land Baden-Württemberg) Stuttgart 35.751,65 10.717.000
2 Svobodný stát Bavorsko (Freistaat Bayern) Mnichov (München) 70.549,19 12.444.000
3 Země Berlín (Land Berlin) (1) 891,75 3.388.000
4 Země Braniborsko (Land Brandenburg) Postupim (Potsdam) 29.477,16 2.568.000
5 Svobodné hanzovní město Brémy (Freie Hansestadt Bremen) Brémy (Bremen)(1) 404,23 663.000
6 Svobodné a hanzovní město Hamburk (Freie und Hansestadt Hamburg) (1) 755,16 1.735.000
7 Země Hesensko (Land Hessen) Wiesbaden 21.114,72 6.098.000
8 Země Meklenbursko-Přední Pomořansko (Land Mecklenburg-Vorpommern) Schwerin 23.174,17 1.720.000
9 Země Dolní Sasko (Land Niedersachsen) Hanover (Hannover) 47.618,24 8.001.000
10 Země Severní Porýní-Vestfálsko (Land Nordrhein-Westfalen) Düsseldorf 34.042,52 18.075.000
11 Země Porýní-Falc (Land Rheinland-Pfalz) Mohuč (Mainz) 19.847,39 4.061.000
12 Země Sársko (Land Saarland) Saarbrücken 2.568,65 1.056.000
13 Svobodný stát Sasko (Freistaat Sachsen) Drážďany (Dresden) 18.414,82 4.296.000
14 Země Sasko-Anhaltsko (Land Sachsen-Anhalt) Magdeburk (Magdeburg) 20.445,26 2.494.000
15 Země Šlesvicko-Holštýnsko (Land Schleswig-Holstein) Kiel 15.763,18 2.829.000
16 Svobodný stát Durynsko (Freistaat Thüringen) Erfurt 16.172,14 2.355.000

(1) Městské státy Berlín a Hamburk jsou tvořeny městy, které se jmenují stejně. K městskému státu Brémy (Bremen) patří kromě hlavního města Brém ještě přístavní město Bremerhaven.
(2) Stav: 31. prosinec 2004
Zdroj: Německý spolkový statistický úřad (Německy)

Spolkové země se dále dělí na 438 okresů (Kreise).

Pět největších měst (Stav Prosinec 2005):

  1. Berlín (Berlin): 3.392.400 Obyvatel
  2. Hamburk (Hamburg): 1.738.483 Obyvatel
  3. Mnichov (München): 1.288.307 Obyvatel
  4. Kolín nad Rýnem (Köln): 975.907 Obyvatel
  5. Frankfurt nad Mohanem (Frankfurt am Main): 651.087 Obyvatel

[editovat] Přírodní podmínky

  • Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster −3,54 m n. m.
  • Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Německo se člení na tři hlavní přírodní oblasti:

  • Severoněmecká nížina - její povrch je ovlivněn dřivějším zaledněním, proto jsou tu četné morény vytvářející suché písčité kopce porostlé vřesovišti (např. Lüneburské vřesoviště jižně od Hamburgu), které se střídají s močálovitými rašeliništi v prohlubních. Severovýchodní část zabírá Meklenburská jezerní plošina s více než 600 jezery, z nichž největší je Müritz.
  • Středoněmecká vysočina - je tvořena řadou dílčích pohoří jejichž průměrné výšky jsou 500 - 1000 m n. m., nejvyšší z nich je Schwarzwald (Feldberg 1493 m), ve kterém pramení Dunaj. Dalšími pohořími Středoněměcké vysočiny jsou Harz, Rothaar, Eifel, Rhön, Fränkische Alb, Schwäbische Alb. Na západě proráží pásma varisko krušnohorského směru v těsném a hlubokém údolí Rýn. U českých hranic navazuje na Středoněmeckou vysočinu svým západním okrajem Česká vysočina - Erzgebirge (Krušné hory), Fichtelgebirge (Smrčiny), Oberpfälzer Wald (Český les), Bayerischer Wald (Šumava)
  • Alpy - v úzkém pruhu na jihu zasahují do Německa Severní vápencové Alpy. Na hranicích s Rakouskem se nachází německá nejvyšší hora Zugspitze.


[editovat] Ekonomika

  • HNP/obyv.: 28 153 € (2006)
  • HDP: 2 307,2 mld. € (2006)
  • HDP/obyv.: 28 012 € (2006)

HDP podle sektorů (2000):

  • zemědělství 1,2 %
  • průmysl 30,1 %
  • služby 68,7 %

Zaměstnanost podle sektorů (1999):

  • zemědělství 2,8 %
  • průmysl 33,4 %
  • služby 63,8%

Využití půdy:

  • lesy 31 %
  • orná půda 35 % (z toho 4 % zavlažováno)
  • ostatní 34 %


Průmysl - Po druhé světové válce se tři tradiční průmyslové oblasti (Horní Slezsko, Sasko, Porúří) staly součástí tří států, a proto měly odlišné podmínky pro svůj rozvoj. Horní Slezsko připadlo Polsku téměř celé, a tím bylo pro Německo ztraceno. Sasko se za dobu existence NDR stalo nejproblematičtější oblastí Evropy. Po válce bylo mnoho továren odvezeno do SSSR. Měl zde být vytvořen komplex závodů těžkého průmyslu, ač se tu těží pouze hnědé uhlí. Výroba se omezila a výsledkem je největší nezaměstnanost. V Porúří (Dortmund, Essen, Duisburg) byla ohromná naleziště černého uhlí. Dodnes se zde těží kamenné uhlí. Pro Německo je výhodnější uhlí dovážet. Přesto však zůstává spolu s USA na prvním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí i v jeho spotřebě.

[editovat] Obyvatelstvo

  • celkově 82 459 178 obyvatel(k 30. 11. 2005)
  • Němci 91 % (cca 75 mil.)
  • Turci 2,4 % (1,76 mil.)
  • ostatní 6,1 % (Italové (540 810), Poláci (326 596), Řekové (309 794) a mimo Evropu 3,2 mil., z toho nejvíce Jugoslávců (1 mil.)

[editovat] Kultura

[editovat] Vybrané památky (fotogalerie)

[editovat] Historické památky

[editovat] Dómy a kostely

#Nejvyšší kostelní vež na světě. Výška 161,53 metrů.

[editovat] Technika a Kultura

*Nejvyšší stavba v Německu. Výška 368 metrů.

[editovat] Krajina

[editovat] Podívejte se také na

[editovat] Externí odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu
Wikcionář obsahuje slovníkovou definici slova německo.

Oficiální instituce státu

Oficiální informace

Další informace

Internetová media



 
Německo – Deutschland – (D)

Spolkové země Německa a jejich hlavní města:
Bádensko-Württembersko (Stuttgart) | Bavorsko (Mnichov) | Berlín | Braniborsko (Postupim) |
Brémy | Dolní Sasko (Hannover) | Durynsko (Erfurt) | Hamburk | Hesensko (Wiesbaden) | Meklenbursko-Přední Pomořansko (Schwerin) | Porýní-Falc (Mohuč) | Sársko (Saarbrücken) | Sasko (Drážďany) | Sasko-Anhaltsko (Magdeburk) | Severní Porýní-Vestfálsko (Düsseldorf) | Šlesvicko-Holštýnsko (Kiel)

mapa Evropy
Státy a území v Evropě
AlbánieAndorraBelgieBěloruskoBosna a HercegovinaBulharskoČerná HoraČeskoDánskoEstonskoFinskoFrancieChorvatskoIrskoIslandItálieLichtenštejnskoLitvaLotyšskoLucemburskoMaďarskoMakedonieMaltaMoldavskoMonakoNěmeckoNizozemskoNorskoPolskoPortugalskoRakouskoRumunskoRuskoŘeckoSan MarinoSlovenskoSlovinskoSpojené královstvíSrbskoŠpanělskoŠvédskoŠvýcarskoTureckoUkrajinaVatikán
Teritoria, kolonie a zámořská území: Faerské ostrovy (DK) • Gibraltar (GB) • Guernsey (GB) • Jersey (GB) • Man (GB) • Podněstří (MD)
Vlajka Evropské unie
Vlajka NATO

V jiných jazycích