Laténská kultura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Laténská kultura odvozuje svůj název od archeologického naleziště La Tène na severním břehu Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, kde bylo roku 1857 objeveno množství artefaktů. Tato kultura se rozvíjela během mladší doby železné, tj. asi od poloviny pátého století až do přelomu letopočtu, kdy podlehla tlaku římské expanze a útokům germánských kmenů ze severu. Vznikla plynulým přechodem z halštatské kultury starší doby železné; v tomto procesu dominuje vliv středomořských oblastí, zejména Řecka a Etruská civilizace. Laténská kulturní centra vzkvétala zejména ve východní Francii, Švýcarsku, Rakousku, jihozápadním Německu, v České republice, na Slovensku a v Maďarsku. Poznatky o této kulturní oblasti čerpáme ze tří zdrojů: z archeologických nálezů, klasických literárních památek a – poněkud sporně – i z evidence etnografické, která naznačuje, že se stopy keltského umění a kultury dochovaly až dodnes na území západní Evropy. Některé kmeny, které archeologie spojuje s laténskou hmotnou kulturou, byly od pátého století označovány řeckými a římskými autory jako keltoi (Keltové) a galli (Galové). Herodotos umístil vlast keltoi k pramenům Dunaje, tedy do srdce laténské oblasti. Není však jasné, zda tato kultura příslušela etnicky jednotnému obyvatelstvu; archeologové poukazují na to, že se jazyk, hmotná kultura a politické zřízení nutně nemusí překrývat. V pátém století př. n. l. nebyly pohřební zvyky keltského světa jednotné; jednotlivé skupiny měly své vlastní náboženské obřady, což se v důsledku odrazilo i ve vzniku specifických uměleckých forem. V místech, kde se keltská archeologická naleziště kryjí se slovanskými, může být identifikace laténské kultury s keltským obyvatelstvem sporná.

[editovat] Laténská kulturní oblast

Přestože není jasné, kde přesně laténská kultura vznikla, odborníci se shodují, že její centrum leželo na severozápadní hranici kultury halštatské, tedy severně od Alp, na území mezi údolími Marny a Mozely na západě a dnešním Bavorskem a Rakouskem na východě. V roce 1994 byla u Glaubergu v Hesensku, severovýchodně od Frankfurtu nad Mohanem, objevena skupina elitních hrobů z pátého století typických pro laténské období. Tato oblast se pro laténský kulturní okruh dříve považovala za okrajovou. Ve čtvrtém století se keltské kmeny v průběhu několika migračních vln rošířily do Španělska, Anglie, Irska, na Balkán a dokonce až do Malé Asie. Galské vojsko vedené Brennem roku 387 dobylo celý Řím kromě Kapitolu. Zhruba o sto let později Galové pronikli do Řecka, kde ohrozili věštírnu v Delfách; v Malé Asii osídlili oblast Galatie.

[editovat] Laténská kultura

Laténské kovotepectví se vyznačuje spletitými spirálami a vlnovkami, které nacházíme na propracovaných bronzových nádobách, přilbách, štítech, koňských postrojích a špercích pro privilegované vrstvy. Ve šperkařství vynikají zejména nákrčníky (tzv. torquesy) a zdobené přezky (tvz. fibulae). Mezi typické motivy patřily stylizované rostliny a zvířata oblých tvarů; řada z nich zahrnuje prvky podobné těm, které se objevují na skythských vyobrazeních zvířat z oblasti Ukrajiny. Archeologické nálezy na laténských pohřebištích dokládají existenci rozsáhlé obchodní sítě. Ve francouzském Vix byl v hrobě vysoce postavené ženy ze šestého století př. n. l. nalezen bronzový kotlík vyrobený v Řecku. Z laténské oblasti se do Středomoří vyvážela především sůl, cín, měď, jantar, vlna, kůže, kožešiny a zlato. Laténské obyvatelstvo původně žilo v otevřených sídlištích, které spravovali náčelníci z pevností na kopcích. V 1. a 2. st. př. n. l. dochází k budování opevněných sídlišť městského typu, tvz oppid (1.sg. oppidum). Mezi nejznámější patří Alesia, Bibracte a Avaricum ve Francii a Manching v jižním Německu; největší oppidum na našem území – Závist u Zbraslavi – se rozkládalo na ploše 170 ha. Z doby laténské se dochovaly jámy, do nichž byly vhazovány rituální dary a dokonce lidské oběti. Archeologické nálezy také svědčí o rozšíření kultu lebek. Na pohřebištích se nalezly zbraně, vozy, luxusní zboží i předměty denní potřeby, což vypovídá o představě posmrtného života.