Julia Kristeva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Julia Kristevová (24. června 1941) Sliven, Bulharsko je spisovatelka, lingvistka, psychoanalytička, profesorka francouzské l’Universite Paris 7.

Obsah

[editovat] Životopis

Narodila se 24. června 1941, vyrostla v komunistickém Bulharsku. Ve věku 25 let odešla na doktorské studium do Francie, kde se v zápětí připojila ke skupině intelektuálů Tel Quel vydávající stejnojmenný časopis. Zkušenosti s komunistickým režimem v Bulharsku jí umožnily lépe rozumět marxismu a dílu ruských formalistů. Svůj lingvistický přístup shrnula v knihách Semeiotike, kde sama svůj charakteristický výklad literárních textů nazývá sémanalýzou, La Texte du Roman a La Revolution du Langage Poetique, která byla její dizertační prací. V průběhu sedmdesátých let se začala věnovat psychoanalýze a v rámci psychoanalytické interpretace napsala několik knih jako Au commencement était l'amour: psychanalyse et foi, Soleil noir: dépression et mélancolie nebo Les pouvoirs de l'horreur, kde čerpala z vlastní psychoanalytické praxe. V současné době vyučuje lingvistiku na l’Universite Paris, přednáší také na univerzitě v Kolumbii, New Yorku a Torontu a je členkou Pařížské psychoanalytické společnosti. V roce 2006 získala cenu Hannah Arendtové pro politické myšlenky.

Když Kristevovou její spolužák Roland Barthes nazval „cizinkou“, neodkazoval (pouze) k jejímu geografickému původu, ale také ke stylu psaní, který se vyznačuje komplikovaným projevem plným nejasných pojmů, množství cizích slov či běžných slov v nových, netradičních významech.

[editovat] Dílo

[editovat] Jazyk jako proces označování

Julia Kristevová kritizuje moderní lingvistiku a zabývá se tím, co jazyk vlastně znamená. Odvrací se od Sassurovského konceptu jazyka založeného na mluvícím subjektu jako objektu lingvistiky. Mluvící subjekt je pro Kristevu nejen prostorem pro strukturu a opakující se přeměnu, ale především její ztrátou a výdajem. Jazyk podle Kristevy není monolitickou homogenní strukturou, ale heterogenním komplexním procesem označování. Kristeva nahrazuje Lacanovo dělení mezi imaginárním a symbolickým řádem dělením mezi semiotickým a symbolickým a interakci mezi nimi nazývá “proces označování”.

[editovat] Feminismus, feminita a mateřství

Kristeva bývá spolu s Luce Irigary či Helene Cioux považována za klíčové postavy francouzského feminismu. Ve svých dílech pojednávajících o ženskosti odkazuje na psychoanalytickou tradici, přičemž se snaží o přehodnocení předoidipovského vztahu dítěte k matce. Zde dochází k závěru, že nejen individuální subjekt, ale také celá kultura stojí na potlačení původní identifikace s mateřským ženstvím. K otázce ženství (femininity) přistupuje z pozice antiesencialismu a zdůrazňuje, že ženství jako takové není možné definovat. Spolu s tím také odmítá existenci „ženského psaní“ („écriture féminine“ či „parler femmes“), protože konkrétní charakteristiky ať již subjektu nebo psaní jsou závislé na daném kontextu, na jejich pozici v symbolickém řádě. Specifické postavení v tomto řádu zaujímá mateřské tělo, které hraje významnou roli při vytváření subjektivity. Kristeva odmítá Freudovu a Lacanovu tezi o důležitosti otce a hrozbě kastrace a naopak volá po novém přehodnocení mateřství. V eseji nazvané Stabat mater kritizuje mj. Beauvoir za její striktní odsunutí mateřství do pozadí a upozorňuje na nejasnou pozici mateřského těla. Žena-matka je jistým způsobem „rozštěpená“, nachází se mezi přírodou a kulturou, vnitřním a vnějším, sémiotickým a symbolickým; toto rozštěpení pak podle ní přináší tvůrčí psychický prožitek, který se nemůže ničemu jinému vyrovnat.


[editovat] Vybraná bibliografie

  • Kristeva, J. 1969. Semeiotike: recherches pour une sémanalyse. Paris: Éditions du Seuil.
  • Kristeva, J. 1970. Le Langage, cet inconn: une initiation à la linguistique. Paris : S.G.P.P.
  • Kristeva, J. 1970. Le Texte du roman: approche sémiologique d'une structure discursive transformationnelle. The Hague; Paris; New York: Mouton.
  • Kristeva, J. 1971. Épistémologie de la linguistique. Hommage à E. Benveniste. Paris: Didier.
  • Kristeva, J.. 1974. Des Chinoises, Paris: Éditions des Femmes.
  • Kristeva, J. 1974. La Révolution du langage poétique: l'avant-garde à la fin du XIXe siècle, Lautréamont et Mallarmé. Paris: Éditions du Seuil.
  • Kristeva, J. 1977. Polylogue. Paris: Éditions du Seuil.
  • Kristeva, J. 1980. Pouvoirs de l'horreur: essai sur l'abjection. Paris: Éditions du Seuil.
  • Kristeva, J. 1988. Étrangers à nous-mêmes. Paris: Fayard.

V češtině:

  • Kristeva, J. 2004. Jazyk lásky: eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství. Praha: One Woman Press.
  • Kristeva, J. 1999. Slovo, dialog a román: texty o sémiotice. Praha: SOFIS.


[editovat] Vyznamenání

  • 1987: Řád Chevalier des Arts et des Lettres
  • 1989: Cena Henryho Hertze
  • 1991: Řád Ordre National de la Mérite
  • 1995: Čestný doktorát na Western Ontario University, Kanada
  • 1997: Řád Légion d'Honneur
  • 1997: Čestný doktorát Victoria University na Toronto University, Kanada
  • 1998: Členkou American Academy of Arts and Sciences
  • 1999: Čestný doktorát Harvard University, Boston, Ma
  • 2000: Čestný doktorát Université Libre v Belgii
  • 2000: Čestný doktorát Universität Bayreuth
  • 2000-2001 na školní rok jmenována členkou Institut Universitaire de France
  • 2000: Členkou Torontské univerzity, Kanada
  • 2002: Členkou British Academy, London
  • 2002: Čestný doktorát University Sofia
  • 2002: Členkou Academie Universelle des Cultures
  • 2003: Čestný doktorát New School University, New York
  • 2004: Mezinárodní Holbergova cena
  • 2006: Cena Hannah Arendtové
  • 2007: Cena créateurs sans frontières, « essai », quai d’Orsay, cultures France