Bělomořsko-baltský kanál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mapa Bělomořsko-baltského kanálu
Mapa Bělomořsko-baltského kanálu
Vězni pracující na stavbě kanálu, 1931-1933
Vězni pracující na stavbě kanálu, 1931-1933
1933 photo by Alexander Rodchenko: Belomorkanal: work in the rhythm of orchestra
1933 photo by Alexander Rodchenko: Belomorkanal: work in the rhythm of orchestra

Bělomořsko-baltský kanál nebo Bělomořsko-baltská vodní cesta (rusky Беломорско-балтийский канал) spojuje Bílé a Baltské moře. Vede postupně přes řeku Dolní Vyg, Vygozero, Oněžské jezero, řeku Svir, Ladožské jezero a Něvu.

Obsah

[editovat] Historie

Už někdy ve 14. století vznikl v tehdejším carském Rusku nápad, že by se dal využít systém řek a jezer na severozápadě Ruska, aby se lodní doprava dala snadněji dovést do centrálních částí země. Již v té době tedy vznikla myšlenka na stavbu Bělomořsko-baltického kanálu. O tomto projektu se uvažovalo nesmírně dlouho, ale nakonec byl zavržen jako neuskutečnitelný.

Jedním z prvních autorů již konkrétnějšího plánu byl kupec Fjodor Michajlovič Antonov, který roku 1824 podnikl lodí cestu od břehů moře přes řeky a jezera, jež měla tvořit součást budoucího kanálu. Ačkoli suchá území musel zvládat za pomoci koňského povozu, stejně dorazil do Petrohradu o celé čtyři měsíce dříve, než bylo zvykem. I přes tento v pravdě fenomenální úspěch byl celý projekt tehdejším carským režimem zavržen. Myšlenka byla tzv. dána k ledu až do chvíle, kdy přišli na scénu bolševici.

[editovat] Frenkel

Velmi důležitou postavou, bez níž by k realizaci projektu stěží došlo, byl Naftalij Antonovič Frenkel. Byl to turecký Žid narozený v Cařihradě. Do Ruska se dostal přes přístavní město Oděsa. Absolvoval obchodní školu a obchodoval s dřívím. V Mariupoli založil firmu a brzy se stal milionářem, „lesním králem Černého moře“. Měl vlastní parníky a vydával vlastní noviny Kopejka, které pomlouvaly konkurenty. V první světové válce Frenkel pašoval zbraně přes Gallipol. V roce 1916 větřil v Rusku nebezpečí a převedl svůj kapitál do Turecka, kam i odjel. V letech NEPu přijíždí do SSSR a na tajný příkaz GPU vyrtváří, jakoby z vlastní iniciativy, černou burzu na vykupování skvostů a zlata za sovětské papírové ruble. Pamatují si jej z dřívějška, důvěřují mu a zlato proudí do GPU. Výkup skončí a GPU ho z vděčnosti zavře. I chytrák se spálí. Avšak již na Lubjance a po cestě do Solovek navazuje styk nahoru. Po příjezdu na Solovky (1927) ho hned oddělili od transportu, umístili do kamenné boudy mimo území kláštera, dali mu k ruce sluhu a dovolili volný pohyb po ostrově. Stal se velitelem ekonomického oddělení (s výhodami svobodného zaměstnance) a vyslovil svou slavnou tezi o využití věznů: „z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme." Od roku 1928 v Kemu buduje výnosnou přidruženou výrobu. Zakázal tamní noviny, časopisy, divadlo i muzeum. Tisíce lidí zemřelo díky děsivým podmínkám v lágru za vlády Frenkela a popravy bez soudu nebyly žádnou výjimkou. V roce 1929 pro Frenkela přiletělo letadlo z Moskvy a odvezlo ho k audienci u Stalina. Hovoří spolu tři hodiny. Frenkel vypracoval rozsáhlý projekt pracovních táborů po celém severu země a dokázal moskevskému vedení, jak výhodná a efektivní je bezplatná práce vězňů. Vedení SSSR se tento projekt nesmírně zalíbil a první stavbou, na které ho chtěli vyzkoušet, byl právě Bělomořský kanál.

Vznikla celá síť pracovních táborů, v nichž už v květnu roku 1930 bylo vězněno 171 251 lidí. 3. června stejného roku bylo Radou práce a obrany SSSR přijato konečné rozhodnutí o stavbě kanálu. Práce plynula neuvěřitelným tempem. 1. července 1931 byl dokončen nákres celého projektu, 1. srpna téhož roku byly zahájeny stavební práce a na jaře roku 1933 už po novém kanálu pluly první parníky.

Otázkou zůstává, kde se vzal dostatek prostředků na tak monstrózní dílo, které navíc vzniklo v tak rekordním čase. Obludnost frenkelova plánu dovedl k dokonalosti jeden muž – Josif Vissarionovič Stalin.

[editovat] Budování kanálu

Stalin chtěl celému Rusku ukázat, že to, co nezvládl carský režim za několik století, dokáže SSSR za pár měsíců; světu zase potřeboval ukázat, jakých staveb je SSSR schopen. V důsledku toho putovaly na gulag statisíce lidí, aby se nuceně podíleli na stavbě Bělomořského kanálu. V dané oblasti bylo navíc nalezeno mnoho pravoslavných osad, o nichž se za vlády Lenina vůbec nevědělo. I jejich obyvatelé skončili v lágru. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale odhaduje se, že na stavbě kanálu se podílelo kolem 160 000 vězňů, při čemž úmrtnost byla kolem 19 %. Je však pochopitelné, že samotná fyzická síla by ke stavbě takového projektu nestačila, takže byli po celé zemi houfně zatýkáni inženýři a konstruktéři, kteří byli na základě smyšlených obvinění nuceni k práci na kanálu.

Podívejme se třeba na vzpomínky ing. Vjazemského. Jednoho dne byl z ničeho nic uvězněn. Když se ptal vyšetřovatele NKVD, za co byl vlastně zatčen, dostalo se mu odpovědi, že „není sovětským člověkem“. Vjazemský se zamyslel a prohlásil: „Já nemám rád shromáždění, nečtu sovětské noviny a nechodím na schůze. Toto znamená, že nejsem sovětským člověkem?“ Tohle jeho tvrzení k transportu na gulag bohatě stačilo. Dalším zatčeným a nuceně nasazeným byl ing. K. M. Zubrick. Ten se ani nikdy pořádně nedozvěděl, za co byl vlastně uvězněn. Na jeho otázky odpovídali příslušníci NKVD, že to není podstatné.

Po dokončení stavby nastala největší amnestie v dějinách SSSR: 12 484 vězňů bylo zcela zproštěno trestu a 59 516 vězňům byly sníženy tresty. I přes tuto masovou amnestii však stalinský teror pokračoval a v roce 1935 už bylo na gulagu vězněno kolem jednoho milionu lidí.

Co se úmrtnosti dělníků (vězňů), nelidských pracovních a životních podmínek a monstróznosti projektu týče, můžeme Bělomořsko-baltický kanál srovnat snad jen s pyramidami v Egyptě. Celý projekt se zdá jen těžko uvěřitelný, vezmeme-li v úvahu, že vykopání 227 km kanálu se stihlo za pouhých 22 měsíců (pro srovnání: Panamský průplav, který měří 81 km, se budoval 396 měsíců), navíc v krajině, kde je devět měsíců mráz a zbytek roku vedra, rašeliniště a obrovská hejna krvelačných komárů. Nejedná se však o žádnou nesmyslnou obří stavbu, jak to měl SSSR ve zvyku, protože cesta z Archangelsku do Petrohradu dříve měřila 5167 km, zatímco dnes měří pouhých 1248 km. Sledujeme-li příběh Bělomořsko-baltického kanálu, můžeme jej plným právem označit za skutečný památník stalinské epochy.

[editovat] Technická data

  • Délka: 227 km
  • Průměrná hloubka: 3-4 m
  • Max. rozdíl hladin: 70 m
  • Počet plavebních komor: 12

[editovat] Externí odkazy

Belomorkanal

Fotografie z Open Society Archive