Ctnost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus) je naučené a vypěstované chování ke kvalitním a hodnotným způsobům jednání.
Obsah |
[editovat] Pojem ctnosti v historii
[editovat] Platón
Platón rozpoznává tři ctnosti, které jsou složkou spravedlnosti. Jedná se o moudrost (sofia, sapientia), statečnost (andreia, fortitudo) a uměřenost (sofrosyne, temperantia). Poslední dvě ctnosti jsou neřestmi přetavenými a usměrněnými rozumem (vznětlivost, dychtivost).
[editovat] Aristotelés
Aristotelés rozděluje ctnosti do třech skupin etické (mravní), dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a poietické (praktické dovednosti). Nejvýše si cení teoretických. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin - tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více, než dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností zvlášť, však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu.
[editovat] Tomáš Akvinský
Tomáš Akvinský specifikuje čtyři ctnosti - moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost - jako ctnosti přirozeného zákona lidí, který odráží lex aeterna. Vedle toho také zavádí do teorie ctností tři křesťanské ctnosti - víru, naději a lásku.
[editovat] Kardinální ctnosti
Podle 1. epištoly korintským 13:13, která zní „A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ , středověk rozvinul učení o kardinálních ctnostech, jako těch, které vynikají nad, již výše zmíněné, antické.

