Diplomatika
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
|
Diplomatika je pomocná věda historická zabývající se studiem písemností úřední provenience. Tyto dokumenty hodnotí jak z hlediska vnější úpravy a vnitřní struktury, tak z hlediska kulturního a sociálního prostředí, ze kterého tyto písemnosti vzešly. V neposlední řadě se také zabývá právním prostředím institucí, které tyto dokumenty produkovaly.
Diplomatika by neměla být zaměňována s diplomacií, s kterou má společný jen původ slova. Název vznikl z z latinského termínu „diploma“, ten zas vznikl z řeckého „diplóo“, zdvojuji, což vychází se starověké formy diplomů vydávaných římským senátem císařským kurýrům nebo vysloužilým žoldnéřům - navzájem bylo spojováno 2 i víc destiček obsahujících jeden souvislý text napsaný na vosku.
[editovat] Spojitost s dalšími obory
Diplomatika existovala v každém kulturním státě, kde se písemně úřadovalo. Bezprostředně souvisí s právem, neboť se zabývá právním postavením dokumentu v zákonodárství i judikatuře. Proto ve svém vývoji reflektovala vlivy historicko-právní školy. Potíže při vymezení předmětu diplomatiky souvisejí s tím, že listiny a úřední dokumenty ve formě i obsahu podmiňovala doby a místo vzniku a zejména vyvíjející se společenské a kulturní poměry a potřeby.
Diplomatika je východiskem mnoha historických bádání. Pro období nových a nejnovějších dějin, zvláště politických a hospodářských, je diplomatika úzce propojena se správními dějinami, neboť vychází z výzkumu kompetencí a struktur i konkrétní prozopografie (biogramů) úředního personálu určité kanceláře. Prozopografické výzkumy jsou také velkým přínosem pro sociální a kulturní dějiny každodennosti. Systematické poznatky o oběhu a funkcích jednotlivých druhů úředních písemností prohlubují poznatky správních i právních dějin. Nezbytností je komparace poznatků a interdisciplinární vazby. Nejvyspělejší je diplomatika latinská. Pro naše dějiny se využívá i diplomatika osmanská, byzantská, ruská, arabská či řecká.
[editovat] Dějiny oboru
[editovat] Dějiny evropské diplomatiky
Tzv. diplomatická kritika vznikla ve středověku z praktických potřeb určení pravosti listin. K jejímu prohloubení došlo za humanismu v 16. a 17. století v tzv. diplomatických válkách, což byly historicko-právní spory o pravost listin. Zakladatelem vědecké diplomatiky (i paleografie) se stal roku 1681 benediktin z pařížského opatství Saint Germain-de-Prés Jean Mabillon, když v díle De re diplomatica libri sex dokazoval pravost benediktýnských listin. Mabillonovu práci a dílo zpochybňoval belgický jezuita Daniel van Papenbroeck, Mabillon však svá tvrzení obhájil. K rozvoji vědecké diplomatiky došlo v polovině 19. století, kdy se rozvíjeli preciznější kritické metody a vznikala specializovaná pracoviště pro vydávání diplomatického materiálu.
[editovat] Dějiny české diplomatiky
Vývoj v českých zemích postupoval obdobným vývojem, byť mnohdy zpožděným. Kritikou pravosti či nepravosti listin se v 18. století zabýval Bohuslav Balbín. Postupem času se vynořila potřeba diplomatáře (tj. edice diplomatického materiálu). Královská česká společnost nauk vypracovala návrh na jeho vydání, ten však nebyl uskutečněn. Mezitím moravský archivář Antonín Boček vydal Codex diplomaticus et epistolaris Maraviae (1836) - byla to však nekritická edice, která navíc obsahovala množství jeho vlastních falz. Až o několik desetiletí později vydal Gustav Fridrich 1. díl svého díla Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (1904-07), později následovaly díly další. Po vzniku ČSR byly otevřeny mnohé do té doby nepřístupné archívy a diplomatika se tak zaměřila i na pohusitské období. Záběr diplomatiky se však nerozšiřoval jen časově, ale také do šířky - začala zkoumat i zemské desky, urbáře, inventáře aj. (zejména Josef Emler).
[editovat] Základní pojmy
[editovat] Dějiny úředních písemností
- Evropská středověká diplomatika
- Evropská novověká diplomatika
- Česká středověká diplomatika
- Česká novověká diplomatika
[editovat] Bibliografie
- HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-x. s. 153-236
- ŠEBÁNEK, Jindřich - FIALA, Zdeněk - HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Česká diplomatika do r. 1848. 2. vyd. Praha: SPN, 1971.

