Obsazení Münsteru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Klece na věži chrámu sv. Lamberta, ve kterých byla vyvěšena těla Jan van Leydena a jeho dvou nejvěrnějších.
Klece na věži chrámu sv. Lamberta, ve kterých byla vyvěšena těla Jan van Leydena a jeho dvou nejvěrnějších.

Münster – nová víra se mění ve fanatismus

Na přelomu let 1533 a 1534, kdy se Münster nacházel uprostřed chaosu po proroctvích Melchiora Hoffmanna, se ve městě objevil Jan Matthys – evidentně dobrý herec, plamenný řečník a zkušený manipulátor. V rozbouřeném Münsteru se Matthysovi naskytla jedinečná příležitost využít svých schopností (nejen) k šíření novokřtěnecké víry.

Začal tím, že vysvětlil omyl (který ale samozřejmě nebyl omylem) Melchiora Hoffmana při předpovídání příchodu Antikrista na zem. Matthysovo vysvětlení bylo prosté: nebesa se neotevřela, protože nebyl naplněn onen předpoklad 144 tisíců věřících shromážděných v Novém Jeruzalémě. Podle Matthyse se měli vyvolení urychleně očistit druhým křtem a očekávat příchod Antikrista; nový termín stanovil Jan Matthys na Velikonoce roku 1534. Matthys tedy vyslal své vyvolené šířit toto zvěstování po celé říši a pokřtít každého, kdo by se chtěl připojit. Mezitím přibývalo Matthysovi stoupenců i v Münsteru, připojili se k němu rothmannité a postupně ho začali podporovat i lidé, kteří dosud nepřišli s žádnou reformní myšlenkou do styku (případně již byli znechuceni všemi těmi tahanicemi o víru – Matthys je nadchl jednoduchostí svého kázání a slibem blízkého vykoupení). Když v půlce ledna do Münsteru dorazili další dva významní anabaptističtí kazatelé z Nizozemí – Jan van Leyden a Gert tom Kloister, měl už Jan Matthys v Münsteru jeden a půl tisíce věrných . Novokřtěnci, navracející se k původní čisté církvi, se začali scházet ve svých domech – nerušili již nadále běžné bohoslužby. Už v této době byly novokřtěncům zakázány sňatky s „bezbožníky“ (tedy všemi mimo anabaptistickou komunitu). Münsterská komunita se také od začátku lišila od ostatních vztahem k ozbrojenému boji: novokřtěnci zastávali názor, že „aktivní sebeobrana“ je více než nutná a bojovat s bezbožníky je jejich povinností.

Ve stejné době se biskup Waldeck dozvěděl o vzrůstajícím počtu novokřtěnců (stále více považovaných za kacíře) ve městě Münsteru a učinil ihned náležitá opatření – město dal hlídat a kterýkoliv z Matthysových věrných měl být po opuštění města okamžitě zatčen . Waldeck tím ještě napomohl počínající izolaci münsterské komunity a dost pravděpodobně i napomohl k jejím dalším osudům. Mezitím rostl vliv novokřtěnců uvnitř Münsteru a brzo jim byla přenechána část moci nad městem. Zároveň byla městskou radou vyhlášena absolutní svoboda víry – tím se Münster prohřešil proti veškerým říšským nařízením a stal se jediným městem v Evropě, kde nebyli anabaptisté jakkoliv trestáni (ba právě naopak). Výsledkem bylo, že se do města začaly hrnout davy novokřtěnců z celého širého okolí (především z Nizozemí, kde byli nejvíce pronásledováni). Vzrůstajícím počtem novokřtěneckých obyvatel se tak potvrdila pozice Münsteru coby Nového Jeruzaléma v čele s prorokem Janem Matthysem.

Matthys se svými věrnými neměl příliš času nazbyt – do začátku dubna (jak tehdy vycházeli Velikonoce) mělo do Münsteru přijít ještě víc než 140 000 lidí! Navíc si Matthys dobře uvědomoval, že jakmile se trochu oteplí, vydají se proti nim vojska biskupa Waldecka. A v tom se nemýlil – již počátkem února začaly přicházet první zvěsti o nastoupeném Waldeckově vojsku). Začali se tedy řádně ozbrojovat i novokřtěnci uvnitř města. A obyvatelům Münsteru, kteří nenáleželi k anabaptistickému hnutí, se začínalo čím dál hůře žít mezi zbrojícími lidmi považujícími každou maličkost za boží znamení.

Situace byla napjatější a napjatější a 9. února vyvrcholila útokem vojsk místního hejtmana Merveldta a zburcovaných sedláků (za nemalé pomoci zbytku katolíků uvnitř města). Tento konflikt vyřešili novokřtěnci jednoduše a nejpokrytečtěji, jak mohli: zahráli všem (vojskům, sedlákům i katolickým konšelům) do noty, trochu pochlebovali, smířili je, dokud byl čas, a slušně je vypoklonkovali z města. Biskupovi Waldeckovi, který byl se svým vojskem na cestě, nezbylo než zuřit.

Jan Matthys mezitím neváhal a tento bezpáteřní kompromis prohlásil za anabaptistické vítězství a náležitě ho ideologicky využil. Jeho kázání vyslechl dav novokřtěnců v naprostém vytržení, úspěšnost Matthysovy manipulace s lidmi (protože o nic jiného vlastně nešlo) dokázala i údajná boží znamení spatřená zhypnotizovaným obyvatelstvem.

Zřejmě právě od této chvíle můžeme münsterskou komunitu začít nazývat oddělenou sektou, která sice dodržovala zásady v podstatě mírné anabaptistické reformace, ale Jan Matthys z tohoto učení dokázal vyrobit utopickou ideologii, za kterou se sjížděli lidé z dalekého okolí a bez výhrad následovali vše, co řekl. Ale, jak už se stává, do této nově vzniklé sekty proudily další a další davy lidí doufajících v konečnou spásu. Münsterští novokřtěnci pro tyto nově příchozí souvěrce chystali ubytování, často v domech opuštěných lidmi nepříslušejícími k novokřtěnecké komunitě - to byl možná také jeden z důvodů, proč se k novokřtěncům přidávali hlavně chudí lidé (objektivně vzato, vidina ubytování a jídla téměř zadarmo musela být alespoň částečně dobrou motivací připojit se k münsterské komunitě ).

V Münsteru se útlak nenovokřtěnců začal stupňovat a brzy byla situace taková, že se davy přicházejících na cestách potkávaly s davy prchajících (vláda novokřtěnců nad městem byla totiž navíc potvrzena volbami do městské rady ). Záhy se perzekuce nenovokřtěnců dostala na denní pořádek a novokřtěnci se ke svým „bezbožným“ spoluobčanům chovali tak, jako se ve zbytku Evropy chovali lidé k nim. Koncem února bylo ovládnutí města novokřtěnci dovršeno: při hromadném křtění dospělých byly lidem nabídnuty tři možnosti: křest, okamžitý odchod nebo smrt. S holýma rukama tehdy odešlo několik set lidí, „dobrovolně“ křest přijalo přes 2000 lidí původně nepatřících k novokřtěncům . Výhodou pro Matthyse a jeho ideu bylo, že tito nuceně pokřtění museli zůstat v Münsteru – kdekoliv jinde už byli považováni za zločince; Matthys tak lehko získal další poddané.

Mezitím ale biskup Waldeck neváhal a v rámci příprav na zničení kacířského města dal hlídat všechny přístupové cesty a zakázal veškeré dodávky potravin do města. Naproti tomu novokřtěnci zavedli stálé hlídky na velmi dobrém münsterském opevnění – jejich výhodou (tedy psychologickou) bylo bezesporu to, že potřebovali se svým opevněním vydržet jen do Velikonoc, kdy budou spaseni. Na Velký pátek, 5. dubna 1534, se v celém Münsteru rozezněly zvony a lidé, očekávající apokalypsu a následné spasení, vyšli do ulic s pochodněmi a lucernami, aby přivítali Pána. Někteří z nich se šli z hradeb podívat, jak bude hněvem božím spáleno celé ležení biskupa Waldecka. Sám Jan Matthys si nechal osedlat koně a spolu se svou družinou vyjel z bran města. Nic se však nestalo, nebesa zůstala zavřená, Bůh se neobjevil a Jan Matthys byl se svou družinou pobit během několika minut. Proroctví selhalo. Docela logicky by bývalo mělo v této chvíli nastat vystřízlivění tisíců zaslepených novokřtěnců. Nic takového se ale nestalo – příběh münsterské chiliastické sekty pokračoval. Objevil se totiž další prorok.

Stal se jím zcestovalý Holanďan Jan van Leyden. Ještě v den Matthysovy smrti pronesl Leyden plamenný projev, během něhož mimo jiné prohlásil, že Matthys ho již před týdnem informoval o příštích událostech včetně jeho smrti a pověřil ho pokračováním jeho mise. Leyden byl poněkud prozíravější než Matthys a užaslým anabaptistům nesdělil přesné datum Kristova příchodu, prohlásil ale, že Münster je předurčen jako místo a zdroj spásy. Předtím se však musí zdokonalit, aby byl Kristova příchodu hoden. Leyden ale nezapomněl podotknout, že boj proti bezbožníkům zůstává v božím plánu a každý věřící má právo a povinnost zdvihnout zbraň proti nevěřícím a hříšníkům. Jeho projev byl přivítán zpěvem a tancem na pokraji extáze. Bylo jasné, že sekta v Münsteru pokračuje v ještě větší síle než předtím.

Hned druhý den začal Jan van Leyden s reorganizací města. Do jeho čela postavil radu dvanácti – poslední zbytek formální a světské moci tedy zmizel. Navíc byl plně zaveden systém společného majetku – proběhly rozsáhlé konfiskace majetku , byly zrušeny peníze (začal tedy opět fungovat směnný systém), výrobci začali odevzdávat své produkty komunitě a komunita jim za to dala podíl potřebný k životu, veškeré zásoby a zbraně byly přísně evidovány a uloženy do společného skladu. Také byly zrušeny veškeré říšské zákony - jediným zákoníkem se v Münsteru stala bible, ovšem vykládaná Sborem dvanácti. Zároveň se stal Leyden policejním a soudním činitelem, mj. měl na starosti i prověrky nových imigrantů.

Hlavním problémem Jana van Leydena v pozici vůdce města ale zůstala obrana města, která se stala symbolem obrany proti všem bezbožníkům. Nejen z tohoto důvodu zaváděl stále totalitárnější opatření, včetně pravidelných kontrol všech obyvatel. Zpřísněny byly i hlídky na hradbách – důraz byl kladen především na jejich kázeň a každý drobný zjištěný prohřešek byl tvrdě trestán. Vojákům se také dostávalo pravidelných kázáních společně s jídlem, tím byli utužováni ve své víře.

Vzhledem k Leydenovu tvrzení, že Münster nebude připraven a spása nepřijde, dokud nebudou všichni jeho obyvatelé naprosto očištěni od veškerých hříchů, začali se münsterští anabaptisté kontrolovat mezi sebou navzájem – prohřešek jednoho z nich mohl totiž vést ke zkáze všech. Tím začaly vznikat drobné i větší konflikty mezi jednotlivými občany. Šmírování a udávání se stalo běžnou součástí denního života (lidé se tak často snažili smýt vlastní prohřešky). Brzy byly zavedeny každodenní soudy, zabývající se těmito nahlášenými prohřešky. Soudy byly krátké, bez možnosti obhajoby, ztrátou hrdla se trestaly nejen vážnější zločiny (krádež, cizoložství), ale i prohřešky z dnešního pohledu téměř bezvýznamné, jako je například hašteřivost, klevetnictví. V rámci těchto soudů se také prvně projevila trhlina v zásadě rovnosti všech – totiž soudci (členové Rady dvanácti) stáli jaksi mimo a nikdy nebyli z ničeho obviněni (nikdo by se ze strachu ani nepokusil jim něco vyčítat).

V Münsteru se také rozšířilo obrazoborectví – stejně jako ostatní reformátoři si i novokřtěnci mysleli, že obrazy a sochy pouze narušují pravou víru v jediného a nenahraditelného Boha. V květnu 1534 se biskup Waldeck rozhodl k útoku na město – rozhodnutí bylo evidentně předčasné, jelikož biskupovo rozvrácené vojsko sotva udělalo nějaké škody a Jan van Leyden měl akorát další argument pro své kázání. Po tomto fiasku navíc zběhly do řad münsterských dvě stovky vojáků – anabaptistické komunitě tak přibyly další síly k obraně .

Již počátkem června byla v Münsteru zavedena polygynie. Hlavním důvodem byl vysoký počet žen ve městě – v této době žilo ve městě zhruba pět tisíc žen a pouze dva tisíce mužů! Většina z münsterských žen byla navíc neprovdána, případně to byly vdovy či ženy, které opustily rodinu a šly na vlastní pěst hledat spásu do vestfálské komunity. Proto bylo rozhodnuto, že každý muž smí mít více žen tak, aby měly všechny ženy šanci provdat se a také aby se zvýšila porodnost ve městě - Jan van Leyden a jemu věrní se totiž nadále drželi ideje 144 tisíců vyvolených, a potřebovali proto pochopitelně co nejvíce dětí. Sám Jan van Leyden šel svému lidu příkladem – na podzim roku 1534 už měl čtyři ženy, začátkem roku 1535 byl jejich počet již čtyřnásobný. I přes to, že si vestfálští novokřtěnci mnohoženství dokázali obhájit na základě svého biblického učení, ve středověké Evropě tato nová zvyklost pouze přispěla k odsouzení münsterské komunity.

Později bylo povolení mnohoženství ještě oficiálně doplněno o dodatek, podle kterého mohli muži opustit své stárnoucí a již neplodné ženy a místo nich si vzít ženy mladé, které jim mohou ještě porodit několik dětí. Brzy v Münsteru propukl doslova hon na mladé nevěsty – výsledkem mimo jiné bylo, že se provdávaly i dívky, které byly ještě spíše dětmi.

V polygynních domácnostech také samozřejmě vyvstaly nové spory – i přes proklamovanou rovnost všech münsterských občanů, vládl zde přísný patriarchát, kdy ženy musely své manžele oslovovat zásadně titulem pán a měly jim bezmezně sloužit. To bylo pochopitelně stresující zvláště pro starší ženy, jejichž manželé se začali obklopovat mladými krásnými dívkami a ony v domě často zůstávaly pouze ve funkci služky. Tím samozřejmě vznikaly spory mezi původními a nově příchozími manželkami. Rodinné vztahy se tak staly jedním z hlavních problémů, které řešila Rada dvanácti během pravidelných soudů.

Tyto konflikty také byly příčinou neúspěšného červencového povstání proti Janovi Van Leyden, jehož výsledkem bylo ale pouze posílení moci Rady dvanácti a velké množství popravených „viníků“. Jan van Leyden se dočkal posílení svého postavení moci ještě jednou, za necelý měsíc – 25. srpna 1534 se biskupova vojska znovu vrhla proti Münsteru, ale i tentokrát prohrála. Leyden měl tentokrát zcela konkrétní zásluhy: dokázal využít své organizační schopnosti a charisma k povzbuzení vojáků a k úspěšnému velení. Jeho zásluhy došly odměny velmi brzo, záhy byl prostřednictvím nejen svého zjevení od Boha určen k tomu, aby se stal králem Münsteru. Byl jím korunován v září roku 1534, a tím „rovnost“ v novokřtěnecké komunitě opět utrpěla újmu. Anabaptisté si s tím ale hlavu nelámali – opět se opřeli o bibli a prohlásili Jana van Leydena za jediného krále, který jim může pomoci vést boj proti bezbožníkům. Svou vládu začal nový monarcha tím, že zrušil Radu dvanácti a ustanovil novou vládu, složenou ze svých oddaných přívrženců. Zavedl tak v Münsteru téměř absolutní vládu , která však byla u občanů přivítána s nadšením. Obyvatelům města zřejmě ani nevadilo, že jejich panovník si ve stále chudším městě vydržoval rozsáhlé služebnictvo, včetně kraječů a hudebníků, a usídlil se v nejlepším domě města a svým manželkám poskytl ještě jeden palác navíc. Leyden a jeho manželky se navíc na veřejnosti promenovali v bohatě zdobených šatech a při bohoslužbách na hlavním náměstí sedávali pod baldachýnem. Občané již byli zřejmě tak zaslepení, že jim přišlo naprosto v pořádku chování jejich vládce – takové, které bylo všem ostatním zapovězeno.

K upevnění své moci udělal Jan van Leyden další krok v říjnu, kdy rozeslal 27 apoštolů šířit novokřtěnectví po německé říši. Zdánlivě spontánní akce následující po zjevení měla ale jeden háček – Leyden četl jména vyvolených kandidátů z listu, lze tedy předpokládat, že se chtěl tímto způsobem zbavit všech svých nejvážnějších protivníků. Nutno podotknout, že krom apoštolů, kteří oslavili dočasný úspěch ve Warendorfu , byli tito poslové nové víry vězněni a většinou, dříve či později, i popraveni. Do Münsteru se živý vrátil pouze jeden z apoštolů – vyprávěl, jak ho z vězení vysvobodil zázrakem sv. Petr, tedy přesně to, co v Münsteru potřebovali slyšet. Smutnou pravdou však bylo, že dotyčný apoštol se vrátil jako velice úspěšný agent biskupa Waldecka – z vězení ho zachránil nikoliv sv. Petr, ale příslib spolupráce a donášení. Navrátivší se apoštol tedy sice dal münsterským novokřtěncům novou naději, ale zároveň se podílel na ničení komunit jejich souvěrců v celém Nizozemí .

Postupně se ale nad Münsterem začala stahovat mračna – zásoby docházely , pomoc od souvěrců nepřicházela a biskup Waldeck získával nové síly a pomoc. Leyden si dobře uvědomoval, že potřebuje vojáky – v prosinci 1534 se tedy rozhodl jim platit. Výzvu s tímto oznámením dal také házet přes hradby k žoldnéřům nepříliš bohatého biskupa – nalezl tam nejednu odezvu a nemálo vojáků přeběhlo na stranu povstaleckého města. Do služby se ale také začaly hlásit ženy, ochotné bojovat za svou víru. Leyden, vědom si horšící se situace, se také rozhodl ještě zpřísnit morálku. Dne 2. ledna 1535 vydal tzv. soubor artiklů. Dokument upravoval brannou povinnost občanů a především tresty za všeliké prohřešky (například neuposlechnutí rozkazu nebo zběhnutí), zároveň dával možnost se vykoupit – udáním jiného zločinu (křivé svědectví a nenahlášení zločinu se naopak trestalo, jako většina prohřešků, smrtí). Přičemž jediný výklad práva náležel králi, tedy Janovi van Leyden, a jeho regentům a soudcům.

Mezitím se Franzi Waldeckovi podařilo získat další finanční pomoc na boj proti městu, a dny münsterské komunity tak byly téměř sečteny. Zároveň bylo na Říšském sněmu rozhodnuto, že útočit přímo na hradby města nemá smysl – daleko účinnější bude odříznout město od všech zdrojů potravin a nechat je vyhladovět. To se také stalo; žádný münsterský občan už neměl šanci podniknout jakoukoliv výpravu pro potraviny. A tak začal městem obcházet hlad, potraviny byly rozdělovány po malých přídělech. Krále však nadále ani nenapadlo se ve svých potřebách omezovat a jedl, co hrdlo ráčí, a to i přesto, že jeho poddaní byli nuceni jíst, co kde našli – ve městě začalo ubývat koní, postupem času i psů, koček a dokonce potkanů. A tak začal Münster umírat hladem. Dubnové boží vysvobození se nekonalo a ti, co se z hladu rozhodli odejít (z pochopitelných důvodů jim v tom už nikdo nebránil), byli za hradbami ihned chyceni biskupovými vojáky a popraveni. Jak začali nejvyšší hodnostáři města tušit blížící se konec, stával se totalitní režim stále krutějším. Poprav přibývalo – trestali se tak hříšníci, ale i se demonstrovala síla obyvatelům. Dost pravděpodobně to byl i způsob, jak zmenšit množství hladových krků a těm ostatním, hlavně úředním činitelům samozřejmě, pak mohl zbýt o něco větší díl potravin. Útěků z Münsteru nadále přibývalo – nejistý osud za branami města byl přeci jen lepší vyhlídkou než jistá smrt hladem (situace ve městě už byla tak strašná, že si hlady šílení lidé pekli maso z těl svých zemřelých blízkých). Ke konci května bylo navzdory veškeré křesťanské solidaritě za hradby vyhozeno několik set žen a dětí. Biskupova vojska je tehdy sice nepustila dál, ale nechala je tábořit v příkopech u hradeb města . Někteří uprchlíci (tedy ti, kteří měli možnost) navíc za trochu jídla a ušetřený život rádi vypověděli mnoho informací o münsterském opevnění a o jeho slabinách. Waldeck se tedy pomocí těchto zpráv začal připravovat na útok, poučil se ale z minulých nezdarů a útok pečlivě plánoval více než měsíc. V noci 24. června 1535 zaútočila Waldeckova vojska na město a po několikahodinovém boji se mu podařilo město dobýt. Hned druhý den byly z města vyhnány přeživší ženy a děti, spousta mužů byla popravena – k pozdějším popravám už s pocitem zadostiučinění přihlíželi původní obyvatelé Münsteru, kteří se vrátili ze svého vyhnanství.

Jan van Leyden byl popraven až v lednu roku 1536 – předtím byl vláčen po všech možných soudech a v různých městech byl ukazován pro výstrahu. Na jeho popravu, která se konala v Münsteru, se přijelo podívat mnoho lidí. Leydenovo tělo a těla jeho dvou nejvěrnějších, popravených ve stejný den, byla vyvěšena v železných klecích (vyrobených specielně za tímto účelem) a pověšena na věž chrámu sv. Lamberta. Tam zůstala, dokud se s nimi nevypořádali ptáci, vítr a déšť.

Tak skončila sektářská komunita, která vyšla z novokřtěneckého učení a která toto učení nechvalně proslavila.