Retroaktivita
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Termínem retroaktivita neboli zpětná účinnost (popř. zpětné působení) právního předpisu se označuje stav, kdy schválený zákon působí i zpětně, tj. do doby před svým schválením.
Pokládá se za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty.
Lex retro non agit, zákon nepůsobí zpětně, bylo pravidlo známé již v římském právu. Znamená, že v určité době působí jen to objektivní právo, které je v dané době kodifikováno, s nímž se každý může seznámit a které je účinné. Právní normy, které vzniknou až v budoucnu, jsou proto z platného práva vyloučeny.
U některých právních jednání, typicky ve smluvním právu, jde tento požadavek ještě dál a stanoví, že se na hmotněprávní vztahy použije objektivní právo platné v době jejich vzniku. To dává smluvníkům (kontrahentům) jistotu, že ani budoucí změny zákonů neovlivní to, na čem se dohodli.
Toto pravidlo však neplatí bezvýjimečně: např. sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní smlouvu a v jejím průběhu poklesne sjednaná mzda pod vyhlášenou minimální mzdu, musí zaměstnavatel mzdu zvýšit. V těchto případech se hovoří o tzv. nepravé retroaktivitě - změna tu sice ovlivňuje právní vztahy vzniklé v minulosti, ale působí pouze do budoucna (pro futuro).
Zvláštní zákaz retroaktivity platí v trestním právu. Určitý skutek může být trestným činem pouze tehdy, je-li trestný podle zákona účinného v době spáchání a zároveň takovým zůstane až právní moci odsuzujícího rozsudku. Z tohoto pravidla mimo jiné vyplývá, že jednou amnestované trestné činy jsou navždy vyloučeny z trestního postihu (tzn. zákon o amnestii nelze derogovat). Podobně pro stanovení trestu se použije to znění trestního zákona, které je pro obviněného nejpříznivější.
Retroaktivní působení zákona právní teorie výslovně připouští v případě, že v určitém období neplatily zásady právního státu (typicky v diktatuře) a bylo by proto v rozporu s požadavkem spravedlnosti, kdyby nemohli být uzurpátoři potrestáni jen proto, že uzákonili takový právní řád, který jejich zločiny legalizoval.
[editovat] Příklady
Takto byly právní vztahy uspořádány po r. 1945 (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.). Po r. 1989 zvolil československý parlament odlišný přístup a jak zákon o době nesvobody (č. 480/1991 Sb.), tak zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.) se omezily na proklamace, aniž by měly podstatnější hmotněprávní důsledky.
V důsledku toho se například mnozí z těch, kteří opustili Československo v letech 1948-1989, nemohou domoci vrácení majetku, který jim byl jako součást trestu za nedovolené opuštění republiky zabaven, a jejich majetek dodnes užívají ti, jimž byl - zpravidla jako privilegovaným představitelům komunistického režimu a za minimální cenu - administrativně přidělen. Tento stav se stal předmětem ostré kritiky a protestů emigrantů [1].
Výhrady proti retroaktivní aplikaci nových zákonů (a zejména pak nově definovaného zločinu spočívajícího v přípravě útočné války) jsou obsahem námitek proti průběhu Norimberského procesu

