Dekadence
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pojem dekadence (úpadek) se objevuje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s novou vlnou umělců, kteří jsou znechuceni stereotypní společností, hledají z ní únik a vytvářejí si svůj vlastní svět. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcisismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, výstřednost apod.
Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se pokusil odvrátit od tradic. Název byl sice spisovateli přijat za svůj, ovšem v rámci uměnovědných kategorií se jedná většinou, ale ne vždy o symbolisty - ze symbolismu se více či méně rodí poetika těchto básníků (ovšem ani ne všichni symbolisté patřili nutně mezi dekadentní básníky). Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti nikoliv osobní revoltou, ale únikem do oblasti takzvaného čistého umění, kde zdůrazňovali pocity nudy, někdy i zoufalství.
[editovat] Lartpourlartismus
Právě v oblasti estetiky se setkáváme s pojmem lartpourlartismus(l'art pour l'art = umění pro umění (fr.)), tedy tendencí, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, kde se klade důraz především na formální stránku umění. Jedná se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět - jinými slovy, nejedná se o umění, které vyžadují nejširší vrstvy společnosti. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné.
[editovat] Představitelé
Mezi hlavní představitele dekadence a lartpourlartismu patří především dramatik irského původu Oscar Wilde a francouzští prokletí básníci Charles Baudelaire, Paul Verlaine a další.

