Karel Kukal
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Kukal (* 22. listopadu 1927) je český skaut a bývalý politický vězeň.
Karel Kukal se narodil v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany. Po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Spolupodílel se na vydávání časopisu, rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let, paragraf 2 Zákona na ochranu republiky 23/1950 Sb.za spolčování proti republice a dále pro velezradu a špionáž za útěk, celkově vězněn od 11.června 1948 do 10.května 1962.
15. října 1951 se účastnil hromadného útěku jedenácti věznů z šachty č. 14 jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byl Karel Kukal chycen a odsouzen na dalších 25 let. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. Na svobodu byl na amnestii propuštěn až v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu.
O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů. V současnosti žije ve švýcarském Bernu.
28. října 2002 dostal od prezidenta České republiky Václava Havla Medaili Za hrdinství.
[editovat] Skautská stezka
Karel K u k a l / skautské jméno Cookie, v září 1938 vstup do 22. odd. v Praze, středisko Šipka. Po zrušení Junáka pracoval oddíl pod hlavičkou Káčat V r.1944 ilegální schůzky v bránické loděnici Za Pražského jara schůzky v SIA, paláci Kinských, Domovině Vůdcem Šipky tajemníkem br. Františkem Němcem/ Stříbrným Vlkem delegován do Historické komise
V r.1972 spoluzakladatel Čs.exilového skautingu Vůdce II. odd. Effretikon (později Curych) Vůdce oblasti Švýcarsko Člen Evropského poradního kruhu Spoluautor Stupňů zdatnosti Instruktor Lesních škol Redaktor časopisu Tamtam Ca 2 roky členem Evropské rady Vyznamenání nejvyšším exilovým Řádem stříbrného lva. Textař a spoluvydavatel Skautského zpěvníku z domova a exilu. Vyznamenání Řádem čestné lilie v trojlístku – zlatý stupeň. Člen Oddílu Velena Fanderlíka.
[editovat] Do třetice všeho dobrého
U nás doma se hodně zpívalo. Inu, televize ještě nebyla. Máti si zpívala evangelické, babička katolické písně a tato také vlastenecké písně obrozenecké. Otec zase spíše operetní popěvky. A tak jsem se ve svých sedmnácti letech ocitl vedle otce v mužském sboru IPOS – Prvním pěvecké obchodnickém sdružení. Pomýšlel jsem do života s dráhou obchodnickou spíše než pěveckou. Když mně bylo dvacet, zahlédl jsem náhodou inzerát, že Smetanovo divadlo příjme zpěváky a zpěvačky do svého operního sboru. Přihlásil jsem se. V předsíni seděla se mnou ještě jedna adeptka, pohledná dívka. Tehdy ještě mladičký dirigent Kašlík nás vpustil. Dáma má přednost. A že zazpívá árii Verunky z Blodkovy opery V studni. Měla pěkný alt, ale bylo mi jí trochu líto, neboť ráčkovala. A tam těch r bylo strašně moc. A prý já? „Nu, když už máte na klavíru Blodka, zkusil bych árii Janka „Aj, jděte jen...“ A že nám dají vědět. Čas běžel. Mezitím mne bolševici zatkli. Při první návštěvě na pražské Čtyřce mi otec šeptnul: „Přišel dopis, že Tě přijímají do sboru. A zase čas běžel. Tentokráte pomaleji. Po čtrnácti letech mne bolševici pustili z vězení. Na vybranou byla tři zaměstnání: doly, JZD nebo stavba. Volil jsem poslední. Bratr Jiří radil: „Musíš být trochu drzý. Dost muklů dělá kulisáky. Přihlas se písemně do sboru Národního divadla. O minulosti nemluv!“. A nacvičil se mnou árii Grenina ze Evžena Oněgina. “Láska kvete v každém věku“. Odpověď přišla dost rychle: „Se svými jednačtyřiceti lety jste pro nás příliš starý.“
A čas běžel opět. Zavál mne až do Bernu. Když mně bylo sedmdesát, četl jsem inzerát: Opera hledá zpěvačky a zpěváky pro rozšířený sbor. Řekl jsem sbormistru Goriwodovi, že jsem basso profondo. Přehrával mi stupnice. Rozběhl jsem se do hloubek. Přerušil mne, že tak hluboko to ani nepotřebují. A vzal mne do Othella. Jednadvacetkrát jsem si zazpíval na prknech. Tady jim mých sedm věnců nevadilo.
[editovat] Dílo
- Karel Kukal, Deset křížů, Nakladatelství Ježek, Praha 2003, ISBN 80-85996-35-9

