Muchomůrka zelená
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
|
Muchomůrka zelená |
||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Muchomůrka zelená
|
||||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||||
|
||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||
| Amanita phalloides E. M. Fries, 1833 |
Muchomůrka zelená, resp. muchomůrka hlíznatá (Amanita phalloides) je považována za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky. Nejenže je prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již těžce zasaženy důležité orgány (zejména játra). Amatérští houbaři si ji často pletou se žampiony a dalšími druhy jedlých hub.
Obsah |
[editovat] Synonyma
- Agaricus phalloides Vaillant ex Fries 1821
- Amanita viridis Persoon, 1797 – muchomůrka zelená
- Amanitina phalloides (Vaillant ex Fries, 1821) E.-J. Gilbert, 1941
- Fungus phalloides Vaillant
[editovat] Poddruhy
- Amanita phalloides var. alba (Vittadini) E.-J. Gilbert – muchomůrka bílá
- Amanita phalloides var. umbrina (Ferry) Maire
[editovat] Vzhled
Klobouk je bíložlutý, žlutozelený až zelenohnědý, zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený. Třeň, dužnina i lupeny jsou bělavé (u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé!!!). Třeň (noha) je dole kyjovitě ztlustlý, vyrůstá z tzv. vajíčka (cípatě roztrhaná pochva někdy nazývaná kalich smrti, u žampionu chybí!!) a ve své horní části má bílý prstenec. Výtrusy jsou mírně elipsoidní o rozměrech 8–10 × 7–8 μm. Amanita phalloides var. alba je čistě bílá.
[editovat] Rozšíření
Oblast přirozeného výskytu zahrnuje celý mírný pás Evropy a Asie. Zavlečena však byla (patrně se sazenicemi stromků) i do Severní Ameriky a Austrálie. V Severní Americe byla zjištěna v oblasti San Franciska na západním pobřeží USA, na východním pobřeží v okolí New Yorku a Newarku. Podobně byl hlášen výskyt v Austrálii v okolí Canberry a Melbourne.
[editovat] Výskyt
Muchomůrka zelená preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Na severní polokouli roste především v listnatých lesích od července do podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.
[editovat] Obsahové látky
[editovat] Peptidické alkaloidy
[editovat] Falotoxiny
|
[editovat] Amatotoxiny
|
|
[editovat] Jedovatost a otravy
[editovat] Přítomné jedy
Celá plodnice obsahuje smrtící kokteil velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg faloidinu, 8 mg α-amanitinu a 5 mg β-amanitinu. Ukazuje se, že z hlediska toxikologického jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do krve. K smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu), přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky; vycházíme-li z hodnoty LD50 = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka).
[editovat] Otrava
Po pozření muchomůrky zelené se amatoxiny rychle absorbují z trávícího traktu do krve a odtud pronikají do jater. Počáteční příznaky se však projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), přibližně 8 až 48 hodin po požití. V této fázi má postižený celkové potíže; pociťuje únavu, žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy, pocit chladu až mrazení. Nevolnost se pak stupňuje, nastupují bolesti žaludku, doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy, což vede k dehydrataci organizmu až oběhovému selhání. To bývá zejména u dětí bezprostřední příčinou úmrtí. Pokud pacient tuto fázi přežije, dojde (obvykle čtvrtý den otravy) ke zdánlivému zlepšení, protože skončí zvracení i průjmy. V druhé fázi dochází k selhání jater a případně i ledvin. V případě silné otravy přestanou pracovat játra úplně a nastupuje celková apatie, přecházející do bezvědomí. Projevuje se tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává v těchto případech obvykle 4. až 12. den otravy. Otrava je smrtelná ve 40 – 50 % případů.
[editovat] Léčba
Úspěšnost léčby a šance postiženého na přežití je závislá na množství požité muchomůrky a včasnosti lékařského zásahu. Nutný je okamžitý převoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice, aby se maximálně omezilo další vstřebávání toxinů. Podávají se obrovské dávky penicilinu G (cca milion jednotek na kg tělesné hmotnosti), který vytěsňuje amanitin z vazby na sérový albumin a léky chránící játra (obvykle silymarin v dávce 20g na kg tělesné hmotnosti na den, zpravidla ve 4 samostatných infuzích). Při brzkém zachycení otravy lze provést odstranění toxinů z krve. Při včasném zásahu existuje šance na plné vyléčení, dojde-li k plnému rozvinutí těžké otravy, končí pacient ve většině případů minimálně s těžkými doživotními následky.
[editovat] Nejčastější záměny
Dospělou muchomůrku zelenou je možné snadno zaměnit se žampionem, holubinkou, bedlou, zelánkou či masákem-albínem. Mladé plodnice se podobají pýchavce či prášivce.
Přistěhovalci či návštěvníci z Asie si mohou splést muchomůrku zelenou s asijským druhem Volvariella volvacea, který se jí velmi podobá (v raných stádiích se mohou dopustit záměny i zkušení odborníci). Tyto záměny jsou údajně nejčastější příčinou smrtelných otrav houbami v USA. Nutno ovšem poznamenat, že Volvariella volvacea v Evropě ani Severní Americe volně neroste.
V jihoevropských zemích může dojít k záměně vajíček muchomůrky zelené s vajíčky jedlé a vysoce ceněné muchomůrky císařské (Amanita caesarea). Ta se velmi vzácně vyskytuje i na jižní Moravě a v Polabí, ovšem je zde přísně chráněna.
[editovat] Otravy slavných
- Jídlem pravděpodobně připraveným z muchomůrky zelené mohl být záměrně otráven římský císař Claudius.
- Na následky otravy muchomůrkou zelenou zemřel papež Klement VII.
- Otrava muchomůrkou zelenou postihla celou rodinu českého katolického básníka Jana Zahradníčka, dvě jeho dcery na ni zemřely.
[editovat] Taxonomická poznámka
Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797. (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítkovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).
[editovat] Odkazy
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Literatura
- Rudolf Veselý, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: Přehled československých hub (s. 238). Academia, Praha 1972.
- Josef Erhart, Marie Erhartová, Antonín Příhoda: Houby ve fotografii (s. 98). Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1977.
- Jiří Kubička, Josef Erhart, Marie Erhartová: Jedovaté houby (s. 58). Avicenum, Praha 1980.
- Aurel Dermek: Atlas našich húb (s. 240). Obzor, Bratislava 1979.
- Miroslav Smotlacha: Atlas tržních a jedovatých hub (s. 196-197). Ilustroval Jiří Malý. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983. (1. vyd.; 2. vyd.: 1986, 3. uprav. vyd.: 1989)
| Smrtelně jedovaté houby ČR |
|---|
|
muchomůrka bílá | muchomůrka jízlivá | muchomůrka zelená | pavučinec plyšový | vláknice Patouillardova | závojenka jarní | závojenka olovová |

