Pietro Metastasio
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pietro Antonio Domenico Trapassi, známý jako Metastasio, (13. ledna 1698, Řím – 12. dubna 1782, Vídeň) byl italský spisovatel a básník.
Obsah |
[editovat] Život
Pietro Metastasio, vlastním jménem Trapassi, se narodil v Římě v rodině nepříliš majetného obchodníka. Jeho kmotrem se stal kardinál Pietro Ottoboni, známý mecenáš umění a milovník hudby. Ten zajistil chlapci kvalitní vzdělání a záhy rozpoznal jeho mimořádný talent.
Dalším šťastným okamžikem bylo, že profesor na gymnáziu při římské univerzitě Sapienzia, Gian Vincenzo Gravina se rozhodl chlapcův talent kultivovat a navrhl rodičům adopci. Asi od svých deseti let žil Pietro v domě svého pěstouna, který jej vyučoval řečtině, latině, dějinám a literatuře. Gravina byl mimo jiné zakladatele literární společnosti známé jako Arkádie, která se velmi zasloužila o rozvoj italské literatury a umění vůbec.
První známou větší prací Metastasia byla tragedie Giustino. Při přípravě do tisku v roce 1716 přijal Trapassi pseudonym Metastasio, což je vlastně řecký překlad italského slova trapasso (přechod, přestup, metastáze). Dalším Pietrovým učitelem se stal karteziánský filosof Gregorius Caloprese u kterého několik měsíců studoval v Kalábrii. Po návratu do Říma byl vysvěcen na jáhna (proto je občas titulován jako abbé).
V roce 1718 zemřel jeho pěstoun a přestože veškerý svůj majetek odkázal svému schovanci, musel se Pietro začít starat o zdroj obživy. To se ukázalo být nepříliš snadné. Pokoušel se získat zaměstnání v cirkevních institucích i na univerzitách, ale bez úspěchu. Důvodem bylo patrně to, že Gravina si svou veřejnou činností získal řadu nepřátel a pověst jansenity a Metastasiovi nepomohlo ani jmenování členem Arkádie. Další nepříjemnou událostí byl neúspěch v lásce k Rosalii, dceři známého hudebního skladatele Gaspariniho.
Odešel do Neapole a přijal podřadné místo pomocníka v advokátní kanceláři. Nicméně toto ponížení netrvalo dlouho. Jeho básně si získaly velkou oblibu ve šlechtických kruzích a Metastasiovi se záhy podařilko proniknout i na habsburský dvůr Neapolského království.
Osudovým okamžikem se stalo setkání se slavnou sopranistkou Mariannou Benti-Bullgarelli zvanou „La Romanina“. La Romanina účinkovala při uvedení Metasiových prvních serenád a přestože byla vdaná a o 12 let starší, velice si jej než oblíbila a Pietro se nebránil. Nejdůležitější však bylo, že jej uvedla do hudební společnosti Neapole. Spřátelil se se skladatelem Nicolo Porporou i s tehdy začínajícím zpěvákem Farinellim a vstřebával do sebe ducha i formální a společenská pravidla operního divadla.
První velké Metastasiovo operní libreto zhudebnil v roce 1724 právě Porpora. Byla to Didone abbandonata (Opuštěná Dido) a psal je přímo pro svou přítelkyni. Spíše než jako antická heroina, která musí volit mezi povinnostmi a city, je tu Dido zpodobněna jako zrazená žena bojující s osudem o svou lásku. Výstupy Dido, plné vášně, patří k nejživějším z celé opery, kterou právě Mariannina interpretace slavila obrovský úspěch.
Tato opera básníka proslavila a tak přestal mít nouzi o objednávky. Psal libreta pro Neapol, Benátky i Řím a znovu se pokusil získat místo ve Vatikánu. Nakonec přijal nabídku cisaře Karla VI. a v roce 1730 se stal dvorním básníkem ve Vídni, kde nahradil již stárnoucího básníka Apostola Zeno. Patrně jej sám Zeno císařovi navrhl jako svého nástupce. Nabídka přišla velmi vhod, neboť se v Neapoli zapletl do jakési milostné aféry a hrozil mu soud. Co však rozhodně neočekával bylo to, že Vídeň se stane jeho druhým domovem a do Itálie se již natrvalo nikdy nevrátí.
Jeho prvním realizovaným libretem ve Vídni se stal Demetrio, které zhudebnil dvorní skladatel Antonio Caldara a setkal se velkým úspěchem. Dostalo se mu i patřičného finančního ohodnocení i nezbytbých poct. Císař mu udělil titul „poeta cesareo“. Básníkovy povinnosti u vídeňského dvora nebyly příliš rozsáhlé. V průměru psal ročně jednu velkou a jednu menší operu, případně oratorium a kantátu, vše zpravidla v rámci pevně daných slavností dvorního kalendáře.
Po smrti Karla IV. za vlády Marie Terezie zájem o umění na vídeňském dvoře upadal. Svou roli v tom jistě hrál i permanentní válečný stav, ale i měnící se vkus doby. Korunní princ Josef II. měl spíše zájem o komickou operu a přivedl do Vidně francouzské umělce. Metastasio v té době psal pro vídeňský dvůr spíše drobnější kantáty a galantní jednoaktovky. Nicméně obrovská básníkova popularita mimo hranice Rakouska nepoklesla, takže Metastasio kromě toho pracoval na revizích starších děl, která byla uváděna v celé Evropě, dokonce i v Brazilii. Obzvláště populární byl díky svému příteli Farinellimu ve Španělsku. Poslední velké triumfy slavil s dílem Il trionfo di Clelia (1762), které zhudebnil Johann Adolf Hasse k narození první dcery Josefa II. a Isabely Parmské a operou Romolo ed Ersilia (1765) k oslavě sňatku arcivévody Leopolda s Marií Luisou Bourbonskou, rovněž z Hasseho hudbou.
V té době bylo básníkovi již více než 70 let. Uchávaval si duševní svěžest, ale umělecký vývoj již kráčel po jiných cestách. Nicméně byl stále uctíván jako žijící legenda a až do své smrti byl chován v hluboké úctě svých současníků a to nejen pro kvality umělecké, ale i obecně lidské.
Zemřel ve Vídni 12. dubna 1782 ve věku 74 let.
[editovat] Dílo
Jedním z hlavních důvodů obliby jeho děl mezi skladateli byla téměř příslovečná hudebnost jeho veršů, která souvisela s Metastasiovou silnou hudební představivostí. Metastasiův literární styl je dnes chápán jako jeden z charakteristických rysů austro-italského baroka, spojovaného především s obdobím vlády Karla VI.
Metastasio zanechal na 30 tříaktových oper, typu „dramma per musica“ (např. Artaserse, Alessandro nell'Indie, Didone abbandonata a La clemenza di Tito) a více než 40 menších operních libret, dále 8 oratorií, četné kantáty, árie, dueta, celkem více než 150 děl. Kromě toho vydával sbírky básní, eseje a úvahy, nepočítaje rozsáhlou korespondenci s významnými lidmi celé Evropě, která sama o sobě je mimořádným literárním dílem.
Mezi lety 1720-1835 byly jeho texty zhudebněny více než 400 hudebními skladateli a byly uváděny v prakticky ve všech divadlech, chrámech a šlechtických salonech Evropy. Operní libreta byla často dávána i bez hudby jako činoherní drama. Již během básníkova života vycházela tiskem nejen jednotlivá díla, ale i ve formě souborného vydání.
[editovat] Významná operní libreta
- Achille in Sciro (1736)
- Adriano in Siria (1732)
- Alessandro nell'Indie (1729)
- Antigono (1744)
- Artaserse (1730)
- Attilio Regolo (1740)
- Catone in Utica (1728)
- Ciro riconosciuto
- La clemenza di Tito
- Demetrio (1731)
- Demofoonte (1733)
- Didone abbandonata (1724)
- L´ Endimione
- L´ Eroe cinese (1752)
- Ezio (1728)
- Impresario delle Canarie (intermezzo k opeře Didone abbandonata, 1724)
- Ipermestra (1744)
- L´isola disabitata
- Nitteti (1756)
- Olimpiade
- Raccolta di opere
- Il re pastore (1751)
- Romolo ed Ersilia (1765)
- Ruggiero
- Semiramide (1729)
- Siroe (1726)
- Il sogno di Scipione
- Temistocle (1736)
- Il trionfo di Clelia (1762)
- Zenobia (1740)

