Kultura (sociologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Slovem kultura (z latinského colere, pěstovat) se původně označovalo pěstování užitkových plodin. Jako metaforu je použil Cicero pro překlad Platonova pojmu „péče o duši“ a od 16. století se používá pro označení vybraných, vznešenějších lidských činností, zejména uměleckých (tzv. „vysoká kultura“). Do ní patří literatura, umění, hudba, případně i věda a filosofie. V tomto smyslu máme i dnes kulturní rubriku v novinách nebo Ministerstvo kultury. Proti této vybrané, elitní vysoké kultuře, která není pro každého a vyžaduje vzdělání a péči, stála potom „nízká“ či lidová kultura, pozdější „pop culture“. Podle toho se pak lidé i celé národy mohly dělit na více či méně kultivované, případně barbarské.

Obsah

[editovat] Kultura v širším významu

Proti tomuto úzkému významu pojmu kultury se ohradil už Goethe. V jeho pojmu kultury prý nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody, vznikající odlesněním hor“. [1] Právě v tomto širokém významu se pojem kultury dnes užívá v antropologii i v sociologii.

Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale

  • co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti;
  • co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších;
  • co je spíše kolektivním a obvykle anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací;
  • o co se lidé musí starat a pečovat;
  • co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných.

V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“, jak se domnívali marxisté. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se jistě vzájemně podmiňují; příběhy tzv. „vlčích dětí“, vyrostlých mimo lidskou společnost, však ukazují, že bez příslušné enkulturace, tj. osvojení určité kultury není člověk schopen navázat ani sexuální vztah. Někteří etologové se dokonce snaží prokázat, že jakousi předávanou kulturu lze nalézt i u primátů, i když příkladů není mnoho. Mladí makakové se od matky učí umývat brambory než je snědí, mladí ptáci napodobují zpěv dospělých. [2]

Antropolog Clifford Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které naopak předává svým dětem. Podle Gerta Hofstede je to „kolektivní software“ společenosti. Z jiného hlediska je to způsob, jak lidé žijí v souladu svých přesvědčení, jazyka, dějin i třeba způsobu oblékání. Sdílené hodnoty, symboly, způsoby chování a gesta vytvářejí společný rámec lidských jednání, budí vzájemnou důvěru a pomáhají dobré komunikaci.

[editovat] Reprodukce kultury

Kultura se vyznačuje jistou stálostí v čase, zároveň je však pružná a přizpůsobivá (adaptivní) k novým okolnostem. Její pokračování či reprodukce se zajišťuje jednak spontánně, nápodobou v rodině a později v prostředí vrstevníků, jednak cílevědomě ve školách. Na generačním předávání kultury, tj. zejména jazyka, vyprávění, zvyků, oblékání, morálky nebo náboženství se tradičně podílely dvě generace, zejména matka a babička (tzv. grandmother hypothesis). V současné době se na enkulturaci dětí stále více podílí televize, což společnost silně homogenizuje: všichni poslouchají stejné mluvčí a stejné příběhy, mají před očima stejné vzory chování atd.

[editovat] Kultura a civilizace

Protože se kultura vyjadřuje a předává zejména řečí, často se chápe jako vázaná na určité jazykové prostředí (česká, francouzská, německá kultura). Pro ještě větší a méně homogenní nadnárodní celky se používá pojem civilizace, odkazující k městskému prostředí (latinské civis, civilis) a tedy i k jistému kosmopolitismu. Naopak pro menší společenství, například místní, profesní nebo pro věkové skupiny se užívá blízký pojem subkultura (například subkultura řidičů kamionů nebo teenagerů). V podobném smyslu se hovoří o firemní kultuře, tj. zavedeném způsobu jednání mezi zaměstnanci, řešení konfliktů a podobně.

V současném pohyblivém a globalizovaném světě se různé kultury, dříve více či méně přísně oddělené, často setkávají a protože si navzájem dobře nerozumějí, vznikají vážná společenská napětí i konflikty. Příchozí imigranti z jiných kultur se musí akulturovat, tj. osvojit si nezbytné minimum hostitelské kultury, často však vytvářejí poměrně uzavřené skupiny, které pak žijí na okraji většinové společnosti. Proto nabývají na významu pokusy o multikulturní výchovu, tj. výchovu k pochopení kulturních rozdílů. Že by však různé kultury mohly úplně splynout a vytvořit jedinou světovou kulturu není pravděpodobné a zřejmě ani žádoucí. I pověstný melting pot ve Spojených státech, který stíral kulturní rozdíly mezi imigranty, naráží dnes na své meze. Spíš se vytváří jakási poměrně povrchní „globální“ civilizace, kde se lidé dokáží dohodnout o velmi jednoduchých věcech, ale v bližším styku žijí dále ve svých vlastních rozmanitých kulturách.

[editovat] Literatura

  • C. Geertz: Interpretace kultur. Praha 2000
  • J. Petráň: Dějiny hmotné kultury I./II. Praha 1995
  • Z. Salzmann: Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha 1997
  • R. van Dülmen: Kultura a každodenní život v ranném novověku I./III. Praha 2006
  • J. Assmann: Kultura a paměť. Praha 2001
  • G. Hofstede: Kultury a organizace. Praha 1999
  • E. Gellner: Rozum a kultura. Brno 1999
  • S. Blackmoreová: Teorie memů. Kultura a její evoluce. Praha 2001


  1. Heslo „Kultur“ v německé Wikipedii.
  2. Srv. D. Lestel: Les origines animales de la culture, Paris 2003
V jiných jazycích