Mandarínština
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mandarínština nebo též mandarínská čínština je název pro standardní čínštinu používanou jako úřední jazyk v Čínské lidové republice a v Čínské republice na Tchaj-wanu.
Výraz čínština může podle kontextu označovat celou skupinu příbuzných jazyků (někdy nevhodně označovaných za pouhé dialekty), kterými se mluví na území Číny. Pokud je však řeč o jediném jazyku (a pokud je čínština použita bez přívlastků, tedy ne např. kantonská čínština), myslí se čínštinou zpravidla právě mandarínština.
V Čínské lidové republice se mandarínštině oficiálně říká pǔtōnghuà (TZ 普通话, ZZ 普通話, český přepis pchu-tchung-chua), což doslova znamená „běžná řeč“. Na Tchaj-wanu se témuž jazyku říká guóyǔ (TZ 國語, ZZ 国语, český přepis kuo-jü), což doslova znamená „státní jazyk“. V Malajsii a Singapuru se používá výraz huáyǔ (TZ 華語, ZZ 华语, český přepis chua-jü), doslova „čínský jazyk“.
Pojem mandarínština se odvozuje od skutečnosti, že už za dynastií Ming a Čching používali státní úředníci i šlechta u dvora (mandaríni) tzv. „úřední řeč“ (čínsky 官话, pinyin guānhuà, český přepis kuan-chua). Sám výraz mandarín pochází z portugalštiny a vznikl nedorozuměním. Portugalci si všimli, že na mnoha místech v Asii se státním úředníkům říká sanskrtským slovem mantri, a domnívali se, že tento výraz nějak souvisí s portugalským slovesem mandar (rozkazovat). Z mantri byl mandarín, a ten se ujal v mnoha evropských jazycích právě jako označení čínského císařského úředníka - šlechtice.
[editovat] Podívejte se také na
- Lingvistické informace o mandarínštině hledejte přímo ve článku Čínština.
- Informace o příbuzných čínských jazycích (dialektech) hledejte ve článku Čínské jazyky.
[editovat] References
- Chao, Y.R., A Grammar of Spoken Chinese, University of California Press, (Berkeley), 1968.
- Hsia, T., China’s Language Reforms, Far Eastern Publications, Yale University, (New Haven), 1956.
- Ladefoged, Peter; & Maddieson, Ian. (1996). The sounds of the world's languages. Oxford: Blackwell Publishers. ISBN 0-631-19814-8 (hbk); ISBN 0-631-19815-6 (pbk).
- Ladefoged, Peter; & Wu, Zhongji. (1984). Places of articulation: An investigation of Pekingese fricatives and affricates. Journal of Phonetics, 12, 267-278.
- Lehmann, W.P. (ed.), Language & Linguistics in the People’s Republic of China, University of Texas Press, (Austin), 1975.
- Lin, Y., Lin Yutang's Chinese-English Dictionary of Modern Usage, The Chinese University of Hong Kong, 1972.
- Milsky, C., „New Developments in Language Reform“, The China Quarterly, No.53, (January-March 1973), pp.98-133.
- Norman, J., Chinese, Cambridge University Press, (Cambridge), 1988.
- Ramsey, R.S.(1987). The Languages of China. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 0-691-01468-X
- San Duanmu (2000) The Phonology of Standard Chinese ISBN 0-19-824120-8
- Seybolt, P.J. & Chiang, G.K. (eds.), Language Reform in China: Documents and Commentary, M.E. Sharpe, (White Plains), 1979.
- Simon, W., A Beginners' Chinese-English Dictionary Of The National Language (Gwoyeu): Fourth Revised Edition, Lund Humphries, (London), 1975.
- Stalin, J.V., „Concerning Marxism in Linguistics“, Pravda, Moscow, (20 June, 1950), simultaneously published in Chinese in Renmin Ribao, English translation: Stalin, J.V., Marxism and Problems of Linguistics, Foreign Languages Press, (Peking), 1972.


