Dějiny Španělska do roku 409

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kresba bizona v Altamiře.
Kresba bizona v Altamiře.

Dějiny Španělska v pravěku a starověku zahrnují období od nejranějšího lidského osídlení přes kolonizaci území Féničany a Řeky, punské války, nadvládu Římské říše, až po stěhování národů.

Obsah

[editovat] Rané osídlení

Nejranější důkazy osídlení Pyrenejského poloostrova jsou jeskynní malby z doby paleolitu, které byly nalezeny v oblasti kantabrijských hor (jeskyně Altamira). Od kultur charakteristických pro severní část země se výrazně odlišovala neolitická kultura Almería (kolem roku 3000 př. n. l.) vyskytující se na jihovýchodě Španělska. Almeríjská kultura se vyznačovala silnými severoafrickými vlivy, neboť právě na jihu zřejmě začalo osidlování země Ibery, kteří prý pocházeli ze severní Afriky. Podle jiné varianty byli Iberové indoevropského původu. Domněnky o příbuznosti Iberů a dnešních Basků nejsou dosud nijak potvrzeny. Kolem roku 1000 př. n. l. se Iberové vyvinuli v nejvýznamnější etnický element na poloostrově (Řekové proto dali poloostrovu název „Iberský“).

[editovat] Féničané a Řekové

Od 11. století př. n. l. se na jižním pobřeží usazovali Féničané. Jejich kolonie Gades byla nejvýznamnější a z ní později vzniklé sídlo – dnes nazývané Cádiz – se stalo nejstarším městem Evropy. Zhruba od 7. století př. n. l. zakládali své obchodní stanice (například Málaga) na východním pobřeží také Řekové, především z Masílie (Marseille), přičemž se příležitostně plavili dokonce až za „Herkulovy sloupy“, jak nazývali Gibraltarský průliv, do Atlantiku.

[editovat] Keltové

Dalším národem, jenž měl rovněž velký vliv na kulturní vývoj na Iberském poloostrově, byli Keltové, kteří přišli z Galie někdy na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Podle některých názorů však pojem Keltiberové nezahrnuje smíšené Kelty a Ibery, nýbrž se vztahuje pouze na keltské kmeny.

[editovat] Punské války

Po první punské válce (264-241 př. n. l.) začali severoafričtí Kartaginci, kteří již od 5. století př. n. l. rozšiřovali svůj vliv v zemi prostřednictvím fénických kolonií, systematicky zajišťovat svoji moc na Pyrenejském poloostrově. Po roce 237 př. n. l. se kartaginští vojevůdci Hamilkar Barkas, Hasdrubal Barkas a Hannibal zmocnili jihu a východu poloostrova. K upevnění svého panství založili další kolonie, z nichž nejdůležitější bylo Carthago Nova (dnešní Cartagena). V roce 226 př. n. l. uzavřel Hasdrubal s Římany pronikajícími ze severovýchodu smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena za hraniční linii sfér vlivu obou mocností na Iberském poloostrově.

V roce 219 př. n. l. Hannibal oblehl a dobyl město Saguntum, římského spojence, což mělo za následek vypuknutí druhé punské války (218-201 př. n. l.). V roce 209 př. n. l. se římský vojevůdce Scipio Africanus starší zmocnil Carthaga Nova a během dalších bojů po svém vítězství v bitvě u Ilip vyhnal do roku 205 př. n. l. Kartagince z poloostrova. Na jejich místo nyní nastoupili Římané.

[editovat] Nadvláda Říma

Podobně jako Kartaginci se i Římané pokusili zemi přivést pod svoji nadvládu, což se jim však podařilo teprve po dvou stech letech krvavých bojů proti Keltiberům a Lusitánům (viz Viriathus). Kmen Kantabrů na severovýchodě Hispánie byl Římany podroben teprve až za Augusta v roce 19 př. n. l. Jediným nezkrotným elementem na poloostrově zůstával kmen Basků na severu. Augustus nechal zreorganizovat správu poloostrova: dosavadní rozdělení do dvou provincií, Hispania Citerior a Hispania Ulterior (Bližší a Vzdálenější), bylo nahrazeno novým členěním: Lusitania, Baetica a Taraconensis. Z posledně jmenované byla za Hadriana vyčleněna čtvrtá provincie Galaecia et Asturia (rozdělení provincií bylo i nadále proměnlivé, za Diocletiana se jejich počet ustálil na šesti).

Římský akvadukt v Segovii
Římský akvadukt v Segovii

Poněvadž Římané protkali zemi množstvím silnic a nechali vybudovat četná kastra (vojenské tábory) a kolonie, kde se usazovali římští veteráni, byla Hispánie poměrně rychle romanizována a stala se vedle Itálie dalším z center římské kultury. Od 2. století př. n. l. se tyto tábory a veteránské kolonie proměňovaly v římská města. Obchod a řemesla zažívala v těchto nových sídlech svůj rozmach a počet obyvatel Hispánie vzrůstal. Císař Vespasianus udělil obyvatelům Hispánie latinské občanské právo. Z Hispánie (teprve v pozdním císařství se na místo názvu Hispania začíná ojediněle používat zkrácené Spania – Španělsko) pocházelo mnoho význačných římských císařů (Traianus, Hadrianus, rovněž Marcus Aurelius měl hispánský původ, v pozdní antice také například Theodosius I.) a také četní literáti jako Seneca mladší, Lucanus, Martialis.

V Hispánii se stejně jako v ostatních částech říše šířilo od 1. století n. l. křesťanství. I přes občasná krvavá pronásledování křesťanů především na konci 3. století zapustilo toto nové náboženství v zemi pevné kořeny a již za panování císaře Konstantina Velikého se stalo dominantním.

Dějiny Španělska (chronologicky)
–409409–711711–14691469–17001700–1813 • 1813–1917 • 1917–1976 • 1976–
V jiných jazycích