Ergosféra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Je vlastní rotujícím černým děrám, tedy černým děrám které mají nenulový úhlový moment hybnosti. Jde tvarem o toroidální oblast ležící vždy nad vnějším černoděrovým horizontem, která se na ose symetrie napojuje na vnější horizont. Lze ji jednoduše popsat jako oblast pod plochou tzv. statické limity, na které dosahuje rychlost rotace okolního prostoročasu rychlosti světla, nebo-li, okolní prostoročas je na této ploše strháván rychlostí světla. Pod touto plochou pak je strhávání okolního prostoročasu větší než rychlost světla. Nad ní naopak s rostoucí vzdáleností rychlost strhávání klesá. Jakýkoliv objekt je tedy při pádu na černou díru v rotaci strháván. Od plochy statické limity - ergosféry - až po vnější horizont neexistuje žádný objekt, který by mohl být nerotujícím vzhledem k pozorovateli v nekonečnu. Jeho pohyb je vždy korotující - stržen ve směru rotace.

Oblast vně vnějšího horizontu událostí, ale uvnitř plochy statické limity je nazývána ergosférou (z řeckého ergon znamenající práce). Částice padající do ergosféry je donucena rotovat rychleji a tedy získává na enegii. Protože jsou však stále nad vnějším horizontem, mohou ještě černou díru opustit. Tento proces pak má charakter vyzařování energetických částic a teoreticky umožňuje extrakci energie z rotující černé díry.

Možnost extrahovat rotační energii z rotující černé díry navrhl poprvé Roger Penrose v roce 1969 a tak je tento proces nazýván Penroseův proces.

[editovat] Reference

  • PENROSE, R.. Battelle Rencontres. Příprava vydání C. de Witt a J. Wheeler. New York: W. A. Benjamin, 1968. S. 222.