Marrákeš
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marrákeš (arabsky مراكش [marrākiš], francouzsky Marrakech) je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svými 823 000 obyvateli je čtvrté největší město v zemi (po Casablance, Rabatu a Fèsu). Zároveň je jedním ze čtyřech královských měst Maroka (kromě Marrákeše jsou to ještě Fès, Rabat, Meknes). Rozprostírá se ve výšce 468 m n. m.
Obsah |
[editovat] Historie
Město bylo založeno v počátcích vlády Almoravidů mezi roky 1062 a 1070 (přesný rok není znám). Zpočátku mělo město pravděpodobně podobu tábora a trhu nebo opevněného města tvořícího se kolem tábora.
Město založil neúnavný válečník Youssef Ben Tachfine (dynastie Almoravidů), jenž dobyl Maroko za dva roky a poté se zaměřil na Španělsko, kde porazil křesťanské krále a ustanovil marockou vládu nad Andalusií. Za jeho vlády byl vedle Marrákeše hlavní základnou také Fès. Až za vlády jeho syna, zbožného Ali Ben Youssefa, se stal hlavním centrem Marrákeš. V této době dochází k výstavbě nového města a královských paláců, lázní a mešit, na které se podíleli významní řemeslníci a architekti z Córdoby. V této době byly vybudovány i podzemní kanály (khettara), které dodávaly do města a do založených palmárií vodu. V letech 1126–1127 byl postaven první sedmikilometrový okruh hradeb nahrazující starý ochranný val z trní. Tyto hradby vytvořené z tzv. tabia (červeného jílu zpevněného vápnem) jsou dodnes městskými zdmi (ačkoliv již mnohokrát přestavěnými).
Ortodoxní a reformátorská dynastie Almohadů, jež nastoupila po Almoravidech, město během několika dní vydrancovala po té, co si jej v roce 1147 přivlastnila. Přesto však Marrákeš zůstal důležitým městem říše, jehož moc se díky fenomenálnímu dobývání rozšířila až k Tripolitanii (dnešní Lybie).
Nejbohatší období města začalo v roce 1148 s nástupem třetího sultána z dynastie Almohadů Yacouba El Mansoura. Za jeho vlády byly ve městě vytvořeny kissarie, v nichž se prodávaly a skladovaly italské a orientální látky. Započaly práce na stavbě nové kasby. Do Marrákeše se sjelo velké množství básníků a učenců, mezi nimiž byl i Ibn Rochd (zvaný Averroes) – nejslavnější arabský středověký filozof (* 1126, Córdoba, † 1198, Marrákeš). Asi nejvýznamnější stavbou vystavenou za Mansoura byla ohromná mešita Koutoubia a její minaret.
Kolem roku 1220 se impérium rozpadlo na marockém území proběhlo několik občanských válek. Během této doby se stal Marrákeš cílem loupení, chátrání a přestavování. Kromě krátkého období v letech 1374–1386, kdy město fungovalo jako centrum nezávislého Merenidského království, stál Marrákeš v pozadí města Fès, a to až do nástupu Saadů na počátku 16. století.
Saadové obsadili Marrákeš v roce 1521. Během jejich vlády se dostalo Marrákeši posledního záblesku imperiální slávy. První panovníci z této dynastie získali zpět pobřeží Atlantiku držené Portugalci, když Ahmed El Mansour porazil Portugalce v bitvě Tří králů. Následně vedl Mansour dobyvačnou výpravu do Timbuktu, čímž získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Bohatství plynoucí z těchto nových území plynulo do stavby paláce El Badi, největší a nejhonosnější stavby ve městě. Bohužel však padl za oběť rivalitě mezi dynastiemi a až na výjimku mauzolea (saadské hrobky) byl srovnán se zemí Moulay Ismailem, druhým sultánem dynastie Alaouitů, který dával přednost Meknesu před Marrákešem.
Za vlády Alaouitů byl rozvoj a význam města nevýznamný. Marrákeš se stal přechodným sídlem sultánů, a to zejména z důvodu potřeby zavedeného centra na jihu země, které skýtalo ochranu před jižními kmeny.
Mezi 17. a 19. stoletím ztratil Marrákeš velkou část dřívějšího trhu a zaznamenal tak odliv obyvatelstva. Encyklopedia Britannica zaznamenala roku 1875 úpadek města takto: „Zeď, 25 nebo 30 stop vysoká a po každých 360 stopách přerušená čtvercovými věžemi, je tak zchátralá, že chodci, a na některých místech i jezdci, mohou procházet trhlinami tam i zpět. Mezi zdmi jsou obrovské otevřené prostory, z velké části zahlcené hromadami smetí a hnijících odpadků.“
Posledními panovníky, jež vládli v Marrákeši před Protektorátem, byli Moulay Hassan (1873–1894) a Moulay Abd El Aziz (1894–1908). Při příjezdu Francouzů ve městě působil krátkodobý uchazeč o trůn, duchovní vůdce El Hiba. Po většinu koloniálního období však město bylo doslova v poddanství pašy T’hamiho El Glaoui, nejsilnější a nejpanovačnější osobnosti své doby.
Od získání nezávislosti změnilo město ráz vlnou přistěhovalců z Atlasu a jeho okolí, vlivem nových metod obhospodařování planiny Haouz a zejména značným rozvojem turismu. Roku 1978 byla ve městě založena univerzita. V roce 1985 byla medina zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 1989 byl ve městě dostaven působivý Palais des Congrés hostící nejrůznější národní a mezinárodní akce.
[editovat] Ekonomika
[editovat] Turismus
Ekonomika města je založena zejména na turistice – v centru města (zejména v na náměstí Djemaa El Fna) se tak soustřeďuje mnoho obchodníků, stánkařů a umělců. Rozvoji cestovního ruchu napomáhá i zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO z roku 1985. Marrákeš hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Ve městě jsou četná muzea.
[editovat] Průmysl
Ve městě je zejména potravinářský, tabákový a textilní průmysl, přičemž průmyslová zóna stále roste a Marrákeš je nejdůležitějším obchodním, průmyslovým i administrativním centrem jižního Maroka. Kromě průmyslu jsou ve městě zastoupena i drobná umělecká řemesla.
[editovat] Zemědělství
V okolí města se pěstují olivy, datle a pomeranče.
[editovat] Doprava
Marrákeš je dopravní křižovatkou centrálního Maroka. Vlakové spojení s Casablancou a Safi. Mezinárodní letiště.
[editovat] Vývoj počtu obyvatel
| Rok | Počet obyvatel |
|---|---|
| 1985 [1] | 511 000 |
| 2004 [2] | 823 000 |
[editovat] Pamětihodnosti a turistické zajímavosti
- Djemaa El Fna – náměstí v centru města s atrakcema pro turisty (tržiště, zaklínači hadů, akrobaté, klauni, hudebníci, …)
- Jardin Agdal – Agdalská zahrada, přibližně 3 kilometry široká, se zavlažovacím systémem studní.
- Jardin Majorelle – malá botanická zahrada z dvacátých let 20. století naplánovaná francouzským malířem Jacquesem Majorellem (1886–1962)
- Koubba Almoravidů – maraboutská hrobka s kupolí. Jediná nepoškozená stavba z dob Almoravidů se základy veškeré marocké architektury.
- Koutoubia – téměř 70 m vysoký minaret a dominanta města. Výstavba začala v roce 1150, dokončen byl minaret za sultána Yacouba El Mansoura (1184–1199). Architektonické rysy, jež se později rozšířli po celém Maroku.
- Medersa Ben Youssef – starobylá kolej pro studenty jež je součástí stejnojmenné mešity.
- Mellah – židovská čtvrť.
- Palác Bahia – sídlo postavené velkým vezírem Si Ahmedem Ben Moussou v devadesátých letech 19. století.
- Palác El Badi – dnes už jen trosky paláce, jehož jméno v překladu znamená „Neporovnatelný“.
- Muzeum Dar Si Said – Muzeum marockého umění obsahující sbírku berberských šperků, prací ze dřeva, aj.
- Saadské hrobky – jedna z hlavních městských památek. Nejstarší hrobky datovány od roku 1557.
[editovat] Podívejte se také
[editovat] Reference
- ↑ Kolektiv autorů. Encyklopedický slovník. Praha. Odeon. 1993. ISBN 80-207-0438-8.
- ↑ Kolektiv autorů. Encyklopedie Universum 5. [DVD-ROM]. 2006. [cit. 2007-01-07].
- ELLINGHAM, Mark, GRISHBROOK, Don, McVEIGH, Shaun. Maroko: Turistický průvodce Rough Guides. Brno. Nakladatelství JOTA, s. r. o. 2001. ISBN 80-7217-046-5.

