Hadí jed

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Řada hadů produkuje jed v žlázách na patře. Někteří jej pak vypouštějí do ústní dutiny (což není příliš efektivní), další jej aplikují za pomoci rýhovaných či dutých jedových zubů. Jed slouží jednak při lovu, jednak k obraně hada. Mezi nejnebezpečnější jedovaté hady patří taipani, kobry, korálovci, mamby či vodnáři. Nebezpečnost hada určuje toxicita jedu, velikost jeho dávky, způsob aplikace i umístění jedových zubů (někteří hadi mají jedové zuby dost vzadu a před aplikací si potřebují oběť přežvejknout a posunout hlouběji do úst. To lze použít u menší kořisti (např. myši), kterou to pomáhá usmrtit, pro obranu před velkým predátorem to je ovšem naprosto nepraktické. Jediný jedovatý had v Česku je zmije obecná.

Nejlepší imunitu proti těmto jedům mají zvířata, která se hady živí, např. ježek evropský živící se zmijí obecnou snese 40× více jejího jedu než morče, mezi další ultraodolné živočichy se řadí například promyka mungo či medojed kapský.

Jedy hadů se užívají v medicině. Hadí jed jako léčivo byl známý již ve starověku. Užitečné jsou díky velkému obsahu enzymů, používají se při léčbě zánětů a k tlumení bolesti. Dále také pomáhá proti revmatismu, zánětům šlach, svalů a oparům.