Jan Gebauer
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Gebauer (8. října 1838 Úbislavice – 25. května 1907 Praha) byl významný český bohemista, ve své době přední český vědec a dodnes jeden z nejuznávanějších českých jazykovědců. Jeho vědecká práce byla výrazně ovlivněna pozitivismem.
[editovat] Život
Jan Gebauer se narodil v malé osadě Úbislavice v Podkrkonoší do chudých poměrů. Na přímluvu místního faráře dostal nadaný chlapec možnost studovat na gymnáziu v Jičíně. Po maturitě nejdřív studoval teologii, toto studium však nedokončil a namísto toho se zapsal ke studiu filozofie na pražské univerzitě. Po celou dobu studií trpěl stálým nedostatkem peněz.
Po ukončení studií začal pracovat jako pedagog – nejprve v Praze, později v Pardubicích a nakonec zase v Praze. V roce 1872 získal doktorát a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a o rok později profesorem řádným.
Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem.
[editovat] Dílo
- Historická mluvnice jazyka českého – části Hláskosloví (1894), Tvarosloví – Skloňování (1896), Tvarosloví – Časování (1898), Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček)
- Slovník staročeský (1903, 2 díly, dokončen Emilem Smetánkou)
- Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II (1890)
- Krátká mluvnice česká (1891)
- Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1880)

