Barokní gotika
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Barokní gotika nebo též gotizující baroko je jedinečný architektonický sloh, který spojuje dynamické baroko s výrazovými prostředky gotiky. Jejím tvůrcem a nejvýraznějším představitelem je český architekt Jan Blažej Santini-Aichel.
Po konci třicetileté války se české země pozvolna vzpamatovávaly z válečných útrap včetně starých klášterů. Základní obnovu klášterních panství následuje ke konci 17. století obnova a rozvoj samotných opatství. Některé kláštery při rekonstrukci svých chrámů žádají zachování kontinuity se středověkými stavbami, aby proti novým protireformačním řádům demonstrovaly vlastní starobylost. V jiných případech je nutné se starými stavbami počítat pro omezené zdroje. Pro architekta, který s pražskou gotickou Katedrálou sv. Víta vyrůstal (jeho otec i děd na výstavbě Pražského hradu pracovali), který gotiku nepovažuje za starý a překonaný módní trend, ale způsob konstrukce, a který je ze svých vandrovních cest okouzlen náznaky gotiky v barokních stavbách, jsou taková přání požehnáním.
V první třetině 18. století tak v Čechách vzniká řada historizujících staveb. Přesto nelze mluvit o pouhém kopírování nalezených původních vzorů – jsou rozšiřovány o prvky zahraniční pozdní gotiky, dále rozvíjeny a kombinovány s prvky odpovídající současnosti. Mezi nejkrásnější ukázky patří klášterní kostel v Želivi, přestavba kostela Nanebevzetí P. Marie v kladrubském klášteře, obnova chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory a především novostavba kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

