Izajáš
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Izajáš (hebrejsky יְשַׁעְיָהוּ Bůh je spása) je jeden z významných izraelských proroků období Starého zákona. Jako období jeho působení se uvádí roky 781 – 687 př. n. l. v severním i jižním izraelském království. Jeho osobě se připisuje 1. část biblické knihy Izajáš, tedy kapitoly 1-39.
Pocházel z chudých poměrů, byl synem Amosův. Za ženu si vzal „prorokyni“ (8,3) – není jasné, zda se tak nazývá pro svůj vlastní prorocký dar či je jen ženou proroka – a měl s ní dva syny, která stejně jako on nesou symbolická jména.
Působil během vlády judského krále Uziáše (či Azarjáše), Jotama, Achaza a Chizkijáše – tedy v období vymezeném výše. Jeho povolání k prorocké službě zaznamenává 6. kapitola knihy Izajáš. Jeho prorokování má zvláštní charakter nekompromisní pevnosti; jeho spiritualita by se dala vyznačit hlubokou úctou ke „Svatému Izraele“.
V mládí jej zřejmě velmi zasáhla okupace Izraele asyrským vladařem Tiglat-Pileserem III.. Jeho invazi se vzepřel judský král Achaz, který odmítl spojit se s králem severního království a Sýrií, takže byl poražen Rezinem z Damašku a izraelským Pekachem. Achaz se poté spojil s Tiglat-Pileserem proti Izraelskému království a Sýrii – to vedlo k porážce Rezina a Pekacha a odvlečení mnoha lidí do Asýrie.
Krátce poté se Šalmanesar V. rozhodl podřídit si zcela izraelské království a Samaří bylo 722 př. n. l. dobyto. Judské království bylo pro své spojenectví uchráněno, když se ale později král Chizkijáš spojil s Egyptem proti Asýrii (Iz 30,2-4), asyrský král Sennacherib vytáhl roku 701 př. n. l. do Judska. Chizkijáš se podřídil, avšak zanedlouho opět vyprovokoval Sennacheriba k tažení do Judska (Iz 36,2-22; 37,8). Izajáš jej při této příležitosti povzbuzuje k odporu proti Asyřanům. Asyrská armáda byla poražena a tak skončily výpady proti Judsku.
Zbytek Chizkijášovy vlády byl pokojný, avšak nemáme zpráv o Izajášově smrti; mohl žít až do začátku vlády krále Manasseho. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání v době Manasseho vlády. Židovská i křesťanská tradice má za to, že byl přeřezán pilou vejpůl (o čemž se zmiňuje nejspíš např. i novozákonní List Židům (11,37) a apokryfní Umučení Izajášovo.
Dle tradice byl synovcem judského krále Amasjáše. Žil za vlády králů Uziáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše. Neduhem této doby je to, že se začíná opětovně vytrácet duchovní rozměr. .V rozhodování o náboženských otázkách, se všichni spoléhají jen na kněží jerusalémského Chrámu, čímž roste jejich moc. Ve svých dílech navazuje na jiného proroka a to Ozeáše, který psal o „síle a lásce“. Izajáš nebyl díky svým myšlenkám moc oblíbený u ortodoxního kněžstva ani některých králů. Dle tradice byl zavražděn králem Menašem. Izajášovo dílo bylo nalezeno v Kumránu a to v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Všeobecně se ale má zato, že kniha byla sepsána v různých dobách a to až v rozsahu až 200 let. Jedná se o nejlépe zachovaný náboženský text vůbec. Dělí se na tři části: První díl („První Izajáš) – kapitoly 1 až 39, je nejstarší. Většina jeho částí pochází nejspíše od skutečného Izajáše, ale další části již ne. Hrozí se zde, jak Izraelité neposlouchají Hospodina. Je zde také popsán jeho život a prorocká činnost. „Druhý Izajáš“ (někdy také Deuteroizajáš) - kapitoly 40 až 55, vnikl asi o 200 let později a to v „Babylónské zajetí“ za vlády Kýrose. Autorství tohoto díla je zahaleno tajemstvím. Z díla vyplývá, že navazuje přímo na první díl. Je zde líčena vidina osvobození od Babylónské nadvlády. Naděje jsou vkládány do Kýrose, který je zde také nazýván „Mesiáš“ (pomazaný). „Třetí Izajáš“ (Tritoizajáš) – kapitoly 56 až 66, je velmi těsně spjat s druhým, ale dle některých znaků se usuzuje, že pochází z jiné doby – patrně poexilní. Celé dílo ukazuje lidem nový duchovní rozměr. Je zde patrno několik pilířů, na kterých stojí. Osu tvoří myšlenky odcizení, pokání, pokojného světa a vykupitel. Element odcizení je zde uveden ve významu, že lidé více než na boha, dbají nato, aby měli dostatek majetku a veškerého možného přepychu. Neberou na mysl příkazy Hospodina. Element pokání nám ukazuje, že i člověk hříšný může dojít odpuštění, pokut nebude brát jako hlavní svoje bohatství, „změní své srdce“ a bude opravdově věřit v Boha. Element pokojného věku, by se dal také nazvat „mírovým věkem“. Znamená to oprostit se od válek a násilí, žít prostě pokojný život. Idea vykupitele, jehož jméno bude Immanuel. Bude symbolem nové doby, kdy bude všude na zemi téměř absolutní mír, všichni se budou milovat a chránit. Jak můžeme pozorovat, dílo má evoluční charakter, kdy se postupně lidé budou krok po krůčku měnit. Nejdříve je potřeba odejmout hmotné břímě, díky kterému nemůžou lidé pořádně hledět vzhůru. Každý jednotlivý člověk bude muset provést pokání. Už to není kolektivní chyba, pochopit musí každý. Sám důraz na jednotlivce je zcela novým pohledem. Následně lidé musí opravdově uvěřit ve vyšší moc, která jim poté ukáže správnou cestu, jak se chovat resp. dosáhnout smíru. Jistý individualismus je tu také patrný v tom, že Bůh je zde striktně vyjádřen jako nejvyšší mezi všemi ostatními, prvopočáteční hybatel, což mělo za následek monoteistický směr. Výše uvedené jen podtrhuje význam Izajášova odkazu pro další vývoj.

