Dějiny Slovenska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obsah

[editovat] Slované

Slované přicházeli na území dnešního Slovenska již od 6. století. Od roku 568 sousedství a nadvláda nomádských Avarů, území se stává součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil. Na území, kde pokročil rozpad kmenových vztahů vytvořili Slované knížectví Moravské a Nitranské, po roce 833 následovala integrace obou knížectví do jednoho státního celku, nazývaného později byzantským učencem císařem Konstantinem VII. Porfyrogennétem Velká Morava. Po zániku říše okolo roku 907 (bitvou u Bratislavy) Slovensko postupně začali obsazovat od jihu Maďaři.

[editovat] Uherské království

Z území bývalého Nitranského knížectví se vytvořilo knížectví pro mladší členy vládnoucí dynastie Arpádovců - mělo vlastní dvůr, vojsko, mince, nezávislou zahraniční politiku. V rozmezí let 10011018 se stalo součástí polského záboru. Prvním papežem uznaným panovníkem Uherska se stáva Štěpán I. Oporu a vojenskou podporu proti pohanským povstáním nachází právě na území Slovenska, strategického území v době vnitřních bojů o trůn po jeho smrti. Na počátku 12. století knížectví skončilo a zformovaly se budoucí hranice Uherského království. Tatarský vpád v letech 12411242, způsobil, že mnohé oblasti Slovenska zpustly, musely tedy být znovu zkolonizovány, a to Němci. Důležitá úloha připadla bánským městům (Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Kremnica) - těžily se zde vzácné kovy a razili mince. Koncem 13. století tu byla vláda mocného oligarchy Matúše Čáka Trienčianskeho - pán Váhu a Tater. Po vymření Arpádovců a epizodické vládě Václava III. následovala vláda Karla Róberta z Anjou a jeho syna Ľudovíta Velikého, která přinesla stabilitu, prosperitu, podporu měst; Slovensko se stalo nejvíce urbanizovanou částí Uherska. Vláda Zikmunda Lucemburckého nad Uherskem i Čechami přinesla zemi husitské vpády (tzv. Spanilé jízdy), po jeho smrti vnitřní boje (Jan Jiskra z Brandýsa a bratříci), stabilní byla až vláda krále Matyáše Korvína. Následovalo dokonce založení a krátké působení univerzity v Bratislavě s názvem Academia Istropolitana. Používala se slovakizovaná čeština, hlavně při úřadovaní a v korespodenci. Na konci 15. a počátku 16. století tu byly vlády dvou slabých Jagellonců - Vladislava II. a Ludvíka II.. Na začátku 16. století opět následovaly sociální otřesy - mohutné povstáni Juraja Dóži - obě byla krvavě potlačena.

[editovat] Habsburská monarchie

Po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v 1526 nástup Ferdinanda I. Habsburského, jenže jenom na území Slovenska a Zadunajska (západní Maďarsko). Ve zbytku státu se vytváří Budínský pašalík, v Sedmihradsku vládne Ján Zápolský. Bratislava se roku 1536 stává hlavním městem Uher, je také korunovačním městem, kde je v dómu Sv. Martina korunováno 11 králů (včetně Marie Terezie) a 8 královen - manželek. Velmi brzký nástup reformace (německé obyvatelstvo měst). Už koncem 16. století protireformace, různé formy násilné rekatolizace (jezuité, konfiskace). Období stavovských povstání (pod záminkou náboženských a stavovských svobod - nejvíce trpí území Slovenska) a válek s Osmanskou říší končí definitivně v roce 1711 (mír v Satu Mare). Osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. pozdvihují i stále více zaostávající uherskou část monarchie (školství, zdravotnictví, první manufaktury, Bánska a lesní akademie v Bánske Štiavnici, toleranční patent, zrušení nevolnictví, zrušení kontemplativních řádů atd.) Roku 1783 se hlavním městem Uher stává opět Budín. Počátky maďarizace. Koncem století kodifikace slovenštiny, začátky národního obrození v úzkém kontaktu s českým národním hnutím (Anton Bernolák). Druhá generace obrozenců Kollár, Šafařík - koncepce slovanské jednoty (počátek 19. stol.) je vystřídána třetí, tzv. štúrovskou generací. Sílící maďarizace. Kodifikace slovenského jazyka v jeho současné podobě (1843). V roce 1848 účast Štúra, Hurbana a Hodži na Všeslovanském sjezdu v Praze. Slováci přímají koncepci austroslavizmu, organizují ve Vídni Slovenskou národní radu, s podporou českých a chorvatských vlastenců zorganizují tři vojenské dobrovolnicé výpravy proti maďarským košutovským silám, upírajícím nemaďarským národům Uherska veškerá práva. Po porážce revoluce nový panovník František Josef I. odmítá jakákoliv řešení slovenské otázky, neoabsolutismus ale zaručil alespoň minimální jazyková práva. Rozchod slovenské a české politické reprezentace: Češi se orientují na historické právo, Slováci na přirozené právo. Po roce 1863 krátké období pozdvižení: Matice slovenská, tři slovenská gymnázia. Po Rakousko-uherském vyrovnání 1868 likvidace škol a tvrdá maďarizace. Zoufalé hospodářské poměry na venkově ústí v masovou emigraci do USA - tady Slováci tvořili na konci století druhou největší imigrantskou komunitu (po Irech). Orientace Slováků na spolupráci z Rumuny, Srby a Rusíny. Praha jako centrum slovenské inteligence (spolek Detvan, Hlasisté, časopis Prúdy). Vliv filosofie T. G. Masaryka. Začátkem 20. století neudržitelná situace: nejvyšší stupeň maďarizace, v školách od 1. třídy maďarština, maďarské mše. Roku 1907 tragédie v obci Černová u Ružomberku - žandáři 15 lidí zabili, 60 zranili, když lidé nedovolili maďarskému faráři, aby vysvětil jejich nově postavený kostel. Medzinárodní reakce: B. Bjornson, Seton-Watson, Tolstoj. Od roku 1908 Luhačovické porady české a slovenské reprezentace.

[editovat] První světová válka a vytváření ČSR

Idea spojení Čechů a Slováků do jednotného státu byla už v roce 1914 natolik konkretizována, že ji mohli prezentovat Rusku carovi při vytváření československých legií. V 1915 Tomáš Garrigue Masaryk prezentuje ideu ČSR v Ženevě, v USA podpis Clevelanské dohody mezi slovenskými a českými krajanskými spolky (federativní, demokratický stát dvou autonomních republik). Aktivizace při organizaci legií (M. R. Štefánik), především nábor v USA a mezi vojenskými zajatci v Rusku. Rok 1918 přináší horečnatou aktivitu, zahraniční i domáci odboj se sjednocují na stanovisku společného státu s Čechy. Podpis T. G. Masaryka na Pittsburské dohodě. V nově vytvořené dočasné vládě v Paříži pod předsednictvím T. G. Masaryka získává post ministra vojenství Milan Rastislav Štefánik (tragicky zahynul 4. května 1919 u Bratislavy při havárii letadla v průběhu návratu z Itálie). Manifest Karla Habsburského o federalizaci monarchie je odmítnut, dohoda Národního výboru a T. G. Masaryka. V Praze 28. října 1918 vyhlášena ČSR.

[editovat] ČSR

K ČSR se Slovensko ústy Slovenské národní rady připojilo tzv. Martinskou deklarací 30. října 1918. Zakrátko jsou zahájeny boje o Slovensko proti prouherským silám (maďarské četnictvo) a proti maďarské Rudé armádě (v souvislosti s vytvořením Slovenské republiky rad na východě Slovenska). Stabilizace koncem roku 1919.

Pozitiva ČSR:

  • školství
    • vytvoření slovenského školství
    • Univerzita Komenského v Bratislavě
  • kulturní přínos
  • demokratizace
    • všeobecné volební právo
    • svoboda projevu
    • volnost náboženského sdružování
  • sociální přínos
    • osmihodinová pracovní doba
    • podpory v nezaměstnanosti

Problémy Slovenska v ČSR:

  • ekonomické
    • likvidace průmyslu
    • neexistujíci infrastruktura
    • nedostatečná pozemková reforma
  • politické
    • ignorování snahy o autonomii či jiné adekvátní řešení slovenské otázky
    • ignorování předcházejícich dohod - ústních i Pittsburské dohody
  • kulturní a jazykové
    • nespokojenost s převahou českých učitelů, četníků, inženýrů apod.

[editovat] Autonomie a tzv. Slovenský stát

Státní znak Slovenské republiky (1939-1945)
Státní znak Slovenské republiky (1939-1945)

Neřešení problému ústí v patovou situaci v roce 1938, autonomie až výsledkem napětí po Mnichovské dohodě, autonomní Slovensko nucené přijmout Vídeňskou arbitráž, kde přichází o 1/5 rozlohy - jižní okresy s převahou Maďarů, ale také smíšené či čistě slovenské okresy a obce. Ztráta Košic (druhé největší město). Počátkem nasledujíciho roku tlak Hitlera na premiéra autonomní vlády Jozefa Tisa aby vyhlásil samostatnost (která zlikviduje spojenecké závazky ČSR a umožní obsazení Čech a Moravy). 14. března 1939 slovenský sněm pod tlakem hrozíciho rozdělení Slovenska mezi Maďarsko a Polsko odhlasuje samostatnost pod oficiálnim názvem Slovenská republika. Prezidentem sa stává J. Tiso. Nedemokratický klerofašistický stát je nucen odstoupit další území Maďarsku, vzdává se své suverenity podpisem tzv. Ochranné dohody s Německem. Relativně stabilní situace a toliko okrajové zapojení do války proti Polsku (jen osvobození obcí odstoupených ve Vídeňské arbitráži a vyměněných za Těšínsko v roce 1920) a Rusku (hlavně ženistické úkoly) přináší hospodářskou konjunkturu a relativní bohatství lidí, neexistuje nezaměstnanost, oficiálni kultura a katolická církev se těší velké podpoře. Daní jsou protižidovské zákony, deportace (zastavené po protestech Vatikánu, obnovené po SNP), neexistence občanských práv, totalitní režim. Nespokojenost s fašistickým režimem a válkou proti Sov. svazu ústí do Slovenského národního povstání - SNP (29. srpna 1944). Jeho předčasné vypuknutí kvůli prozrazení, špatná organizace i vedení, nasazení elitních německých jednotek, ale také slabé ideologické zdůvodnění způsobí, že skončí už 27. října obsazením Banské Bystrice. Část partyzánů přechází přes frontu. Výsledkem je přihlášení se Slovenska k ČSR, ale do federalizovaného státu i když s vysokou mírou autonomie. Do 1. května 1945 je celé území Slovenska osvobozeno, v Košicích zasedá dočasná vláda ČSR.

[editovat] Po druhé sv. válce

Znak socialistického Slovenska (1960-1990) a Slovenské socialistické republiky (SSR, 1968-1990)
Znak socialistického Slovenska (1960-1990) a Slovenské socialistické republiky (SSR, 1968-1990)

Slovenská reprezentace - Komunistická strana Slovenska (KSS) i demokratické křídlo přijímají jako základní tezi rokováni se zástupci vlády a Benešem heslo „Rovný z rovným“. Výsledkem tzv. Pražských dohod (tři v rozmezí 1945-1946) je ale budování centralistického modelu státu. Už první dohoda zakotvuje asymetrický model institucí (Slovensko disponovalo sněmem i vládou bez protějšku v českých zemích). Tento model vyústil v centralizaci, po vítězství komunistů v českých zemích také pomocí oslabovaní vlivu slovenských orgánů odstavení Demokratické strany od moci. V prvních a na dlouho posledních svobodných volbách po 2. sv. válce v roce 1946 totiž na Slovensku vyhrála Demokratická strana, Komunisté však mají většinu v Národním shromáždení. Nepochopení vážnosti situace ze strany všech nekomunistických stran (odmítaní spolupráce z DS kvůli národním požadavkům) ústí v komunisty vyprovokovanou vládni krizi a následný komunistický převrat. Po něm se úloha slovenských orgánů stává fraškovitou. Už od podzimu 1947 vykonstruované soudní procesy, nejdříve s exponenty starého režimu (trest smrti pro Tisa), potom s vymyšlenými „buržoazními nacionalisty“ v KSS, bývalými partizány, církevními představiteli. Poválečný vývoj přináší také pozitiva v podobě industrializace, výstavbě infrastruktury, školství a zdravotnictví. Kolektivizace prováděná od roku 1949 zasáhla citelně zemědělce. Nástup prezidenta Novotného roku 1957 přináší Slovensku nové vykonstruované procesy s „ľudáky“. Název státu se roku 1960 mění na Československou socialistickou republiku, současně dochází ke zrušení slovenské vlády nazývané Sbor pověřenců). Postupná rehabilitace části politických odsouzenců (1963). Zvolení Alexandra Dubčeka za 1. tajemníka KSS (1966). Kritika prezidenta Novotného za jeho nemístné poznámky a neúctu při návštevě Slovenska. Lednové zasedání ÚV KSČ roku 1968 zvolilo za prvního tajemníka A. Dubčeka, začátek Pražského jara. Odlišné vnímaní priorit na Slovensku a v českých zemích (federalizace vs. demokratizace) ústí do nejednotnosti při realizaci reformního programu. Invaze sovětských a spojeneckých vojsk varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 likviduje možnosti pokračování reforem, na tzv. Moskevských jednáních je vytvářena osnova budoucí normalizace i personálniho obsazení nejvyšších míst (Štrougal, Chňoupek, Vasil Biľak). Prvním tajemníkem KSČ a po roce 1975 prezidentem se stává Gustáv Husák. Zákon o česko-slovenské federaci je přijatý 27. října 1968. Od 1. ledna 1969 jsou vytvořeny dvě samostatné národní republiky: Česká a Slovenská. Už v roce 1970 je ústava změnena mění ve prospěch centralizace, financování z centra a totalitní režim (navíc asymetrický model KSČ-KSS) neumožnili žádné předpoklady reálné federace. Ke konci 80 let silnější občanská aktivita (ochranáři, katolíci, disent). Vyvrcholením tzv. svíčková demonstrace 10.000 lidí na Hviezdoslavě nám. v Bratislavě za církevní a občanská práva a svobody. Rozehnána vodními děly a policií.

[editovat] Po roce 1989

V roce 1989 po zásahu 17. listopadu na Národní třídě vznik VPN (Veřejnost proti násilí) na Slovensku (19. listopadu 1989). Série demonstrací na nám. SNP v Bratislavě na podporu studentů, VPN, OF, disentu, vystoupení V. Havla, A. Dubčeka, Karla Kryla. Moderátoři Milan Kňažko a Ján Budaj. Koncem roku už V. Havel prezidentem a předsedou Národního shromáždění A. Dubček. Začátkem nového roku změna názvu rebubliky na Česká a slovenská federativní republika. První demokratické volby po 40 letech vyhrálo VPN, nasledované s odstupem KDH, SNS a Maďarskou koalicí. Prvním premiérem se stává Vladimír Mečiar. Po roce se od VPN odděluje HZDS, nasleduje štěpení KDH. Patová situace v rokováních o dalším uspořádaní česko-slovenských vztahů končí vypsáním předčasných voleb (1992). Vítězi HZDS na Slovensku (V. Mečiar) a ODS v Čechách se už v létě 1992 dohodli na definitivním rozdělení ČSFR na dva samostatné státy k 1. lednu 1993. Slovenský parlament příjímá deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. V reakci na ni podáva abdikaci V. Havel. Slovenský parlament přímá 1. září 1992 slovenskou ústavu. V tentýž den autohavárie A. Dubčeka, o dva měsíce později umírá. Česká a slovenská vláda uzavírají sérii dvoustranných dohod, mezi nimi například dohodu o celní unii. Federální shromáždění přijímá ústavní zákon o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

[editovat] Moderní Slovenská republika

Tato část je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že ji rozšíříte.

[editovat] Literatura

E. Mannová, A. Avenarius (ed.), Krátke dejiny Slovenska, Bratislava: AEP 2003. ISBN 80-88880-53-X

mapa Evropy

Albánie • Andorra • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • ČeskoDánsko • Estonsko • FinskoFrancieChorvatskoIrsko • Island • Itálie • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Makedonie • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • PolskoPortugalskoRakousko • Rumunsko • Rusko • Řecko • San Marino • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko • Ukrajina • Vatikán

Závislá území či neuznávané státy: Faerské ostrovy • Gibraltar • Kosovo • Podněsteří