Duše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Duše (latinsky anima) je v pojetí mnoha filozofických a náboženských systémů duchovní podstatou, která je vlastní živým bytostem. Tyto systémy považují většinou duši za nesmrtelnou, často nehmotnou.
Obsah |
[editovat] Duše ve filozofii
Filozofické směry, které připouštějí existenci duše, často rozlišují duši (člověka) od jeho ducha. Duše je pak považována za jakýsi životní princip a přisuzuje se všem živým jsoucnům, tj. rostlinám i zvířatům, ač v rozličné kvalitě či stupni (vegetativní duše, animální duše). Duch (spiritus) pak má být podstatou svobodné vůle a abstraktního poznání.
[editovat] Platón
Platón považuje duši za esenci osoby, neboť to je ona, kdo se rozhoduje, jak jednat. Podle Platóna je duše nehmotná a skládá se ze tří částí:
Každá z těchto součástí má v duši své místo. Rozum je přirovnáván k vozataji, který řídí spřežení koní – vůli a ducha. Vůle způsobuje, že člověk touží po naplnění základních tělesných potřeb. Když však člověka vášeň ovládne, svazuje jej k hédonismu ve všech jeho podobách. Duch člověka vede k tomu, aby konal skutky statečnosti a slávy. Pokud však není kontrolován, vede k pýše, kterou řecké myšlení považuje za největší selhání v životě člověka.
[editovat] Aristotelés
Aristotelés, podobně jako Platón, popisuje duši jako základní esenci jsoucna, avšak popírá, že by duše měla samostatnou existenci, která pouze spočívá v těle. Duše coby činnost těla nemůže být nesmrtelná. Přesněji, duše je „prvním hybatelem“ živého těla. Nabízí však uskutečnění možnosti. Aristotelovy názory o duši nalezneme především v Etice Nikomachově.
[editovat] Duše v moderní vědě
Pojem duše vychází z pochybnosti o schopnostech mozku živého tvora myslet a to obzvláště, abstraktně, prožívat a pamatovat si emoce, tvořit projekty nebo umělecká díla. Úskalím tohoto pojmu je okamžik a způsob předpokládaného zrodu duše (inkarnace) a pak přímá souvislost uvedených schopností a paměti se zdravotním stavem mozku a to až do krajností. Existence duše jako nehmotné substance je pokládána za vyloučenou především tím, že by neměla komunikační prostředky na úrovni gigantického počítače s tělesnými orgány, které jsou hmotné a zejména s mnoha miliardami adresných neuronových spojů mozku. Při tom obousměrně a v reálném čase.
Za vědomí a osobnost člověka se považuje interakce jeho neuronových spojů v mozku, množství a kvalita těchto spojů, které jsou získávány dědičně a dále vytvářeny zkušenostmi a učením. Nemocí a poškozením centrální nervové soustavy či až smrtí jedince úroveň jeho vědomí klesá až navždy zaniká.
Popírání existence duše vychází mimo jiné z předpokladu, že mozek se svými vrozenými a získanými neuronovými spoji je sám lokalitou a pramenem všech neobyčejných projevů živých tvorů. Nehmotná a věčná substance by nemohla vzniknout v procesu dělení hmotných embryonálních buněk v těle matky nebo ve zkumavce (dala by se pak uskutečnit její velkovýroba v laboratoři). Pro inkarnace a reinkarnace by byl duší naopak, nedostatek a to v dobách růstu populace podle geometrické řady, kdy je počet živých větší, než všech mrtvých.
[editovat] Duše v psychologii
Tradiční psychologie pohlíží na duši jako na součást ducha a popisuje ji jako synonymum všech pocitů a změn pocitů. Duše má vyjadřovat osobitost či osobnost člověka. V tomto smyslu má být součástí duševní činnosti také paměť.
[editovat] Duše v náboženství
Náboženství na duši pohlížejí jako na vyšší součást individua, v níž se může vznítit „božská jiskra“ (např. v gnózi). Některá náboženství kladou duši do souvislosti se znovuzrozením, vzkříšením, reinkarnací. Lidská duše se v mnoha náboženstvích liší od zvířecí tím, že obsahuje jakýsi božský aspekt. Existují však také náboženství, které existenci duše popírají (buddhismus, Svědkové Jehovovi). Další vysvětlení podává védanta (viz níže).
[editovat] Duše v Bibli
Podle starozákonního pojetí je duše spojena s krví. Tomuto pojetí je cizí představa, že duše a tělo jsou dvě dělitelné součásti; člověk je považován především za jednotu. Se smrtí člověka zvláště ve starších spisech, umírá i jeho duše - tato situace se mění až u mladších spisů, např. v knihách Makabejských. Pozdní židovství chápe duši jako nesmrtelnou, avšak nikoli jako samostatnou součást, která by pak mohla obývat další tělo, jak učí Kabala. Židovství a křesťanství, které vzešlo z židovství přelomu letopočtu, pohlíží na člověka jako jednotu těla a duše, resp. těla, duše a ducha. Později se pak výraz „duše“ stává synonymem pro celého člověka.
[editovat] Duše v pohádkách
V pohádkách se většinou o duši přichází, a to jak posmrtně, kdy putuje duše do nebe, nebo za života, kdy se setkáváme s „tělem bez duše“. Ne všechny lidské duše ale odcházejí do nebe či očistce. Některé bytosti je shromažďují (např. vodníci). Upsat duši ďáblu pak znamená upsat sebe peklu.
[editovat] Duše ve védantě
Podle současných učitelů advaita védanty je pojem duše, vyvolávající dojem oddělené jednotky (kdy se každá jednotlivá duše od druhé liší) pro označení života v člověku nevhodný. Lépe označující je pojem vědomí (átmá), jež obvykle obsahuje představy o své povaze, například jako duši, a to není umístěné v těle, ale tělo se projevuje v něm, neboli, vědomí není v těle upoutáno ale obsahuje je, podobně jako představy o duši.
Směry dvaita védanty ve shodě s Védami (Rig Véda 1.164.20-22) a Upanišadami (Mundaka Upanišad 3.1.1, Švétášvatara Upanišad 3.20, 4.6-7, Katha Upanišad 1.2.20) učí, že átmá a Paramátmá se nacházejí v těle jako dva ptáci na stromě. Jejich vzájemnou interakci lze vysvětlit na moderním příkladu počítače. Fyzické tělo lze přirovnat k hardware, subtilní či astrální tělo k software, falešné ego ahankáru k rozhraní, duši (átmu) k uživateli a Paramátmu k systémovému operátorovi ovládajícímu síť ostatních počítačů neboli těl (Bhagavadgíta 13.3). Funkčnost systému je dána stavem těl. Když jsou zcela nepoužitelná, duše je opustí a Paramátmá jí přidělí jiná podle jejích potřeb, tužeb a zásluh (reinkarnace). Átmá je věčná (např. Katha Upanišad 1.2.18, 2.2.13, Bhagavad gíta 2.12, 2.16-21, 2.23-25, 2.30) a je jich nekonečné množství (Bhágavata Purána 7.7.43).
[editovat] Viz též
- Duch
- Vzkříšení
- Reinkarnace
- Dušičky
- Duše, „nefeš“, „psyché“
- Termín 'duše' v západní a východní filosofii a náboženství, angl. & česky
Kategorie: Náboženství | Metafyzika | Teologie | Psychologie | Psychiatrie | Člověk

