Ján Stanek
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ján Juraj Stanek, známý i jako Železný kapitán (*4. června 1900, Hrušovany – †17. února 1996 Benešov) byl československý důstojník a významný velitel povstaleckých vojsk během Slovenského národního povstání.
[editovat] Život
V roce 1931 vstoupil do Československé armády. Studoval na vysoké vojenské škole v Hranicích na Moravě. Po vzniku Slovenského štátu byl příslušníkem Slovenské armády. V roce 1939 se zapojil do ilegálního protifašistického odboje a spolupracoval s občanskou odbojovou organizací v Trenčíně a odbojovou skupinou Flóra v Bratislavě. Jako přednosta zpravodajského oddělení Ministerstva národnej obrany podával též tajné zprávy Vojenskému ústředí SNR.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl Stanek pověřen velením obranného úseku Plesnivec Druhé taktické skupiny. 3. září byl pověřen vedením útoku na Telgárt (pozdější Švermovo), město které bylo potřeba za každou cenu získat zpět. Pro tento účel dostal 200 člennou rotu letecké školy, která nikdy předtím nebyla v boji. Postupně se mu podařilo zorganizovat z ostatních ustupujících povstaleckých a partyzánských jednotek účinnou sílu podporovanou delostřelectvem. 5. září 1944 v časných ranních hodinách povstalecké jednotky pod jeho vedením podnikly soustředěný protiútok u Telgártu. Protiútok způsobil německým jednotkám těžké ztráty a přinutil je ustoupit. Útok byl jednou z mála úspešných povstaleckých útočných akcí, povstalci zlikvidovali praktický celý 201. pluk SS, který měl 436 mrtvých a byl nucen se dezorganizovaně stáhnout. Stanka pro to později přezdívali i „Železný kapitán“. Telgárt bránili povstalci před početnými útoky německých vojsk až do 22. října 1944.
Po přechodu povstalců do hor se Stanek stal velitelem 3. praporu 2. československé paradesantní brigády v SSSR operující v Nízkých Tatrách. 26. prosince 1944 po boji s přepadovým oddílem Edelweiss u Veľkého Boku byl těžce raněn a zajat. Většině vojáků jeho jednotky se podařilo uniknout. Spolu s ním se fašistům podařilo zajmout i 15 příslušníků americké a britské vojenské mise, společně s několika slovenskými vojáky. Stanek později identifikoval jednoho z důstojníků jednotky Edelweiss jako Ladislava Nižňanského. Němeci zajatce nejprve eskortovali do Polomky. Polomrtvého Stanka mezi sebou nesli na osm kilometrů dlouhé cestě dva američtí seržanti. Později byl společně s ostatními zajatci přemístěný do Banské Bystrice, Brezna a následně do Bratislavy, kde byli vyslýcháni Gestapem a důstojníky Waffen-SS. Výslechů se osobně účastnil i Josef Witiska a Hermann Höffle. Při výsleších Stanka bili a několik dní mu odpírali stravu. Od 18. ledna 1945 byl vězněn na Gestapu v Berlíně. Tam byl 5. dubna 1945 odsouzen k trestu smrti. Rozsudek měl být vykonán v koncentračním táboře Flossenburg. Avšak dřív než mohl být vykonán musel Stanek spolu s ostatnými vězni absolvovat transport do Dachau. Později byl převezen z Reichenau do mestečka Niederdorf v Tyrolských Alpách, kde jej 30. dubna 1945 osvobodila jednotka italských a rakouských partyzánů. Partyzáni odvedli osvobozené vězně do Lago di Braies, kde je našla postupující americká armáda.
Po ozdravném pobytu na ostrově Capri se Stanek stal náčelníkem štábu československé vojenské mise v Itálii, po návratu na Slovensko se stal velitelem divize v Žilině. Po válce se zúčastnil bojů proti banderovcům. Do roku 1951 sloužil v armádě, ale později se stal obětí politických procesů. Po propuštění z armády pracoval jako dělník. Byl též významným představitelem slovenského Junáka, skautské organizace až do jejího zrušení v roce 1950.

