Martinská deklarace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Martinská deklarace, také Deklarace slovenského národa, byla přijata na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady (SNR) 30. října 1918 v Martině. Deklaraci podepsalo na dvě stě zástupců z celého Slovenska.

Původní text deklarace s podpisy i zápis z průběhu shromáždění se ale „ztratil“. Večer po shromáždění zasedal výkonný výbor SNR. Opožděně se na ně dostavil Milan Hodža, který se právě vrátil z Budapešti. Mimo jiné chtěl text pozměnit, s tím že je nutné doplnit informace o pádu Rakouska-Uherska a vyhlášení Česko-slovenské republiky. Sice neuspěl, ale svévolně deklaraci v noci změnil.

Tak byl výsledný text mnohými signatáři označen za pustý falzifikát, z něhož byly proti zájmu Slováků odstraněny požadavky na jejich národní sebeurčení. Dále bylo napadáno i nedostatečné zastoupení, s tím že na shromářdění převažovali zástupci z Martina, katolíkům se zase nelíbila přílišná účast evangelíků.

I tyto nejasnosti ale především nejednota slovenských zastupitelů vedly k oslabení slovenské pozice na jednáních s českými představiteli a na mírových jednání v Paříži.

Jako předcházející Pittsburská tak i Martinská deklarace, která ale nezohledňovala slovenské požadavky a úmluvy s Čechy z válečných dob, byla v meziválečné ČSR předmětem sporů.

Připomínána byla také „tajná ujednání“, podle kterých by státoprávní poměr Slováku a Čechů měl být po deseti letech znovu dojednán úmluvou mezi právními zástupci jejich zemí. U tohoto požadavku údajně tajných ujednání Martinské deklarace se ale jednalo o rozhodnutí zasedání Výkonného výboru SNR 31. října 1918, jak dokládal její zápis.

Spekulace o tom, že si Češi Hodžu a další vůči českým požadavků příliš vstřícné slovenské představitele „koupili“ trvají dodnes.


Martinská deklarácia

Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30. oktobra 1918 v Turčianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného československého národa, trvajú na zásade samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlasuje, že v meně česko-slovenského národa bývajúceho v hranicicach Uhorska, je jedine ona oprávnená hovoriť a konat.

Nie je na to oprávnená uhorská vláda, ktorá za celé desatročia nepoznala vážnejšej úlohy, jako potlačovat všetko, čo je slovenské, nepostavila a nedovolila nášmu národu ani jedinej školy, nedovolila, aby sa slovenskí ľudia dostali do verejnej správy a úradov, náš ľud majetkove ničila a vykoristovala svojou stredovekou feudálnou sústavou a politikou.

Nie sú oprávnené na to, aby v meně slovenského ľudu hovorily, ani tie tak zvané zastupiteľské sbory, ktoré sú sostavené na základe úzkeho volebného práva nedopúštajúceho prejavit vôľu národa, a ozostáuajúce z ľudí, ktorí vzdor nariadeniu zákona nedopustili na výboroch čisto slovenských stolíc ani len slovenského slova.

Nie sú na to oprávnené ani také ľudové shromaždenia, ktoré vynášajú uzavretie pod tlakom cudzieho násilia.

V meně slovenského národa na Slovensku oprávnená je leda hovoriť jedine Slovenská Národná Rada.

Národná Rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvedčuje:

  1. Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.
  2. Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novo utuoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. oktobra 1918 formuloval predseda Wilson a ktoré dňa 27. oktobra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia.
  3. Žiadame okamžité uzavretie pokoja a sice na všeľudských kresťanských zásadách, aby pokoj bol taký, že by medzinárodno-právnymi zárukami znemožňoval ďalšiu vojnu a ďalšie zbrojenie.

Sme presvedčení, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovat a dľa svojich sít prispel ku všeobecnému pokroku človečenstva.

Zo zasadnutia Slovenskej Národnej Rady
V Turčianskom Sv. Martine, 30. októbra 1918.
Karol A. Medvecký, v.r.,
Tajomník Slovenskej Národnej Rady.

Matúš Dula, v.r.,
Predseda Slovenskej Národnej Rady


[editovat] Podívejte se také na

[editovat] Externí odkazy


Československo – základní dohody, smlouvy a listiny – od vzniku k zániku (19151992)

vznik a založení ČSR
(19151920)

   

1915 Clevelandská dohoda • 1918 Pittsburská dohoda • 1918 Washingtonská deklarace • 1918 Filadelfská dohoda • 1918 Martinská deklarace / Deklarace slovenského národa • 1918 Prozatímní ústava • 1919 Užhorodské memorandum • 1919 St.-Germainská mírová smlouva • 1920 Ústavní listina Československé republiky • 1920 Trianonská mírová smlouva

rozpad ČSR, odstoupení Sudet, Protektorát
Slovenský stát • První SR, Podkarpatsko
(19381939)

   

1938 Karlovarský program SdP • 1938 Mnichovská dohoda • 1939 Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava
1938 Žilinská dohoda • 1938 První vídeňská arbitráž • 1938 Zákon o autonomii Slovenské země • 1939 Smlouva o ochranném vztahu mezi Německou říší a Slovenským státem • 1939 Ústava Slovenské republiky

obnova ČSR
(19431948)
vyhlášení ČSSR, vznik ČSFR
(1960, 1968)

   

1943 Vánoční dohoda • 1945 Benešovy dekrety / Dekrety prezidenta republiky1945 Košický vládní program • 1948 Ústava Československé republiky
1960 Ústava Československé socialistické republiky • 1968 Ústavní zákon o československé federaci

zánik ČSFR, vznik ČR a SR
(1992)

   

1992 Deklarace SNR o svrchovanosti Slovenské republiky • 1992 Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky • 1992 Ústava České republiky • 1992 Ústava Slovenské republiky

V jiných jazycích