Scipio Africanus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Scipio Africanus
Scipio Africanus

Publius Cornelius Scipio Africanus (* 236 př. n. l., † 183 př. n. l.), případně také Scipio Africanus starší, byl římským politikem a vojevůdcem, který se zúčastnil druhé punské války, v níž dosáhl nesmrtelné slávy jako vítěz nad Hannibalem. Za to mu bylo uděleno přízvisko Africanus, často byl také nazýván „římským Hannibalem“. Díky svým schopnostem vstoupil do historie jako jeden z největších vojevůdců starověku.

Obsah

[editovat] Život

[editovat] Mládí a počátky vojenské služby

Scipio se narodil v Římě v roce 236 př. n. l. jako člen rodu Corneliů. Mnoho jeho předků zastávalo konzulský úřad a jeho praděd, Lucius Cornelius Scipio Barbatus, byl v roce 280 př. n. l. dokonce zvolen cenzorem. Corneliové náleželi mezi šest nejváženějších římských patricijských rodů – ostatními byly Manliové, Fabiové, Aemiliové, Claudiové a Valeriové. Za života Scipiona Africana patřili Scipionové k nejprominentnějším příslušníkům Corneliů.

Scipio byl starším synem Publia Cornelia Scipiona, praetora a konzula, a jeho manželky Pomponie, která pravděpodobně pocházela z významné jezdecké rodiny. Jeho mladším bratrem byl Lucius Cornelius Scipio Asiaticus. O jeho dětství toho není příliš známo. Později prý Scipio každodenně navštěvoval chrámy, kde se velmi náruživě a vážně oddával snění o bozích a věštění. Již v raném věku se zapojil do římského boje proti Kartagincům v druhé punské válce. Někdy v této době měl otci složit obdobný slib, jaký dříve přijal Hannibal, v němž se zavazoval pokračovat v boji proti Kartagincům po celý svůj život.

Mladý Scipio přežil strašlivé pohromy Římanů v bitvách u Ticina, Trebie a u Kann. Podle pramenů měl dokonce ve věku 18ti let zachránit svému otci život v bitvě u Ticina. Lucius Aemilius Paullus, s jehož dcerou se Scipio později oženil, byl zabit v roce 216 př. n. l. v bitvě u Kann. Navzdory všem těmto katastrofám, jež Hannibal přivodil Římanům, zůstával Scipio neochvějně přesvědčen o římském vítězstvím.

Když se Scipio doslechl o tom, že Lucius Caecilius Metellus je spolu s některými dalšími senátory ochoten uvažovat o kapitulaci, shromáždil své stoupence a pronikl na jejich poradu, kde čepelí svého meče přinutil každého z přítomných přísahat, že bude nadále věrně sloužit Římu. Naštěstí římský senát byl stejného mínění jako Scipio a proto se odmítl jakkoliv zabývat myšlenkou na kapitulaci, třebaže Římané utrpěli ve válce ohromné ztráty – během asi tří let padla v boji nejméně jedna pětina římské mládeže.

V roce 212 př. n. l. se Scipio ucházel o úřad kurulského aedila. Pravděpodobně proto aby pomohl svému méně proslulému bratranci, který tehdy také kandidoval. Tribuni lidu ale namítali, že by k volbě neměl být připuštěn, neboť dosud nedosáhl potřebného věku – kurulští aedilové se automaticky stávali členy senátu a požadovaný věk pro vstup do senátu byl 30 let. Jejich námitky Scipio umlčel těmito slovy: „Pokud jsou Quirité (římští občané) jednomyslní ve svém rozhodnutí učinit mě aedilem, jsem dost starý jím být…“ Scipio, který byl tehdy už dostatečně známý svou statečností a patriotismem, byl následně zvolen všemi hlasy.

[editovat] Tažení v Hispánii

V roce 211 př. n. l. Hasdrubal Barkas, Hannibalův bratr, v Hispánii porazil a zabil Scipionova otce, Publia Cornelia Scipiona, a také jeho strýce, Gnaea Cornelia Scipiona. V následujícím roce se Scipio sám nabídl, že se postaví do čela nového vojska, které mělo být vysláno do Hispánie. Navzdory svému nízkému věku, učinil jeho nadšený projev a vznešený původ na Římany tak ohromný dojem, že byl všemi hlasy zvolen za velitele hispánského vojska v hodnosti prokonzula (podle Livia, byl však Scipio jediným, kdo se o tento riskantní post ucházel, neboť se nenašel žádný jiný kandidát, který by se odvážil vzít na sebe tak obrovskou odpovědnost v době, kdy se velení v Hispánii pokládalo za téměř jistou politickou i fyzickou sebevraždu). V roce 210 př. n. l., kdy Scipio dorazil do Španělska, se celá země jižně od řeky Ebra nacházela v moci Kartaginců. Hannibalovi bratři Hasdrubal a Mago společně s Hasdrubalem Gisconem veleli zdejším punským vojenským silám. Pozornost Kartaginců ovšem rozptylovaly také nepokoje v severní Africe.

Scipio se vylodil u ústí Ebra, načež se mu překvapivým manévrem podařilo obsadit město Carthago Nova (dnešní Cartagena), hlavní oporu kartaginské moci v Hispánii. Tím získal kontrolu nad zdejšími bohatými skladišti válečného materiálu a zásob a navíc vynikající přístav, z něhož mohl vést námořní operace. Scipionovo příznivé zacházení s iberskými zajatci a rukojmími pomohlo vytvořit obraz Římanů – osvoboditelů. Livius v souvislosti s tím popisuje příběh nádherné domorodé zajatkyně, kterou mu věnovali jeho vojáci, jakožto válečnou kořist. Scipio, naplněný úžasem nad její krásou, však zjistil, že tato žena byla zasnoubena s jedním keltiberským náčelníkem jménem Allucius. Scipio mu poslal jeho snoubenku i s penězi, které její rodiče nabídli za její propuštění na svobodu a stal se tak široko daleko známý pro svoji šlechetnost. Nepochybně si však byl vědom skutečnosti, že prioritou senátu je válka v Itálii a tudíž nemohl příliš počítat s příchodem posil z Říma. Obklopen mnohonásobnou kartaginskou přesilou se proto snažil získat podporu lokálních iberských náčelníků, kteří mohli vlastními válečníky doplnit jeho slabou armádu. Vděčný snoubenec oné překrásné dívky, která se záhy stala jeho manželkou, se následně vcelku logicky rozhodl podporovat římské vojsko.

V roce 209 př. n. l. Scipio předvedl první z mnoha svých brilantních kousků, když vytlačil Hasdrubala Barku z jeho výhodného postavení na místě jménem Baecula na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir). Scipio se obával, že se armády Magona a Giscona spojí s Hasdrubalem a obklíčí jeho nepatrné vojsko. Proto bylo jeho záměrem rychle napadnout jednu z nepřátelských armád a postupně tak eliminovat rozdělené nepřátelské síly. Bitva byla rozhodnuta odhodlaným úderem římské pěchoty na střed kartaginské sestavy. Římské ztráty nejsou známy, nicméně nebyly zřejmě zcela zanedbatelné, což muselo být způsobeno hlavně zdoláváním vyvýšeniny bráněné kartaginskou lehkou pěchotou. Poté Scipio nařídil ostatním svým vojákům, drženým v záloze, frontální útok, čímž se mu podařilo Kartagince dostat pod tlak. Hasdrubal si nevšiml Scipionovy ukryté jízdy, jež pronikla do týlu nepřátelské linie a nerušeně tak dokončila oboustranný obchvat kartaginských křídel. Pod neumdlévajícím náporem římské pěchoty a jízdy nezbylo Hasdrubalovým vojákům svíraným ze tří stran než opustit bojiště.

Jednalo se o vskutku působivý výkon mladého Římana ve střetu s ostříleným punským generálem. Navzdory svému vítězství ale Scipio nebyl schopen Hasdrubalovi zabránit v pochodu do Itálie. Mnoho historiků kritizovalo Scipiona za to, že nedokázal poraženého Hasdrubala účinně pronásledovat a dovolil mu tak, aby překročil Alpy a pronikl na Apeninský poloostrov stejně jako jeho slavnější bratr. Teprve o dva roky později dorazil konzul Gaius Claudius Nero Hasdrubala v bitvě u Metauru.

Podle jedné oblíbené teorie vysvětlující Scipionův neúspěch při pronásledování Hasdrubala, prý Scipio toužil dosáhnout slávy jako dobyvatel Hispánie, avšak náročné tažení přes Pyreneje do Galie mohlo tuto jeho snahu ohrozit. Podle jiné mu ve stíhání poraženého Kartagince zamezili svoji neukázněností legionáři, kteří se ihned po vítězství vrhli do drancování tábora nepřítele. Nejpravděpodobnějším vysvětlením zřejmě bude Scipionova neochota podstoupit riziko sevření vlastní armády mezi Hasdrubalovo vojsko a armády ostatních kartaginských velitelů v Hispánii (Mago, Hasdrubal Gisco), které byly samy o sobě početně silnější než římská. Pouze několik dní po Hasdrubalově porážce se Mago a Gisco společně přiblížili ke Scipionovi, což dává jasnou odpověď na otázku, co by se stalo, pokud by se Scipio vydal za ustupujícím Hasdrubalem.

Bitvy druhé punské války
Bitvy druhé punské války

Po dosažení řady vítězství nad místními iberskými kmeny, uštědřil Scipio pravidelnému kartaginskému vojsku v roce 206 př. n. l. rozhodnou porážku v bitvě u Ilip (nynější Alcalá del Río poblíž Sevilly). Po této bitvě byli punští velitelé nuceni Hispánii opustit. Po úspěšném dokončení dobytí Hispánie pojal Scipio úmysl napadnout vlastní kartaginské území v severní Africe. Za tímto účelem navázal kontakty s numidskými vládci Syfakem a Massinissou, neboť Numidie byla pro Kartágo životně důležitá a její ztráta by Kartagince připravila o nezbytnou vojenskou podporu tamních kmenů. Kromě toho, že Numidie dodávala Punům své výtečné jezdectvo (jež se tolik osvědčilo během Hannibalovy invaze do Itálie), fungovala rovněž jako ochrana Kartága před útoky kočovných kmenů z hloubi afrického kontinentu. Syfax se nakonec rozhodl připojit k Punům, když mu Hasdrubal Gisco dal za manželku svoji dceru, krásnou a urozenou Sofonisbe. Syfax poté bojoval po boku svého tchána proti Massinissovi a Scipionovi.

Scipio musel zatím potlačit vzpouru, která vypukla mezi jeho vojáky. V roce 206 př. n. l. zajistil římskou okupaci Hispánie dobytím města Gades (nyní Cádiz), načež složil velení a vrátil se do Říma.

[editovat] Africká kampaň

[editovat] Sicilské přípravy, porážka Syfaka

V dalším roce (205 př. n. l.) byl Scipio ve věku pouhých 31ti let jednomyslně zvolen konzulem. Scipio se chtěl vylodit v Africe, avšak političtí oponenti v římském senátu, žárliví na jeho úspěchy, mu dovolili postoupit nejdále na Sicílii a navíc mu odmítli přidělit vojsko. Scipio zde nicméně sám shromáždil a vycvičil armádu složenou výhradně z dobrovolníků a veteránů jeho předchozích bojů.

V této době byl již Hannibal stále více svírán v jihozápadní Itálii. Scipio toužil po tom přenést válku do Afriky a jeho sláva k němu přitahovala dobrodruhy a nadšence ze všech koutů Itálie. Zajímavé je, že mezi těmito muži bylo mnoho těch, kteří přežili onu hanebnou porážku v bitvě u Kann a chovali ve svých srdcích upřímnou touhu po pomstě za tuto potupu. Scipio si tak ze Sicílie vytvořil vlastní výcvikový tábor a odrazový můstek pro zamýšlenou invazi do severní Afriky.

Scipio, stejně jako jeho bratr a otec, dobře poznal jak ničivě účinnou zbraní je kartaginská a především numidská jízda v boji proti římské pěchotě. V tomto směru byli Římané v nevýhodě také proto, že velkou část jejich jízdy tvořili spojenci pochybné loajality anebo jezdci (equites), kterým se nedostávalo tolik odvahy a udatnosti jako římským legionářům. Jedna příhoda popisuje jak Scipio nutil několik stovek sicilských aristokratů sloužit v jeho jízdním oddílu. Sicilané se vehementně bránili službě cizím okupantům (Sicílie byla římskou provincií od konce první punské války) a proto důrazně protestovali. Scipio nakonec souhlasil s jejich vynětím z vojenské povinnosti, ovšem za podmínky, že budou platit koně, vybavení a náhradního jezdce. Tímto způsobem vytvořil skvěle vycvičené jádro své jízdy pro africké tažení.

Římský senát vyslal na Sicílii ke Scipionovi komisi, která zjistila, že Scipio stojí v čele skvěle vybaveného a vycvičeného vojska a flotily. Scipio tlačil na senátory, aby mu povolili vylodit se v Africe. Konzervativní křídlo v senátu, reprezentované Fabiem Maximem Cunctatorem (Váhavcem), se ale stavělo proti této misi. Fabius se dosud obával Hannibala a výpravu do Afriky pokládal za příliš nebezpečné ohrožení válečného úsilí. V očích mnoha senátorů Scipionovi rovněž ubližovalo jeho helénofilství a záliba v umění, přepychu a filozofii. Přenesení kultu frýžské bohyně Kybelé z Pessinuntu do Říma v roce 205 př. n. l. k zajištění božské přízně výpravě možná také nepříznivě ovlivnilo veřejné mínění proti Scipionovi. Všechno Scipionovo úsilí bylo nyní soustředěno na získání souhlasu senátu s expedicí do Afriky, přitom po senátu nepožadoval ani finanční ani vojenskou podporu.

Když konečně v roce 204 př. n. l. obdržel Scipio svolení senátu, ihned nalodil svoji armádu a po krátké plavbě přistál poblíž Uticy. Kartágo si mezitím zajistilo Syfakovo spojenectví. Jeho postup přinutil Scipiona upustit od obléhání Uticy a opevnit se na pobřeží mezi tímto městem a Kartágem. V následujícím roce zničil spojené vojsko Kartaginců a Numiďanů, když během jedné noci provedl nečekaný útok, během něhož byl zapálen nepřátelský tábor. Nepřátelé na to propadli panice, načež se vydali na zmatený ústup, během něhož byli pobiti Scipionovými vojáky. Třebaže vlastně vůbec nedošlo k bitvě, jak Polybius tak Livius shodně odhadují, že tomuto nočnímu přepadu padlo za oběť více než 40 000 Kartaginců a Numiďanů a mnoho dalších bylo zajato.

Historikové jsou v hodnocení tohoto přepadu silně rozpolcení. Polybius tvrdil, že ze všech skvělých činů vykonaných Scipionem se tento zdá být nejoslnivější a nejodvážnější. Existují ale i zcela opačné názory, podle kterých byl tento útok naprosto zbabělý a Scipio si za něj nezaslouží nejmenší pochvalu, navzdory skutečnosti, že pak mohl nerušeně pokračovat v dobývání Uticy a v důsledku této porážky byl Syfax definitivně vyřazen z bojů. Současně nesmíme zapomínat na to, že i Hannibal projevoval tendenci k podobným nástrahám a léčkám.

Následně vyslal Scipio své dva nejbližší podřízené Gaia Laelia a Massinissu ke stíhání prchajícího Syfaka. Ten byl následně zbaven moci a sesazen, čímž se otevřela cesta ke korunovaci Massinissy králem celé Numidie. Kartaginci a především Hannibal sám po velmi dlouhou dobu spoléhali na vynikající numidské jezdce, ti však měli od tohoto okamžiku bojovat věrně na straně Římanů.

[editovat] Válka s Hannibalem – rozhodnutí u Zamy

Kartágo opuštěné svými dosavadními spojenci se nyní ocitlo v obležení neporaženého a udatného římského vojska, podle některých názorů nejlepšího jaké kdy bylo postaveno do pole. V této beznadějné situaci se Punové rozhodli zahájit vyjednávání o míru. Současně byl z Itálie do Kartága povolán Hannibal. I přes Scipionovy mírné požadavky předložené Kartagincům, Punové náhle přerušili jednání a obnovili válečné přípravy.

Otázka kvality Hannibalovy navrátivší se armády je dosud předmětem mnoha diskuzí. Podle příznivců Hannibala se jeho vojsko skládalo převážně z Italiků, přičemž většina jeho elitních veteránů (včetně jízdy) již padla. Naproti tomu zastánci Scipiona inklinují spíše k názoru, že počet Hannibalových veteránů zůstával stále velmi významný.

Každopádně Hannibal disponoval po příchodu z Itálie a po doplnění v Kartágu 58 000 pěšáky, 6 000 jezdci a asi 80 válečnými slony, ve srovnání se Scipionovými 34 000 pěšáky a téměř 9 000 jezdci. Oba vojevůdci na sebe narazili 19. října 202 př. n. l. u Zamy asi 150 km jihozápadně od Kartága. I přes vzájemný obdiv velitelů skončilo krátké vyjednávání nezdarem hlavně kvůli nedůvěře Římanů, která byla důsledkem zákeřného kartaginského útoku na Saguntum.

Hannibal uspořádal svoji pěchotu do tří řad přesahujících svojí délkou římskou linii. Jeho taktika, spoléhající se tolikrát v minulosti na různé úskoky a lsti, byla v tomto boji poměrně prostá: váleční sloni měli nejprve podniknout masivní útok, který by otevřel nebezpečné mezery v římských řadách, do nichž pak měla vést své útoky kartaginská pěchota a jízda. Na druhé straně Scipio zavrhl klasické šachovnicové rozmístění římského vojska a místo toho uspořádal manipuly v přerušované linii za sebe. Vzniklé mezery vyplnil lehkooděnci (velites), jež se po zahájení bitvy stáhli. Tím jednak srovnal délku své linie s kartaginskou a zároveň tak přichystal past proti útočícím válečným slonům. Když Kartaginci zaútočili, prošli mnozí sloni v chytře zamaskovaných mezerách mezi manipuly. Velká část slonů byla navíc ještě předtím vyplašena strašlivým rámusem způsobeným římskými trubači a údery legionářů zbraněmi do svých štítů. Chaos mezi válečnými slony završily obratně vrhané římské oštěpy. Mnoho slonů bylo v důsledku toho tak poděšeno a zmateno, že se obrátilo zpět a zadupalo vlastní vojáky. V tomto okamžiku zahájili svůj útok Massinissovi Numiďané na pravém a Laeliova italská jízda na levém římském křídle. Oběma se podařilo rychle přemoci své kartaginské protivníky, načež se pustili do pronásledování poražené punské jízdy. V téže chvíli se na sebe vrhla také pěchota Kartaginců a Římanů. Boj byl velmi nelítostný, krutý a krvavý. Jedna i druhá strana získávaly střídavě navrch. Prvotní nápor Římanů sice kartaginští žoldnéři dokázali na chvíli zastavit, pak však začala vítězit římská disciplína a žoldnéři byli nuceni zvolna ustupovat. V tomto momentě poslal Hannibal do bitevní vřavy svoji druhou řadu, aby se pokusila zabrzdit ústup. Avšak ani pravidelnému kartaginskému vojsku se nepodařilo utlumit zuřivý nápor Římanů. Nakonec vrhl Hannibal do boje proti už značně unaveným legionářům svoje veterány. Závěrečný rozhořčený boj, v němž pozvolna nabývaly převahu odpočaté kartaginské zálohy, byl rozhodnut návratem římského jezdectva, které napadlo týl Hannibalovy armády a dokonalo tak to, co je mnohými historiky nazýváno „římské Cannae“.

Většina římských senátorů, obzvláště Cato starší, po tomto vítězství očekávala, že Scipio ukončí svoje úspěšné tažení rozbořením Kartága. Avšak Scipio stanovil poraženým Punům relativně mírné podmínky v porovnání s tím, co požadoval římský senát. Scipio také nikterak nebránil tomu, aby se Hannibal stal politickým vůdcem Kartága. Tento vedlejší důsledek Scipionovy umírněnosti mu Cato nikdy nezapomněl. Přes své celkem mírné zacházení vůči Kartagincům nebral Scipio nijak ohled na římské a italské dezertéry: Italové byli setnuti a Římané ukřižováni.

[editovat] Návrat do Říma

Busta Scipiona Africana staršího
Busta Scipiona Africana staršího

Málokterému synovi Říma se dostalo takových poct jako Scipionovi po jeho návratu. Byl mu přiznán zasloužený triumf a čestné přízvisko Africanus. Mnoho dalších vyznamenání, která mu Senát a lid římský chtěly udělit, odmítl. V roce 199 př. n. l. byl Africanus zvolen cenzorem. V několika dalších letech vedl klidný život a nijak se nepodílel na veřejných záležitostech.

V roce 193 př. n. l. byl senátem vyslán do Afriky jako člen komise, jež měla urovnat spor mezi Massinissou a Kartaginci, čehož se ale nepodařilo dosáhnout. Možná se tak stalo proto, že Hannibal tehdy pomáhal římskému nepříteli, seleukovskému králi Antiochovi III., a existovala tudíž obava, aby se nepokusil získat Kartagince ke spojenectví se Seleukovci a k novému útoku do Itálie. V roce 192 př. n. l. vyhlásili Římané Antiochovi III. válku. Africanus se nabídl, že bude doprovázet svého bratra Lucia Cornelia Scipiona, pokud senát Luciovi svěří vrchní velení. Bratři pak v témže roce společně ukončili tento konflikt rozhodným vítězstvím v bitvě u Magnesie.

[editovat] Odchod do ústraní

Africanovi političtí soupeři, vedení Marcem Porciem Catonem starším, získali v této době v senátu převahu. Když se vítězní Scipionové vrátili do Říma, pohnali tribunové lidu Lucia před soud kvůli obvinění ze zpronevěry zlata vybraného od Antiocha v rámci válečných reparací. Když měl Lucius předložit listiny týkající se výdajů během tažení, jeho bratr mu je vyrval z rukou, roztrhal na malé kousky a odhodil na podlahu v budově senátu. Africanus se poté soudu údajně zeptal, proč má takovou starost o to, jak bylo utraceno 3000 talentů a přitom ho nijak nezajímá, jakým způsobem ve státní pokladně přibylo 15 000 talentů (tribut, který Antiochos zaplatil Římu poté, co byl poražen Luciem). Tento svévolný čin zahanbil žalobce a stíhání Lucia bylo zastaveno. Nicméně po Africanově smrti bylo řízení proti Luciovi obnoveno a přemožitel Antiocha byl nakonec uznán vinným.

Sám Africanus byl o několik let později (185 př. n. l.) obviněn z přijetí úplatku od seleukovského krále. Lid však nezapomněl na legendárního vítěze od Zamy. Velký shluk lidu jej při příležitosti výročí vítězství doprovodil na Kapitol, kde Římané děkovali bohům a prosili je, aby dali Římu více takových občanů, jakým je Africanus. Navzdory široké veřejné podpoře se objevilo ještě několik pokusů přivést Africana před soud, avšak tyto snahy byly zmařeny jeho zetěm, Tiberiem Semproniem Gracchem.

Africanus se poté uchýlil na své venkovské sídlo v Liternu na pobřeží Kampánie, kde strávil zbytek svého života. Projevil svoji velkomyslnost, když se pokoušel zabránit zkáze svého velikého nepřítele – Hannibala. Žil zde obklopen svojí manželkou, dětmi, mnoha sluhy a několika veterány (které zaměstnával na svém statku). Obecně se soudí, že tu Africanus udržoval příležitostné homosexuální styky. Zemřel za podivných okolností ve věku padesáti tří let v roce 183 př. n. l.

[editovat] Příbuzenské vazby a potomstvo

Se svojí ženou Aemilií Paullou (také nazývanou Aemilia Tertia), dcerou konzula Lucia Aemilia Paulla, který padl u Kann a sestrou dalšího konzula Lucia Aemilia Paulla Macedonica, měl vcelku šťastné manželství. Aemilia Paulla se těšila na římskou matrónu nezvyklé volnosti a bohatství a stala se tak vzorem pro vystupování tehdejší generace římských žen, stejně jako její nejmladší dcera Cornelia Africana, matka Gracchů, která určovala chování Římanek v období pozdní republiky, čímž měla prý ovlivnit také matku Julia Caesara. Scipio ale údajně nacházel zálibu také v krásných mladých lidech – mužích i ženách – alespoň to tvrdí pozdější historici.

V době Scipionovy smrti byli na živu dva jeho synové a dvě dcery. Oba synové vykonávali úřad praetora, avšak tím jejich kariéra dosáhla vrcholu, neboť zemřeli v poměrně brzkém věku, svobodní a bezdětní. Starší syn a nástupce Publius přesto ještě před svou smrtí stihl adoptovat svého bratrance z rodu Aemiliů Paullů, který pak přijal jméno Publius Cornelius Scipio Aemilianus. Tato adopce musela být realizována někdy krátce před bitvou u Pydny v roce 168 př. n. l.

Ze Scipionových dcer byla starší Cornelia provdána za svého druhého bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasicu Corcula (vnuk Africanova strýce Gnaea Cornelia Scipiona Calva). Ten dosáhl mnoha vysokých úřadů, jež kdysi zastával jeho tchán a byl znám pro svůj zapřísáhlý (třebaže nakonec marný) odpor vůči Catonovi staršímu v otázce zničení Kartága. Pouze jediný jeho syn se dožil dospělosti (o něm níže).

Mladší Africanova dcera se stala velmi slavnou postavou: Cornelia Africana, mladá manželka o dvacet let staršího Tiberia Sempronia Graccha, tribuna lidu, praetora, později konzula (pak se stal dokonce cenzorem a opět konzulem), byla matkou celkem dvanácti dětí, z nichž přežila pouze jedna dcera a dva synové – Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus. Všechny tyto přeživší potomky postihl zlý osud. Bratři Gracchové zemřeli velmi mladí, první zavražděn a druhý přinucen spáchat sebevraždu. Dcera Sempronia byla provdána za svého bratrance z matčiny strany Scipiona Aemiliana. Tomuto páru ale nebyly dopřány vlastní děti, navíc Sempronia začala svého manžela nenávidět poté, co na veřejnosti omlouval vraždu jejího bratra Tiberia v roce 132 př. n. l. Scipionovu tajemnou smrt o tři roky později mohla mít podle některých názorů na svědomí jeho žena, ačkoliv se spekuluje i o politickém pozadí celé události.

Africanův nejstarší vnuk Publius Cornelius Scipio Nasica Serapio se stal konzulem v roce 138 př. n. l. Oproti svému otci a dědovi ale zastával mnohem konzervativnější stanovisko a náležel proto k odpůrcům reformních snah Gracchů. V roce 132 př. n. l. nechvalně proslul zinscenováním vraždy vlastního bratrance Tiberia Graccha. Poté byl vyslán senátem do Asie, kde měl uniknout pomstě stoupenců zavražděného Graccha. Té však zřejmě ani tady neunikl, neboť brzy po příchodu do Malé Asie za podivných okolností zemřel.

Jeho syn, čtvrtý Scipio Nasica, byl dokonce ještě více konzervativní, a v roce 112 př. n. l. byl zvolen konzulem. Syn tohoto Scipiona Nasicy se stal krátce před vypuknutím marsické nebo také spojenecké války v roce 91 př. n. l. praetorem. Serapionův pravnuk (adoptovaný plebejským rodem Caecilliů Metellů) známý tudíž jako Metellus Scipio se připojil k Pompeiovi Velikému a Catonovi mladšímu během občanské války proti Juliu Caesarovi. Metellus Scipio byl, jak se zdá, poslední Scipionův potomek, který vynikal v politice a armádě. Jedna z Africanových pravnuček se v době pozdní republiky provdala za triumvira Marca Antonia. Žádný z Africanových potomků, kromě Scipiona Aemiliana – synovce jeho manželky a pozdějšího adoptivního vnuka – se nevyrovnal Africanově vojenské slávě a politické kariéře.

[editovat] Hodnocení

Scipio je mnohými pokládán za jednoho z největších římských vojevůdců a hrdinů. Ostatně nikdy neprohrál v jediné bitvě. Kromě toho, že byl obratným stratégem i taktikem, disponoval také schopností inspirovat své vojáky vlastní odvahou a smělostí v boji. Scipio byl ovšem rovněž mužem velmi výjimečného intelektu, který ovládal řečtinu a dokonce v ní napsal vlastní paměti. Také se těšil pověsti uhlazeného řečníka. Ke svým politickým soupeřům se choval často nevrle a povýšeně, ale vůči ostatním byl pozoruhodně laskavý a pozorný.

Jeho zájem o řeckou kulturu však posiloval nepřátelství římských konzervativních kruhů vůči němu. V jejich čele stál Cato starší, který se domníval, že řecký vliv bude mít za následek zničení starých římských ctností a učiní Římany změkčilými a zženštilými. V souvislosti s tím byl také obviňován z homosexuality, pro což ostatně existuje mnoho důkazů hlavně z doby jeho pozdějšího života v ústraní.

Jeho vojáci prý věřili, že jejich velitel je miláčkem nebes a dokonce snad měl rozmlouvat s bohy. Ve svých snech prý viděl budoucnost. Je docela možné, že byl o tom sám upřímně přesvědčen. Síla této víry byla patrná ještě mnoho let po Scipionově smrti v době, kdy byl konzulem zvolen Scipio Aemilianus. Muži, kteří sloužili pod Aemilianem v Hispánii věřili, že ovládá stejnou schopnost jako jeho děd. Starší Scipio byl hluboce zbožný člověk, stejně jako skvělý voják a státník. Často navštěvoval Jovův chrám a konal tam oběti. Ohledně oné údajné Africanově prorocké schopnosti, Livius napsal to, co sám slyšel, aniž by si vytvořil vlastní názor, avšak Polybius, který byl přítelem a současníkem Scipiona Aemiliana, o něčem takovém pochybuje, třebaže to zcela nevylučuje.

[editovat] Podívejte se také na

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Literatura

  • GRANT, Michael, Dějiny antického Říma, Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
  • LIVIUS, Titus, Dějiny IV, Praha, Svoboda, 1979
  • ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Bratislava, Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6