Inteligenční kvocient
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Inteligenční kvocient (IQ) je číslo, popisující inteligenci člověka v poměru k ostatní populaci.
[editovat] Vyčíslení
Za výsledky inteligenčního kvocientu, jak je známe dnes, i za inteligenční kvocient jako takový, vděčíme německému psychologovi Sternovi [štern], který pro jeho výpočet roku 1912 určil vzorec:
- Úlohu jsou v testu rozčleněny do obtížností podle toho, jak staří jedinci jsou je v průměru schopni zvládnout. Mentální věk vyjadřuje věk, který odpovídá věku, ke kterému náleží ty nejnáročnější úlohy, které byl testovaný schopen adekvátně řešit.
- Chronologický věk pak věk testovaného jedince.
Pokud by tedy desetileté dítě vyřešilo nanejvýš úlohy, které většina desetiletých dokáže vyřešit, pak je poměr věku roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je rovno 100. Kdyby desetileté dítě zvládalo úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12 a 13 rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125.
Později bylo průměrné IQ stanoveno na hodnotu 90–110.
Sternův výpočet však nelze používat z pochopitelných důvodů u dospělých, takže se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační IQ. Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměru. Asi 50% populace má průměrnou hodnotu IQ (tj. mezi 90 - 110). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 130) má naopak jen 2,5% populace, totéž platí i u hluboce podprůměrného IQ (nižšího než 70, což je hranice pro mentální retardaci).


