Magnetická indukce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Magnetická indukce je fyzikální veličina, která vyjadřuje silové účinky magnetického pole na částice s nábojem.

Značka: \mathbf{B} (je to vektorová veličina)

Základní jednotka: tesla, zkratka T

Výpočet: \mathbf{B} = \mathbf{v}\times \frac{1}{c^2}\mathbf{E}, kde v je rychlost pohybu částice s nábojem, E intenzita jeho elektrického pole a c je rychlost světla.

Dosadíme-li do této definice vzorec pro bodový náboj (viz Coloumbův zákon), tedy

\mathbf{E} = {1 \over 4 \pi \epsilon_0} {q \over \mathbf{r}^2} \hat{\mathbf{r}} = {10^{-7}}{c^2} {q \over \ {r}^2} \hat {\mathbf{r}}

dostaneme takzvaný Biot-Savartův zákon

\mathbf{B} = \mathbf{v}\times \frac{\mu_0}{4 \pi}\frac{q}{r^2}\mathbf{\hat r}

Na výpočtu magnetické indukce mezi dvěma rovnoběžnými vodiči s proudem je založena definice 1 ampéru.