Rašómon
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Rašomon (羅生門) je jeden z nejslavnějších japonských filmů. Natočil ho Akira Kurosawa v roce 1950. Film vytvořen směsicí povídek Rjúnosukeho Akutagaway. To, že je ve filmu zneuctěna žena a zavražděn manžel, je z povídky V houštině. Tam se výpovědi odehrávají před soudem a tvoří jediný děj. Je to suchý popis události jednotlivými účastníky, včetně zavražděného, jenž vypovídá prostřednictví média. Z tohoto pohledu by se tedy měl film jmenovat spíše V houštině než Rašómon, se kterým nemá mnoho společného.
Původní povídka Rašómon je mnohem propracovanější a její idea je jednodušší: Sluha, jenž byl propuštěn díky všeobecnému úpadku - zemětřesením, požárem a hladem postiženého Kjóta, se ocitá u brány, jenž již dávno neslouží původnímu účelu. Místo toho jsou v jejím horním patře naházeny mrtvoly. Sluha neví kde by přenocoval, je sužován hladem, zimou, promoklým oděvem a starostí o vlastní budoucnost. Nakonec přemůže strach a vyleze na bránu, aby tam přenocoval. Ve chvíli kdy stoupá po žebříku netuší že se v horním patře setká se stařenou, jenž změní jeho osud.
Příběh se odehrává v středověkém Japonsku. Pod střechou polorozpadlé brány Démonů (Rašó-mon) se setkávají tři muži: mnich, dřevorubec a pocestný. První dva se vracejí ze soudu s banditou Tadžomarom. Postupně se dozvídáme, že v lese byla zneuctěna žena a zavražděný její manžel. Tento ohavný zločin je vyprávěn ze čtyř různých úhlů pohledu čtyřmi různými lidmi; abychom zjistili, že každý z nich lže a vyprávění si vylepšují tak, aby sám vypadal v tom lepším světle. Proto dřevorubcova výpověď – jako nezainteresovaného pozorovatele – působí nejvěrohodněji. Neni to však pravda. Odnesl si z místa činu drahou, perlami vykládanou dýku a před soudem nevypovídal, protože se nechtěl nechat do toho zatáhnout. Mnich je z celého dění znechucený a začíná ztrácet víru v lidi.
Film trvá 88 minut a jedná se o historické kriminální drama. Hrají Toširó Mifune, Mačiko Kjó, Takaši Šimura a Minoru Čiaki.

