Kobyliská střelnice
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kobyliská střelnice vznikla v roce 1890 na okraji vsi Kobylisy na sever od Prahy. Zprvu sloužila pro výcvik pěchoty, ale brzy se stala také výletním místem. Vojenské kapely tu pořádaly koncerty, byla zřízena konírna a cvičila se jízda na koni. Po 1. světové válce nacvičovaly na střelnici i měšťanské sbory, Sokol a další spolky.
Za 2. světové války zřídila německá správa Prahy v zadní části střelnice popraviště. Bývalá konírna se proměnila na poslední vězení odsouzených. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 tu byly odvetou denně popravovány desítky mužů a žen. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány spouštěnými motory autobusů a automobilů. Od 30. května do 3. července bylo popraveno téměř 540 osob, mj. Alois Eliáš, Vladislav Vančura, Evžen Rošický či skupina občanů vyhlazených Lidic. Dodatečně 4. a 5. září zde byli také zastřeleni představitelé Československé pravoslavné církve v čele s biskupem Gorazdem.
Po skončení války byla střelnice nejdříve pietně upravena Pražany. Část ještě nějakou dobu využíval Svazarm a Armádní film. V roce 1978 byla Kobyliská střelnice prohlášena za národní kulturní památku.
Dnešní pietní výzdoba areálu střelnice byla dokončena roku 1975. Na místě bývalých koníren je mozaika od Martina Sladkého, opodál stojí kříž a plastika plačící ženy od Miloše Zeta. Naproti jedinému vchodu do areálu skrz val jsou do desky vytesány verše Miroslava Floriana.
- ZASTAV SE NA CHVÍLI
- KREV NAŠE VSTOUPILA DO TÉTO ZEMĚ
- ALE MY ZNOVU SE VZPŘÍMILI
V české literatuře vypodobnila popravy na kobyliské střelnici Marie Pujmanové na osudu jedné z fiktivních postav románu Život proti smrti.

