Integrál
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Integrál je jeden ze základních pojmů matematiky, konkrétně integrálního počtu. Pojem integrálu je zobecněním pojmů jako plocha, objem, součet či suma. Integrování je opačnou operací k derivování.
Obsah |
[editovat] Názorné vysvětlení
Jednoduše řečeno je určitý integrál nezáporné funkce f(x) mezi nějakými dvěma body a, b roven ploše obrazce omezeného přímkami x=a, x=b, osou x a křivkou definovanou grafem funkce f. Formálněji řečeno, takový integrál je roven míře množiny S definované jako
Integrál se značí stylizovaným protaženým písmenem S (z latinského summa). Toto značení vytvořil Gottfried Leibniz. Integrál z předchozího odstavce by se značil jako
, kde znaménko ∫ značí integrování, a a b jsou integrační meze (jen u určitého integrálu), dx označuje proměnnou, podle které se integruje (původně označovalo infinitezimální hodnotu, dnes však slouží jen jako ryze symbolické označení bez dalšího významu).
[editovat] Neurčitý integrál
Definice: Funkce F(x) se nazývá primitivní funkce k funkci f(x) na otevřeném intervalu
, pokud na intervalu
platí
Ke každé funkci f(x), která je na intervalu
spojitá, existuje na tomto intervalu primitivní funkce F(x). Je-li F(x) primitivní funkcí k funkcí f(x) a C je libovolná konstanta, pak také funkce F(x) + C je primitivní funkcí k funkci f(x).
Proces hledání primitivní funkce F(x) k dané funkci f(x) je označován jako integrace a značíme
,
přičemž levá strana se nazývá neurčitým integrálem.
Symbol
je označován jako integrační znak, funkce f se nazývá integrandem a symbol dx slouží pouze k označení proměnné, podle které integrujeme, tzn. derivace primitivní funkce F(x) podle této proměnné dá integrand f(x). Proměnnou, podle které se integruje, v tomto případě x, označujeme jako integrační proměnnou. Konstantu C nazýváme integrační konstantou.
Platí tedy
Integrace je opačný proces k určování derivace. Při výpočtu se vychází ze znalosti derivací vybraných funkcí, na jejichž základě je vytvořen seznam známých integrálů (tzv. tabulkové integrály). Při hledání integrálů složitějších funkcí se využívá např. linearita, metoda per partes, substituční metoda, popř. některé speciální metody.
[editovat] Tabulkové integrály

. Pro přirozená n platí uvedený vztah pro všechna x.




, kde n je celé číslo.
, kde n je celé číslo.








![\int [f(x) \pm g(x)] \, \mathrm{d}x = \int f(x)\,\mathrm{d}x \pm \int g(x)\,\mathrm{d}x](../../../math/8/f/0/8f059777acccb6585f63af6cdd5ad64c.png)
pro libovolné reálné číslo k
[editovat] Integrace per partes (po částech)
- Podrobnější informace naleznete v článku Per partesnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Integrace per partes je jedna ze základních metod používaných při integraci součinu funkcí.
[editovat] Substituční metoda
- Podrobnější informace naleznete v článku Substituční metodanaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Substituční metoda využívá skutečnosti, že přechodem k jiným proměnným lze v mnoha případech získat integrál, který je snáze řešitelný, např. metodou per partes nebo přímo některý ze základních integrálů.
[editovat] Integrace racionálních funkcí
Jde o integrály tvaru
, kde P(x),Q(x) jsou polynomy. Racionální funkci
je vždy možné rozložit na součet polynomu a ryze racionální lomené funkce. Racionální lomenou funkci vyjádříme jako součet parciálních zlomků. Vzhledem k tomu, že integrace polynomu je triviální, zbývá řešit integraci lomené racionální funkce, která se však v nejobecnějším případě redukuje na řešení integrálu
pro přirozené číslo
a
, a integrálu
pro přirozené číslo
, přičemž diskriminant D výrazu x2 + px + q je záporný.
Pro integrál I1 dostaneme pro n = 1 aplikováním základních integračních vztahů výraz
pro
.
Pro
pak pro I1 ze základních vztahů plyne
pro
.
Integrál I2 pro M = 0,n = 1 lze převést na integrál
pomocí substituce
,
kde
a
. Pomocí základních integračních vztahů pak dostaneme
Integrál I2 pro
a n = 1 upravíme tak, aby v čitateli byl (až na aditivní konstantu) násobek derivace jmenovatele, což umožňuje úpravu
Řešení prvního integrálu lze najít podle základních integračních vztahů a druhý integrál je integrál typu I2 pro M = 0,n = 1. Využijeme-li toho, že
a současně
pak dostáváme řešení
kde I je integrál typu I2 pro M = 0,n = 1.
Integrál I2 pro M = 0,n > 1 lze pomocí substituce
a
upravit na tvar
Řešíme-li poslední integrál metodou per partes, dostaneme rekurentní vztah
pro
. Řešení integrálu Kn lze pak vyjádřit prostřednictvím integrálu K1, což je však integrál typu I2 pro M = 0,n = 1.
U integrálů I2, u nichž je
použijeme f(x) = x2 + px + q. Čitatele lze pak vyjádřit ve tvaru
. Řešení má pak tvar
![\int \frac{Mx+N}{{(x^2+px+q)}^n}\,\mathrm{d}x = \int \frac{k f^\prime(x)+A}{{[f(x)]}^n}\,\mathrm{d}x = k \int \frac{f^\prime(x)}{{[f(x)]}^n}\,\mathrm{d}x + A \int \frac{\,\mathrm{d}x}{{[f(x)]}^n} =](../../../math/5/d/9/5d99a28d0e2cc1d0d47654a50f4faa81.png)
,
kde Kn je integrál vyjádřený pomocí dříve uvedeného rekurentního vztahu.
Při integraci racionální funkci tedy nejdříve vyjádříme tuto funkci jako součet polynomu, který lze ihned integrovat, a racionální lomené funkce, kterou rozložíme na parciální zlomky. Poté integrujeme parciální zlomky, čímž získáme celé řešení integrálu původní racionální funkce.
[editovat] Integrace metodou derivování podle parametru
Integraci metodou derivování podle parametru lze využít tehdy, pokud integrujeme funkci f(x), v níž vystupuje nějaký parametr a, např. y = ax. V takovém případě můžeme tento parametr formálně považovat za proměnnou. O funkci f pak můžeme uvažovat jako o funkci dvou proměnných, tzn. f(x,a). Integrací funkce f přes množinu M dostaneme funkci parametru a F, tedy
Pokud jsou funkce f(x,a) a
spojité v daném oboru proměnných x a a (po řadě značme M, N) a zároveň existuje integrovatelná majoranta g(x) taková, že

na
, pak pro všechna a z N platí
Výše uvedený postup se také nazývá záměna derivace a integrálu.
Tento postup lze uplatnit při výpočtu neurčitých integrálů (za splnění příslušných podmínek) při volbě M = (0, x). Potom je
a záměnou derivace a integrálu
[editovat] Racionalizace integrálů
Některé funkce je možné převést na integrály s racionálními integrandy. Říkáme pak, že integrál byl zracionalizován.
Při racionalizaci obvykle vyjádříme integrand jako racionální funkci dvou proměnných R(x,y), přičemž za proměnnou y dosadíme nějakou funkci proměnné x, tzn. y = φ(x). Racionalizaci pak provedeme vhodně zvolenou substitucí.
Racionalizaci lze provést pouze pro některé typy integrandů.
Např. integrál typu
,
kde s je přirozené číslo a determinant
. Tento integrál lze zracionalizovat substitucí
Zvláštním případem integrandu z předchozího případu je
, který opět řešíme uvedenou substitucí s c = 0,d = 1.
Integrál typu
lze pro a > 0 zracionalizovat substitucí
nebo
Pro c > 0 lze uvedený integrál zracionalizovat substitucí
nebo
Pro a < 0 a pro reálné kořeny α,β rovnice ax2 + bx + c = 0 lze pro racionalizaci použít substitucí
Tyto substituce bývají také označovány jako Eulerovy substituce.
K racionalizaci lze také využít goniometrických funkcí. Např. integrály typu
lze řešit substitucí
- x = acost
Podobně lze integrály typu
řešit substitucí
Pro integrály integrály typu
lze v obecném případě (pro intervaly neobsahující body x = (2k + 1)π pro celá k) použít substituci
Výrazy získané použitím substituce této bývají však obvykle složité, proto se obvykle snažíme použít některou z následujících substitucí.
Je-li funkce R lichá v proměnné u = sinx, pak je výhodnější použít substituci
- cosx = z
Pokud je funkce R lichá v proměnné v = cosx, pak můžeme použít substituci
- sinx = z
Pokud je funkce R sudá v obou svých proměnných, tzn. u = sinx i v = cosx, pak lze použít substituci
[editovat] Integrace transcendentních funkcí
K některým transcendentním funkcím je možné nalézt primitivní funkce.
Např. pokud je R(y) racionální funkce proměnné y, pak integrál typu
lze řešit substitucí t = ex.
Podobně lze integrál typu
můžeme řešit substitucí t = ax.
Integrací racionální funkce nemusíme získat racionální funkci, ale může jít o funkci transcendentní. Také při integraci některých nižších transcendentních funkcí můžeme získat vyšší transcendentní funkce. Příkladem takových funkcí jsou
apod. K těmto funkcím sice existuje primitivní funkce, nelze ji však vyjádřit elementárními funkcemi v konečném tvaru.
Mezi takovéto často používané transcendentní funkce patří např.
- Integrálsinus (integrální sinus)

- Integrálkosinus (integrální kosinus)

- Logaritmusintegrál (integrální logaritmus)


[editovat] Určitý integrál
Určitý integrál vztahujeme (na rozdíl od integrálu neurčitého) k intervalu, přičemž rozsah intervalu ovlivňuje hodnotu integrálu. Výsledkem určitého integrálu je obvykle nějaké číslo.
Existuje řada definic integrálu, které pro rozumně se chovající funkce vedou ke stejným výsledkům.
Z definice neurčitého integrálu vychází tzv. Newtonův integrál.
Riemann použil v roce 1854 závěry Cauchyho a definoval tzv. Riemannův integrál jako limitu nekonečného součtu. Šlo o první definici integrálu odpovídající dnešním měřítkům.
Na základě Lebesgueovy míry vytvořil Lebesgue tzv. Lebesgueův integrál. Podobný postup použili i další matematici. Lebesgueův integrál a další, ještě pokročilejší integrály, umožňují integrovat širší třídy funkcí, platí pro ně silnější verze mnoha tvrzení a skýtají i mnoho jiných výhod. Patří mezi ně například Stieltjesův integrál nebo Kurzweilův integrál.
Určitý integrál značíme podobně jako integrál neurčitý, navíc však vyznačujeme interval, na kterém integrujeme. Např. integrál funkce f(x) na intervalu
značíme
nebo
Při integraci určitých integrálů často používáme metody, které se užívají při při integraci neurčitých integrálů, např. substituční metodu nebo metodu per partes.
[editovat] Záměna sumy a integrálu
Je-li dána řada funkcí fn(x) spojitých na intervalu <a,b> a pokud suma
konverguje stejnoměrně, pak lze zaměnit sumu s integrálem:
[editovat] Záměna limity a integrálu
Je-li f(a,x) funkce spojitá na příslušných definičních oborech a, x a pokud má integrovatelnou majorantu g(x) takovou, že |f(a,x)| < g(x) pro dané hodnoty parametru, a že
, pak lze zaměnit limitu s integrálem:
[editovat] Záměna derivace a integrálu
Viz Integrace metodou derivování podle parametru.
[editovat] Aplikace
- Podrobnější informace naleznete v článku Aplikace integrálunaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Možnosti použití určitého integrálu jsou velmi rozsáhlé.
Pomocí určitého integrálu lze určit např. obsah rovinného obrazce, délku oblouku rovinné křivky, obsah rotační plochy nebo objem rotačního tělesa.
Ve fyzice pak určitý integrál můžeme použít při výpočtu např. statických momentů, momentů setrvačnosti, těžiště tělesa nebo hmotnosti.
[editovat] Komplexní integrál
- Podrobnější informace naleznete v článku Integrál komplexní funkcenaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
V komplexních číslech se zpravidla užívají křivkové integrály. Pokud tyto integrály probíhají po uzavřené křivce v komplexní rovině, lze je zpravidla snadno spočíst pomocí reziduové věty, Cauchyova vzorce nebo Cauchyovy věty.
[editovat] Vícerozměrný integrál
- Podrobnější informace naleznete v článku Vícerozměrný integrálnaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Integraci pro funkce více proměnných lze zavést podobně jako pro funkce jedné proměnné. Integrace probíhá vždy na určité oblasti Ω. Je-li f(x1,x2,...,xn) funkcí n proměnných, pak její integrál na určité n-rozměrné oblasti Ω označujeme jako vícerozměrný (n-rozměrný, např. dvourozměrný, trojrozměrný apod.) integrál, přičemž jej zapíšeme některým z následujících způsobů
Počet integračních znaků
odpovídá počtu proměnných, přes které integrujeme. Je-li ze zápisu integrálu zjevné, že se jedná o vícerozměrný integrál, pak zapisujeme pouze jeden integrační znak, např.
Vícerozměrné integrály se obvykle řeší převodem na vícenásobnou integraci pomocí Fubiniovy věty.
[editovat] Podívejte se také na
- Diferenciální počet
- Integrální rovnice
- Gaussův integrál
- Nevlastní integrál
- Numerická integrace
[editovat] Literatura
- Rektorys, K. a spol.: Přehled užité matematiky I.. Prometheus, Praha, 2003, 7. vydání. ISBN 80-7196-179-5










![Mx+N = \frac{M}{2}\left(2x+\frac{2N}{M}\right) = \frac{M}{2}\left[(2x+p)+(\frac{2N}{M}-p)\right],](../../../math/e/b/f/ebf7ddbc1f39c5a5ef82b8eed0db7b76.png)


![K_n = \int \frac{N \,\mathrm{d}x}{{(x^2+px+q)}^n} = \int \frac{N \,\mathrm{d}x}{{[{(x-\frac{p}{2})}^2 - (\frac{p^2}{4}-q)]}^n} = N \int \frac{\,\mathrm{d}z}{{(z^2+a^2)}^n}](../../../math/5/a/3/5a341fc4081258790ab94c2b0e710886.png)





![\sqrt[s]{\frac{ax+b}{cx+d}} = t](../../../math/9/5/f/95fe9491328a5955014bca20006d537e.png)



















