James Clark Ross
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
James Clark Ross (15. dubna 1800 - 3. dubna 1862) byl britský námořní důstojník a průzkumník, který prozkoumal velkou část Antarktidy.
ŽIVOTOPIS
DOSPÍVÁNÍ
James se narodil 15. dubna 1800 v Londýně. K námořnictvu nastoupil už ve dvenácti letech a od mládí doprovázel Williama Parryho a svého strýce Johna Rosse na jejich výpravách, hledajících opět „průjezd“ z Baffinova moře do Tichého oceánu. Tito arktičtí badatelé sice průjezd nenalezli (podařilo se to až počátkem 50. let 19. století Robertu J. Le Mesurier Mac Cluremu při hledání pohřešované Franklinovy expedice), ale zato podrobně prozkoumali dostupná pobřeží Severní Ameriky. Na jedné z těchto výprav objevil Jame Clarke Ross roku 1831 severní magnetický pól. Když koncem 30. let organizovala londýnská Královská společnost na Humboldtův a Gaussův podmět expedici, která měla studovat zemský magnetismus a lokalizovat jižní magnetický pól, nenalezla do jejího čela vhodnější a způsobilejší osobu, než byl právě kapitán Ross.
PRVNÍ VYPLUTÍ
Rossovy lodi Erebus a Terror vypluly z Anglie roku 1839. Koncem následujícího roku dokončoval Ross přípravy v tasmánském přístavu Hobartu a od jeho guvernéra, odborníka na polární moře Johna Franklina, se dověděl o výsledcích výprav svých „konkurentů“ - Dumonta d´Urvilla a Wilkese. Nejprve zřejmě pocítil silné zklamání, neboť byl přesvědčen, že ho rychlejší a šťastnější sokové předběhli. Energického kapitána to však neodradilo. Protože nechtěl plout ve stopách svých předchůdců, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu.
Počátkem ledna 1841 se v moři jižně od Nového Zélandu začal stále častěji objevovat plující led. Ross však nebyl, pokud šlo o plavbu v podobných podmínkách, žádným nováčkem. Veplul přímo do ledové tříště a štěstí mu přálo. Ukázalo se, že led je průjezdný mnohem lépe, než se z dálky zdálo. Po 120 mílích opatrného manévrování mezi krami dosáhly lodi opět volného moře.
PRVNÍ OBJEV
Dne 11. ledna spatřily hlídky na obzoru vysokou zasněženou horu a následujícího dne přistál Ross u jednoho z pobřežních ostrovů. Odtud pokračovaly Erebus a Terror dále k jihu podél hornatého pobřeží nazvaného na počest královny Viktoriinou zemí. Koncem ledna se v dáli vynořily dva vysoké sopečné kužele; činná sopka, nad níž se válely chuchvalce dýmu, byla nazvána Erebus, její družka Terror. (Teprve po šedesáti letech zjistil polární badatel Robert Scott, že obě sopky nejsou na pevnině, nýbrž na ostrově, který pokřtil Rossovým jménem.)
Nato se 28. ledna postavila Rossovým lodím do cesty nepřekonatelná překážka. Byla to Velká ledová (později Rossova) bariéra, lemující okraj obrovského ledovce a tyčící se do výše 45 - 60 metrů. Výprava plula několik dní podél jejího okraje, avšak ledová stěna byla bez konce. Ross přitom dosáhl „rekordní“ jižní zeměpisné šíře - 78° 4´j. š. Poté se rozhodl k návratu, neboť počasí se horšilo a moře začal pokrývat pevný led.
V listopadu 1841 vyplul znovu k jihu s nadějí, že nalezne v bariéře průliv, kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu, jehož připližnou polohu určil na 75° 5´j. š. a 154° 25´v. d. Na prahu nového roku zopakoval předchozí plavbu pásmem plujícího ledu a poté k výchdu. Ledová bariéra, jen tu a tam narušená zálivy, se táhla na 800 km. Za ní se rýsovalo mohutné skalnaté území, nazvané později zemí Krále Eduarda VII. Ani tentokrát nestačil Ross doplul až k jejímu východnímu konci. Na zpáteční cestě stíhala jeho lodi zloba živlů. Vichřice je hnala mezi ledovou tříští i horami a těžké vlny se přelévaly přes palubu. Po mnoha útarpách, kdy z obou plavidel zůstaly téměř jen vraky, dopluly konečně na Falkladtské ostrovy. Rossova trasa se později stala pro mnohé výpravy hlavní přístupovou cestou k antarktickému pobřeží.
ZÁVĚR ŽIVOTA A SMRT
James Clarke Ross se vrátil do Anglie roku 1843 a vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích. Jeho lodi zmizely za nešťastné výpravy Johna Franklina k severnímu pólu. Ross sám zemřel roku 1862 jako admirál. Až do své smrti pochyboval o tom, že jednotlivé pruhy objevené „souše“ vytvářejí kontinent: Bellingshausenovy, d´Urvillovy i vlastní objevy považoval vždy jen za velké ostrovy. Byl natolik silnou vědeckou autoritou, že mnozí zeměpisci ještě dlouho zakreslovali kolem jižního pólu jen ostrovy a neodvažovali se jednotlivé objevené úseky spojit v jeden celek.

