Hláska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o pojmu z lingvistiky. Další významy jsou uvedeny v článku Hláska (rozcestník).

Hláska je nejdůležitější jednotka zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonémika.

Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

Obsah

[editovat] Dělení hlásek

Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.

[editovat] Samohlásky

neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:

  • přední (i), střední (e, a, o), zadní (u)
  • vysoké (i, u), středové (e, o), nízké (a)

Všech pět českých samohlásek jsou také samostatnými fonémy.

vokály – samohlásky; hlásky s charakterem tónu, při jejichž artikulaci je průchod vzduchu mluvidly uvolněn; pro tónové zvuky, které vznikají rezonancí v nadhrtanových dutinách, se používá termín formanty; základní tón je někdy ozn. jako formant „nulový“ (F0), v pořadí první (nejhlubší) složka ve spektru nad základním tónem se označuje jako první formant (F1), následuje druhý formant (F2) atd.; inventář českých samohlásek: krátké: [a], [e], [i], [o], [u]; dlouhé: [a:], [e:], [i:], [u:]; [o:] – se vyskytuje jen ve slovech přejatých (např. móda apod.); dvojhlásky (diftongy): v češtině [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu];

[editovat] Souhlásky

neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla proudu vzduchu překážku.

Dělíme je:

  1. Podle místa artikulace v češtině na:
    • retné
      • obouretné: p, b, m
      • retozubné: f, v
    • zubodásňové
      • zubné: t, d, n , s, z, c, r, l
      • dásňové: š, ž, č
    • předopatrové: ť, ď, ň, j
    • zadopatrové: k, g, x
  2. podle způsobu artikulace
    • závěrové: p, b, t, d ,ť, ď, k, g
    • polozávěrové: c, č
    • úžinové: f, v, s, z ,š, ž, j, x, h
    • kmitavé: r, ř
    • bokové: l
  3. podle průchodu dutinou
    • nosové: m, n, ň
    • ústní: zbytek
  4. podle účasti hlasivek
    • znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j
    • neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, x

[editovat] Reference

  • M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, II. vydání, ISV Praha 2000