Krajinomalba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Julius Mařák - Návrat z pastvy
Julius Mařák - Návrat z pastvy

Krajinomalba je druh malířství, v němž je na obraze zachycena primárně krajina. Tvorbou takových obrazů se zabývá malíř specialista, tzv. krajinář.

Obsah

[editovat] Vznik, vývoj a představitelé krajinomalby

[editovat] Zobrazení krajiny v pravěku a starověku

Malba krajiny nebyla dlouhou dobu předmětem jakéhokoli zájmu tvůrců. V pravěkém umění a také dodnes v dílech domorodých výtvarníků nehraje zobrazení krajiny žádný smysl. Veškerá pozornost se soustředí na zobrazení člověka, případně zvířete. Až později, ve starověkém umění, je na malbách a reliéfech zobrazována také krajina, do níž je výjev zasazen. Zpočátku bylo zobrazováno pouze nejnutnější okolí (terén, strom, budova). Proto hovoříme o tzv. krajinném rámci. Později však docházelo k tomu, že byl na pozadí určitého výjevu zobrazen veliký úsek krajiny nebo tato krajina celému vyobrazení dokonce dominuje. To můžeme pozorovat například v některých malbách z egyptských pohřebišť nebo v dochovaných nástěnných malbách v Herculaneu a v Pompejích.

[editovat] Zobrazení krajiny ve středověku a renesanci

Ve středověkém malířství nebyla krajina na obrazech opět zachycována zpravidla vůbec nebo byl zobrazen pouze nejnutnější krajinný rámec. V pozdní gotice ovšem začalo docházet k velmi intenzivnímu zájmu o zobrazení krajiny. To se dělo zvláště silně v holandském malířství. Tak je to například už na dílech tzv. bratří z Limburka (Přebohaté hodinky vévody z Berry), pozdeji v díle Rogiera van der Weyden, Jana van Eyck, Hieronyma Bosche či Albrechta Altdorfera. O vyslovené krajinomalbě lze ovšem hovořit spíše až v renesančním umění. Dobrými příklady jsou například díla Pietera Brueghela staršího či Hendricka Avercampa. U těchto malířů jde ovšem stále ještě o zobrazení morality, přísloví či žánru na pozadí krajiny. Jejich krajiny také nejsou obrazem skutečné krajiny, ale jde o krajiny idealizované.

Jan van Goyen - Krajina s dunami - 1628
Jan van Goyen - Krajina s dunami - 1628

[editovat] Barokní krajinomalba

Malba krajiny v pravém slova smyslu byla objevena až v sedmnáctém století, tedy v období barokního umění. Jedním se zakladatelů krajinomalby je počítán Esaias van de Velde, dalšími známými holandskými krajináři jsou Jan van Goyen, Salomon van Ruysdael, Hercules Seghers, Jacob van Ruisdael a Meindert Hobbema. Tito malíři usilovali o velkou realističnost krajiny. Chtěli ji malovat takovou, jaká skutečně byla. Slávu holandských krajinářů sedmnáctého století však později zastínili francouzští barokní klasicisté, malíři Nicolas Poussin a Claude Lorrain. Ti se také vrátili zpět k idealizované antikizující krajině.

Malbou městské krajiny (Benátek) se v osmnáctém století zabýval a proslavil Giovanni Antonio Canal zvaný Canaletto. Významným krajinářem pozdního baroka byl i český malíř Norbert Grund. K návratu k realistickému robrazení krajiny výrazným způsobem přispěl John Constable, známé jsou například jeho studie mraků a vln.

[editovat] Krajinomalba v devatenáctém a dvacátém století

V devatenáctém století překvapuje svými atmosférickými krajinami taktéž ve Velké Británii působící J. M. W. Turner, v Německu (a Čechách) působil významný romantický malíř Caspar David Friedrich. Zmínit můžeme také v Itálii působícího Čecha Karla Postla a Francouze Camille Corota. Připomenout bychom měli i Čechy Antonína Chittussiho, Julia Mařáka, jeho žáky Antonína Slavíčka a Františka Kavána. Ze světových impresionistů připomeňme například Clauda Moneta. V krajinářství devatenáctého století můžeme opakovaně sledovat zájem o bezprostřední postižení krajiny, který je vyjádřen také tím, že malíři začínají malovat bezprostředně v krajině neboli v plenéru.

V umění dvacátého století zájem o krajinomalbu poněkud upadl. Přesto i zde jsou vyslovení krajináří, například Čech Václav Špála. Krajině se intenzivně věnoval na sklonku života také Emil Filla.

V mimoevropském umění se krajinářství pěstovalo především v čínském umění, které má hlubokou a nesmírně významnou tradici malby krajiny.

Antonín Chittussi - Dráha orleánská
Antonín Chittussi - Dráha orleánská

[editovat] Důvody vzniku a pěstování krajinomalby

Důvody, proč se v tom kterém období krajiny malovaly či naopak nemalovaly, jsou zajímavé. Krajina je totiž něčím, co je samo o sobě spíše určitým rámcem než věcí samotnou. Její pochopení a postižení vyžaduje určitou dávku abstraktního myšlení a schopnosti dívat se kolem sebe. Do jisté míry je vlastně jakýmsi uměleckým luxusem – nadstavbou. Umění totiž vždy postihuje hlavně samotný děj, tedy většinou lidské jednající postavy. Tak je tomu v primitivním umění i ve středověku. Zajímavé je to, že se krajinomalba zrodila právě v Holandsku, zatímco v Itálii, mecce výtvarného tvoření v renesanci i baroku, o krajinu velký zájem nikdy nebyl.

Důvodů je asi několik. Jedním z nich je zřejmě to, že v Holandsku s jeho plochou a v podstatě nezajímavou krajinou byl větší zájem dívat se na obrazy krásné ideální krajiny, zatímco v Itálii takřka stačí prostě vyjít před dům a rozhlédnout se. Možným důvodem je však také to, že kalvínská reformace v Holandsku striktně zapověděla tvořit náboženské obrazy, což však byl vždy hlavní úkol výtvarného umění. Z podobných důvodů zřejmě v Holandsku ostatně vznikl také další obor malířské činnosti, totiž malba zátiší.

Nárůst zájmu o krajinomalbu v osmnáctém a devatenáctém století ostatně také souvisí s ústupem od témat náboženské malby, tentokrát však nikoli proto, že by náboženská malba byla zakazována, ale v souvislosti s procesem tzv. odkouzlování světa, s narůstající racionalizací pohledů a výkladů světa, které přineslo osvícenství.

Naopak ústup od krajinomalby ve dvacátém století souvisí s rozvojem fotografie. Ve svých fotografiích se mnozí fotografové věnovali a věnují právě tématu krajiny a vlastně přímo navazují na své malířské předchůdce.