Palatizace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Palatizace (změkčování) je způsob obměny výslovnosti hlásek, které se vysloví se hřbetem jazyka zdviženým ke tvrdému patru (lat. palatum durum = tvrdé patro).
Při přepisu výslovnosti se v mezinárodní fonetické abecedě označuje horním indexem [ʲ] za příslušným symbolem, např. [tʲ].
[editovat] Slovanská palatizace
Palatizace souhlásky bývá sdílena i následující samohláskou. Fonoloficky se z praktických důvodů bere za primární rozlišovací rys palatizace souhlásky. U samohlásek se změněná výslovnost považuje za poziční variantu (alofon). Tak je tomu např. v ruštině, která má sady palatizovaných (změkčených) a nepalatizovaných (tvrdých) souhlásek. Palatizované souhlásky jsou následovány předními variantami samohlásek, zatímco nepalatizované zadními. Nejvíce patrný je rozdíl v případě fonému /i/, jehož přední varianta je „měkké“ [i] (и) a zadní varianta je „tvrdé“ [ɨ] (ы).
Ve staré češtině byla palatizace rovněž důležitým fonologickým rozlišovacím rysem. Palatizované souhlásky však ve 14. století buď zcela zanikly (změnily se v nepalatizované), nebo se změnily na palatální (ď, ť, ň). Současně s tím zanikl i výslovnostní rozdíl mezi předními a zadními variantami samohlásek. Ačkoliv palatizace v češtině zanikla, a ztratila tedy svůj fonologický význam, ovlivnila významně svými důsledky morfologii, slovotvorbu i pravopis (měkké a tvrdé vzory skloňování, střídání hlásek, psaní i/y a ě atd.) současného jazyka.
Forma palatizace ve slovanských jazycích se nazývá též jotace.
Rozdíl mezi palatizovanými alveolárami [dʲ], [tʲ], [nʲ], [lʲ] (např. v ruštině) a palatálami [ɟ], [c], [ɲ] (české ď, ť, ň, slovenské ľ) není z akustického výrazný a některými mluvčími nemusí být dostatečně vnímán. Obě skupiny hlásek se liší zejména polohou špičky jazyka (dásňový oblouk x tvrdé patro).

