Infinitiv
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Infinitiv je neurčitý způsob slovesa (dříve též neurčitek), který se nečasuje, tj. nevyjadřuje osobu, číslo, způsob a čas. Pokládá se za základní tvar slovesa, který je uváděn ve slovnících.
Některé jazyky, jako např. arabština, bulharština, makedonština a moderní řečtina, infitiv nemají, a musejí ho tedy vyjadřovat opisně.
Infinitiv sice nevyjadřuje všechny mluvnické kategorie sloves, má schopnost však vyjadřovat např. slovesný rod - infinitiv aktivní (např. vidět) x pasivní (být viděn) - dále vid (psát x napsat). V některých jazycích existují infinitivy pro různé časy, např. v angličtině infinitiv minulý, který se používá pro děj, který začal nebo proběhl před jiným dějem.
Obsah |
[editovat] Použití infinitivu
Infinitivy mají v různých jazycích různé využití. Mohou to být:
- tvoření složených časů a způsobů - např. budoucí čas v češtině (budu dělat);
- krácení větných konstrukcí, nahrazení vedlejší věty (např. Viděl jsem ho psát dopis místo Viděl jsem, jak píše dopis). V češtině je toto využití méně běžné než např. v angličtině;
- po způsobových a neplnovýznamových slovesech (chci to udělat, umím plavat);
- citační forma slovesa (lemma), používaná ve slovnících.
[editovat] V češtině
V češtině se infinitiv tvoří koncovkou –t (dělat, moct, říct), případně –ti. Tvary na –ti (u sloves jako říci, moci se tvoří přidáním –i) jsou však dnes považovány za knižní.
Historická poznámka: Koncovka –t je pozůstatkem praslovanského supina, které se tvořilo od nedokonavých sloves a používalo po slovesech pohybu. V pozdější době bylo supinum nahrazeno infinitivem, jeho pozůstatkem však jsou dubletní tvary k původním infinitivním tvarů se zakončením –ti (–i). Tvary zakončené -t v průběhu 20. století zcela převládly.
[editovat] V jiných jazycích
[editovat] Ostatní slovanské jazyky
Infinitiv v ruštině končí na -ť (ть), kterému obvykle předchází samohláska; některá slovesa změnila ť na č' (чь), např. *могть → мочь (moci). Méně často též -ti (ти), např. идти (jít).
V polštině končí infinitiv na -ć (odpovídá v češtině ť) a na -c (wlec, móc).
Ve slovenštině končí infinitiv na -ť.
V bulharštině a makedonštině infinitiv není a vyjadřuje se opisně pomocí částice да a slovesa v přítomném čase ( např. bulh. искаш да купиш = chceš koupit). Ve slovnících se udává 1. osoba jednotného čísla přítomného času. V srbštině sice infinitiv oficiálně existuje, ale přestává se používat.

