Nikola Šuhaj loupežník
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Nikola Šuhaj loupežník je kniha českého spisovatele Ivana Olbrachta.
Příběh se odehrává v Podkarpatské Rusi po první světové válce za první republiky.
[editovat] Děj knihy
Nikola Šuhaj s jedním Němcem přebýval na konci války u jedné baby, kde jí pomáhali a kde se schovávali. Oběma jim jednou dala nápoj, po kterém se jich neměla dotknout žádná kulka ani z pistole, ani z děla. Podmínkou ale bylo, že si musejí vzít její dcery. Nevěřili tomu. Když navíc zjistili, že je to baba Jaga, utekli ke svému pluku. Tam, když se chtěli navzájem postřelit a vyhnout se tak boji, zjistili, že to opravdu funguje. Nikola se po válce vrátil domů do Kolčavy. Tam měl milou Eržiku. Tu si chtěl vzít (později tak učinil). Když se Nikola dostal do sporu se zákonem, odešel do lesů na zbojničenu. Lidé ho přirovnávali k Oleksovi Dovbušovi (poslední zakarpatský zbojník; netkla se ho žádná kule, mohla ho zabít jen stříbrná kulka po vykonání jejího obřadu, a tou byl také zabit) a tvrdili, že má kouzelnou větvičku. Přepadával poštovní vozy a bohaté, bral jim peníze a ty pak dával chudým. Zabíjel jen četníky a jen v sebeobraně nebo lidi ze spravedlivé msty. Jednou onemocněl (jedna baba se ho pokoušela otrávit) a jeho stoupenci začali krást a zabíjet jeho jménem. Nebyli ovšem tak dobrými střelci, takže oběti byli zmordované. Přišel k němu jeho bratr Jura. Když se Nikola uzdravil, šli společně do lesů a začali se mstít. Nakonec ho podvedli ti, kterým ještě věřil – Danilo Jasinko a Ihnat Sopko. Ti společně s Adamem Chreptou opili Nikolu a pak jeho a Juru zabili (po třech letech pátrání – 16. srpna 1921). Četníci pak slavili úspěch.
[editovat] Ukázka děje
„To vůbec nedělá Nikola!“ Kapitán zůstal na zlomek vteřiny jakoby přimrazen. Neboť ten chlap zde vyslovil jen jeho nejtajnější podezření. Ale pak vyskočil. „Lžeš! Lžeš, pse!“ Sápal se mu na hrdlo. „Lžeš! Lžeš! Lžeš!“ Ale kapitánovo dupání se změnilo v prudké pobíhání školní světnicí. „Jak to víš?“ vykřikl, znova se u něho postaviv, a nečekaje na odpověď, dal se opět v běh tří-dou, z rohu do rohu. Znělo to nepravděpodobně, nemožně, a přece vyslovoval Derbak Derbačok jen jeho myšlen-ku. Neboť opravdu: narostla Šuhajovi křídla, že mohl ráno loupit zde a v noci sedmdesát kilometrů odtud? Ta rychlost mu byla dávno podezřelá. Ale pak někdo vraždí na Šuhajův účet!! Pak, hrůza! nemá co dělat s jedním banditou! Pak nemá co dělat ani s bandou zločinců! Pak má co dělat s celým okresem loupežných vrahů! Hrůza! Hrůza! S výslechem Derbaka započato nanovo. Kapitán znova usedl za stůl. „Jak to víš?“ „Nikola nikdy nevraždil.“ Ale hned se opravil. „Kromě četníků,“ dodal, jsa za to probodáván důstojnickým pohledem.

