Emanuel Frynta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Emanuel Frynta (* 3. ledna 1923 Slapy – † 11. října 1975 Praha) byl český překladatel a básník. Významný překladatel, filmový scénárista a autor rozhlasových cyklů zdědil své jméno po otci, který byl také překladatelem. 1943 maturoval na klasickém gymnáziu v Praze. Do konce války byl zaměstnán jako pomocný dělník. 1945-48 studoval rusistiku na FF UK. Poté působil až do konce života jako překladatel z povolání. Debutoval 1945 v Akordu, dále publikoval v Kytici, Světové literatuře, Sešitech pro mladou literaturu, Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu do domu, Tváři a Obrobě. V prvopočátcích svého literárního účinkování byl Emanuel Frynta zahrnován do stejné básnické skupiny jako Josef Suchý, tedy do autorského okruhu kolem katolického časopisu Vyšehrad, preferujícího ideály křesťanského humanismu. Podobně jako u jeho druhů (Slavík, Vokolek) byla po únoru 1948 Fryntova cesta k publikování velmi komplikovaná. Věnoval se překladatelství (jako jeden z prvních k nám uváděl Morgensterna), zajímal se o editorství (sestavil např. oblíbenou čítanku českého a světového humoru Moudří Blázni) a spolupracoval s rozhlasem. Patřil k průkopníkům naší konkrétní a nesmyslné poezie. Dominantní částí díla Emanuela Frynty byly překlady z ruštiny (Puškina a Lermontova). Věnoval se překladům i z dalších jazyků. Součástí jeho literárněvědné činnosti byly i publikace určené zahraničním čtenářům. DÍLA: Písničky bez muziky Závratné pomyšlení (povídky a básně z pozůstalosti) Zastřená tvář poezie (soubor esejistických rozhlasových přednášek) Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti (poetické básně a prózy jsou určeny dětem) Zlatý věnec Moudří blázni

Básnickým následovníkem Emanuela Frynty byl Petr Lampl, zvaný Peťák.

Moudří blázni Císařovy nové šaty

Jeden císař měl rád krásné šaty. Nestaral se o své císařské povinnosti, ale jen o to, sby měl na sobě nové a nové šaty. Jednou do jeho města přijeli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a císaři slíbili, že mu ušijí kouzelné šaty. Toto oblečení mělo být vzácné tím, že jej uvidí jen ten, který se hodí pro svoji práci a která není hloupý. Císařovi se tato nabídka líbila a hned podvodníky zaměstnal. Tkalci si nechali nanosit hedvábí a zlato, které si schovali, a přitom pracovali na tkalcovském stavu naprázdno. Dělali to tak přesvědčivě, že jim to všichni uvěřili. Když už tkalci na nové látce pracovali celý den a noc, chtěl císař vědět, jak jsou již daleko. Poslal tam svého poctivého ministra. Ten ale na tkalcovském stavu nic neviděl. Bál se však říct to nahlas, a tak císaři jen zopakoval barvy, které mu tkalci popisovali. Po několika dnech se císař rozhodl, že se na látku podívá sám. Ale ani on na stavu nic neviděl a zhrozil se. „Copak jsem hloupý?“ pomyslel si. Nahlas však látku chválil, že je velmi krásná. Když bali tkalci se svojí prací hotovi, pozvali si krále, aby mu kouzelné oblečení vyzkoušeli. Panovník se svlékl a před velikým zrcadlem ho podvodníci oblékali do neexistujících kalhot. Poté co byl císař pomyslně oblečen, konal se veliký průvod. Když šel nahý vládce, všichni lidé chválili nové šaty, přestože nic neviděli. Báli se totiž, že když nic nevidí, jejich sousedé je nařknou, že jsou hloupí. Náhle však malé dítě vykřiklo: „Vždyť je císař nahý!“ „Vždyť nemá nic na sobě!“ volal nakonec všechen lid. Císař si uvědomil, že udělal chybu, že se nechal napálit, ale zúčastnil se průvodu až do samého konce.

Moudří blázni O mudrcovi v sudě

Hlavním hrdinou je filozof Diogenes. Byl to učenec, který dával přednost moudrosti před veškerým přepychem, a tak bydlel v sudu a neměl ani lžíci ani nádoby na pití, protože pil z dlaní. Jednou přišel za Diogenem vyparáděný hoch, který se chtěl stát jeho učencem. Když mu ale učitel poručil, aby nesl slaneček rušnými ulicemi, chlapec se styděl a utekl. Když Diogenes navštívil vystoupení jednoho řečníka, který se vydával za filozofa a měl drahé vstupné, vyndal se svůj slaneček a začal si s ním hrát. Upoutal na sebe pozornost všech posluchačů i samotného řečníka, kterému chtěl dokázat, že je jeho vystoupení nezáživné. Diogenes neměl rád boháče, kteří byli lakomí, a tak se rozhodl, že jednoho takového potrestá. Počkal si, až půjde okolo, a poté se obrátil ke kamenné soše a začal ji prosit o almužnu. Boháč se mu vysmál, ale filozof mu odpověděl: „Já prosím tu sochu, abych se dobře obrnil vůči netečnosti a odmítnutí. Budu to potřebovat, protože chci požádat o almužnu tebe!“ Boháč zrudl a dal mu do nastavené dlaně peníze se slovy, že každý dá mnohem radši něco žebrákovi než filozofovi. Diogenes se usmál: „Každý z vás se bojí, že přijde o majetek a bude z něho žebrák, ale dobře ví, že filozof z něho nebude!“ Učenec se však nesetkával jen s hlupáky, ale i s chytrými lidmi. Mezi jeho přátele patřil Platón. Král Alexandr Veliký dokonce prohlásil: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem!“