Program Veněra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Program Veněra (rusky ВенераVenuše) byla série sovětských meziplanetárních sond k Venuši. Po překonání počátečních chyb byl program relativně úspěšný. Podobně jako jiné sovětské planetární sondy byly Veněry někdy vypouštěny v párech s odstupem necelého týdne.

[editovat] Popis konstrukce

Veněra 3 až 8 byly stejné konstrukce. Vážily přibližně tunu, do vesmíru byly vyneseny raketou typu Sojuz, skládaly se z obslužného modulu a kulového atmosférického pouzdra. Sondy byly optimalizovány pro atmosférická měření a nebyly vybaveny žádným speciálním zařízením pro přistání, ačkoliv se doufalo, že by mohly stále funkční dosáhnout povrchu (posledním dvěma se to podařilo). Obslužný modul vstupoval do atmosféry zároveň s atmosférickým pouzdrem a shořel. Pouzdra vysílala data přímo k Zemi.

Přistávací modul Veněry 13
Přistávací modul Veněry 13

Odlišný vzhled měly Veněra 9 až 14. Vážily přibližně 5 tun a byly vynášeny silnými raketami Proton. Obsahovaly přenosový a spojovací modul, který měl motory k zabrždění a přechodu na oběžnou dráhu kolem Venuše (Veněra 9 a 10, 15 a 16) a který poté sloužil jako převaděč a zesilovač signálu aparatury z planety k Zemi. Pouzdro určené ke vstupu do atmosféry bylo na vrcholu celé sondy ve sférickém tepelném štítu. Sondy byly optimalizovány pro operace na povrchu, jejich neobvyklému vzhledu dominovala komora tvaru koule, která měla chránit elektroniku před atmosférickým tlakem a teplotou tak dlouho, jak jen bylo možné. Vespod byl otřesy absorbující „deformační prstenec“ určený pro přistání. Nad protitlakovou koulí byla válcová anténa a rozsáhlá struktura parabolického tvaru, podobající se anténě, ve skutečnosti však brzda při sestupu atmosférou. Konstrukce sond dovolovala práci na povrchu minimálně po dobu 30 minut. Vybavení se v různých misích lišilo, vždy ale obsahovalo kamery, analyzátory atmosféry a přístroje pro analýzu povrchových hornin.

Přistávací moduly Veněry 9 a 10 měly každý po dvou kamerách. Fungovala pouze jedna, protože u obou modulů se nezdařilo otevřít kryty čočky na druhé kameře. Konstrukce u Veněry 11 a 12 byla změněna, ale to problém ještě zhoršilo a v těchto misích selhaly všechny kamery. Jen přistávacím modulům Veněry 13 a 14 fungovaly obě kamery. Externí odkaz na konci hesla vede na galerii záběrů získaných všemi přistávacími moduly.


Veněry 15 a 16 byly podobné, jen neobsahovaly přistávací ani atmosférické moduly, které byly nahrazeny radarovým zařízením mapujícím povrch.

Sondy Vega, které v roce 1985 odstartovaly k Venuši a Halleyově kometě, používaly také základní design Veněr včetně přistávacích modulů, nesly však navíc atmosférické balóny, které vysílaly data po dva dny.

[editovat] Seznam sond

s uvedením základního cíle, datace a výsledku mise

Přistávací modul Veněry 7
Přistávací modul Veněry 7
  • 1VA (proto-Veněra) - průlet - odstartovala 4. února 1961: pro selhání motoru 4. stupně neopustila parkovací orbitu Země
  • Veněra 1 - průlet - odstartovala 12. února 1961: Ztráta spojení na cestě k Venuši
  • Veněra 2 - průlet - odstartovala 12. listopadu 1965: Ztráta spojení těsně před průletem
  • Veněra 3 - vstup do atmosféry - odstartovala 16. listopadu 1965: Ztráta spojení těsně před vstupem do atmosféry
  • Veněra 4 - vstup do atmosféry - odstartovala 12. června 1967: přiletěla 18. října 1967, stala se první sondou, která vstoupila do atmosféry jiné planety a získala data.
  • Veněra 5 - vstup do atmosféry - odstartovala 5. ledna 1969: přiletěla 16. května 1969 a úspěšně vracela data o atmosféře, dokud ji ve výšce 26 km nerozdrtil atmosférický tlak.
  • Veněra 6 - vstup do atmosféry - odstartovala 10. ledna 1969: přiletěla 17. května 1969 a úspěšně vracela data o atmosféře, dokud ji ve výšce 11 km nerozdrtil atmosférický tlak.
  • Veněra 7 - přistání - odstartovala 17. srpna 1970: přiletěla 15. prosince 1970, byla prvním úspěšným přistáním kosmické sondy na jiné planetě. Sonda vydržela 23 minut, než podlehla vysoké teplotě a tlaku.
  • Veněra 8 - přistání - odstartovala 27. března 1972: přiletěla 22. července 1972 a pracovala 50 minut, než podlehla vysoké teplotě a tlaku.
  • Veněra 9 - přechod na orbitu a přistání - odstartovala 8. června 1975: přiletěla 22. října 1975, vrátila zpět první (černobílé) fotografie Venušina povrchu, pracovala 53 minut než podlehla vysoké teplotě a tlaku.
  • Veněra 10 - přechod na orbitu a přistání - odstartovala 14. června 1975: přiletěla 25. října 1975, přistávací modul vydržel 65 minut, než podlehl vysoké teplotě a tlaku.
  • Veněra 11 - průlet a přistání - odstartovala 9. září 1978: přiletěla 25. prosince 1978, přistávací modul vydržel 95 minut, systém kamer však selhal.
  • Veněra 12 - průlet a přistání - odstartovala 14. září 1978: přiletěla 21. prosince 1978, přistávací modul vydržel 110 minut a zaznamenal blesky v atmosféře Venuše.
  • Veněra 13 - průlet a přistání - odstartovala 30. října 1981: přiletěla 11. března 1982, vrátila první barevné snímky povrchu a objevila pomocí spektrometru ve vzorku hornin leucitový čedič.
  • Veněra 14 - průlet a přistání - odstartovala 4. listopadu 1981: přiletěla 5. března 1982, ve vzorku horniny byl odhalen tholeiitický čedič (podobný těm, které se nacházejí v pozemských středooceánských hřbetech).
  • Veněra 15 - přechod na orbitu - odstartovala 2. června 1983: přiletěla 10. října 1983 a zmapovala (spolu s Veněrou 16) severní polokouli až 30 stupňů od severního pólu (s rozlišením 1-2 km).
  • Veněra 16 - přechod na orbitu - odstartovala 7. června 1983: přiletěla 14. října 1983 a zmapovala (spolu s Veněrou 15) severní polokouli až 30 stupňů od severního pólu (s rozlišením 1-2 km).

[editovat] Externí odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu

anglicky: