Eleonora Akvitánská
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eleanora (Aliénor) Akvitánská (kolem 1122, Bordeaux, Francie – 31. března 1204, Fontevrault, Anjou), jedna z nejpozoruhodnějších žen středověku, akvitánská vévodkyně a hraběnka z Poitou, se svými sňatky stala nejprve francouzskou (1137-1152) a později anglickou (od 1154) královnou.
Eleanora Akvitánská byla jedinou dědičkou akvitánského vévody Viléma X. Roku 1137 byla provdána za francouzského krále Ludvíka VII., jemuž porodila dvě dcery (Marie, Alix). V letech 1147-1149 se s ním zúčastnila druhé křížové výpravy, na níž se zřetelně projevily rozpory mezi manželi. Eleonora během ní prožila skandální milostný románek se svým strýcem antiochejským knížetem Raimundem z Poitiers a odmítala se vrátit do Francie, takže ji král musel nechat odvést z Antiochie násilím (každý plul na samostatné lodi). Na této výpravě prý mezi nimi došlo k dohodě, že pokud mu Eleonora neporodí v brzké době mužského dědice, dojde k rozvodu.
Rozluka manželství se uskutečnila v roce 1152 a Eleonora se dva měsíce poté provdala za devatenáctiletého Jindřicha Plantageneta, který se o dvě léta později stal anglickým králem. V tomto manželství se narodilo osm dětí, z toho pět synů, mimo jiné Richard Lví srdce a Jan Bezzemek.Jindřich byl také proslulý svými milostnými dobrodružstvími. Jeho nejznámější milenkou byla, asi od roku 1166, „krásná Rosamunda“ (Fair Rosamund), dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu. Protože Eleonora později podněcovala vzpouru svých dospělých synů proti otci, nechal ji Jindřich II. uvěznit a v zajetí byla držena dalších patnáct let až do jeho smrti v roce 1189, kdy na trůn nastoupil její milovaný syn Richard. Po propuštění se k Eleonoře zase naklonilo štěstí. V letech 1190-1194 vládla v Anglii za Richarda, který se zrovna účastnil křížové výpravy a poté byl v zajetí. Dojednala pro Richarda sňatek s princeznou Berrengarií Navarrskou, dožila se Richardovi smrti roku 1199 a sama zemřela až o pět let později, ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena.
Eleanořin dvůr v Poitiers byl střediskem rozvoje jihofrancouzské kultury, především trubadourské poezie.


