Bitva u Mantzikertu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bitva u Mantzikertu mezi byzantským vojskem a seldžuckými Turky se odehrála pravděpodobně 26. srpna 1071 nedaleko maloasijského města Mantzikertu. Skončila katastrofální porážkou Byzantinců.

[editovat] Co předcházelo

Za vlády císaře Romana IV. Diogena (1068–1071) se byzantská říše ocitla v kritické situaci. Dlouhodobý problém pro říši představovali bouřící se Srbové a Bulhaři na Balkáně a vítězný postup Normanůjižní Itálii, kde padla v roce 1071 poslední a také nejdůležitější byzantská pevnost Bari. Dalším velkým nebezpečím pro říši byla od poloviny 11. století expanze tureckých Seldžuků. Turci prováděli pustošivé nájezdy do byzantského vnitrozemí, které jim přinášely nejenom bohatou kořist, ale také zisky strategicky významných pohraničních území.

[editovat] Tři bitvy

Císař Roman IV. se se snažil zabránit plenění a ztrátě území. Během své vlády podnikl proti Seldžukům tři velké výpravy, jimž osobně velel. Na dvou prvních vytlačil vojska tureckého velitele Alp Arslana až za Eufrat, na třetí, která se konala roku 1071, chtěl proniknout na východ a definitivně s tureckým nebezpečím skoncovat. Proto odmítl vyjednávat s Alp Arslanem, který se stáhl ze Sýrie na sever a byl nakloněn uzavření mírové dohody. K bitvě došlo zřejmě 26.srpna nedaleko města Mantzikertu, které bylo krátce předtím dobyto byzantským vojskem. To však byl poslední úspěch tohoto tažení. Bitva skončila pro Byzantince katastrofou. Armáda byla poražena na hlavu a východořímský císař poprvé v dějinách zajat zahraničním nepřítelem.

Co bylo příčinou tak obrovského neúspěchu? Názory současníků, byzantských a arabských dějepisců, se rozcházejí. Jedni tvrdí, že Romanos padl do léčky – předstíraný ústup, během něhož se role pronásledovaných a pronásledovatelů vyměnila, byl oblíbenou taktikou kočovníků. Druzí uvažují o zradě, ale jedno podezření nevylučuje druhé. Mnohem důležitější než sám fakt vojenské porážky, která sice byla totální, ale nepostihla celou byzantskou armádu, však byla skutečnost, že tato bitva odhalila vnitropolitické problémy, s nimiž se východní impérium začalo potýkat již po smrti císaře Basileia II., a že jejich zintenzívnění vyvrcholilo v naprostý vnitřní rozvrat.

[editovat] Důsledky porážky

Romanovi se brzy podařilo uzavřít s Alp Arslanem, který neměl zájem byzantskou říši zlikvidovat, celkem výhodný mír, jímž se zavázal k zachování statu quo, to znamená potvrdil Seldžukům zisky z jejich výbojů, a k zaplacení vyšší peněžní částky. Poté byl císař propuštěn ze zajetí. V Konstantinopoli zatím vystoupila bezprostředně poté, co došly zprávy o výsledcích bitvy, opozice a prohlásila císařem Michaela VII. Duku. Mezi novým panovníkem a Romanem IV. došlo k občanské válce, během níž byl Romanos zajat, oslepen a krátce na to zemřel. To však rozhodně neznamenalo konec vnitřních rozbrojů, které měly v konečném součtu pro Byzanc mnohem závažnější důsledky, než samotná bitva u Mantzikertu.

Změny na císařském trůně uzurpací nebyly v byzantských poměrech ničím neobvyklým. Problémem, jenž nastal na počátku druhé poloviny 11.století bylo, že došlo k současnému vystoupení několika uchazečů o trůn, kteří mezi sebou bojovali, aniž by byli s to prosadit svoji jednotnou vládu v celé říši. Soupeři pak většinou neváhali hledat pomoc u cizích nájezdníků, Pečeněhů a Uzů a dokonce i u Seldžuků. O to se pokusil také svržený císař Roman v boji proti Michaelu VII. Rychle se střídající panovníci vydávali rozporuplná, nesystematická nařízení, která nedokázali uvést do života. Současně se z řad provinciální šlechty rekrutovala vrstva bohatých pozemkových magnátů, kteří nestáli o silnou ústřední moc a vybudovali si državy hospodářsky i politicky nezávislé na centralizovaném státním aparátu, jejž měla v rukou konstantinopolská úřednická aristokracie. Vládní systém tak přestal odpovídat existujícím společenským poměrům. Kromě toho se projevily silné odstředivé tendence na slovanských, k říši teprve nedávno připojených územích Balkánu. Hned roku 1072 vypuklo rozsáhlejší povstání v Bulharsku.

Vzhledem k této obtížné situaci nebyla Byzanc schopná klást Seldžukům účinný odpor a po pádu Romana IV. Diogena se Alp Arslan necítil být vázán mírovými podmínkami, na kterých se s císařem dohodl. Turci zaplavili celou Malou Asii a během několika let ji téměř celou obsadili. Pokud se přece jen podařilo některé byzantské oblasti, například Trapezunt při jižním pobřeží Černého moře nebo Kilíkii a severní Sýrii s Antiochií, před náporem Seldžuků ubránit, nebylo to zásluhou ústřední vlády, ale mocných místních magnátů. Současně probíhala expanze do Sýrie a Palestiny. Navzdory rychlým úspěchům nehrály totiž výboje proti Byzanci v sultánových plánech rozhodně hlavní roli. Prioritou pro něj bylo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Jádrem říše Seldžuků zůstávala stále Mezopotámie.

Malá Asie stála poněkud stranou tureckého zájmu, proto se sultán snažil nasměrovat do zdejších oblastí nežádoucí turecké kočovné hordy, které neustále přicházely po zprávách o úspěších svých soukmenovců ze středoasijských stepí. Příliv tureckého obyvatelstva do Malé Asie výrazně ovlivnil zdejší etnické poměry. Všude jinde se seldžučtí dobyvatelé stali pouze privilegovanou vládnoucí vrstvou, k rozsáhlejší turecké kolonizaci nedošlo. Roku 1080 vznikl na území, které po staletí patřilo k římské říši, turecký státní útvar, sultanát Rúm (římský) se sídlem ve starobylém řeckém městě Nikáii a později v Ikoniu (odsud ikonyjský sultanát). V jeho čele stanul zakladatel dynastie ikonyjských sultánů Suleyman.