Nikolaj Fjodorovič Vatutin
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nikolaj Fjodorovič Vatutin (16. prosinec 1901 – 14. duben 1944) byl sovětský důstojník, od roku 1943 v hodnosti armádního generála. Roku 1965 posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Během Velké vlastenecké války byl náčelníkem štábu severozápadní fronty, zástupce náčelníka generálního štábu, od roku 1942 velící vojskům Voronežského, Jihozápadního a 1. Ukrajinského frontu. Vyznamenal se jako velitel na mnohých bojištích, zejména u Stalingradu a Kursku, nebo později při osvobozování a znovuzískání ukrajiny. Zahynul během přepadu zorganizovaném ukrajinskými nacionalisty.
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Nikolaj Fjodorovič Vatutin je považován za snad nejlepšího velícího generála Rudé armády ve 2.světové válce.Narozen ve vesničce Čepuchino ve Voroněžské provincii v chudé venkovské rodině jako jedno ze čtyř dětí.Absolvoval čtyřletou obchodní školu. V roce 1920 se stal vojákem 11.záložního střeleckého pluku Rudé armády. Účastnil se bojů proti Machnovi a války s Polskem. V roce 1922 absolvoval velitelskou školu v Poltavě.Od roku 1921 byl členem komunistické strany.Velitel roty a praporu.V květnu 1926 přijat na Frunzeho akademii generálního štábu Rudé armády.Absolvoval s vynikajícím prospěchem a hodnocením.Od roku 1929 působil v řadě štábních funkcí.Od roku 1934 další postgraduální studium na Frunzeho akademii.V roce 1939 se zůčastnil operací ve východním Polsku,přičemž uplatnil své vynikající vojenské schopnosti. Stejného roku povýšen na generálporučíka a pověřen funkcí velitele operačního oddělení Rudé armády.V roce 1940 jsenován zástupcem náčelníka generálního štábu Rudé armády.V roce 1941 vyznamenán Leninovým řádem.Po napadení SSSR nacistickým Německem působil na řadě bojišť ,často jako muž poslední naděje.Velmi úspěšně.Setrvával přitom ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu,zřejmě s vyhlídkami na post budoucího náčelníka. V červenci 1942 odchází na vlastní žádost do funkce velitele Voroněžského frontu. V listopadu vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu,vedoucí k obklíčení 6.německé armády.Na jaře 1943 obsadile Donbaskou oblast.Při pokusu o dosažení Dněpru utrpěl jedinou vážnou porážku své kariéry při Mannsteinově bočním úderu,nicméně stabilizoval frontu v jižní části kurského oblouku. V bitvě u Kurska úspěšně odrazil německou ofensivu proti jižnímu úseku fronty a počátkem srpna přešel do protiútoku.Po vyčerpávajících bojích v srpnu-září 1943 se rozhodující měrou podílel na vyčištění východní Ukrajiny od německých oddílů a vytvořil dněperská předmostí na západním břehu řeky. Z Ljutěžského předmostí pak 6.11.1943(už v hodnosti generála armády a velitele Prvního ukrajinského frontu)osvobodil Kijev. V prosinci 1943 a lednu 1944 provedl své dvě poslední úspěščné operace-žitomirskou a rovenskou a současně se podílel s Koněvem na úspěšné obkličovací korsuň-ševčenkovské operaci.Při inspekční cestě byl 29.2.postřelem ze zálohy ukrajinskými nacionalisty a zemřel na sepsi 15.dubna 1944.Jeho poslední naplánovanou operaci,která skončila faktickým vyhnáním Němců z Ukrajiny provedl maršál Žukov.Šlo o snad nejnadanějšího generála Rudé armády,jistého kandidáta na maršálskou hodnost.Byl vysoce respektován svými podřízenými stejně jako německou generalitou,která uznale hodnotila jeho agresivitu a originalitu způsobu vedení boje.V SSSR dlouho nezaslouženě poněkud podceňovaný. Jeden z mála sovětských generálů,kteří byli absolutně uznáváni pro své nejen profesionální,ale i lidské hodnoty bez výjimky svými podřízenými.

